k čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. Konstrukce $ 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, podle ně- hož se rozklad považuje za podaný až poté, co byl zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu, je v právní úpravě u známkoprávní oblasti obvyklá, jak plyne např. z nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství a z na- řízení Komise (ES) č. 2868/95, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94. Není proto důvodu pro závěr, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (v daném pří- padě $ 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách), je v rozporu s ústavním pořádkem, což by jinak vedlo k přerušení řízení ve smyslu 6 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a k předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Prejudikatura: č. 857/2006 Sb. NSS; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2008, Neu- rim Pharmaceuticals v. OHIM (T-218/06, Sb. rozh., s. II-2275); rozhodnutí Úřadu pro har- monizaci ve vnitřním trhu (OHIM) ze dne 10. 9. 2003, R208/2003-2, Parmitalia v. Par- mital, bod 17. 2287 Ochranné známky: rozlišovací způsobilost k $ 3 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách“ L. Vede-li doslovný výklad právního předpisu pocházejícího z období direktivně řízené a centrálně plánované ekonomiky k výsledku neslučitelnému s hodnotami současného systému tržního hospodářství založeného na volné soutěži, je třeba upřednostnit s těmito hodnotami souladnou interpretaci objektivně teleologickou.
JI. Prvky shodnými s ochrannou známkou ve smyslu $ 3 odst. 2 ve spojení s $ 3 odst. 1 písm. ©) zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, se rozumí jen tako- vé shodné prvky, které jsou způsobilé vzbudit u běžného spotřebitele dojem, že se v případě střetnuvších se označení jedná o výrobky (služby) téhož výrobce (posky- tovatele služeb).
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti a shledal, že z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů stěžovatel jím označené rozhodnutí krajského soudu napadá (§ 106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná a vykazuje zákonné minimum náležitostí nezbytných k tomu, aby mohla být věcně projednána.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Klíčové pro posouzení předmětné věci je ustanovení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách, podle kterého se rozklad považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu. Posledním dnem k podání rozkladu byl v posuzovaném případě den 29. 8. 2005, což je mezi stranami nesporné. Žalobce zaplatil správní poplatek za podání rozkladu bezhotovostním převodem dne 30. 8. 2005, tedy - s ohledem na dikci výše citovaného ustanovení zákona o ochranných známkách - opožděně.
(Městský soud vyšel z toho, že dnem zaplacení je den, kdy byla částka odepsána z účtu plátce, tj. v této věci den 30. 8. 2005. Odlišný skutkový průběh stěžovatel ani v řízení o kasační stížnosti neprokazuje.) Nejvyšší správní soud má v daném případě zato, že městský soud své rozhodnutí odůvodnil velmi důkladně a přesvědčivě a Nejvyšší správní soud se s jeho odůvodněním ztotožňuje. Pokud se jedná o námitku neústavnosti aplikovaného ustanovení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách, Nejvyšší správní soud po úvaze dospěl k závěru, že této námitce nelze přisvědčit.
Napadaná konstrukce je totiž v právní úpravě u známkoprávní oblasti obvyklá, jak plyne např. z nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. 12. 1993 o ochranné známce Společenství. Podle čl. 59 nařízení Rady (ES) č. 40/94, o ochranné známce Společenství, se odvolání podává písemně u úřadu ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení napadeného rozhodnutí. Odvolání se považuje za podané až po zaplacení poplatku. Písemné odůvodnění odvolání musí být předloženo ve lhůtě čtyř měsíců ode dne doručení rozhodnutí. Podle čl.
42 téhož nařízení námitky musejí být podány písemně a musí být odůvodněny. Za řádně podané se považují až po zaplacení poplatku za podání námitek. Ve lhůtě stanovené úřadem může ten, kdo podal námitky, předložit na jejich podporu skutečnosti, důkazy a vyjádření. Podle čl. 55 téhož nařízení o žádosti o zrušení nebo prohlášení neplatnosti se návrh podává písemně a musí být zdůvodněn. Považuje se za podaný až po zaplacení poplatku. Rovněž v nařízení Komise (ES) č. 2868/95, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94, o ochranné známce Společenství, Pravidlo 49 je stanoveno: „Nevyhovuje-li odvolání článkům 57, 58 a 59 nařízení a pravidlu 48 odst. 1 písm. c) a odst. 2, zamítne je odvolací senát jako nepřípustné, pokud nejsou nedostatky odstraněny před uplynutím lhůty stanovené v článku 59 nařízení.
Není-li do uplynutí lhůty pro podání odvolání zaplacen poplatek za odvolání podle článku 59 nařízení, má se za to, že odvolání nebylo podáno, a poplatek za odvolání se odvolateli vrátí.“ Z uvedených citací je zřejmé, že ve známkoprávní oblasti je obvyklé, že se podání vyžadující zaplacení poplatku považuje za podané až po zaplacení takového poplatku. Na rozdíl od právní úpravy v jiných odvětvích správního práva (kde nezaplacení poplatku včas nemá explicitně stanovené důsledky a je možné tento nedostatek dodatečně zhojit) zde existuje výslovné a nesporné stanovení důsledku (sankce normy) včasného nezaplacení poplatku.
Právní úprava je přitom zřejmá a neoddiskutovatelná - v případě její jasnosti a srozumitelnosti nesvědčí stěžovateli ani presumpce výkladu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch), či „in dubio pro libertate“ (v pochybnostech ve prospěch základních práv a svobod). V otázce posouzení tvrzené neústavnosti je tak třeba dát za pravdu žalovanému, který poukazuje na komunitární, či mezinárodněprávní (Evropská patentová úmluva) rozměr, dle kterého je zřejmé, že obdobná konstrukce ve vztahu k úpravě poplatků (a důsledků jejich nezaplacení) je charakteristická a obvyklá v oblasti průmyslového práva.
Rovněž je možno z komunitární judikatury na okraj ocitovat z rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2008, Neurim Pharmaceuticals v. OHIM, T
218/06, dosud nepublikováno v Sb. rozh., body 61 - 65, 76, 78, kde bylo mj. vysloveno následující: „odvolací senát mohl mít legitimně za to, že k pominutí příčiny zmeškání lhůty, jakou uvádí žalobkyně, došlo nejpozději dne 22. 3. 2006, a že tedy lhůta dvou měsíců stanovená v článku 78 nařízení č. 40/94 uplynula nejpozději dne 22. 5. 2006. Vzhledem k tomu, že k povolení platby poplatku, který bylo třeba uhradit, došlo až dne 23. 5. 2006, se tedy odvolací senát nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že žádost o navrácení do původního stavu podána nebyla.“ Pokud není poplatek za odvolání zaplacen včas, tj. v průběhu odvolací lhůty, má se za to, že odvolání nebylo podáno.
Tento formalizovaný postup potvrzuje i rozhodovací činnost OHIMu (Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu) a judikatura Soudu prvního stupně. Jak OHIM uvedl ve svém rozhodnutí o nepřípustnosti ze dne 10. 9. 2003, R208/2003-2, Parmitalia v. Parmital, bod 17, „neznalost zákona, na kterou spoléhal stěžovatel, není obranou a omluvou, ospravedlňující nedodržení povinné a neprodloužitelné lhůty. Je třeba podotknout, že lhůta je věcí veřejného zájmu a její přísné dodržování je záměrně proto, aby byla zajištěna jasnost a právní jistota“.
V projednávané věci ani sám stěžovatel nezpochybňuje a zejména neprokazuje skutečnost, že by poplatek nebyl zaplacen opožděně. K námitce chybějící výzvy k zaplacení poplatku je třeba uvést, že rozklad byl Úřadu doručen až poslední den lhůty. Hned následující den - dříve než mohla být vypravena výzva k zaplacení poplatku - byl poplatek zaplacen. Podání bylo tedy žalovanému doručeno na samém konci lhůty (poslední den), za těchto okolností správní orgán neměl důvod vyzývat k zaplacení poplatku, neboť bylo technicky nemožné tento úkon včasně provést a zrealizovat.
Poplatek byl navíc hned příští den uhrazen, nebylo tedy ani k čemu vyzývat. Relevantní zpochybnění zásadních právních důvodů uvedených v rozsudku podaná kasační stížnost neobsahuje.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou, a ve smyslu § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Nejvyšší správní soud rovněž nedospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, v daném případě ust. § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., je v rozporu s ústavním pořádkem, proto nepřistoupil k přerušení řízení ve smyslu § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a k předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném případě nedošlo k uložení povinnosti soudem, osobě zúčastněné na řízení tedy náhrada nákladů rovněž nebyla přiznána - osoba zúčastněná na řízení se toho ostatně ani nedomáhala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu