[12] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že
myslivecká stráž je veřejnou funkcí a strážníci jsou úředními osobami (viz podrobněji ní-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
že), které jsou nadány určitými, v řadě aspektů významnými vrchnostenskými pravomocemi (viz zejm. § 14 zákona o myslivosti).
Myslivecká stráž má zákonem pevně stanovené funkční období (§ 12 odst. 2 zákona
o myslivosti) a zákon taktéž uvádí taxativně
konkrétní důvody pro zrušení, resp. zánik
ustanovení mysliveckou stráží (§ 13). Ústavní
soud v minulosti dovodil, že „čl. 21 odst. 4 Listiny se nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně
práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se
nevyčerpává pouhým získáním funkce,
nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této
funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny
sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve
výkonu veřejné funkce. Samotné právo na
přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl,
pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce.“ (nález Ústavního soudu
ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06,
N 159/42 SbNU 305, č. 159/2006 Sb. ÚS).
V daném případě šlo o vysoce ústavněprávně
a politicky exponovaný případ odvolání
předsedkyně Nejvyššího soudu z funkce hlavou státu. „Není však malých funkcí“, jak by
mohla znít parafráze pořekadla známého z divadelního prostředí. Nejvyšší správní soud
neshledává žádný důvod omezovat uplatnitelnost čl. 21 odst. 4 Listiny jen na nejvyšší
patra správy veřejných záležitostí. Nejvyšší
správní soud proto konstatuje, že v daném
případě je založena pravomoc soudů ve
správním soudnictví a že osobě zastávající
funkci myslivecké stráže, do níž byla ustanovena, svědčí veřejné subjektivní právo na nerušený výkon této funkce za zákonem předpokládaných podmínek, a do doby, než jí
funkce podle zákona zanikne, o což se nyní
vede tento spor. Ostatně i krajský soud přinejmenším implicitně tuto pravomoc dovodil, jelikož případ věcně projednal.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
[13] Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci je výklad § 13 odst. 2 věty druhé zákona o myslivosti, která zní: „Orgán státní správy myslivosti může ustanovení myslivecké
stráže zrušit též na návrh uživatele honitby
anebo z vlastního podnětu, pokud myslivecká stráž porušila při výkonu svých povinností tento zákon.“ Stěžovatel učinil spornou
otázku, zda se podmínka porušení povinností plynoucích ze zákona o myslivosti (část věty za čárkou) vztahuje pouze na zrušení ustanovení mysliveckou stráží orgánem státní
správy myslivosti z vlastního podnětu, nebo
i na případy, kdy je zrušení navrhnuto uživatelem honitby.
[13] Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci je výklad § 13 odst. 2 věty druhé zákona o myslivosti, která zní: „Orgán státní správy myslivosti může ustanovení myslivecké
stráže zrušit též na návrh uživatele honitby
anebo z vlastního podnětu, pokud myslivecká stráž porušila při výkonu svých povinností tento zákon.“ Stěžovatel učinil spornou
otázku, zda se podmínka porušení povinností plynoucích ze zákona o myslivosti (část věty za čárkou) vztahuje pouze na zrušení ustanovení mysliveckou stráží orgánem státní
správy myslivosti z vlastního podnětu, nebo
i na případy, kdy je zrušení navrhnuto uživatelem honitby.
[14] Krajský soud v napadeném rozsudku
dospěl k závěru, že v případě zrušení ustanovení mysliveckou stráží na návrh uživatele
honitby není namístě zkoumat porušení povinností mysliveckou stráží. Svůj závěr opřel
v zásadě o dva argumenty. Prvním byl jazykový výklad předmětného ustanovení. Krajský
soud uvedl, že pokud absentuje před spojkou
„anebo“ čárka, jedná se o výčet možností,
z čehož plyne, že uživatel honitby může podat návrh na zrušení ustanovení mysliveckou
stráží zcela bez důvodu. Druhým argumentem krajského soudu byl poukaz na § 12 odst. 1
zákona o myslivosti, podle kterého uživatel
honitby navrhuje ustanovení myslivecké stráže. Krajský soud dovodil, že pokud „zákon
dává uživateli honitby možnost navrhnout
ustanovení určité osoby mysliveckou stráží,
pak musí mít i uživatel honitby možnost,
aby k jeho návrhu došlo ke zrušení ustanovení této osoby mysliveckou stráží, aniž je
jím uveden důvod“. Na tom podle krajského
soudu nic nemění ani skutečnost, že je myslivecká stráž úřední osobou podle trestního zákoníku, ani argumentace stěžovatele, že myslivecká stráž nemá být pouhým sluhou
uživatele honitby, jelikož § 13 odst. 2 zákona
o myslivosti uživateli honitby jednoznačně
umožňuje zrušení ustanovení myslivecké
stráže na jeho návrh bez udání důvodu.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek a dospěl k opačným závěrům než krajský soud. Co se týče větné
skladby předmětného zákonného ustanove-
ní, jedná se o podřadné souvětí s podmínkovou vedlejší větou. Nejvyšší správní soud má
za to, že absence čárky před spojkou „anebo“
obecně značí slučovací význam této spojky
[srov. Karlík, P.; Nekula, M.; Rusínová, Z. (ed.)
Příruční mluvnice češtiny. Praha : Lidové noviny, 2012, s. 351 a s. 518]. Je-li vztah mezi
oběma možnostmi zrušení ustanovení myslivecké stráže slučovací a část věty týkající se
zrušení ustanovení myslivecké stráže z vlastního podnětu orgánu státní správy myslivosti
není vyloučena prostřednictvím čárky před
spojkou „anebo“, měla by podmínková vedlejší věta (tj. podmínka porušení zákona) platit pro oba způsoby zrušení ustanovení myslivecké stráže. Jak ovšem poznamenal Ústavní
soud, jazykový výklad představuje „pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění
a ujasnění si jejího smyslu a účelu.“ (nález ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9
SbNU 399, č. 30/1998 Sb.). Je proto namístě
blíže se ptát po smyslu a účelu interpretovaného ustanovení.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek a dospěl k opačným závěrům než krajský soud. Co se týče větné
skladby předmětného zákonného ustanove-
ní, jedná se o podřadné souvětí s podmínkovou vedlejší větou. Nejvyšší správní soud má
za to, že absence čárky před spojkou „anebo“
obecně značí slučovací význam této spojky
[srov. Karlík, P.; Nekula, M.; Rusínová, Z. (ed.)
Příruční mluvnice češtiny. Praha : Lidové noviny, 2012, s. 351 a s. 518]. Je-li vztah mezi
oběma možnostmi zrušení ustanovení myslivecké stráže slučovací a část věty týkající se
zrušení ustanovení myslivecké stráže z vlastního podnětu orgánu státní správy myslivosti
není vyloučena prostřednictvím čárky před
spojkou „anebo“, měla by podmínková vedlejší věta (tj. podmínka porušení zákona) platit pro oba způsoby zrušení ustanovení myslivecké stráže. Jak ovšem poznamenal Ústavní
soud, jazykový výklad představuje „pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění
a ujasnění si jejího smyslu a účelu.“ (nález ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9
SbNU 399, č. 30/1998 Sb.). Je proto namístě
blíže se ptát po smyslu a účelu interpretovaného ustanovení.
[16] Podle § 2 písm. a) zákona o myslivosti se myslivostí rozumí „soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící
zvěři jako součásti ekosystému a spolková
činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví“. Právem
myslivosti se podle § 2 písm. h) zákona o myslivosti rozumí „souhrn práv a povinností
zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře
honebních pozemků“. Ústavní soud se zabýval celkovou koncepcí právní úpravy myslivosti v nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn.
Pl. ÚS 34/03, N 226/43 SbNU 541, č. 49/2007 Sb.,
v němž posuzoval ústavní konformitu řady
ustanovení zákona o myslivosti. Ústavní soud
v nálezu konstatoval, že regulace zvěře, jež je
předmětem práva myslivosti, představuje zájem chráněný článkem 7 Ústavy (bod 64 nálezu) a že „[z] uvedených definic plyne, že
podstata myslivosti v české právní úpravě
směřuje v prvé řadě k naplnění zmíněného
ústavního cíle, tedy k ochraně zvěře s tím, že
k tomuto cíli základnímu přibývá ještě další
cíl v podobě ochrany myslivosti jako národního kulturního dědictví“. (bod 66 nálezu).
Myslivost proto není definována jako podnikání či výrobní činnost, nýbrž jako vztah
k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému. Zákon o myslivosti tak upravuje myslivost jako cílevědomou a regulovanou činnost
směřující k ochraně a rozvoji přírody (bod 70
nálezu).
[16] Podle § 2 písm. a) zákona o myslivosti se myslivostí rozumí „soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící
zvěři jako součásti ekosystému a spolková
činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví“. Právem
myslivosti se podle § 2 písm. h) zákona o myslivosti rozumí „souhrn práv a povinností
zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře
honebních pozemků“. Ústavní soud se zabýval celkovou koncepcí právní úpravy myslivosti v nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn.
Pl. ÚS 34/03, N 226/43 SbNU 541, č. 49/2007 Sb.,
v němž posuzoval ústavní konformitu řady
ustanovení zákona o myslivosti. Ústavní soud
v nálezu konstatoval, že regulace zvěře, jež je
předmětem práva myslivosti, představuje zájem chráněný článkem 7 Ústavy (bod 64 nálezu) a že „[z] uvedených definic plyne, že
podstata myslivosti v české právní úpravě
směřuje v prvé řadě k naplnění zmíněného
ústavního cíle, tedy k ochraně zvěře s tím, že
k tomuto cíli základnímu přibývá ještě další
cíl v podobě ochrany myslivosti jako národního kulturního dědictví“. (bod 66 nálezu).
Myslivost proto není definována jako podnikání či výrobní činnost, nýbrž jako vztah
k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému. Zákon o myslivosti tak upravuje myslivost jako cílevědomou a regulovanou činnost
směřující k ochraně a rozvoji přírody (bod 70
nálezu).
[17] V citovaném nálezu Ústavní soud dodal, že v souvislosti s negativními jevy, které
se při výkonu myslivosti vyskytovaly v době
komunistického režimu, byl uvedený smysl
právní úpravy myslivosti často zkreslován
a veřejnost mohla nabýt dojmu, že v takových
negativních případech výkon práva myslivosti sklouzával na úroveň pouhé zábavy. S ohledem na to Ústavní soud zdůraznil, že individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití
práv plynoucích z její regulace neimplikují
protiústavnost zákona o myslivosti, takové
jednání je třeba důsledně postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních
pohledů na myslivost jako na abstraktní kategorii (bod 83 nálezu).
[17] V citovaném nálezu Ústavní soud dodal, že v souvislosti s negativními jevy, které
se při výkonu myslivosti vyskytovaly v době
komunistického režimu, byl uvedený smysl
právní úpravy myslivosti často zkreslován
a veřejnost mohla nabýt dojmu, že v takových
negativních případech výkon práva myslivosti sklouzával na úroveň pouhé zábavy. S ohledem na to Ústavní soud zdůraznil, že individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití
práv plynoucích z její regulace neimplikují
protiústavnost zákona o myslivosti, takové
jednání je třeba důsledně postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních
pohledů na myslivost jako na abstraktní kategorii (bod 83 nálezu).
[18] S ohledem na takto nastíněný smysl
práva myslivosti a jeho regulace je třeba vnímat i institut myslivecké stráže. Úkolem myslivecké stráže je zajišťovat ochranu myslivosti
a mimo jiné odhalovat a zabraňovat pytláctví
či neoprávněnému lovu (srov. oprávnění
a povinnosti myslivecké stráže podle § 14
a § 15 zákona o myslivosti). Myslivecká stráž
tak představuje specifický orgán veřejné
správy (srov. nález Ústavního soudu ze dne
9. 5. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 50/2000, N 72/22
SbNU 125, č. 242/2001 Sb.), jehož úkolem je
přispívat k dodržování právních předpisů na
úseku myslivosti (v mezích § 14 zákona
o myslivosti) a podporovat naplnění samotného účelu právní regulace myslivosti. Myslivecká stráž tak svou reálnou činností v honitbách bezprostředně reprezentuje veřejný
zájem na řádném provádění práva myslivosti,
s čímž ostatně souvisí i skutečnost, že myslivecká stráž je úřední osobou ve smyslu § 127
odst. 1 písm. i) trestního zákoníku z roku 2009,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
jak opakovaně upozorňoval stěžovatel. Myslivecké stráži je v rámci jejích oprávnění svěřena významná pravomoc bránit rušivé činnosti v případě ohrožení zájmů chráněných
zákonem o myslivosti (shodně ve vztahu ke
stráži ochrany přírody viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2013,
čj. 3 As 9/2012-33), a to i vůči uživateli honitby, na jehož návrh byla do funkce ustanovena, mysliveckému hospodáři či členu honebního společenstva.
[19] S ohledem na předestřená východiska lze uzavřít, že myslivecká stráž je primárně
reprezentantem veřejného zájmu, nikoliv uživatele honitby. Dotčený § 13 odst. 2 větu druhou zákona o myslivosti je proto třeba
i s ohledem na účel institutu myslivecké stráže
vykládat v souladu s jeho zněním tak, že orgán
státní správy myslivosti zkoumá podmínku porušení povinností podle zákona o myslivosti
i v případě, že návrh na zrušení ustanovení
myslivecké stráže podá uživatel honitby. Jinými slovy, podmínka porušení povinností uložených zákonem o myslivosti mysliveckou
stráží se vztahuje na oba způsoby iniciace
zrušení ustanovení myslivecké stráže – na návrh uživatele honitby i z vlastního podnětu
orgánu státní správy myslivosti. Tomu svědčí
nejen gramatický, ale i teleologický výklad.
Krajský soud, jakož i žalovaný, se však otázkou porušení zákona stěžovatelem vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj rozsudek významnou vadou.
[19] S ohledem na předestřená východiska lze uzavřít, že myslivecká stráž je primárně
reprezentantem veřejného zájmu, nikoliv uživatele honitby. Dotčený § 13 odst. 2 větu druhou zákona o myslivosti je proto třeba
i s ohledem na účel institutu myslivecké stráže
vykládat v souladu s jeho zněním tak, že orgán
státní správy myslivosti zkoumá podmínku porušení povinností podle zákona o myslivosti
i v případě, že návrh na zrušení ustanovení
myslivecké stráže podá uživatel honitby. Jinými slovy, podmínka porušení povinností uložených zákonem o myslivosti mysliveckou
stráží se vztahuje na oba způsoby iniciace
zrušení ustanovení myslivecké stráže – na návrh uživatele honitby i z vlastního podnětu
orgánu státní správy myslivosti. Tomu svědčí
nejen gramatický, ale i teleologický výklad.
Krajský soud, jakož i žalovaný, se však otázkou porušení zákona stěžovatelem vůbec nezabýval, čímž zatížil svůj rozsudek významnou vadou.
[20] Na výše uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že uživatel honitby podle
§ 12 odst. 1 zákona o myslivosti navrhuje orgánu státní správy myslivosti ustanovení myslivecké stráže. S ohledem na výše vysvětlenou
funkci myslivecké stráže ze zákonné úpravy
nutně nevyplývá, že uživatel musí mít právo
mysliveckou stráž libovolně odvolat, jak tvrdí
krajský soud. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona
o myslivosti ukládá uživateli honitby povinnost navrhnout orgánu státní správy myslivosti ustanovení jedné myslivecké stráže, což
vyjadřuje spoluúčast uživatele honitby na procesu výběru myslivecké stráže pro danou honitbu. Do funkce je myslivecká stráž ovšem
ustanovována až orgánem státní správy mysli-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
vosti (§ 12 odst. 2 zákona o myslivosti). Uživatel honitby tedy mysliveckou stráž nejmenuje, pouze orgánu státní správy myslivosti
navrhuje vhodnou osobu. Pokud tuto povinnost nesplní, orgán státní správy myslivosti
vybere vhodnou osobu sám (§ 12 odst. 2 věta
třetí zákona o myslivosti). Mezi uživatelem
honitby a mysliveckou stráží tudíž není,
zvlášť s ohledem na výše předestřenou funkci
myslivecké stráže, žádný přímý vztah nadřízenosti a podřízenosti. Nelze tedy přisvědčit
argumentaci krajského soudu, podle něhož
„musí mít uživatel honitby možnost, aby
k jeho návrhu došlo ke zrušení ustanovení
této osoby mysliveckou stráží, aniž je jím
uveden důvod“. Takový závěr bezdůvodně
a bez bližší argumentace přiznává uživateli
honitby téměř absolutní kontrolu nad tím,
kdo bude mysliveckou stráží, ačkoliv myslivecká stráž plní podstatné úkoly veřejného
zájmu. Uživatel honitby pochopitelně má
právo navrhnout zrušení ustanovení myslivecké stráže, pro vyhovění jeho návrhu však
musí svědčit zákonné důvody.
[20] Na výše uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že uživatel honitby podle
§ 12 odst. 1 zákona o myslivosti navrhuje orgánu státní správy myslivosti ustanovení myslivecké stráže. S ohledem na výše vysvětlenou
funkci myslivecké stráže ze zákonné úpravy
nutně nevyplývá, že uživatel musí mít právo
mysliveckou stráž libovolně odvolat, jak tvrdí
krajský soud. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona
o myslivosti ukládá uživateli honitby povinnost navrhnout orgánu státní správy myslivosti ustanovení jedné myslivecké stráže, což
vyjadřuje spoluúčast uživatele honitby na procesu výběru myslivecké stráže pro danou honitbu. Do funkce je myslivecká stráž ovšem
ustanovována až orgánem státní správy mysli-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
vosti (§ 12 odst. 2 zákona o myslivosti). Uživatel honitby tedy mysliveckou stráž nejmenuje, pouze orgánu státní správy myslivosti
navrhuje vhodnou osobu. Pokud tuto povinnost nesplní, orgán státní správy myslivosti
vybere vhodnou osobu sám (§ 12 odst. 2 věta
třetí zákona o myslivosti). Mezi uživatelem
honitby a mysliveckou stráží tudíž není,
zvlášť s ohledem na výše předestřenou funkci
myslivecké stráže, žádný přímý vztah nadřízenosti a podřízenosti. Nelze tedy přisvědčit
argumentaci krajského soudu, podle něhož
„musí mít uživatel honitby možnost, aby
k jeho návrhu došlo ke zrušení ustanovení
této osoby mysliveckou stráží, aniž je jím
uveden důvod“. Takový závěr bezdůvodně
a bez bližší argumentace přiznává uživateli
honitby téměř absolutní kontrolu nad tím,
kdo bude mysliveckou stráží, ačkoliv myslivecká stráž plní podstatné úkoly veřejného
zájmu. Uživatel honitby pochopitelně má
právo navrhnout zrušení ustanovení myslivecké stráže, pro vyhovění jeho návrhu však
musí svědčit zákonné důvody.
[21] Jediným ustanovením, které by mohlo vyvolat zdání, že svědčí ve prospěch výkladu zaujatého krajským soudem, je § 13 odst. 1
písm. b) zákona o myslivosti, podle něhož
ustanovení mysliveckou stráží zaniká též „zánikem nájmu honitby u osoby, která byla
ustanovena na návrh nájemce této honitby“.
Toto ustanovení řeší případ, kdy držitel honitby sám honitbu neužívá, protože ji pronajal [§ 2 písm. n) zákona o myslivosti]. V takovém případě je to nájemce jako odvozený
uživatel honitby, kdo má povinnost navrhnout ustanovení určité osoby mysliveckou
stráží. Je-li tato osoba orgánem státní správy
mysliveckou stráží jmenována a později nájem honitby zanikne, dojde podle citovaného
ustanovení i k zániku funkce myslivecké stráže. Pokud by však mělo být toto ustanovení
podporou pro výklad § 13 odst. 2 in fine zákona o myslivosti zaujatý krajským soudem,
je zřejmé, že by se § 13 odst. 1 písm. b) téhož
zákona stal zcela zbytečným, neboť by myslivecká stráž byla „odvolatelná“ kdykoli a bez
udání důvodu na návrh aktuálního uživatele,
resp. držitele honitby a nemusela by se řešit
Bc. Aleš K. proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje, za účasti Ing. Miloše M., o zrušení ustanovení mysliveckou stráží, o kasační stížnosti žalobce. a č. 159/2006 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 53/06).