6 As 44/2025- 34 - text
6 As 44/2025 - 36 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: K. B., zastoupená Mgr. Jakubem Tauferem, advokátem, sídlem Trnitá 500/9, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2024, č. j. JMK 71691/2024, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2025, č. j. 29 A 86/2024 130,
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Jakubu Tauferovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 9 474 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Magistrát města Brna (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 3850/OSC/MMB/0018163/2024, vyhověl žádosti statutárního města Brna (dále jen „vlastník bytu“) a podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), zrušil údaj o místu trvalého pobytu žalobkyně na adrese B., M. č. p. X. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl a prvostupňové rozhodnutí magistrátu potvrdil.
[2] Správní orgány dospěly k závěru, že vlastník bytu předloženými listinami prokázal jak zánik užívacího práva žalobkyně k bytu, tak jeho faktické neužívání žalobkyní. Nájemní vztah mezi žalobkyní a vlastníkem bytu byl dle správních orgánů ukončen výpovědí pronajímatele (vlastníka bytu) ze dne 14. 10. 2019 a zanikl uplynutím výpovědní doby dne 31. 1. 2020. Tato skutečnost vyplývá mj. z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2021, č. j. 53 C 44/2020 283, jímž byla žalobkyni uložena povinnost byt vyklidit. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 19 Co 127/2022 337. Neužívání bytu ve vlastnictví statutárního města Brna žalobkyní bylo dle správních orgánů prokázáno také protokolem o vyklizení ze dne 16. 8. 2023 a dalšími listinami souvisejícími s vyklizením bytu soudním vykonavatelem realizovaným na základě nařízení výkonu výše označených soudních rozhodnutí.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud odlišil postavení vlastníka bytu (statutárního města Brna, resp. příslušné městské části) a magistrátu jako správního orgánu, který vydal prvostupňové rozhodnutí ve věci. V odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že se nemůže zabývat soukromoprávním sporem žalobkyně a vlastníka bytu, ani přezkoumávat rozhodnutí soudů vydaná v občanském soudním řízení. Krajský soud zrekapituloval pro věc rozhodné skutkové okolnosti týkající se ukončení nájemního vztahu, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka po obdržení výpovědi nepodala civilní žalobu, na jejímž základě mohou soudy v občanském soudním řízení přezkoumávat, zda pronajímatelem uplatněný výpovědní důvod byl oprávněný, či nikoli. Krajský soud potvrdil závěr správních orgánů, že v daném případě byla naplněna první (právní) podmínka pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu, neboť užívací právo žalobkyně k bytu zaniklo, jakož i druhá (faktická) podmínka, neboť byt byl vyklizen, užívá jej jiná osoba a žalobkyně se fakticky zdržuje jinde. Krajský soud doplnil, že žalobkyně nebyla správními orgány připravena o místo trvalého pobytu, pouze byl v souladu se zákonem v evidenci zrušen údaj o místě trvalého pobytu. Ústavní pořádek negarantuje právo volby tohoto údaje bez dalšího, tj. aniž by byly splněny zákonné předpoklady. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž podrobně popsala svou životní situaci, jakož i rozdílný náhled na oprávněnost podané výpovědi z nájmu bytu ve vlastnictví statutárního města Brna. Vedle námitky zpochybňující naplnění důvodu závažného porušení povinností nájemce stěžovatelka poukázala na absolutní neplatnost výpovědi pro údajné chybějící řádné poučení o lhůtě k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje trvání nájemního vztahu a nezákonnost následného zrušení údaje o místu trvalého pobytu.
[5] Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že ačkoli je soudem rozhodujícím ve věcech správního soudnictví, měl se zabývat rovněž občanskoprávními aspekty případu a posoudit její věc „individuálně“. Stěžovatelka navrhla přerušení řízení o kasační stížnosti odůvodněné záměrem podat civilní určovací žalobu, zda nájemní vztah nadále trvá. V této souvislosti vytkla i krajskému soudu, že předchozí řízení nepřerušil, byť jej o to z téhož důvodu požádala. Ani případná pozdější obnova soudního řízení správního ve vazbě na výsledek řízení občanskoprávního totiž již nebude moci dle stěžovatelky zhojit faktické zásahy do jejích práv způsobené zrušením údaje o místu trvalého pobytu v městském bytě. Stěžovatelka rovněž poukázala na porušení základních zásad činností správních orgánů, dle kterých nemá správní orgán dotčené osoby zbytečně zatěžovat (v této souvislosti stěžovatelka uvedla, že bezdomovectví ji zatěžuje) a naopak má dbát na vzájemný soulad všech souvisejících postupů.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že stěžovatelčiny námitky toliko replikují obsah správní žaloby. Žalovaný odkázal na předchozí vyjádření k žalobě a zároveň upozornil, že výpověď z nájmu bytu založená ve správním spise obsahuje řádné poučení o právu vznést námitky a podat žalobu k soudu v zákonné dvouměsíční lhůtě. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[8] Podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, zaniklo li užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana a neužívá li občan tento objekt nebo jeho vymezenou část.
[9] V nyní souzené věci je mezi účastníky řízení veden spor o to, zda ke dni vydání rozhodnutí žalovaného existovalo užívací právo stěžovatelky k městskému bytu, či nikoli. Zánik užívacího práva k objektu je právní podmínkou pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu dle výše citovaného ustanovení zákona o evidenci obyvatel (shodně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 6 As 15/2009 110, nebo ze dne 27. 3. 2024, č. j. 6 As 213/2023 21, body 19 a 20). Stěžovatelka má za to, že nájemní vztah, a tedy i užívací právo k městskému bytu, v době rozhodování žalovaného trvalo a trvá dodnes. Žalovaný a krajský soud naopak vycházeli z rozsudků vydaných soudy v občanském soudním řízení, z nichž plyne, že nájemní vztah, a tedy i užívací právo, konkrétním dnem zaniklo.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou vázanosti závěry vyslovenými v rozsudcích vydaných soudy v občanském soudním řízení, a to na základě žaloby vlastníka bytu na vyklizení. Podle § 57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, platí že, rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán. Uvedenou problematikou se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval. Její podrobný rozbor provedl v rozsudku ze dne 14. 11. 2024, č. j. 2 As 321/2023 76, kde v bodech 13 až 22 podrobně analyzoval judikaturu Nejvyššího soudu. Z ní vyplývá, že ačkoli by se podle doslovného výkladu textu § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány) mohlo jevit, že závaznou částí rozsudku vydaného v občanském soudním řízení je výhradně jeho výrok, ve skutečnosti se právní mocí rozsudku stává závazným rovněž vyřešení předběžné otázky obsažené i v odůvodnění rozsudku, vyčerpalo li soudem přijaté řešení beze zbytku obsah této předběžné otázky (shodně k tomu viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, R 82/2014 civ).
[11] V již zmiňovaném rozsudku č. j. 2 As 321/2023 76 (bod 22) Nejvyšší správní soud v souladu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu považoval vyřešení předběžné otázky existence nájemního vztahu plynoucí z odůvodnění rozsudků vydaných civilními soudy za závazné: „Lze tedy uzavřít, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v sobě výrok rozsudku (…), jímž soud stěžovateli uložil povinnost vyklidit byt, obsahuje i závazný závěr o tom, že stěžovateli již nesvědčilo k tomuto bytu užívací právo (…), což soud uvedl i v odůvodnění rozsudku. Správní orgány a krajský soud tedy nepochybily, pokud ze závěru soudu o této prejudiciální otázce při svém rozhodování vycházely.“ Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil také v bodě 27 již odkazovaného rozsudku č. j. 6 As 213/2023 21. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku č. j. 6 As 213/2023 21 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 1531/24. V souladu s § 57 odst. 3 správního řádu tak správní orgány (ohlašovny) jsou civilními rozsudky vázány.
[12] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od uvedené prejudikatury odchýlit. Otázka existence nájemního vztahu, od něhož stěžovatelka odvozuje užívací právo k městskému bytu, byla jako předběžná otázka závazně posouzena Městským soudem v Brně, jak plyne z jím vydaného rozsudku ze dne 7. 4. 2021, č. j. 53 C 44/2020 283. Městský soud v řízení o povinnosti vyklidit byt dospěl k závěru, že stěžovatelka v době řízení o vyklizení bytu užívala městský byt bez právního důvodu, neboť jí byla dána výpověď (bod 29), která nájemní vztah ukončila. Předběžnou otázku existence právního důvodu užívat byt (slovy zákona o evidenci obyvatel: užívacího práva) tedy městský soud citovaným rozsudkem závazně posoudil, přičemž obsah této předběžné otázky beze zbytku vyčerpal. Ze shrnutí skutkového stavu obsaženého v citovaném rozsudku vyplývá, že městský soud posuzoval výpověď vlastníka bytu ze dne 14. 10. 2019, na jejímž základě nájemní vztah zanikl uplynutím výpovědní doby dne 31. 1. 2020 (bod 8). Městský soud v Brně shledal, že byly naplněny nejen požadavky písemnosti výpovědi, jejího řádného doručení a srozumitelnosti, nýbrž i požadavek řádného poučení o možnosti napadnout výpověď žalobou (bod 30). To však stěžovatelka neučinila. K odvolání stěžovatelky pak předběžnou otázku existence právního důvodu užívat byt shodně vypořádal též Krajský soud v Brně v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 12. 2022, č. j. 19 Co 127/2022 337 (viz zejména body 4 a 6).
[13] Správní orgány proto nepochybily tím, že vydaná rozhodnutí opřely o shora uvedené rozsudky civilních soudů, které potvrdily zánik nájemního vztahu k městskému bytu, neboť těmito rozsudky byly vázány (§ 57 odst. 3 správního řádu). Rovněž krajský soud z těchto rozsudků správně vycházel, neboť tak byl povinen učinit [§ 52 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
[14] Z důvodu vyřešení předběžné otázky (ne)existence užívacího práva k městskému bytu civilními soudy tedy ani Nejvyšší správní soud tuto otázku sám věcně neřešil, neboť i on je povinen z rozsudků civilních soudů vycházet. Pouze tedy podotýká, že dovozovala li stěžovatelka v kasační stížnosti neplatnost výpovědi ze dne 14. 10. 2019 z chybějícího řádného poučení o lhůtě k podání žaloby k přezkumu oprávněnosti výpovědi, z kopie této listiny (založené na č. l. 32 správního spisu magistrátu) vyplývá, že výpověď toto poučení obsahovala. Stěžovatelka přitom neuvedla žádnou relevantní argumentaci, která by tuto skutečnost zpochybnila.
[15] Ke stěžovatelčině námitce nezohlednění občanskoprávních aspektů případu a dovolávání se individuálního posouzení věci Nejvyšší správní soud uvádí, že jak správní orgány, tak krajský soud plně zohlednily občanskoprávní rovinu věci, neboť při posuzování naplnění právní podmínky zrušení údaje o místu trvalého pobytu správně vycházely z rozsudků soudů v občanském soudním řízení a jejich posouzení. Případ hodnotily ve všech souvislostech, a tedy přísně individuálně, a sice z hlediska rozhodných konkrétních skutečností zjištěných v průběhu správního i soudního řízení.
[16] Pokud jde o stěžovatelčinu výtku, že krajský soud nevyhověl její žádosti o přerušení soudního řízení, Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud soud tomuto návrhu nevyhoví, zpravidla o něm samostatně nerozhoduje. V odůvodnění rozhodnutí, kterým se řízení končí, by soud měl k návrhu na přerušení řízení stručně vysvětlit, proč řízení nepřerušil (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2024, č. j. 8 As 208/2023 51, bod 21, nebo ze dne 24. 4. 2025, č. j. 6 As 329/2023 34, bod 16). Tomuto požadavku krajský soud dostál, důvody nepřerušení řízení jsou obsaženy v bodě 16 napadeného rozsudku.
[17] Jak vyplývá z § 48 s. ř. s., samotný návrh jedné ze stran řízení není zákonem předvídaným důvodem pro přerušení řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 3 As 23/2015 53). V řízení před krajským soudem nebyly splněny podmínky pro obligatorní přerušení řízení podle § 48 odst. 1 nebo 2 s. ř. s. V úvahu by hypoteticky přicházelo jedině fakultativní přerušení řízení z důvodu jiného probíhajícího řízení, které mohlo mít vliv na rozhodování soudu o věci samé [§ 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.]. Žádné takové řízení se však v době rozhodování krajského soudu před civilními soudy nevedlo. Stěžovatelka při ústním jednání soudu toliko avizovala budoucí podání žaloby stran určení existence nájemního vztahu. Pro přerušení řízení před krajským soudem tak nebyl dán zákonný důvod. Ze stejných důvodů nepřerušil řízení o kasační stížnosti ani Nejvyšší správní soud (§ 48 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona).
[18] Kasační námitka, dle které krajský soud porušil základní zásady činnosti správních orgánů, je lichá již jen z toho důvodu, že zásady obsažené v § 2 až § 8 správního řádu se vztahují na správní orgány, nikoli správní soudy. Správní řád není procesním předpisem upravujícím řízení před správními soudy, které se v řízení řídí soudním řádem správním, resp. podpůrně občanským soudním řádem. K vlastní podstatě této námitky lze přesto nad rámec doplnit, že krajský soud si byl vědom všech občanskoprávních souvislostí, jak vyplývá z výše uvedeného, a postupoval v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu a pravomocnými rozsudky civilních soudů. Krajský soud také stěžovatelku v předchozím řízení nijak procesně nezatěžoval, jí tvrzené bezdomovectví zjevně nelze považovat za procesní zatížení uvalené na ni správním soudem. IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[21] Stěžovatelce byl usnesením krajského soudu ze dne 18. 10. 2024, č. j. 29 A 86/2024 92, ustanoven k ochraně jejích práv zástupce Mgr. Jakub Taufer, advokát. Podle § 35 odst. 10 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát. V souladu s týmž ustanovením zákona zastupoval jmenovaný advokát stěžovatelku rovněž v řízení o kasační stížnosti. Podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od 1. 1. 2025 náleží ustanovenému zástupci stěžovatelky odměna za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti) v plné výši 4 620 Kč; a dále odměna v poloviční výši 2 310 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v odůvodnění žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§ 11 odst. 2 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu; viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2017, č. j. 8 As 17/2016 154, nebo ze dne 19. 9. 2018, č. j. 8 Azs 111/2018 39]. Ustanovenému zástupci tedy náleží odměna ve výši 6 930 Kč a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 7 830 Kč. Jelikož je ustanovený zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 9 474 Kč (po zaokrouhlení). K uhrazení této částky byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu