Zákaz řídit motorová vozidla v době zadržení řidičského průkazu dle § 118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, platí pro držitele řidičského oprávnění i v rámci školení bezpečné jízdy na výcvikové ploše školicího střediska. Nedodrží-li tento zákaz, nemůže ze svého protiprávního jednání čerpat výhodu odečtu bodů z registru řidičů dle § 123e odst. 4 téhož zákona.
[18] Nelze přisvědčit stěžovateli, že potvrzení o ukončení školení bezpečné jízdy, vydané soukromou osobou, požívá presumpce správnosti a je na něj nutno nahlížet objektivem § 53 odst . 3 správního řádu . Dle něho „[l]istiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno“ . Krajský soud správně posoudil, že na předmětné potvrzení se toto ustanovení nevztahuje, neboť se nejedná ani o jeden druh listiny, který je v něm uveden . To ostatně nerozporuje ani stěžovatel a konkrétně neargumentuje, proč by se mělo jednat o listinu ve smyslu § 53 odst . 3 správního řádu, nýbrž pouze konstatuje, že se na potvrzení o ukončení školení bezpečné jízdy má hledět jako na správné, neexistuje-li rozhodnutí o opaku vydané orgánem vykonávajícím dozor dle § 54 odst . 1 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti . Takové rozhodnutí je však pro posuzovaný případ zcela irelevantní . Zatímco v nyní souzeném případě si správní orgán sám učinil závěr o tom, zda stěžovatel neporušil zákon, když se účastnil školení bezpečné jízdy, dle zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti mohl orgán dozoru rozhodnout toliko o správním deliktu předmětného provozovatele akreditovaného školicího střediska . Hodnocení předloženého podkladu pak
z povahy věci nepředstavuje ani rozhodování o předběžné otázce dle § 57 správního řádu . Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že správní orgány byly oprávněny samy hodnotit, zda stěžovatel mohl řídit motorové vozidlo na výcvikové ploše školicího střediska a zda v takovém případě obstojí jako zákonný podklad potvrzení o ukončení školení bezpečné jízdy, kterého se stěžovatel účastnil v době, kdy mu byl zadržen řidičský průkaz .
[19] Jako rozhodující se Nejvyššímu správnímu soudu jeví odpověď na otázku, zda byl stěžovatel oprávněn účastnit se školení bezpečné jízdy a požadovat odpočet tří bodů z registru řidičů v okamžiku, kdy mu byl zadržen řidičský průkaz . Skutečnost, že stěžovateli byl před absolvováním obou školení zadržen řidičský průkaz, neboť řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, je v daném případě nesporná, jelikož ani stěžovatel ji nerozporuje .
[20] Dle § 118b odst . 2 zákona o silničním provozu nesmí držitel řidičského oprávnění po dobu zadržení řidičského průkazu řídit motorové vozidlo . Je třeba vycházet z toho, že zákon o silničním provozu určuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích ve smyslu zákona o pozemních komunikacích . Povinnost stěžovatele dodržet zákaz řídit motorová vozidla proto nemůže přesáhnout mimo pozemní komunikace . Stěžovatel přitom sám souhlasil s krajským soudem, že středisko bezpečné jízdy Libros Ostrava je účelovou pozemní komunikací . Domnívá se však, že vlastník této neveřejné komunikace je oprávněn stanovit, jakým způsobem a za jakých podmínek bude užívána . Ve vztahu k této otázce správní orgány dle stěžovatele nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti . Nejvyšší správní soud považuje tyto námitky za nepřípadné .
[21] Předně je třeba zdůraznit, že správní orgán si vyžádal provozní řád předmětného centra bezpečné jízdy, kde provozovatel sám deklaruje, že v areálu musí být dodržována obecně platná pravidla silničního provozu . Požadoval-li stěžovatel provedení výslechu vlastníka této neveřejné komunikace, aby
prokázal, že mohl přes zákonný zákaz řídit motorové vozidlo při školení bezpečné jízdy, pak byl tento výslech zcela bezpředmětný a nemohl mít vliv na závěry učiněné v napadených rozhodnutích . Správní orgány proto nepochybily, pokud návrhu stěžovatele nevyhověly . Tvrzení vlastníka areálu by nemohlo nijak vyvrátit povinnost stěžovatele respektovat zákonná pravidla provozu na pozemních komunikacích, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele, že uvedené středisko Libros Ostrava není jen střediskem bezpečné jízdy . Provozní řád totiž platí v celém areálu . Především však vlastník (či provozovatel) účelové komunikace, byť neveřejné, není oprávněn umožnit porušování zákona a nechat zde řídit motorové vozidlo i osoby, kterým to zákon o silničním provozu výslovně zakazuje . Obdobně se již k otázce určení pravidel na neveřejné účelové komunikaci vyjádřil Nevyšší soud v rozsudku ze dne 21 . 8 . 2008, sp . zn . 21 Cdo 3797/2007, když uvedl, že „zpřístupnění účelové komunikace ,v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu‘, neznamená omezení pravidel provozu na této komunikaci pouze na pravidla, která jsou výslovně uvedena v individuálním aktu vlastníka (provozovatele) uzavřeného prostoru (objektu), případně ,je použit odkaz na výslovně určené části vyhlášky č . 99/1989 Sb .‘ . Smyslem této úpravy naopak je umožnit vlastníku (provozovateli) uzavřeného prostoru (objektu), aby podle svého uvážení stanovil s ohledem na využití a účel tohoto prostoru další (speciální) pravidla (např. provozní dobu areálu, místa vjezdu, výjezdu či parkování, maximální povolenou rychlost apod.), jdoucí nad rámec obecně závazných pravidel provozu na pozemních komunikacích stanovených vyhláškou č. 99/1989 Sb. (nyní zákonem č. 361/2000 Sb.) .“ Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje s krajským soudem, který dospěl k závěru, že určení osob oprávněných k řízení motorových vozidel nespadá pod určení „rozsahu a způsobu“ přístupnosti účelové komunikace ve smyslu § 7 odst . 2 zákona o pozemních komunikacích . To, zda provozovatelé akreditovaných středisek běž-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016
ně účast na školení bezpečné jízdy umožňují i osobám se zadrženým řidičským průkazem, nemá na závěry zde uvedené žádný vliv .
[21] Předně je třeba zdůraznit, že správní orgán si vyžádal provozní řád předmětného centra bezpečné jízdy, kde provozovatel sám deklaruje, že v areálu musí být dodržována obecně platná pravidla silničního provozu . Požadoval-li stěžovatel provedení výslechu vlastníka této neveřejné komunikace, aby
prokázal, že mohl přes zákonný zákaz řídit motorové vozidlo při školení bezpečné jízdy, pak byl tento výslech zcela bezpředmětný a nemohl mít vliv na závěry učiněné v napadených rozhodnutích . Správní orgány proto nepochybily, pokud návrhu stěžovatele nevyhověly . Tvrzení vlastníka areálu by nemohlo nijak vyvrátit povinnost stěžovatele respektovat zákonná pravidla provozu na pozemních komunikacích, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele, že uvedené středisko Libros Ostrava není jen střediskem bezpečné jízdy . Provozní řád totiž platí v celém areálu . Především však vlastník (či provozovatel) účelové komunikace, byť neveřejné, není oprávněn umožnit porušování zákona a nechat zde řídit motorové vozidlo i osoby, kterým to zákon o silničním provozu výslovně zakazuje . Obdobně se již k otázce určení pravidel na neveřejné účelové komunikaci vyjádřil Nevyšší soud v rozsudku ze dne 21 . 8 . 2008, sp . zn . 21 Cdo 3797/2007, když uvedl, že „zpřístupnění účelové komunikace ,v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu‘, neznamená omezení pravidel provozu na této komunikaci pouze na pravidla, která jsou výslovně uvedena v individuálním aktu vlastníka (provozovatele) uzavřeného prostoru (objektu), případně ,je použit odkaz na výslovně určené části vyhlášky č . 99/1989 Sb .‘ . Smyslem této úpravy naopak je umožnit vlastníku (provozovateli) uzavřeného prostoru (objektu), aby podle svého uvážení stanovil s ohledem na využití a účel tohoto prostoru další (speciální) pravidla (např. provozní dobu areálu, místa vjezdu, výjezdu či parkování, maximální povolenou rychlost apod.), jdoucí nad rámec obecně závazných pravidel provozu na pozemních komunikacích stanovených vyhláškou č. 99/1989 Sb. (nyní zákonem č. 361/2000 Sb.) .“ Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje s krajským soudem, který dospěl k závěru, že určení osob oprávněných k řízení motorových vozidel nespadá pod určení „rozsahu a způsobu“ přístupnosti účelové komunikace ve smyslu § 7 odst . 2 zákona o pozemních komunikacích . To, zda provozovatelé akreditovaných středisek běž-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016
ně účast na školení bezpečné jízdy umožňují i osobám se zadrženým řidičským průkazem, nemá na závěry zde uvedené žádný vliv .
[22] Pro úplnost je třeba podotknout, že § 3 odst . 3 zákona o silničním provozu taxativně vymezuje, kdo je oprávněn řídit motorové vozidlo . Kromě držitele řidičského oprávnění jím je žák autoškoly a osoba přezkušovaná z odborné způsobilosti . Na osoby absolvující školení bezpečné jízdy se však žádné zvláštní ustanovení nevztahuje, na což upozornil již krajský soud . Stěžovatel tak jako držitel řidičského oprávnění, kterému bylo dle § 118b odst . 2 zákona o silničním provozu zakázáno řídit motorová vozidla, nemohl absolvovat školení bezpečné jízdy, natož z něj profitovat v podobě odečtu bodů z registru řidičů .
[23] Nejvyšší správní soud zde v souladu s žalovaným uvádí, že podmínky výslovně stanovené v § 123e odst . 4 zákona o silničním provozu nelze vykládat izolovaně, nýbrž s ohledem na dikci celého § 123e, jakož i na zákon o silničním provozu komplexně . Bylo by nadbytečné, aby zákon v každém svém ustanovení odkazoval na obecné podmínky, za nichž je osoba oprávněna řídit motorová vozidla na pozemních komunikacích . Naopak se jeví jako zcela logické, že pro jednotlivé instituty obsahuje jen speciální pravidla . Přestože tedy stěžovatel formálně splnil všechny podmínky vymezené v § 123e odst . 4 citovaného zákona, nebylo možné odečet z bodového hodnocení řidiče provést, neboť zároveň byla porušena i jiná pravidla, jejichž dodržení zákon vyžaduje, konkrétně zákaz dle § 118b odst . 2 téhož zákona . Podpůrně lze upozornit na § 123e odst . 3 zákona o silničním provozu, dle něhož v době zákazu řízení motorových vozidel neběží lhůta dle odstavce 1 téhož ustanovení, která má vliv na odečet bodů z bodového hodnocení řidiče . Z celé konstrukce předmětného ustanovení lze totiž dovodit, že řidič nemůže dosáhnout výhody odečtu bodů přes žádný zákaz řízení motorových vozidel, ať už tento zákaz spočívá v pozbytí řidičského oprávnění, či je důsledkem zadržení řidičského průkazu . Nelze odhlédnout od skutečnosti, že doba zadržení řidičského průkazu se následně započítává
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 3 /2016
do uložené sankce zákazu řízení motorových vozidel . Z povahy věci má proto stejné účinky, byť nepředstavuje konečné řešení ve věci .
[24] Správní orgány tudíž postupovaly správně, když zákon neaplikovaly ryze formalisticky a vyložily jej v souladu se zásadou, obecně přijímanou odbornou veřejností, že osoba nemůže získat právní požitky ze svého protiprávního chování (viz slavnou kauzu newyorského odvolacího soudu Riggs v. Palmer, na niž se mnohokrát odvolávají různá právně-teoretická odborná díla, např . publikace Kühn, Z . Aplikace práva ve složitých případech: K úloze právních principů v judikatuře, Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002 . s . 41 či 149 a další .) . Řídil-li proto stěžovatel v rámci školení bezpečné jízdy motorové vozidlo v rozporu se zákonem, nemůže získat výhodu, kterou by mu tento zákon na základě absolvování předmětného školení za normálních okolností poskytl .
[25] Na tom nic nemohou změnit ani námitky, že na stěžovatele je třeba hledět, jakoby jednání, za které mu byl zadržen řidičský průkaz, nespáchal, dokud o něm nebude pravomocně rozhodnuto, a nelze mu proto tuto skutečnost klást k tíži . Nejvyšší správní soud ctí zásadu presumpce neviny a nezpochybňuje její uplatnění ani v případě stěžovatele . V projednávané věci však není rozhodné, zda stěžovatel skutečně spáchal vytýkaný trestný čin, nýbrž to, že mu byl zadržen řidičský průkaz, a nesměl proto řídit motorová vozidla . Zadržení řidičského průkazu za zákonem stanovených podmínek je zcela legitimním opatřením chránícím společnost před řidiči, u nichž existuje důvodné podezření, že spáchali závažný delikt v dopravě . Nejedná se tudíž o trest za samotné protiprávní jednání . Stěžovateli lze přisvědčit, že důvodová zpráva k zákonu č . 411/2005 Sb ., jímž byl institut zadržení řidičského průkazu do zákona o silničním provozu opět doplněn, uvádí, že tento institut umožňuje okamžitě vyřadit nezpůsobilého řidiče z provozu na pozemních komunikacích, a ochránit tak ostatní účastníky tohoto provozu, přičemž se jedná taktéž o významný donucovací prostředek, aby se řidič dostavil ke správnímu orgánu k projed-
nání přestupku . Tyto důvody však nelze považovat za jediný smysl a účel právní úpravy . Na bezprostřední zadržení řidičského průkazu policistou dle § 118b zákona o silničním provozu navazuje možnost rozhodnutí dle § 118c téhož zákona, že řidičský průkaz zůstane zadržen až do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku či trestném činu (jak k tomu ostatně bylo i u stěžovatele) . Tato bezprostřední návaznost pak vyplývá z potřeby chránit společnost před nebezpečnými řidiči . Předmětná důvodová zpráva totiž upozorňuje, že „[u]vedená úprava je nezbytná, protože jinak by např. řidiči, který v opilosti způsobil dopravní nehodu, musel být řidičský průkaz vrácen a on by mohl řídit motorová vozidla až do doby, než by meritorní rozhodnutí nabylo právní moci. Právě tato skutečnost je dnes, při absenci institutu zadržení řidičského průkazu, předmětem kritiky .“ Zároveň jsou tímto postupem chráněna i práva řidiče, kterému je řidičský průkaz nadále zadržován jen na základě rozhodnutí ve správním řízení .
[25] Na tom nic nemohou změnit ani námitky, že na stěžovatele je třeba hledět, jakoby jednání, za které mu byl zadržen řidičský průkaz, nespáchal, dokud o něm nebude pravomocně rozhodnuto, a nelze mu proto tuto skutečnost klást k tíži . Nejvyšší správní soud ctí zásadu presumpce neviny a nezpochybňuje její uplatnění ani v případě stěžovatele . V projednávané věci však není rozhodné, zda stěžovatel skutečně spáchal vytýkaný trestný čin, nýbrž to, že mu byl zadržen řidičský průkaz, a nesměl proto řídit motorová vozidla . Zadržení řidičského průkazu za zákonem stanovených podmínek je zcela legitimním opatřením chránícím společnost před řidiči, u nichž existuje důvodné podezření, že spáchali závažný delikt v dopravě . Nejedná se tudíž o trest za samotné protiprávní jednání . Stěžovateli lze přisvědčit, že důvodová zpráva k zákonu č . 411/2005 Sb ., jímž byl institut zadržení řidičského průkazu do zákona o silničním provozu opět doplněn, uvádí, že tento institut umožňuje okamžitě vyřadit nezpůsobilého řidiče z provozu na pozemních komunikacích, a ochránit tak ostatní účastníky tohoto provozu, přičemž se jedná taktéž o významný donucovací prostředek, aby se řidič dostavil ke správnímu orgánu k projed-
nání přestupku . Tyto důvody však nelze považovat za jediný smysl a účel právní úpravy . Na bezprostřední zadržení řidičského průkazu policistou dle § 118b zákona o silničním provozu navazuje možnost rozhodnutí dle § 118c téhož zákona, že řidičský průkaz zůstane zadržen až do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku či trestném činu (jak k tomu ostatně bylo i u stěžovatele) . Tato bezprostřední návaznost pak vyplývá z potřeby chránit společnost před nebezpečnými řidiči . Předmětná důvodová zpráva totiž upozorňuje, že „[u]vedená úprava je nezbytná, protože jinak by např. řidiči, který v opilosti způsobil dopravní nehodu, musel být řidičský průkaz vrácen a on by mohl řídit motorová vozidla až do doby, než by meritorní rozhodnutí nabylo právní moci. Právě tato skutečnost je dnes, při absenci institutu zadržení řidičského průkazu, předmětem kritiky .“ Zároveň jsou tímto postupem chráněna i práva řidiče, kterému je řidičský průkaz nadále zadržován jen na základě rozhodnutí ve správním řízení .
[26] Bez ohledu na smysl a účel institutu zadržení řidičského průkazu, kdy stěžovatel důvody zadržení jeho řidičského průkazu nikterak nezpochybňuje, je pro danou věc rozhodné, že zákaz z něj plynoucí porušil . Každý, komu byl zadržen řidičský průkaz, je povinen zdržet se řízení motorových vozidel na pozemních komunikacích . Je tudíž zcela nepřípadné, že stěžovatel se cítí být diskriminován vůči těm, kterým řidičský průkaz zadržen nebyl, či jim byl z nějakého důvodu vrácen . Nevidí-li stěžovatel důvod, proč by se školení bezpečné jízdy nemohl po spáchání přečinu v dopravě zúčastnit, pak je třeba podotknout, že tímto důvodem je zákaz řízení motorových vozidel ve smyslu § 118b odst . 2 zákona o silničním provozu . Byť Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje, že zdokonalení řidičských schopností stěžovateli jistě prospělo, nic to nemění na porušení zákona, kterého se dopustil . Nelze s ním však již souhlasit, že by bylo primárně určeno pro osoby, které se dopustily jednání, za něž lze zadržet řidičský průkaz, neboť nespočívají v řidičských dovednostech a znalostech, nýbrž v jiných charakteristikách řidiče . To je zjevné i ze skutečnosti, že odečtu bodů za ukončení školení bezpečné jízdy může využít jen osoba, která má zaznamenáno spáchání deliktu, který není ohodnocen více než pěti body . Primárně však z povahy věci nemůže být školení bezpečné jízdy určeno pro osoby, kterým je zakázáno řídit motorová vozidla .
[27] Konečně ani odkaz na Metodické usměrnění Ministerstva dopravy, Odboru agend řidičů, čj . 136/2014-160-OST/1, vydané k § 52a odst . 2 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti, nemá na shora vyslovené závěry žádný vliv . Vztahuje se totiž na jiné situace, nikoliv na školení bezpečné jízdy, ze kterého řidič čerpá výhodu odpočtu bodů . Ostatně stěžovatel jen shrnul, co z tohoto metodického usměrnění vyplývá, a nevyvozuje z něj žádné závěry . Nejvyšší správní soud proto neseznal, jak by mělo podpořit argumentaci obsaženou v kasační stížnosti, přičemž sám na základě něj neshledal důvody pro jiné posouzení daného případu, obzvláště když se nejedná o závazný právní předpis . Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, za stěžejní však považuje skutečnost, že stěžovatel nesměl v době zadržení řidičského průkazu řídit motorová vozidla ani v rámci školení bezpečné jízdy, a pokud tento zákaz nedodržel, nemůže ze svého protiprávního jednání čerpat výhodu odečtu bodů z registru řidičů .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 3/2 016
Radim S . proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o odečet bodů z registru řidi- hou stranu nelze vyloučit ani jiné možnosti, jak složení výrobku v souladu s právními předpisy uvést (např . pomocí údaje o průměrném množství rajčat obsažených ve výrobku) . (…) [33] Jakkoli tedy Nejvyšší správní soud dílčím způsobem musel korigovat úvahu vy- čů, o kasační stížnosti žalobce .