k čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod I. Neveřejnost schůze rady obce ani právo člena zastupitelstva obce na- hlížet do zápisu ze schůze rady obce ($ 101 odst. 1 a 3 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení) neomezují samy o sobě právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ohledně skutečností obsažených v tako- vém zápisu. II. Povinný subjekt poskytující informace ze zápisu ze schůze rady obce jiné osobě než členu zastupitelstva obce je povinen zajistit zákonem stano- venou ochranu práv a svobod jiných osob způsoby předvídanými v $ 12 zá- kona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; to ovšem nepla- tí, pokud občan obce požaduje informace z usnesení rady, k nimž má podle $ 16 odst. 2 písm. e) zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení, zaručen pří- mý přístup formou nahlédnutí a pořízení výpisů.
k čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod I. Neveřejnost schůze rady obce ani právo člena zastupitelstva obce na- hlížet do zápisu ze schůze rady obce ($ 101 odst. 1 a 3 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení) neomezují samy o sobě právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ohledně skutečností obsažených v tako- vém zápisu. II. Povinný subjekt poskytující informace ze zápisu ze schůze rady obce jiné osobě než členu zastupitelstva obce je povinen zajistit zákonem stano- venou ochranu práv a svobod jiných osob způsoby předvídanými v $ 12 zá- kona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; to ovšem nepla- tí, pokud občan obce požaduje informace z usnesení rady, k nimž má podle $ 16 odst. 2 písm. e) zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení, zaručen pří- mý přístup formou nahlédnutí a pořízení výpisů.
Odpovědět na otázku, zda žádost stě- žovatelky byla zamítnuta po právu, anebo neprávem, znamená vyřešit následující nabízející se okruhy otázek: především je nutno se zabývat odpovědí na otázku, zda stěžovatelka požádala o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. - pokud by tomu tak nebylo (jak tvrdí žalovaná stra- na a k čemuž se přiklonil ve velmi stro- hém odůvodnění i krajský soud) a tato právní norma by nebyla aplikovatelná, pak nemá ani smyslu hovořit o omezení práva na informace; omezení práva předpokládá, že takové právo existuje a bylo uplatněno. Pokud by odpověď na tuto otázku byla kladná, pak je nutno vy- řešit vztah obecního zřízení a zákona č. 106/1999 Sb. v tom smyslu, zda a do ja- ké míry je zákon o obcích lex specialis vůči obecné normě o poskytování infor- mací z oblasti veřejné správy. Zákon č. 106/1999 Sb. zajišťuje prove- dení práva zaručeného Listinou základ- ních práv a svobod v čl. 17 odst. 1 (práva na informace); toto právo lze omezit zá- konem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ve- řejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Potřebné informace jsou jednak nástrojem kontroly veřej- nosti vůči orgánům spravujícím věci veřejné, jednak slouží jako podklad pro volbu postupu každého jednotlivého občana při správě věcí veřejných. Zákon č. 106/1999 Sb. tak představuje normu obecnou, což nevylučuje, aby dílčí otáz- ky byly řešeny v jiných právních předpi- sech, zejména pokud je předmětem je- jich úpravy postavení a pravomoc správních orgánů. Pro posuzovanou věc pak přichází v úvahu k aplikaci vedle obecné normy o poskytování informací zákon upravující obecní zřízení, tedy zá- kon o obcích. Nejvyšší správní soud považuje žá- dost o kopii zápisů ze schůze rady města, jak byla stěžovatelkou podána, za jedno- značnou žádost o informace v těchto zá- pisech obsaženou; zákon č. 106/1999 Sb. neobsahuje definici „informace“ - obec- ně je obsah tohoto výrazu chápán jako „zpráva, sdělení“, jako určitý projev, ve kterém se konstatují fakta. Obsah zápisů z jednání rady města je dán povinně ustanovením $ 101 odst. 3 obecního zří- zení, a to tak, že obsahuje počet přítom- ných, schválený pořad schůze, průběh a výsledek hlasování a jeho součástí jsou přijatá usnesení. Pokud stěžovatelka po- žadovala kopie zápisů jako celek, pak ne- vyloučila žádný z údajů v něm obsaže- ných jako takový, který nepožaduje. Polemiku o tom, zda tedy snad nechtěla jen informace o průběhu jednání, která vzešla patrně z jednoho vyjádření v žalo- bě, nepovažuje Nejvyšší správní soud za nosnou; rovněž pochyby žalované o tom, že žádost o kopii určité listiny vzešlé z činnosti orgánu obce není žádostí 0 in- formaci o skutečnostech v nich obsaže- 1047 711 ných, nejsou důvodné. Jak by asi měla ta- ková žádost vypadat za situace, kdy ob- čan obce ani neví, co bylo na programu schůze rady obce? Nejvyšší správní soud tedy stěžovatelčinu žádost, navíc výslov- ně tak označenou, považuje za nepochyb- nou žádost o sdělení informací podle zá- kona č. 106/1999 Sb., a to informací obsažených v zápisech ze schůzí Rady měs- ta Černošice ve vymezených obdobích. Publicita veřejné správy může spočí- vat na umožnění účasti na jednání, z nějž vyplynou určité závěry relevantní pro správu veřejných věcí (to znamená mož- nost účastnit se jako přihlížející rozho- dovacímu procesu), anebo takovouto možnost upírá z důvodů, které mohou být relevantní, a pak zpřístupňuje ko- nečné informace, konečné výsledky svých rozhodovacích procesů. Rada ob- ce je výkonný orgán obce, orgán kolek- tivní; není výjimkou, že jednání kolektiv- ních orgánů veřejné moci nejsou přístupná veřejnosti - rada obce přímo nevyjadřuje zastupitelskou demokracii (tímto orgánem je zastupitelstvo a jeho jednání je veřejné) a přítomnost veřej- nosti při jejích jednáních by mohla po- dle názoru Nejvyššího správního soudu do určité míry ovlivnit otevřenou výmě- nu názorů, která je pro přijetí usnesení takovéhoto orgánu nutná, nemluvě o po- třebě ochránit práva jiných. Nemožnost účastnit se jednání kolektivního výkon- ného orgánu obce však nelze vykládat tak, že občan obce (anebo kdokoliv v po- někud jiném rozsahu, jak bude uvedeno dále) nemá právo na poskytnutí infor- mací, které jsou produktem takovéto činnosti orgánu obce, ani o průběhu procesu, který k takovým závěrům vedl. Neveřejnost schůze znamená, že každý nemá možnost sledovat průběh jednání, stanoviska jednotlivých členů rady, vý- měnu jejich názorů, jejich projevy apod. 1048 Zásadním výstupem schůze rady jsou je- jí usnesení, která jsou povinně součástí zápisu ze schůze ($ 101 odst. 3 obecního zřízení). Tato usnesení rady obce jsou podle $ 16 odst. 2 písm. e) obecního zří- zení přístupná všem občanům obce, a to formou nahlížení do nich a činění výpi- sů (toto právo přísluší i vlastníkům ne- movitostí v obci). Stěžovatelka, pokud je občankou obce, popřípadě, pokud by jí nebyla, jako vlastnice nemovitosti na je- jím území, má právo na fyzický přístup k usnesením rady města, a to v jejich úpl- né a originální podobě, včetně případ- ných osobních údajů - v tomto ohledu představuje obecní zřízení nepochybně lex specialis vůči zákonu č. 106/1999 Sb., a to ve dvou ohledech: jednak zaručuje určitou formu přístupu k informaci, jed- nak zužuje ochranu jinak chráněných údajů; má-li občan obce takový „fyzický přístup“ k usnesením rady města zaru- čen zákonem, tím spíše není důvod od- mítnout mu poskytnutí kopií usnesení rady města jako formu poskytnutí infor- mací, kterou zákon č. 106/1999 Sb. běž- ně připouští [$ 14 odst. 3 písm. c) cito- vaného zákona). Obecní zřízení, jež občanům obce takové právo ($ 16) při- znalo, tak představuje zpřístupnění osobních údajů konkrétnímu okruhu osob na základě zákona [$ 4 písm. e) zá- kona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů]. Ani správní orgány, ani krajský soud se odlišností právní úpravy přístupu k usnesením rady města a zápisům ze schůze rady města nijak nevěnovaly a ne- vyvodily z nich potřebné právní závěry. Pokud tedy Nejvyšší správní soud do- vodil, že stěžovatelka podala byť struč- nou žádost o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., dále že rozsah požadova- ných informací byl dán povinným obsa- hem zápisů ze zasedání rady města, při- čemž stěžovatelka v postavení občana , 712 obce by měla právo na „fyzický přístup“ k usnesením rady města (právo nahlížet a činit výpisy), a tedy tím spíše by měla právo na kopii usnesení rady města při- jatých ve vymezených obdobích, pak zbývá vyřešit, zda neveřejnost zasedání rady města a omezení práva „fyzického přístupu“ (právo nahlížet) k zápisům ze schůzí rady města lze vyložit tak, že ni- kdo nemá právo na žádnou další infor- maci ze zasedání rady města (kromě vý- še vyloženého práva občana obce na informace z usnesení rady). Nejvyšší správní soud k takovému závěru neshle- dává žádné právní důvody. Jak výše vylo- ženo, nutno odlišit právo na přímý pří- stup k určitým informacím (originálním dokumentům), a to včetně údajů, které jsou jinak zákonem č. 106/1999 Sb., po- případě zákonem o ochraně osobních údajů, chráněny (které v případě zápisů ze schůze rady města přísluší pouze čle- nům zastupitelstva, a pokud jde o usne- sení rady města jako součásti zápisu, oso- bám vymezeným v $ 16 a $ 17 obecního zřízení), od obecného práva na informa- ce pocházejících z činnosti rady města, jež přísluší všem - toto právo pak podlé- há omezením vyplývajícím z ustanovení $ 9 a následujících zákona č. 106/1999 Sb., popřípadě zvláštních zákonů. Pokud pak zápis ze schůze rady obsahuje chráněné údaje, je povinností povinného orgánu učinit opatření nutná k jejich ochraně - to může v některých případech učinit zápisy obtížně vnímatelnými, nicméně v kombinaci s usneseními rady, která jsou pro občany obce přímo přístupná, a s právy vztahujícími se k zasedání za- stupitelstva již představují reálnou míru informací potřebných k možnosti každé- ho občana jednak kontrolovat, jak probí- há správa (v tomto případě samospráva) věcí veřejných, jednak získat dostatek informací k přijetí vlastních rozhodnutí, jimiž realizuje svá práva jako občan samo- správného celku. Závěr krajského soudu o tom, že obecní zřízení v $ 101 odst.1a3 představuje omezení práva na informace předvídané Listinou základních práv a svobod v čl. 17 odst. 4, aniž by se tento soud blíže vyjádřil k nezbytnosti takové- hoto omezení a jeho účelu, jež ve svém rozhodnutí dovodil, nerespektuje podle Nejvyššího správního soudu pokyn obsa- žený v čl. 4 odst. 4 téže Listiny, totiž při vý- kladu jakýchkoli omezení ústavních práv šetřit jejich podstaty a smyslu. Com) 712 Daňové řízení: přenos daňové povinnosti při převodu majetku státu na jiné osoby k $ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. k $ 45 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. £.“) Ustanovení $ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu ma- jetku státu na jiné osoby, představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti podle ustanovení $ 45 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. 712 — -O
Ing. Daniela G. v Č. proti Radě města Černošice o poskytnutí informací, o ka-
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení věci); tohoto pochybení by se krajský soud dopustil, pokud by aplikoval na věc nepřípadná ustanovení právních předpisů, anebo sice ustanovení případná, leč jejich výklad by pro Nejvyšší správní soud nebyl přijatelný. Stížnostní důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé - by mohl být oprávněný, pokud by se soud nezabýval řádně uplatněným žalobním bodem.
Stěžovatelka podala žádost o poskytnutí určitých kopií zápisů ze schůze rady města a tuto žádost odůvodnila zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Odpovědět na otázku, zda její žádost byla zamítnuta po právu, anebo neprávem, znamená vyřešit následující nabízející se okruhy otázek: především je nutno se zabývat odpovědí na otázku, zda stěžovatelka požádala o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – pokud by tomu tak nebylo (jak tvrdí žalovaná strana a k čemuž se přiklonil ve velmi strohém odůvodnění i krajský soud) a tato právní norma by nebyla aplikovatelná, pak nemá ani smyslu hovořit o omezení práva na informace; omezení práva předpokládá, že takové právo existuje a bylo uplatněno. Pokud by odpověď na tuto otázku byla kladná, pak je nutno vyřešit vztah zákona o obcích (zákon č. 128/2000 Sb., obecní zřízení, ve znění účinném v době, kdy žalovaná vydala napadené rozhodnutí) a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v tom smyslu, zda a do jaké míry je zákon o obcích lex specialis vůči obecné normě o poskytování informací z oblasti veřejné správy.
Relevantní právní ustanovení dopadající na posuzovanou věc jsou tato:
Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda projevu a právo na informace; odst. 4 téhož ustanovení umožňuje omezit právo vyhledávat a šířit informace zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Podle odstavce 5 téhož ustanovení jsou orgány místní samosprávy povinny
přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti; podmínky a provedení stanoví zákon.
Podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, mj. orgány územní samosprávy.
Podle § 12 zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt provede všechna omezení práva na informace tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací (doprovodnou informací je například informace o existenci požadované informace, původu, důvodu odepření – srov. § 3 odst. 4 cit. zákona) po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon.
Podle § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt posoudí obsah žádosti a poskytne požadovanou informaci ..., a to písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti pořídit kopii, nebo na paměťových médiích.
Podle § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ochrana obchodního tajemství vyplývá z § 9 cit. zákona, ochrana důvěrnosti majetkových poměrů je upravena v § 10 cit. zákona. Možnost neposkytnout vymezený okruh informací je upravena v § 11 odst. 1 písm. a) a b) cit. zákona a další zákonné omezení v určených okruzích případů vyplývá z § 11 odst. 2 cit. zákona.
Podle § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. se na řízení podle § 15 a 16 vztahuje správní řád, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) - dále jen „zákon o obcích“
- ve znění účinném v době, kdy bylo vydáno napadené správní rozhodnutí, v § 16 odst. 1 definuje občana obce (kdo je státním občanem České republiky a je v obci hlášen k trvalému pobytu). Podle § 16 odst. 2 písm. e) má občan obce, který dosáhl věku 18 let, právo nahlížet mj. do usnesení rady obce a pořizovat si z nich výpisy. Toto právo má i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost a dále osoba vymezená § 17 zákona o obcích.
Podle § 101 odst. 1 zákona o obcích jsou schůze rady obce neveřejné; podle odst. 3 téhož ustanovení rada obce pořizuje ze své schůze zápis. V zápise se vždy uvede počet přítomných členů rady obce, schválený pořad schůze rady obce, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení. Zápis ze schůze rady obce musí být uložen u obecního úřadu k nahlédnutí členům zastupitelstva obce.
O výše naznačených otázkách uvážil Nejvyšší správní soud za použití citovaných právních ustanovení následovně:
Zákon č. 109/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zajišťuje provedení práva zaručeného Listinou základních práv a svobod v čl. 17 odst. 1 (práva na informace); toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Potřebné informace jsou jednak nástrojem kontroly veřejnosti vůči orgánům spravujícím věci veřejné, jednak slouží jako podklad pro volbu postupu každého jednotlivého občana při správě věcí veřejných. Zákon o svobodném přístupu k informacím tak představuje normu obecnou, což nevylučuje, aby dílčí otázky byly řešeny v jiných právních předpisech, zejména, pokud je předmětem jejich úpravy postavení a pravomoc správních orgánů. Pro posuzovanou věc pak přichází v úvahu k aplikaci vedle obecné normy o poskytování informací zákon upravující obecní zřízení, tedy zákon o obcích.
Z citovaných předpisů vyplývá, že občan obce (v některých případech však každý) může získat informace o činnosti orgánů spravujících věci obce buď přímou účastí na takových formách činnosti orgánů obce, které jsou veřejné (například schůze zastupitelstva – srov. § 93 odst. 2 zákona o obcích), nebo ze zveřejněných informací (na úředních deskách apod.) anebo konečně žádostí podle zákona č. 109/1999 Sb., není-li poskytnutí požadované informace zákonem omezeno, a nevyplývá-li pro občana obce právo přímého „fyzického přístupu“ k určitým informacím (originálním dokumentům) ve formě práva nahlédnout a činit si výpisy.
Nejvyšší správní soud považuje žádost o kopii zápisů ze schůze rady města, jak byla stěžovatelkou podána, za jednoznačnou žádost o informace v těchto zápisech obsaženou; zákon č. 106/1999 Sb. neobsahuje definici „informace“ – obecně je obsah tohoto výrazu chápán jako „zpráva, sdělení“, jako určitý projev, ve kterém se konstatují fakta. Obsah zápisů z jednání rady města je dán povinně ustanovením § 101 odst. 3 zákona o obcích, a to tak, že obsahuje počet přítomných, schválený pořad schůze, průběh a výsledek hlasování a jeho součástí jsou přijatá usnesení. Pokud stěžovatelka požadovala kopie zápisů jako celek, pak nevyloučila žádný z údajů v něm obsažených jako takový, který nepožaduje. Polemiku o tom, zda tedy snad nechtěla jen informace o průběhu jednání, která vzešla patrně z jednoho vyjádření v žalobě, nepovažuje Nejvyšší správní soud za nosnou; rovněž pochyby žalované o tom, že žádost o kopii určité listiny vzešlé z činnosti orgánu obce není žádostí o informaci o skutečnostech v nich obsažených, nejsou důvodné. Jak by asi měla taková žádost vypadat za situace, kdy občan obce ani neví, co bylo na programu schůze rady obce? Nejvyšší správní soud tedy stěžovatelčinu žádost, navíc výslovně tak označenou, považuje za nepochybnou žádost o sdělení informací podle zákona č. 106/1999 Sb., a to informací obsažených v zápisech ze schůzí Rady města Černošice ve vymezených obdobích.
Jako další krok na cestě vedoucí k závěru, zda námitka uplatněná v kasační stížnosti je důvodná, je nezbytné vyřešit, jakou formou měla být požadovaná informace poskytnuta, zda zákon obsahuje v tomto směru nějaká omezení, a zda případně obsahuje omezení, která by toto právo materiálně zužovala.
Publicita veřejné správy může spočívat na umožnění účasti na jednání, z nějž vyplynou určité závěry relevantní pro správu veřejných věcí (to znamená možnost účastnit se jako přihlížející rozhodovacímu procesu), anebo takovouto možnost upírá, z důvodů, které mohou být relevantní, a pak zpřístupňuje konečné informace, konečné výsledky svých rozhodovacích procesů. Rada obce je výkonný orgán obce, orgán kolektivní; není výjimkou, že jednání kolektivních orgánů veřejné moci nejsou přístupná veřejnosti – rada obce přímo nevyjadřuje zastupitelskou demokracii (tímto orgánem je zastupitelstvo a jeho jednání je veřejné) a přítomnost veřejnosti při jejích jednáních by mohla podle názoru Nejvyššího správního soudu do určité míry ovlivnit otevřenou výměnu názorů, která je pro přijetí usnesení takovéhoto orgánu nutná, nemluvě o potřebě ochránit práva jiných. Nemožnost účastnit se jednání kolektivního výkonného orgánu obce však nelze vykládat tak, že občan obce (anebo kdokoliv v poněkud jiném rozsahu, jak bude uvedeno dále) nemá právo na poskytnutí informací, které jsou produktem takovéto činnosti orgánu obce ani o průběhu procesu, který k takovým závěrům vedl. Neveřejnost schůze znamená, že každý nemá možnost sledovat průběh jednání, stanoviska jednotlivých členů rady, výměnu jejich názorů, jejich projevy, apod. Zásadním výstupem schůze rady jsou její usnesení, která jsou povinně součástí zápisu ze schůze (§ 101 odst. 3 zákona o obcích). Tato usnesení rady obce jsou podle § 16 odst. 2 písm. e) zákona o obcích přístupná všem občanům obce, a to formou nahlížení do nich a činění výpisů (toto právo přísluší i vlastníkům nemovitostí v obci). Stěžovatelka, pokud je občankou obce, popřípadě, pokud by jí nebyla, jako vlastnice nemovitosti na jejím území, má právo na fyzický přístup k usnesením rady města, a to v jejich úplné a originální podobě, včetně případných osobních údajů – v tomto ohledu představuje zákon o obcích nepochybně lex specialis vůči zákonu o svobodném přístupu k informacím, a to ve dvou ohledech: jednak zaručuje určitou formu přístupu k informaci, jednak zužuje ochranu jinak chráněných údajů; má-li občan obce takový „fyzický přístup“ k usnesením rady města zaručen zákonem, tím spíše není důvod odmítnout mu poskytnutí kopií usnesení rady města jako formu poskytnutí informací, kterou zákon č. 106/1999 Sb. běžně připouští (§ 14 odst. 3 písm. c/ cit. zákona). Zákon o obcích, jenž občanům obce takové právo (§ 16) přiznal, tak představuje zpřístupnění osobních údajů konkrétnímu okruhu osob na základě zákona (§ 4 písm. e/ zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů). Ani správní orgány, ani krajský soud se odlišností právní úpravy přístupu k usnesením rady města a zápisům ze schůze rady města nijak nevěnovaly a nevyvodily z nich potřebné právní závěry.
Pokud tedy Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelka podala, byť stručnou žádost o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., dále, že rozsah požadovaných informací byl dán povinným obsahem zápisů ze zasedání rady města, přičemž stěžovatelka v postavení občana obce by měla právo na „fyzický přístup“ k usnesením rady města (právo nahlížet a činit výpisy), a tedy tím spíše by měla právo na kopii usnesení rady města přijatých ve vymezených obdobích, pak zbývá vyřešit, zda neveřejnost zasedání rady města a omezení práva „fyzického přístupu“ (právo nahlížet) k zápisům ze schůzí rady města lze vyložit tak, že nikdo nemá právo na žádnou další informaci ze zasedání rady města (kromě výše vyloženého práva občana obce na informace z usnesení rady). Nejvyšší správní soud k takovému závěru neshledává žádné právní důvody. Jak výše vyloženo, nutno odlišit právo na přímý přístup k určitým informacím (originálním dokumentům), a to včetně údajů, které jsou jinak zákonem o svobodném přístupu k informacím, popřípadě zákonem o ochraně
osobních údajů chráněny (které v případě zápisů ze schůze rady města přísluší pouze členům zastupitelstva a pokud jde o usnesení rady města jako součásti zápisu osobám vymezeným § 16 a § 17 zákona o obcích), od obecného práva na informace pocházejících z činnosti rady města, jež přísluší všem – toto právo pak podléhá omezením vyplývajícím z ustanovení § 9 a následujících zákona o svobodném přístupu k informacím, popřípadě zvláštních zákonů. Pokud pak zápis ze schůze rady obsahuje chráněné údaje, je povinností povinného orgánu učinit opatření nutná k jejich ochraně – to může v některých případech učinit zápisy obtížně vnímatelnými, nicméně v kombinaci s usneseními rady, která jsou pro občany obce přímo přístupná a s právy vztahujícími se k zasedání zastupitelstva již představují reálnou míru informací potřebných k možnosti každého občana jednak kontrolovat, jak probíhá správa (v tomto případě samospráva) věcí veřejných, jednak získat dostatek informací k přijetí vlastních rozhodnutí, jimiž realizuje svá práva jako občan samosprávného celku. Závěr krajského soudu o tom, že zákon o obcích v § 101 odst. 1 a 3 představuje omezení práva na informace předvídané Listinou základních práv a svobod v čl. 17 odst. 4, aniž by se tento soud blíže vyjádřil k nezbytnosti takovéhoto omezení a jeho účelu, jež ve svém rozhodnutí dovodil, nerespektuje podle Nejvyššího správního soudu pokyn obsažený v čl. 4 odst. 4 téže Listiny, totiž při výkladu jakýchkoli omezení ústavních práv šetřit jejich podstaty a smyslu.
Výklad právních otázek, jenž provedl krajský soud, tedy Nejvyšší správní soud neshledává přiléhavým; krajský soud jednak poněkud zjednodušeně konstatoval, že § 101 odst. 1 a 3 zákona o obcích představuje obecné omezení práva na informace, aniž se zabýval výše uvedenými dalšími souvislostmi (zejména pokud jde o rozdíl ve „fyzickém přístupu“ /nahlížení/ k zápisu ze schůze rady v originální podobě vymezenému okruhu osob (zde: členové zastupitelstva), na rozdíl od zpřístupnění informace pocházející ze schůze rady obce formou poskytnutí informací v podobě kopie listiny jakémukoliv žadateli, avšak zde již za podmínky, že budou vyloučeny veškeré chráněné údaje), jednak uvedl, že pokud by stěžovatelka požádala o informaci o průběhu zasedání rady, že měla právo ji obdržet, leč, že takovou žádost nepodala. S těmito závěry se Nejvyšší správní soud z výše vyložených důvodů neztotožnil, a proto námitku stěžovatelky směřující k § 101 odst. 1 písm. a) s. ř. s. shledal důvodnou. Krajský soud dílem neaplikoval na věc dopadající právní normy, dílem je nepřiléhavě interpretoval.
Druhá námitka vážící se k nedostatkům odůvodnění orgánu I. i II. stupně byla řádně uplatněna v řízení žalobním, je tedy námitkou přípustnou; krajský soud konstatoval, že tato vada je v napadených rozhodnutích přítomna, nicméně dovodil, že neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud se tedy namítanou vadou zabýval, nepominul ji, a v tomto ohledu je námitka mířící na postup krajského soudu nedůvodná.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka měla právo na informace, jež byly obsahem zápisů ze schůzí Rady města Černošice, s vyloučením chráněných údajů, a pokud je občankou města Černošice či vlastnicí nemovitosti na území obce (což bude třeba v dalším řízení postavit najisto), měla právo nahlížet do usnesení Rady města Černošice a pořizovat si z něj výpisy (tedy i ve formě kopií usnesení rady). Odůvodnění rozhodnutí žalované (na které nutno aplikovat podle § 20 zákona č. 106/1999 Sb., správní řád) má nepochybně vady, které stěžovatelka oprávněně předestírá, nicméně jednalo se o rozhodnutí
přezkoumatelné; vady odůvodnění způsobující nepřezkoumatelnost podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu spočívají především na nedostatcích skutkových zjištění – o takto definovanou vadu však v posuzované věci nešlo.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou pro nesprávné právní posouzení věci krajským soudem, a proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí vázán (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu