I. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, nebude-li v řízení prokázáno, že jsou splněny
podmínky pro vyvlastnění, vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele zamítne. Žádost
vyvlastňovaného s odkazem na toto ustanovení nelze považovat za návrh obdobný
návrhu podle § 26 odst. 1 téhož zákona, o kterém by bylo nutno rozhodnout, ale
pouze za procesní stanovisko. II. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, upravuje procesní institut žádosti po právní
moci rozhodnutí o vyvlastnění. V případě splnění v něm uvedených podmínek vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že se provedené vyvlastnění
zrušuje.
I. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, nebude-li v řízení prokázáno, že jsou splněny
podmínky pro vyvlastnění, vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele zamítne. Žádost
vyvlastňovaného s odkazem na toto ustanovení nelze považovat za návrh obdobný
návrhu podle § 26 odst. 1 téhož zákona, o kterém by bylo nutno rozhodnout, ale
pouze za procesní stanovisko. II. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, upravuje procesní institut žádosti po právní
moci rozhodnutí o vyvlastnění. V případě splnění v něm uvedených podmínek vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že se provedené vyvlastnění
zrušuje.
Ředitelství silnic a dálnic ČR, o zrušení vyvlastnění, o kasační stížnosti žalobců .
*) S účinností od 1. 1. 2014 byly § 24 odst. 1 i § 26 odst. 1 změněny zákonem č. 405/2012 Sb.
o služebním poměru pak v § 171 stanoví
taxativně výluky z tohoto řízení, mezi nimiž
však žádný typ personálního opatření, jež by
mělo vliv na zařazení příslušníka na služební
místo, uveden není . V této souvislosti pak lze
poukázat též na jistou nelogičnost postupu
žalovaného v tom, že pokud jde o rozhodnutí
o odvolání žalobce „z funkce“, možnost aplikace zákona o služebním poměru a jeho ustanovení o řízení zásadně odmítá, nicméně bez
jakéhokoliv logického důvodu posléze vedl
k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)*)
Rozhodnutím Magistrátu města Frýdku-
-Místku (správní orgán I . stupně) ze dne
17 . 10 . 2012 byla zamítnuta žádost žalobců ze
dne 5 . 4 . 2012 o zrušení vyvlastnění pro nesplnění zákonných podmínek . Rozhodnutím
ze dne 4 . 2 . 2013 pak žalovaný zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí I . stupně . Žalobci
podali žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě
(krajský soud), který ji svým rozsudkem ze
dne 19 . 5 . 2015, čj . 22 A 5/2014-76, zamítl .
V žalobě žalobci zejména namítali,
že dne 23 . 3 . 2012 vydal správní orgán I . stup-
podle tohoto zákona řízení o rozkladu . Rozhodnutí služebního funkcionáře tedy trpělo
vadou v podobě podstatného porušení ustanovení o řízení, jež mohlo mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé, přičemž
tato vada nebyla a ani nemohla být zhojena
ani v řízení o rozkladu . Za těchto okolností
soud primárně přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a za použití § 78 odst . 3
s . ř . s . i rozhodnutí, jež mu předcházelo, z důvodu podle § 76 odst . 1 písm . c) s . ř . s . ( . . .)
ně rozhodnutí, kterým v řízení o vyvlastnění
odnětím vlastnického práva vyhověl žádosti
vyvlastnitele a rozhodl o odnětí vlastnického práva k jejich pozemku v k . ú . Rychaltice,
přičemž žalovaný jejich následné odvolání
zamítl a rozhodnutí potvrdil . V předmětném
odvolání ze dne 5 . 4 . 2012 žalobci současně požádali o zamítnutí žádosti vyvlastnitele o vyvlastnění, s odkazem na skutečnost,
že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29 . 2 . 2012, čj . 22 A 3/2010-78, bylo
zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Morav-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
tí vlastnického práva k jejich pozemku v k . ú . Rychaltice,
přičemž žalovaný jejich následné odvolání
zamítl a rozhodnutí potvrdil . V předmětném
odvolání ze dne 5 . 4 . 2012 žalobci současně požádali o zamítnutí žádosti vyvlastnitele o vyvlastnění, s odkazem na skutečnost,
že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29 . 2 . 2012, čj . 22 A 3/2010-78, bylo
zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Morav-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
skoslezského kraje ze dne 4 . 11 . 2009, kterým
bylo v odvolacím řízení potvrzeno územní
rozhodnutí správního orgánu I . stupně ze
dne 1 . 10 . 2007 o umístění stavby „Silnice
I/48 Rychaltice – Frýdek-Místek“ na pozemcích v katastrálním území Rychaltice, Fryčovice, Chlebovice, Lysůvky a Místek (dále
jen „rozhodnutí o umístění stavby“), které
bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění .
Podle názoru žalobců tak podkladové rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti
a žádost o vyvlastnění měla být s ohledem na
§ 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění zamítnuta .
Žalobci v uvedeném podání ze dne 5 . 4 . 2012
současně uvedli, že podle § 26 odst . 1 zákona
o vyvlastnění, „bylo-li ještě před uplynutím
[lhůty podle § 24 odst . 2 písm . g) téhož zákona] zrušeno nebo pozbylo platnosti územní
rozhodnutí určující využití pozemku nebo
stavby pro daný účel, vyvlastňovací úřad
na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že
provedené vyvlastnění se zrušuje“. O žádosti k zastavení vyvlastňovacího řízení ze dne
5 . 4 . 2012 bylo správním orgánem I . stupně
rozhodnuto dne 6 . 6 . 2012 tak, že tato žádost
byla zamítnuta . K odvolání žalobců rozhodl
žalovaný dne 17 . 9 . 2012 tak, že napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení
s tím, že o žádosti o zrušení vyvlastnění nemohlo být správním orgánem I . stupně rozhodováno, neboť v té době ještě rozhodnutí
o vyvlastnění nebylo vydáno, resp . nenabylo
právní moci . Žalovaný v tomto rozhodnutí také připomenul, že dne 15 . 6 . 2012 bylo
vydáno nové rozhodnutí žalovaného, kterým
bylo potvrzeno původní již dvakrát zrušené
rozhodnutí o umístění stavby ze dne 1 . 7 .
2007, a že toto již nabylo právní moci dne
30 . 6 . 2012 . V dalším řízení o podané žádosti ze dne 5 . 4 . 2012 rozhodl správní orgán I .
stupně dne 17 . 10 . 2012 tak, že žádost opakovaně zamítl, neboť pro zrušení provedeného
vyvlastnění nebyly splněny zákonné podmínky . Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci
odvolání dne 31 . 10 . 2012 a žalovaný jej zamítl právě žalobou napadeným rozhodnutím
a napadené rozhodnutí ze dne 17 . 10 . 2012
potvrdil . K tomuto odvolání žalobci v žalobě
zdůraznili, že jejich žádost, byť byla označena
jako „Žádost o vydání rozhodnutí o zrušení
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
2012 tak, že žádost opakovaně zamítl, neboť pro zrušení provedeného
vyvlastnění nebyly splněny zákonné podmínky . Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci
odvolání dne 31 . 10 . 2012 a žalovaný jej zamítl právě žalobou napadeným rozhodnutím
a napadené rozhodnutí ze dne 17 . 10 . 2012
potvrdil . K tomuto odvolání žalobci v žalobě
zdůraznili, že jejich žádost, byť byla označena
jako „Žádost o vydání rozhodnutí o zrušení
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
vyvlastnění“, je v části I . na straně 2 v šestém
odstavci shora odůvodněna, tj . podávána, podle § 24 odst . 1, a nikoliv podle § 26 odst . 1
zákona o vyvlastnění . Přesto však žalovaný
své rozhodnutí napadané žalobou opřel o důvody možného zrušení provedeného vyvlastnění podle § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění .
Podle názoru žalobců bylo podstatou jejich
žádosti ze dne 5 . 4 . 2012, aby správní orgán
I . stupně reagoval na aktuální právní stav, kdy
rozsudkem krajského soudu čj . 22 A 3/2010-
-78 bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze
dne 4 . 11 . 2009 o zamítnutí odvolání žalobců proti územnímu rozhodnutí, a tedy kdy
územní rozhodnutí jako podkladové pro
vyvlastňovací řízení pozbylo právní moci
– platnosti, a bez tohoto podkladu nezbylo
než žádost vyvlastnitele o vyvlastnění zamítnout . Současně žalobci v žalobě zopakovali,
že v žádosti odkázali na § 26 odst . 1 zákona
o vyvlastnění, konkrétně na to, že „bylo-li ještě před uplynutím [lhůty podle § 24 odst . 2
písm . g) tohoto zákona] zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí určující
využití pozemku nebo stavby pro daný účel,
vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že provedené vyvlastnění se
zrušuje“ . Ještě dodali, že uvedenou skutečností v podobě pozbytí platnosti územního
rozhodnutí byl naplněn důvod pro postup
správního orgánu I . stupně podle § 24 odst . 1
zákona o vyvlastnění . Pokud po podání a zahájení řízení o žádosti o vyvlastnění pozbylo platnosti územní rozhodnutí, pak musel
správní orgán I . stupně žádost zamítnout, neboť nebyly splněny podmínky pro navržené
vyvlastnění podle § 3 až § 5 zákona o vyvlastnění . Podkladem pro novou žádost vyvlastnitele o vyvlastnění pak může být nové územní
rozhodnutí . Skutečnosti uvedené v původní
žádosti již současnému stavu neodpovídají
a nelze je dodatečně nahrazovat jinými skutečnostmi, které tu v době podání žádosti evidentně nebyly . S ohledem na uvedené žalobci
navrhli, aby soud napadená rozhodnutí zrušil
a vyvlastňovací řízení zastavil .
Krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku podrobně zrekapituloval předchozí průběh řízení před správními orgány,
yvlastnění pak může být nové územní
rozhodnutí . Skutečnosti uvedené v původní
žádosti již současnému stavu neodpovídají
a nelze je dodatečně nahrazovat jinými skutečnostmi, které tu v době podání žádosti evidentně nebyly . S ohledem na uvedené žalobci
navrhli, aby soud napadená rozhodnutí zrušil
a vyvlastňovací řízení zastavil .
Krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku podrobně zrekapituloval předchozí průběh řízení před správními orgány,
včetně přihlédnutí ke svému dřívějšímu rozsudku čj . 22 A 3/2010-78, a po posouzení
a vyhodnocení rozhodných skutečností se
ztotožnil s napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 4 . 2 . 2013, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí I . stupně ze dne 17 . 10 . 2012 .
K tomu krajský soud zejména uvedl, že v mezidobí od prvního rozhodnutí o žádosti, které bylo žalovaným zrušeno, došlo ke dvěma
podstatným právním skutečnostem, s nimiž
se vyvlastňovací úřad musel vypořádat . Jednalo se jednak o opětovné nabytí právní moci
územního rozhodnutí jako podkladového
rozhodnutí pro vyvlastňovací řízení a jednak
o nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění pozemku žalobců, když bylo pravomocně
ukončeno odvolací řízení . Tím se změnily
podmínky pro posouzení žádosti žalobců
o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění podle
§ 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění, neboť byla
splněna podmínka pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění . Bylo nutno posoudit, zda
existují podmínky předvídané zákonem pro
jeho zrušení . Jelikož tyto podmínky zjištěny
nebyly, byla žádost v souladu se zákonem o vyvlastnění zamítnuta . Stejně tak byla žádost žalobců skutkově i právně správně posouzena
žalovaným v napadeném rozhodnutí, neboť
důvody pro zrušení rozhodnutí o vyvlastnění nebyly naplněny . Podle žalobního tvrzení
měl důvod pro zrušení rozhodnutí spočívat
v pozbytí platnosti podkladového rozhodnutí . Krajský soud tento právní názor označil za
mylný, neboť taková situace dočasným pozbytím právní moci územního rozhodnutí nenastala, když na jeho platnost nemělo zrušení
správního rozhodnutí II . stupně žádný vliv .
Krajský soud se rovněž neztotožnil s názorem
žalobců, že vyvlastňovací řízení mělo být pro
dočasné pozbytí právní moci podkladového
rozhodnutí zastaveno a vyvlastňovatel si měl
následně po znovunabytí právní moci podat
novou žádost o územní rozhodnutí, neboť se
jednalo pouze o formální nedostatek, který
z logiky věci byl přechodného charakteru
a postup proklamovaný žalobci by byl nadbytečně formální a nehospodárný . Mimo to
na jiném místě odůvodnění rozsudku krajský
soud uvedl, že podle obsahu žádosti žalobců
ze dne 5 . 4 . 2012 se žalobci touto žádostí do-
moci podkladového
rozhodnutí zastaveno a vyvlastňovatel si měl
následně po znovunabytí právní moci podat
novou žádost o územní rozhodnutí, neboť se
jednalo pouze o formální nedostatek, který
z logiky věci byl přechodného charakteru
a postup proklamovaný žalobci by byl nadbytečně formální a nehospodárný . Mimo to
na jiném místě odůvodnění rozsudku krajský
soud uvedl, že podle obsahu žádosti žalobců
ze dne 5 . 4 . 2012 se žalobci touto žádostí do-
máhali alternativně buď zrušení rozhodnutí
o vyvlastnění ve smyslu § 26 odst . 1 zákona
o vyvlastnění, nebo rozhodnutí o zastavení
řízení, které odůvodnili § 24 odst . 1 větou prvou zákona o vyvlastnění, tedy nedostatkem
existence podmínek pro vyvlastnění . Tady
krajský soud odkázal na to, že již ve svém rozsudku ze dne 11 . 3 . 2015, čj . 22 A 136/2013-
54 (právně a skutkově téměř totožná žaloba
žalobkyně Zdeňky K .), vyložil, že mezi § 26
odst . 1 a § 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění je
nutno rozlišovat . Ustanovení § 26 odst . 1 citovaného zákona upravuje procesní institut
žádosti, kterou lze za podmínek zde stanovených podat a o níž má být správním orgánem
vydáno rozhodnutí, zatímco § 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění však žádný obdobný institut
neupravuje . Žádost s odkazem na toto ustanovení nelze považovat za návrh obdobný návrhu podle § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění,
ale pouze za stanovisko ve věci vyvlastňovacího řízení . Proto vyvlastňovací úřad postupoval správně, když o žádosti ve smyslu § 24
odst . 1 zákona o vyvlastnění žádné rozhodnutí nevydal a posoudil ji pouze jako procesní
stanovisko žalobců .
Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost,
v níž vyjádřili nesouhlas s právními závěry
krajského soudu o výkladu § 24 odst . 1 a § 26
odst . 1 zákona o vyvlastnění tak, jak jej tento
provedl a na jehož základě rozhodl . Stěžovatelé v podstatě obdobně jako v žalobě jmenovitě namítali, že poté, co bylo rozsudkem
krajského soudu čj . 22 A 3/2010-78 zrušeno
rozhodnutí žalovaného ze dne 4 . 11 . 2009,
kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno
územní rozhodnutí pro umístění stavby, jež
bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění,
žádost o vyvlastnění měla být s ohledem na
§ 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění zamítnuta,
neboť podkladové rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti . Svůj požadavek v tomto
směru, uvedený v žádosti ze dne 5 . 4 . 2012,
nepovažovali za pouhý procesní úkon, ale
měli za to, že o něm mělo být rozhodnuto . Stěžovatelé současně uvedli, že pozbytí
platnosti se v daném případě týká pozbytí
platnosti územního rozhodnutí vydávaného
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
podle zákona č . 183/2006 Sb ., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
(spojované s právní mocí), a nikoliv pozbytí
platnosti správního aktu obecně .
žádosti ze dne 5 . 4 . 2012,
nepovažovali za pouhý procesní úkon, ale
měli za to, že o něm mělo být rozhodnuto . Stěžovatelé současně uvedli, že pozbytí
platnosti se v daném případě týká pozbytí
platnosti územního rozhodnutí vydávaného
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
podle zákona č . 183/2006 Sb ., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
(spojované s právní mocí), a nikoliv pozbytí
platnosti správního aktu obecně .
Osoba zúčastněná na řízení se ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila
s napadeným rozsudkem . O žádosti stěžovatelů ze dne 5 . 4 . 2012 nemohlo být kladně
rozhodnuto proto, že nejprve ještě nebylo
o vyvlastnění pravomocně rozhodnuto, a po
nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění
potom proto, že nebyly splněny podmínky
§ 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění . Dále uvedla, že stěžovatelé v kasační stížnosti prakticky opakují svá žalobní tvrzení a neuvádějí
žádné nové skutečnosti . Je tak přesvědčena,
že s námitkami uvedenými v kasační stížnosti
se vypořádal již krajský soud .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím je rozhodnutí
žalovaného ze dne 4 . 2 . 2013, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí správního orgánu I . stupně ze dne
17 . 10 . 2012 . Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatelů ze dne 5 . 4 . 2012
o zrušení vyvlastnění pro nesplnění zákonných podmínek . Předmětem přezkoumání
k podané kasační stížnosti stěžovatelů je rozsudek krajského soudu čj . 22 A 5/2014-76,
jímž byla žaloba zamítnuta, a krajský soud se
ztotožnil s názorem žalovaného, že žádosti
o zrušení vyvlastnění nebylo možno vyhovět
pro nesplnění zákonných podmínek .
Krajský soud předně poukázal na to, že podle § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění „[n]eza-
platil-li vyvlastnitel vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění do uplynutí 30 dnů
ode dne uplynutí lhůty určené podle § 24
odst. 4 písm. a) nebo b) nebo nezahájil-li
vyvlastnitel uskutečňování účelu vyvlastnění ve lhůtě určené podle § 24 odst. 3 písm.
c) nebo prodloužené podle § 25 odst. 6, popřípadě bylo-li ještě před uplynutím této lhůty zrušeno nebo pozbylo platnosti územní
rozhodnutí určující využití pozemku nebo
stavby pro daný účel, vyvlastňovací úřad
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že
provedené vyvlastnění se zrušuje“. Po vyhodnocení skutkového a právního stavu dospěl
krajský soud k závěru, že žalovaný rozhodl
správně, neboť ani podle krajského soudu
podmínky pro zrušení vyvlastnění dané § 26
odst . 1 zákona o vyvlastnění splněny nebyly,
s čímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud .
ující využití pozemku nebo
stavby pro daný účel, vyvlastňovací úřad
SBÍ RKA ROZHO DNUTÍ N SS 5/2 016
na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že
provedené vyvlastnění se zrušuje“. Po vyhodnocení skutkového a právního stavu dospěl
krajský soud k závěru, že žalovaný rozhodl
správně, neboť ani podle krajského soudu
podmínky pro zrušení vyvlastnění dané § 26
odst . 1 zákona o vyvlastnění splněny nebyly,
s čímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud .
Aplikace § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění vyžaduje kumulativně splnění těchto
podmínek: musí být vydáno pravomocné
rozhodnutí o vyvlastnění a dále musí být
splněna některá z podmínek výslovně uvedených v § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění,
tj . buď není vyvlastnitelem zaplacena náhrada za vyvlastnění v uvedené lhůtě, nebo nebylo vyvlastnitelem zahájeno uskutečňování
účelu vyvlastnění, anebo bylo ještě před uplynutím lhůty vymezené tímto ustanovením
zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku nebo stavby pro daný účel .
Krajský soud v souladu s § 75 odst . 1
s . ř . s . přezkoumával napadené rozhodnutí
žalovaného ze dne 4 . 2 . 2013 podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu . Správně přitom zjistil a vyhodnotil, že k tomuto datu, kdy
existovalo pravomocné rozhodnutí o vyvlastnění, stejně jako pravomocné územní rozhodnutí, které bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění, neexistovala žádná ze shora
citovaných tří podmínek pro vyhovění žádosti výslovně vymezených § 26 odst . 1 zákona
o vyvlastnění . Tomuto zjištění a posouzení
věci krajským soudem plně odpovídá i zjištění a ztotožňující se právní názor Nejvyššího
správního soudu .
Pokud jde o tvrzení, resp . námitky stěžovatelů, které se vážou k předchozímu postupu správních orgánů a v něm vydaným rozhodnutím, která nebylo možné samostatně
soudně přezkoumat, i tady je Nejvyšší správní
soud toho názoru, že jejich právní posouzení
krajským soudem v napadeném rozsudku je
v souladu se zákonem .
Jmenovitě jde o meritorní kasační námitku stěžovatelů, že poté, co bylo rozsudkem
krajského soudu čj . 22 A 3/2010-78 zrušeno
rozhodnutí žalovaného ze dne 4 . 11 . 2009,
kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno
územní rozhodnutí pro umístění stavby, jež
bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění,
měla být žádost o vyvlastnění s ohledem na
§ 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění zamítnuta,
neboť podkladové rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti . Svůj požadavek v tomto
směru, uvedený v žádosti ze dne 5 . 4 . 2012,
přitom stěžovatelé nepovažují za pouhý procesní úkon, ale mají za to, že se jednalo o žádost, o které mělo být rozhodnuto .
cím řízení potvrzeno
územní rozhodnutí pro umístění stavby, jež
bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění,
měla být žádost o vyvlastnění s ohledem na
§ 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění zamítnuta,
neboť podkladové rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti . Svůj požadavek v tomto
směru, uvedený v žádosti ze dne 5 . 4 . 2012,
přitom stěžovatelé nepovažují za pouhý procesní úkon, ale mají za to, že se jednalo o žádost, o které mělo být rozhodnuto .
Krajský soud k tomu, jak ostatně bylo již
shora uvedeno, zaujal právní názor, že zatímco § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění upravuje
procesní institut žádosti, kterou lze za podmínek zde stanovených podat a o níž má být
správním orgánem vydáno rozhodnutí, § 24
odst . 1 obdobný institut neupravuje, a žádost
stěžovatelů s odkazem na toto ustanovení nelze považovat za návrh obdobný návrhu podle
§ 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění, o kterém by
bylo nutno rozhodnout, ale pouze za procesní
stanovisko . S tím se Nejvyšší správní soud také
plně ztotožňuje a dodává, že takovým procesním stanoviskem účastníků řízení není správní orgán, který rozhoduje ve věci, nijak vázán .
Stěžovatelé v této námitce zjevně míří
k dikci první věty § 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění, která zní: „Nebude-li v řízení
prokázáno, že jsou splněny podmínky pro
vyvlastnění, vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele zamítne.“ Pokud jde o podmínky,
které mají být splněny, tady stěžovatelé sice
v předchozích podáních odkazovali na § 3 až
§ 5 zákona o vyvlastnění, ale jmenovitě za nesplněnou podmínku označili podle nich po
určitou dobu neplatné územní rozhodnutí,
které bylo podkladem pro vyvlastnění, což
však dovozovali z dikce § 26 odst . 1 zákona
o vyvlastnění, která již na první pohled sleduje zcela jiný účel .
Ustanovení § 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění se evidentně váže k průběhu řízení o vyvlastnění, a z jeho dikce, stejně jako ani z dalšího souvisejícího textu předmětné právní
úpravy však nikterak nevyplývá, že by o tom,
zda jsou či nejsou splněny podmínky pro
vyvlastnění, mělo být v průběhu řízení o vyvlastnění rozhodováno k návrhu či žádosti
vyvlastňovaných . Ti jsou oprávněni žádat
o vydání rozhodnutí až v případě pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění při tvrzení
podmínek § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění
(§ 26 se tak váže až ke stavu po nabytí právní
moci rozhodnutí) .
Vyvlastňovací úřad tedy nebyl povinen
o žádosti vyvlastňovaných spojované s dikcí § 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění jakkoliv
rozhodovat, naproti tomu byl však povinen
rozhodnout o žádosti o zrušení vyvlastnění
spojované s dikcí § 26 odst . 1 téhož zákona .
vydání rozhodnutí až v případě pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění při tvrzení
podmínek § 26 odst . 1 zákona o vyvlastnění
(§ 26 se tak váže až ke stavu po nabytí právní
moci rozhodnutí) .
Vyvlastňovací úřad tedy nebyl povinen
o žádosti vyvlastňovaných spojované s dikcí § 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění jakkoliv
rozhodovat, naproti tomu byl však povinen
rozhodnout o žádosti o zrušení vyvlastnění
spojované s dikcí § 26 odst . 1 téhož zákona .
Otázka procesního postupu správního orgánu I . stupně obecně, a stejně tak i po úkonu stěžovatelů spojeném s dikcí § 24 odst . 1
zákona o vyvlastnění, byla věcí jeho procesní
úvahy, a to i s ohledem na potřebu reflexe základních zásad řízení . Je sice pravda, že poté,
co krajský soud rozsudkem čj . 22 A 3/2010-
-78 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne
4 . 11 . 2009, kterým bylo v odvolacím řízení
potvrzeno územní rozhodnutí pro umístění
stavby, jež bylo podkladem pro předmětné
vyvlastnění, po určitou dobu toto územní
rozhodnutí pozbylo právní moci, nicméně
i tak toto zůstalo platné jako nepravomocné .
Jinak by ani nemohlo být znovu přezkoumáno v odvolacím řízení . Správní orgán si byl
nepochybně vědom toho, že krajský soud
zavázal žalovaného znovu o odvolání rozhodnout, a bylo jen otázkou času, kdy bude
územní rozhodnutí pravomocně buďto znovu potvrzeno, nebo příp . pravomocně zrušeno . Teprve v návaznosti na toto rozhodnutí se
potom, a to i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, nabízelo příp . rozhodnout postupem podle § 24 odst . 1 zákona o vyvlastnění, to však ale tzv . bez návrhu .
Proto Nejvyšší správní soud znovu konstatuje, že ani v tomto směru krajský soud
nikterak nepochybil, když rozhodl, že postup správního orgánu I . stupně i žalovaného
byl v souladu se zákonem, když žádost, resp .
úkon stěžovatelů ve spojení s § 24 odst . 1
zákona o vyvlastnění vyhodnotil jako jejich
pouhý procesní úkon, a nikoliv žádost, o které by muselo být rozhodnuto .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2 016
a) Dionysius K . a b) Marie K . proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, za účasti