tické republiky**“ V případě nabývání státního občanství narozením před 1. 1. 1969 je třeba vychá- zet z $ 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství. Zákon č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občan- ství, nedopadá na osoby narozené před 1. 1. 1969, byť svým 6 13 zrušil bez přechod- ných ustanovení $ 1 zákona č. 194/1949 Sb. Příslušná přechodná ustanovení je třeba hledat v republikovém zákoně, konkrétně v 6 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., o na- bývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky (podle kterého dítě, které se narodilo v cizině před počátkem účinnosti tohoto zákona a jehož jeden so z rodičů je občanem republiky a druhý cizincem, nabývá narozením státního občan- 9 Súčinností od I.
1. 1969 ustanovení zrušeno zákonem č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbý- vání státního občanství. , 9 S účinností od 1. 1. 1993 nahrazen zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občan- ství České republiky. 9 S účinností od 1. 1. 1993 nahrazen zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občan- ství České republiky. 1637 ství republiky podle dosavadních právních předpisů), a k němu se vztahující poznám- ce pod čarou, která dosavadními právními předpisy rozumí zákon č. 194/1949 Sb.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele pouka- zující na to, že v jeho případě je třeba vycházet ze zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, který zrušil podmínku vyslovení souhlasu příslušného státního orgánu s nabytím občanství. Závěr o nedůvodnosti této námitky učinil Nejvyšší správní soud na základě následují- cích úvah. Před vznikem československé federace (ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o českoslo- venské federaci) byly otázky týkající se česko- slovenského - státního občanství upraveny v zákoně č. 194/1949 Sb. Se vznikem česko- slovenské federace vzniklo a bylo ústavně upraveno vedle československého státního občanství i občanství republikové (české a slovenské).
Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. v čl. 5 odst. 4 zakotvil, že zásady nabývání a pozbývání státního občanství republik sta- noví zákon Federálního shromáždění. Tato ústavní konstrukce byla realizována vydáním zákona č. 165/1968 Sb., na jehož základě násled- ně vydaly obě národní rady příslušné zákony, a to zákon SNR č. 206/1968 Sb., o nabývání a po- zbývání státního občanství Slovenské socia- listické republiky, a zákon č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky.
Z uveděného vyplývá, že zákon č. 165/1968 Sb. byl toliko základním dokumentem, který ponechal po- drobnější úpravu státního občanství záko- nům republik a sám se otázkami státního ob- čanství zabýval právě a jen s ohledem na vytvoření společného federativního státu, te- dy problematiku odlišnou, než o kterou jde v případě stěžovatele. Ačkoli podle svého $ 13 zrušil ustanovení $ 1 zákona č. 194/1949 Sb., učinil tak bez přechodných ustanovení. Za té- to situace je proto třeba vycházet z republi- kového zákona, konkrétně z $ 17 odst. 2 záko- na č. 39/1969 Sb. (podle kterého dítě, které se narodilo v cizině před počátkem účinnosti tohoto zákona a jehož jeden z rodičů je obča- nem republiky a druhý cizincem, nabývá na- rozením státního občanství republiky podle dosavadních právních předpisů) a k němu se vztahující poznámky pod čarou, která dosa- vadními právními předpisy rozumí zákon č. 194/1949 Sb. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud aplikoval na případ stěžovatele odpovídající právní předpis a že výklad, který na jeho základě učinil, je správný a odpovída- jící zákonu.
Nejvyšší správní soud k věci na doplnění uvádí, že právo na získání státní příslušnosti nebylo v ústavním pořádku Československé republiky výslovně zakotveno a není tomu tak ani v ústavním pořádku České republiky. Existuje množství způsobů, jak lze nabýt ob- čanství určitého státu. Podle právně relevant- ních důvodů je lze lišit na způsoby, které vy- plývají ze zákona nebo mezinárodní smlouvy, z určité právní skutečnosti, z projevu vůle bu- doucího občana anebo z projevu vůle státu. Podle toho, na čem je nabytí občanství závis- lé, jsou zpravidla rozlišovány dva způsoby.
Jednak původní (originární), kdy fyzická oso- ba získá občanství přímo od státu (např. udě- lením, nalezením na území, prohlášením), a jednak odvozený (derivativní), kdy fyzická osoba získává občanství v návaznosti na ob- čanství někoho jiného (např. narozením, osvojením, uznáním otcovství). Podle právní- ho názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 9/94 (č. 40/94 Sb. ÚS), na který Nejvyšší správní soud pro stručnost od- kazuje, vychází koncepce právní úpravy stát- ního občanství z principu suverenity státní moci.
Státní občanství lze definovat jako ča- sově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzic- ké osoby zpravidla nezrušitelný a na jehož zá- kladě vznikají jeho subjektům vzájemná prá- va a povinnosti. Přitom je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství, neboť se jedná jednoznačně o institut vnitrostátního práva. 719 1637 V projednávané věci není, s ohledem na výše uvedené, pochyb o tom, že stěžovatel, narozený ve Spojených státech amerických (dále jen „USA“) československé občance a otci cizinci, moh! nabýt československé, resp. české, státní občanství pouze za před- pokladu, že by s takovým způsobem nabytí občanství k žádosti matky stěžovatele vyslovil souhlas orgán k tomu příslušný.
V průběhu vedeného správního řízení by- lo zjištěno, že matka stěžovatele takovou žá- dost nepodala. Z tohoto důvodu proto ne- mohlo a ani neprobíhalo žádné řízení o žádosti, a nemohlo o ní být ani rozhodová- no. V důsledku absence žádosti proto nebyl a ani nemohl být vydán zákonem vyžadovaný souhlas příslušného orgánu. Výhrady stěžo- vatele poukazující na nedostatky ve skutko- vých zjištěních v tomto směru učiněných ne- mohou obstát, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgány využily veš- kerých prostředků, včetně archivního pátrá- ní, jimiž bylo možno ověřit podání žádosti.
Toho, že žádost nebyla podána, si byl ostatně vědom i sám stěžovatel, který tuto skutečnost přičítal politické perzekuci matky, resp. její rodiny. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že požadavek souhlasu s nabytím státního ob- čanství měl zákonný podklad v $ 1 zákona č. 194/1949 Sb., které dopadalo na všechny podřaditelné případy bez rozdílu. K tvrzením stěžovatele o důvodech bránících matce v podání žádosti nelze přihlédnout, neboť tu není žádné negativní rozhodnutí o žádosti, které by případně mohlo být odrazem posto- je tehdejší výkonné moci k osobě matky stě- žovatele.
Za situace, kdy matka stěžovatele nepodala potřebnou žádost, ať již z jakýchko- li příčin, nemohlo proběhnout řízení o vyslo- vení souhlasu příslušným orgánem. Tvrzení stěžovatele, že matka byla v důsledku politické perzekuce fakticky vyloučena z možnosti po- dat uvedenou žádost, tak Nejvyšší správní soud hodnotí jako pouhé domněnky stěžovatele. Nejvyšší správní soud nepovažuje za dů- vodné ani výhrady stěžovatele k právním závě- rům městského soudu vztahujícím se k posu- zování otce stěžovatele jako cizince.
Právnímu názoru městského soudu nelze v tomto smě- ru ničeho vytknout, neboť jím provedené po- souzení této právní otázky má oporu v práv- ních předpisech (Úmluvě o naturalisaci“ a zákoně č. 60/1930 Sb.), jejichž výklad v odů- vodnění napadeného rozsudku provedl a se kterým se Nejvyšší správní soud plně ztotož- ňuje. Nejvyšší správní soud zastává ve shodě s městským soudem názor, že otec stěžovate- le ztratil československé státní občanství dnem nabytí státního občanství USA. Nejvyš- ší správní soud nemohl přisvědčit ani námit- ce stěžovatele o potřebě výslechu matky stě- žovatele, neboť toho nebylo s ohledem na skutková zjištění, která považuje Nejvyšší správní soud za dostatečná, třeba.
xx Pi Nejvyšší správní soud proto závěrem uvá- dí, že za situace, kdy se stěžovatel narodil dne 10. 10. 1968 (tedy před účinností zákona č. 39/1969 Sb.) v USA, matce československé, resp. české státní občance, a otci cizinci, mu- sel být na jeho případ aplikován zákon č. 194/1949 Sb., z čehož je patrné, že musela být také podána žádost o vyslovení souhlasu s nabytím občanství pro stěžovatele. Jelikož matka stěžovatele takovou žádost do konce roku 1968 nepodala, a neučinila tak ani poz- ději v běhu jednoroční lhůty od narození stěžovatele, je třeba uzavřít, že stěžovatel čes- koslovenské, resp. české, státní občanství na- rozením nenabyl.
» Úmluva ze dne 16. 7. 1928 o naturalisaci mezi Československem a Spojenými Státy (publikována pod č. 169/1929 Sb.). 720 1638 Státní občanství: vrácení československého státního občanství k $ 2 a $ 3 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (v textu též „dekret“)
I. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. výslovně rozlišuje mezi za- chováním ($ 2) a vrácením (6 3) československého státního občanství, které dotyčná osoba pozbyla dle $ 1 tohoto ústavního dekretu. Zatímco na osoby splňující pod- mínky $ 2 ústavního dekretu se hledí, jako by občanství nikdy nepozbyly, v případě vrácení státního občanství dle $ 3 platí, že občanství bylo těmto osobám dle $ 1 uve- deného dekretu odňato, nebylo jim zpětně obnoveno, nýbrž nově přiznáno, a to ke dni vydání tohoto rozhodnutí.
II. Rozhodnutí o vrácení československého státního občanství dle $ 3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. je konstitutivní povahy s účinky ex nunc. Dle uvedeného ustanovení proto nemůže československé státní občanství na- p být žadatel, který již zemřel, neboť nemá v okamžiku vydání rozhodnutí právní subjektivitu.
Francis Milan F. (Spojené státy americké) proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydá- ní osvědčení o státním občanství České republiky, o kasační stížnosti žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu