Česká inspekce životního prostředí je příslušná stíhat i takové delikty, spočívající v ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích podle § 4 zákona
č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, k jejichž spáchání došlo na území chráněné krajinné oblasti.
Česká inspekce životního prostředí je příslušná stíhat i takové delikty, spočívající v ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích podle § 4 zákona
č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, k jejichž spáchání došlo na území chráněné krajinné oblasti.
Prejudikatura: č. 330/2004 Sb. NSS.
žalobce.
Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Ústí nad Labem (dále jen
„oblastní inspektorát ČIŽP“) uložila žalobci
jakožto vlastníkovi
lesa pokutu ve výši
1 500 000 Kč za poškození životního prostředí
v lesích, a to rozhodnutím ze dne 21. 3. 2011.
Žalobce měl vlastním zaviněním vytvořit
podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů ve smyslu § 4
písm. c) zákona o ČIŽP. Tento následek měl
žalobce vyvolat předmýtní a mýtní těžbou,
konkrétně přibližováním vytěžené dřevní
hmoty z lesních porostů z provedených těžeb
v období 15. 4. 2010 až 10. 5. 2010, ke kterému došlo na části lesního pozemku v k. ú. Bylochov. Poškození spočívalo v nadměrném
narušení (rozježdění) zjištěných lesních přibližovacích linií a cest, jehož důsledkem bylo
rozšíření a prohloubení jejich profilu. Souběžně s tím došlo podle zjištění oblastního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
vané se s touto jeho argumentací v napadeném rozhodnutí vypořádat a s poukazem na
provedené důkazy a z nich plynoucí zjištění
zdůvodnit, proč žalovaná považuje žalobce za
zpracovatele předmětného sponzorského
vzkazu. Pokud by totiž žalobce zpracovatelem tohoto sponzorského vzkazu nebyl, nebylo by samozřejmě možné jej za daný správní delikt sankcionovat. (...)
inspektorátu ČIŽP v místech vyústění přibližovacích linek do tras přibližovacích cest na
témže pozemku k silnému narušení (rozježdění) půdního povrchu. Tím došlo k nepřiměřenému poškození půdy, bylo zvýšeno nebezpečí eroze a byl nepřiměřeně poškozen
vodní režim v daném území. Dále pak ke dni
11. 11. 2010 nebyly ošetřeny asanačním nátěrem stromy poškozené odřením z období
15. 4. 2010 až 10. 5. 2010.
Proti uložení pokuty se žalobce bránil odvoláním, které žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 20. 6. 2011.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který ji
rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, čj. 6 A
279/2011-64, zamítl. Městský soud ve svém
rozsudku dovodil působnost oblastního inspektorátu ČIŽP z § 2 zákona o ČIŽP, které
zní: „Inspekce dozírá na dodržování ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí lesů jako složky životního prostředí, právnickými a fyzickými osobami.“
Dále městský soud poukázal na § 4 stejného
zákona, kde jsou vymezeny skutkové podstaty deliktů spočívajících v poškození nebo
ohrožení životního prostředí v lesích a podle
něhož byl žalobce shledán vinným. Městský
soud také vysvětlil, že ta ustanovení, na něž
poukazoval žalobce v žalobě, na daný případ
nedopadají. Ustanovení § 47 odst. 3 zákona
č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), se týká národních parků, nikoliv chráněných krajinných oblastí. Ustanovení § 78 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
je pak ustanovením obecným, vůči němuž je
§ 2 zákona o ČIŽP ustanovením zvláštním.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které
tvrdil, že věcně příslušná k provedení státní
kontroly a vydání sankčního rozhodnutí byla
správa uvedené chráněné krajinné oblasti, nikoliv oblastní inspektorát ČIŽP.
Žalovaný k tomu ve svém vyjádření uvedl,
že ČIŽP má celorepublikovou působnost, a to
včetně zvláště chráněných území.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
(...)
III.a Věcná příslušnost správního
orgánu
[16] Městský soud na s. 15 svého rozsudku
dovodil působnost oblastního inspektorátu
ČIŽP § 2 zákona o ČIŽP, které zní: „Inspekce
dozírá na dodržování ustanovení právních
předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí
lesů jako složky životního prostředí, právnickými a fyzickými osobami.“ Dále městský
soud poukázal na § 4 téhož zákona, kde jsou
vymezeny skutkové podstaty deliktů spočívajících v poškození nebo ohrožení životního
prostředí v lesích, a podle něhož byl stěžovatel shledán vinným. Městský soud také vysvětlil, že ta ustanovení, na něž poukazoval
stěžovatel, na daný případ nedopadají. Ustanovení § 47 odst. 3 lesního zákona se týká národních parků, nikoliv chráněných krajinných oblastí. Ustanovení § 78 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
je pak ustanovením obecným, vůči němuž je
§ 2 zákona o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa ustanovením zvláštním. Stěžovatel namítl, že městský
soud své závěry ohledně vztahu generality
a speciality přesvědčivě nevysvětlil, sám však
v kasační stížnosti žádnou jinou výkladovou
alternativu nenabízí. Nejvyšší správní soud
proto
jen obecně doplňuje argumentaci
městského soudu v tom směru, že zákon
o ochraně přírody a krajiny vymezuje v části
osmé vlastní skutkové podstaty správních deliktů, jejichž naplnění by mohla postihovat
jak správa chráněné krajinné oblasti na základě § 78 odst. 1 citovaného zákona, tak i ČIŽP
na základě § 80 odst. 3 stejného zákona (ten
upravuje i pravidla pro řešení překryvu kompetencí orgánů ochrany přírody s ČIŽP).
V nyní posuzovaném případě se však jednalo
o správní delikt podle zákona o ČIŽP. Ten
správa chráněné krajinné oblasti postihovat
nemůže, neboť jí zákon o ČIŽP žádné sankční
pravomoci nesvěřuje. Nutně se zde tedy uplatní pouze celorepubliková působnost ČIŽP, neboť žádné ustanovení právního předpisu její
působnost na území chráněných krajinných
oblastí nevylučuje (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003,
čj. 7 A 82/2002-40, č. 330/2004 Sb. NSS). (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
Klaus L. N. proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti dat se zásadní žalobcovou námitkou, že není
zpracovatelem (předmětného sponzorského
vzkazu) ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o regulaci reklamy. Přestože se žalobce v tomto směru hájil poněkud nesrozumitelným způsobem, když tvrdil, že předmětný sponzorský
vzkaz „nezhotovil, ale připravil pro provozovatele vysílání – Českou televizi“, bylo podle
§ 68 odst. 3 správního řádu povinností žalo-