ků Policie České republiky (v textu též „zákon o služebním poměru“) Propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru podle $ 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním pomě- ru příslušníků Policie České republiky, je rozhodnutím, jímž se autoritativ- ně rozhoduje o právech a povinnostech vyplývajících z právního poměru veřejnoprávního; účastníku tohoto vztahu se soudní ochrana poskytne ve správním soudnictví ($ 2, $ 65 s. ř. s.).
ků Policie České republiky (v textu též „zákon o služebním poměru“) Propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru podle $ 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním pomě- ru příslušníků Policie České republiky, je rozhodnutím, jímž se autoritativ- ně rozhoduje o právech a povinnostech vyplývajících z právního poměru veřejnoprávního; účastníku tohoto vztahu se soudní ochrana poskytne ve správním soudnictví ($ 2, $ 65 s. ř. s.).
Otázkou, o které musel Nejvyšší správní soud uvážit, je povaha služeb- ního poměru příslušníka Policie České republiky z hlediska dualismu práva; jde o úvahu, která je nezbytná pro právní závěr o tom, zda krajský soud postupo- val v intencích zákonné úpravy platné v oboru přezkumu správních rozhodnu- tí od 1. 1. 2003, nebo zda svým rozhod- nutím zákon porušil. Podle $ 244 a násl. o. s. ř., ve znění zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, může být věc, která vyplývá z občanskoprávních, pra- covních, rodinných a obchodních vzta- hů ($ 7 odst. 1 0. s. ř.), která byla roz- hodnuta správním orgánem, projednána na návrh v občanském soudním řízení, nabylo-li takové rozhodnutí správního orgánu právní moci. Účastníky tohoto ří- zení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem ($ 250a o. s. ř., ve znění zákona č. 151/2002 Sb.). Soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem ($ 250e o. s. ř., ve znění zákona č. 151/2002 Sb.), a dospěje-li k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, roz- hodne ve věci samé ($ 250j o. s. ř., ve znění zákona č. 151/2002 Sb.). Náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, kte- rý rozhoduje věci správního soudnictví, soud řízení zastaví ($ 104b o. s. ř, ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Podle $ 2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům; $ 4 odst. 1 písm. a) s. ř s. stanoví, že soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem [blíže specifi- kovaným v $ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního or- gánu ($ 75 s. ř. s.). Soud ve správním soudnictví zruší napadené rozhodnutí správního orgánu, je-li žaloba důvodná, a vrátí věc žalovanému k dalšímu řízení. Nepřípustná je ve správním soudnictví žaloba proti rozhodnutí [$ 46 odst. 2, $ 68 písm. b) s. ř. s., kterým správní or- gán rozhodl v mezích své zákonné pra- 1107 415 vomoci v soukromoprávní věci; takovou žalobu podle $ 46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne. Kompetenční spory o pravomoc, je- jichž stranami jsou soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, řeší zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodo- vání některých kompetenčních sporů. Podle $ 130 s. ř. s. se řízení o žalo- bách zahájená podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního; jde-li však o řízení ve věcech, o nichž má jednat soud v občanském soudním říze- ní, soud postupuje podle $ 68 písm. b) s. ř. s. Ustanovení $ 46 odst. 2 až 4 se užijí obdobně. Z citovaných ustanovení obou pro- cesních předpisů je zřejmé, že reforma správního soudnictví provedená k 1. 1. 2003 znamená renesanci dualismu prá- va, totiž jeho dělení na právo soukromé a právo veřejné. Správní soudy (specia- lizované senáty krajských soudů a Nej- vyšší správní soud) se staly soudy práva veřejného tím, že jim zákon (srov. výše cit. $ 2 s. ř. s.) svěřil poskytování ochra- ny veřejným subjektivním právům v pro- cesu upraveném samostatným zákonem - soudním řádem správním. Rozhodová- ní ve věcech soukromoprávních (které vyplývají z občanskoprávních, pracov- ních, rodinných a obchodních vztahů), o nichž podle zákona rozhodly jiné or- gány než soudy, nyní náleží rovněž sou- dům, které přitom postupují podle části páté občanského soudního řádu. Za stěžejní důvody, pro které ve věcech práva soukromého zákonodár- 1108 ce zvolil řešení spočívající v návratu k rozhodování soudu v pořadu práva, lze označit požadavek vlastní každému právnímu státu a vyplývající též z člán- ku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, totiž aby spory o právo mezi osobami sobě navzájem nepodřízenými a vzájemně na roveň postavenými projednal a rozhodl spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislý a nestranný soud zřízený záko- nem. Tento soud je povolán k rozhodnu- tí o občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestní- ho obvinění. Pojem „občanskoprávní- ho závazku“ a jeho výklad Evropským soudem pro lidská práva musí mít tedy podpůrný význam pro závěry o tom, zda požadavek „rozhodnout o právu“, tedy procesem v našem právním prostře- dí upraveným v části páté občanského soudního řádu od 1. 1. 2003, lze vztáh- nouti na řízení o propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru. Učinit správné a logicky odůvodněné závěry v projednávané věci však vyžadu- je obrátit pozornost i k právní úpravě účinné k 31. 12. 2002. Jak bylo vyloženo výše, zavedl náš právní řád od 1. 1. 2003 potřebu rozlišovat, které právní vztahy jsou svou povahou veřejnoprávní a které soukromoprávní. In concreto je úlohou soudu rozhodnout, zda právní vztah pří- slušníka Policie České republiky, zvláš- tě pak jeho propuštění ze služebního poměru za stanovených okolností, ne- se znaky poměru soukromoprávního či veřejnoprávního. Především je třeba vytyčit, které případy mají být nově roz- hodovány podle části páté občanského soudního řádu, tj. zda jde bez dalšího o věci práva soukromého, nebo zda při- chází v úvahu, aby šlo například o věci v širokém slova smyslu „pracovní“ bez ohledu na to, jaký je jejich charakter (soukromoprávní či veřejnoprávní). Soud předesílá, že si je vědom roz- dílné dikce obou procesních předpi- sů, neboť občanský soudní řád v $ 244 hovoří o věcech vyplývajících z občan- skoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů s odkazem na $ 7 odst. 1, zatímco soudní řád správní v 646 odst. 2 a $ 68 písm. b) používá vý- raz „soukromoprávní věc“. Ač vyjádřeno různě, jde o totéž: podle $ 244 a násl. o. s. ř. (tedy podle části páté) má být po 1. 1. 2003 rozhodováno ve věcech „sou- kromoprávních“. Svědčí tomu odkaz na $ 7 odst. 1 0. s. ř, jenž tradičně upravuje pravomoc soudů ve věcech soukromého práva (občanskoprávní, pracovní, rodin- né a obchodní vztahy), nerozhodovaly-li o nich podle zákona jiné orgány. Nově koncipovaný druhý odstavec ustanove- ní $ 7 o. s. ř. pak stanoví, že právě ty- to věci (uvedené v odstavci 1), o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, projednávají soudy v občanském soudním řízení za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu. Důvodová zpráva k zákonu č. 151/2002 Sb. (tisk 1081 ve 3. volebním období) výslov- ně uváděla na str. 22, že nová část pátá občanského soudního řádu upravuje ří- zení ve věcech, v nichž správní orgán rozhodl o věcech soukromého práva. Po- slední argument na podporu výše uvede- ného prvního dílčího závěru soudu vy- plývá ze systematiky ustanovení $ 7 o.s. ř. před novelizací provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. Pravomoc soudů by- la v odst. 1 vymezena jako pravomoc ve věcech soukromoprávních (občan- skoprávní, pracovní, rodinné a obchod- ní vztahy); tzv. jiné věci (tedy jiné než soukromoprávní) soudy projednávaly a rozhodovaly podle odstavce 2, stano- villi tak zákon. Ustanovení $ 7 odst. 2 tedy bylo základem pro pravomoc sou- dů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, tj. rozhodnutí orgánů veřejné správy o právech a povinnostech v ob- lasti veřejné správy ($ 244 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002). Pokud správní orgány rozhodly ve věcech sou- kromoprávních v definici $ 7 odst. 1 o. s. ř. v souladu se zákonem jim svěře- nou pravomocí před 1. 1. 2003, část pátá občanského soudního řádu se na takové případy nevztahovala, a pokud zákon ne- zakládal pravomoc soudu i v takových případech věc projednat a rozhodnout, nebyla pravomoc soudu v těchto věcech dána (soud abstrahuje od $ 8 o. s. ř., který obsahuje tzv. dělenou pravomoc, o niž v projednávaném případě zjevně nejde). Na druhou stranu existovala skupi- na věcí, které byly nahlíženy jako věci veřejnoprávní zejména proto, že o nich rozhoduje správní orgán, a nikoliv soud (například vklad práva do katastru ne- movitosti), ač šlo svou povahou o věci soukromoprávní. Mohlo se jednat napří- klad o některé případy tzv. opravných prostředků podle části páté hlavy tře- tí občanského soudního řádu, ve znění k 31. 12. 2002, v nichž zákony zakládaly výslovně pravomoc soudu rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhod- nutím správních orgánů, přičemž moh- lo jít svou povahou o věci soukromo- právní, tedy mohlo jít i o případy, kdy nebylo rozhodováno o právech a povin- nostech v oblasti veřejné správy. Podle přechodného ustanovení čl. XXV zákona č. 151/2002 Sb. lze od 1. 1. 2003 ve vě- cech uvedených v „novém“ $ 244 o. s. ř., v nichž doposud zákon svěřuje rozhodo- vání soudu o opravných prostředcích, podat žalobu podle nové části páté ob- čanského soudního řádu. 1109 415 Po roce 1990 došlo ke značnému úbytku pravomocí správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci. Pří- kladem budiž zrušení pravomocí stát- ních notářství a hospodářské arbitráže. Některé případy však zůstaly zachovány a v jiných případech byla taková působ- nost jiných orgánů i nově konstruována (například zákon č. 151/2000 Sb., o tele- komunikacích a o změně dalších zákonů, zákon č. 458/2000 Sb., energetický zá- kon). V posledně uvedených případech pak zákonodárce vytvořil specifické způsoby rozhodování soudu, které byly předmětem právně teoretických rozbo- rů, neboť nebylo zcela zřejmé, jakými úmysly byl zákonodárce veden - nejspí- še však šlo o předobraz nynější části páté občanského soudního řádu. Soud proto uzavírá první z polože- ných otázek tak, že podle části páté ob- čanského soudního řádu, ve znění plat- ném k 1. 1. 2003, soudy projednávají a rozhodují věci, které jsou definovány v ustanovení $ 7 odst. 1 o. s. ř., o nichž rozhodly podle zákona jiné orgány než soudy. Z hlediska úprav účinných k 31. 12. 2002 půjde tedy o věci občan- skoprávní, pracovní, rodinné a obchod- ní, o kterých podle zákona mohly před 1. 1. 2003 rozhodovat jiné orgány než soudy, a další soudní pravomoc v nich vůbec nebyla založena, nebo může jít o tytéž věci, v nichž však zákon zakládal pravomoc soudu rozhodovat o oprav- ných prostředcích proti rozhodnutím ji- ných orgánů než soudů, popřípadě o vě- ci, v nichž zákony odkazovaly účastníky k pořadu práva poté, co ve věci rozhodl jiný orgán než soud. Nakonec však je třeba připustit, že může jít též o věci, které byly doposud nahlíženy jako věci práva veřejného, ze- jména proto, že byly rozhodovány správ- 1110 ními orgány, do 31. 12. 2002 jim byla po- skytována ochrana zejména podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (cestou rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů v oblasti veřejné správy) a po 1. 1. 2003 procházejí doktrinálním přehodnoce- ním. Svou roli zde sehrává i výše zmi- ňovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který pod pojem „civilní práva a závazky“ zahrnuje ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva i věci, které jsou obvyk- le v našem pojetí chápány jako veřejno- právní. Pokud by krajský soud usuzoval správně a odkázal po právu stěžovatele na řízení podle části páté občanského soudního řádu, ve znění platném k 1. 1. 2003, muselo by se jednat o některý z vý- še uvedených případů. Charakter služebního poměru pří- slušníka Policie České republiky tak, jak byl v době rozhodování služebních funk- cionářů v projednávané věci upraven zá- konem o služebním poměru příslušníků, byl v období do 31. 12. 2002 předmětem judikatorní činnosti obecných soudů i soudu ústavního. Bylo konstantně judi- kováno, že věci vyplývající ze služebního poměru příslušníků Policie České re- publiky upraveného výše citovaným zá- konem nejsou věcmi pracovními a nelze je ani pro jejich povahu považovat za vě- ci soukromoprávní. Služební poměr byl charakterizován jako institut veřejného práva, byl považován za právní poměr státně zaměstnanecký. Důvody byly spat- řovány v tom, že vzniká mocenským ak- tem služebního funkcionáře a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. To se projevuje v právní úpravě služební kázně, možnosti ukládat kázeňské od- měny a tresty, omezené možnosti pro- pouštění, úpravě služebního volna, náro- cích na dovolenou, zvláštních nárocích při skončení služebního poměru a také zvláštních ustanoveních o řízení před služebními funkcionáři. Právní povaha služebního poměru příslušníka Policie České republiky mu- sí postihnout zvláštní povahu „zaměstna- vatele“ jako primárního nositele veřejné moci, potřebu pevného začlenění poli- cisty do organismu veřejné moci a účast na jejím výkonu, ba dokonce - při vý- konu státní správy - i tvorbu vůle státu. Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale u některých kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců o specifický státně zaměst- nanecký poměr veřejného práva. Ne každý vztah ke státu má podle stávající úpravy takovýto komplexní charakter. Vodítkem tu může být charakter právní úpravy: je zřejmé, že tam, kde je užití zákoníku práce vůbec anebo z převáž- né části vyloučeno a úprava služebního poměru má kodexový charakter, půjde o poměr veřejnoprávní. Soudní ochrana práv z veřejnoprávního služebního po- měru plynoucích bývá explicitně upra- vena v jiných procesních formách než u soukromoprávního poměru pracovní- ho a možnost dovolat se práv z takového poměru plynoucích bývá omezena. Vedeny těmito důvody soudy opako- vaně v minulosti (srov. rozhodnutí Vrch- ního soudu v Praze sp. zn. 6 A 58/94, zveřejněné ve Výběru soudních rozhod- nutí ve věcech správních pod č. 95/1995, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 949/97, zveřejněné v Soudní judi- katuře z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 162/1998, roz- hodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 304/95, zveřejněné v Právních rozhledech č. 12/1995, s. 498) rozhodo- valy, že právní vztahy upravené zákonem č. 186/1992 Sb. nejsou vztahy pracovní- mi tak, jak je má na mysli ustanovení $ 7 odst. 1 o. s. ř, nýbrž jedná se o poměr mající typické znaky poměru veřejno- právního. Z hlediska pravomoci soudů pak byly věci služebních poměrů poli- cistů považovány za „jiné věci“ ve smyslu ustanovení $ 7 odst 2 o. s. ř., tj. soudy nemohly rozhodovat v řízení nalézacím podle části třetí občanského soudního řádu (srov. v této souvislosti i usnesení Nejvyššího soudu ČR z 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1270/2002); mohly však, pokud to zákon nevylučoval, rozhodnout 0 zá- konnosti rozhodnutí služebního funk- cionáře v řízení podle části páté občan- ského soudního řádu (např. rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 63/93). Tento závěr respektoval i Ústav- ní soud, jenž ve věci sp. zn. I. ÚS 4/96 dovodil, že soudní přezkum ve věci ná- roku souvisejícího se skončením služeb- ního poměru příslušníka Policie České republiky je možný, neboť tomu svědčí koncepce správního soudnictví, podle níž se vychází z obecné přípustnosti pře- zkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, omezeného pouze v ta- xativně vymezených případech, ačkoliv z dost nejasně vymezených důvodů na druhé straně prohlásil, že služební po- měr je speciální formou pracovněpráv- ního vztahu a poukázal na skutečnost, že se v řadě případů na tento vztah použije zákoník práce. Soud nemá důvodu při vlastním po- suzování projednávané věci odchýlit se zásadním způsobem od výše uvedených charakteristik; jestliže ve světle chápá- ní konstantní judikatury přijímané do 31. 12. 2002 byl služební poměr policis- 1111 415 ty pojímán jako tzv. „jiná věc“ podle $ 7 odst. 2 o. s. ř., ve znění k 31. 12. 2002, tedy jako věc veřejnoprávní, o které roz- hoduje správní orgán, jehož rozhodnutí je z hlediska zákonnosti přezkoumáváno soudem, mohl být krajský soud ke své- mu rozhodnutí veden pouze změnou doktrinálního náhledu (ke škodě věci byl krajský soud ve svém odůvodnění více než sporadický). Soud důvody pro takovou změnu doktrinálního pohledu na služební po- měr, zejména však na otázky jeho vzni- ku a zániku, o které v projednávané věci jde, neshledává. Nelze zastírat, že určitá váhavost může mít své místo u někte- rých typů rozhodnutí činěných v průbě- hu trvání služebního vztahu. Pokud však jde o jeho vznik, změny a skončení, jde nepochybně o právní vztah veřejného práva. V tomto ohledu platí zdůvodnění obsažená v dřívější judikatuře výše uve- dené. Tento závěr podporují navíc další aspekty: Evropský soud pro lidská práva v několika případech posuzoval, zda se na spory státních zaměstnanců týkají- cích se kariéry, náboru a ukončení jejich činnosti vztahuje již dříve citovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zda takový spor musí být rozhodnut postupem vyžadovaným pro „civilní práva a závazky“. Za klíčové se v tomto ohledu považuje rozhodnutí ve věci Pellegrin proti Francii (z 8. 12. 1999). Evropský soud pro lidská prá- va rozhodl, že „z pole působnosti čl. 6 odst. 1 unikají spory veřejných zaměst- nanců, jejichž zaměstnání je charakteri- zováno specifickými aktivitami veřejné správy v rozsahu, v jakém jedná jakožto držitelka veřejné moci pověřená ochra- nou obecných zájmů státu nebó jiných správních celků. Zřejmým příkladem takovýchto činností jsou ozbrojené síly 1112 a policie. Soud se bude v každé věci za- bývat tím, zda zaměstnání stěžovatele implikuje - s ohledem na povahu funkcí a odpovědností, které zahrnuje - přímou či nepřímou účast na výkonu veřejné moci a na funkcích, jejichž posláním je ochrana obecných zájmů státu..“ (citace podle publikace Vincenta Bergera: Judi- katura Evropského soudu pro lidská prá- va, 7. francouzské vydání, 1. české vydání 2003, nakl. IFEC, str. 279). Jestliže tedy půjde o případ, kdy se účastník sporu o podmínky vzniku, trvá- ní či zániku služby přímo účastní výko- nu veřejné moci a plnění funkcí, jejichž účelem je ochrana obecných zájmů stá- tu, nebude čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy podle dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva aplikovatelný. Pro projednávanou věc má uvedený pří- stup význam v tom, že jestliže uvedený Evropský soud dlouhodobě aplikuje čl. 6 odst. 1 výrazně extenzivním způsobem a pod pojem „civilní práva a závazky“ za- hrnul i řadu oblastí, které považujeme v dosavadním chápání za veřejnoprávní, neučinil tak ve věcech vzniku, změny a skončení služebního poměru policistů a příslušníků ozbrojených sil. Přiznává tedy státu vrchnostenské oprávnění jed- nostrannými akty tyto vztahy zakládat, měnit a rušit. Soud se i z tohoto důvodu přiklonil k závěru, že služební poměr příslušníka Policie ČR má být nadále posuzován jako poměr práva veřejného, jenž může být podroben soudnímu přezkumu z hledis- ka zákonnosti postupu služebních funk- cionářů, nikoli však projednáván a roz- hodován soudem v pořadu práva bez účasti správního orgánu (jak by tomu bylo podle nové části páté občanského soudního řádu). Soud dále podotýká, že nepovažuje za rozhodující kritérium, zda se na po- suzované vztahy použije zákoník prá- ce a v jaké míře. Zákon č. 186/1992 Sb. v ustanovení $ 155 vztahuje na některé instituty služebního poměru použití zá- koníku práce; většinou jde o věci, které pro podstatu služebního poměru ne- jsou vůbec rozhodující (například jde o obecně právní instituty, jakými jsou právní úkony, způsobilost k právům, zastoupení, zajištění práv a povinností, počítání času a podobně). Sám zákoník práce ani ve vztahu k příslušníkům 0z- brojených sil a státním zaměstnancům podle služebního zákona nepoužívá vý- raz „pracovněprávní vztah“, nýbržv $4 stanoví, že „na pracovněprávní vztahy justičních čekatelů, státních zástupců, právních čekatelů a na příslušníky 0z- brojených sil a na státní zaměstnance podle služebního zákona se zákoník práce vztahuje, jen pokud to výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpisy“. Míra užití zákoníku práce tedy byla u služebního poměru příslušníků Policie České republiky zá- vislá na legislativně-technickém ztvár- nění předpisu, nikoli na charakteru slu- žebního poměru. I když pro projednávanou věc není právně relevantní zákon, který byl přijat v době nedávné, soud spíše jako obiter dictum dodává, že v souvislosti s přije- tím zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, byl zákonem č. 362/2003 Sb. no- velizován (čl. XXXVD) zákoník práce tak, že v $ 5a stanoví, že zákoník práce se ne- vztahuje na služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů. Soud pouze podpůrně konstatuje, že i v období před II. světovou válkou byla právní úprava vztahů blízkých pro- jednávané věci, tedy například vztahů příslušníků četnictva a vojáků z povolá- ní, nepochybně kvalifikována jako ve- řejnoprávní. Soud považuje za dodnes inspirující náhledy předválečných teo- retiků práva správního na problémy dualismu práva. V projednávané sou- vislosti shledává stále aktuálním názor vyjádřený Jiřím Hoetzelem ve Slovníku práva veřejného (str. 494 a násl., reprint Eurolex Bohemia 2000): pro vystižení podstaty práva soukromého a veřejného není rozhodující, zda o právním pomě- ru rozhodují soudy nebo úřady správní a ve kterém právním prameni je určitý právní poměr upraven; nároky obsaho- vě stejné mohou být jak veřejnoprávní, tak soukromoprávní podle toho, o jaký důvod vzniku se opírají; sama skuteč- nost účasti státu v právním vztahu není rozhodujícím rozlišovacím kritériem, ne vždy půjde o vztahy nerovnosti, a - jak prof. Hoetzel uzavřel - i do poměrů ve- řejnoprávních se Často dostáváme jen se svým svolením. Na druhé straně poměr soukromoprávní může také vzniknout buď ipbsa lege nebo vrchnostenským aktem. Obrat „významu dějinného“ po- dle tohoto význačného autora spočíval v tom, že „původně soukromoprávní po- měr zaměstnance státního byl vypraven publicisticky. Jde tu o dva zcela různé právní světy, jak v zájmu státu, tak v zá- jmu úředníka samého“ (str. 497, tamtéž). Judikatura Nejvyššího správního soudu z období před II. světovou válkou při za- řazení státně zaměstnaneckého poměru do sféry práva veřejného připomínala specifický prostředek moci disciplinát- ní, který není v takovéto podobě nikdy přítomen v soukromoprávní smlouvě pracovní (Boh. adm. 795). Proto je nut- né každý jednotlivý případ posuzovat v interakci všech hledisek v úvahu při- cházejících. Soud považuje právní vzta- hy týkající se vzniku, změn a skončení 1113 416 Lr, již dřívější judikaturou, s níž se ztotožnil, a z dalších důvodů výše vyložených, za vztahy práva veřejného. služebního poměru příslušníka Policic České republiky s ohledem na obsah a způsob právní úpravy obsažené v záko- ně o služebním poměru, vyhodnocené (om)
Vítězslav K. v B. proti řediteli Policie České republiky správy Jihomoravského
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu