29. 8. 2012. V odůvodnění rozhodnutí dovodil správní orgán I. stupně, že vyhoštění nepředstavuje pro žalobce nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života, neboť žalobce nesdílel společnou domácnost s obča-
nem České republiky či Evropské unie, ani se
o takovou osobu nemusel starat a ani neměl
vůči žádné osobě na území České republiky
vyživovací povinnost (žalobcova rodina žije
v Číně). Rozhodnutí opřel správní orgán
I. stupně také o závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové
a migrační politiky, podle kterého žalobci ve
vycestování nebrání žádná překážka. Žalobce
podle závazného stanoviska údajně sám
v protokolu ze dne 29. 8. 2012 uvedl, že mu
není známa žádná okolnost, která by mu bránila v návratu do Číny jako jeho domovského
státu.
V odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a v jeho doplněních žalobce
namítl mimo jiné porušení zásady materiální
pravdy dle § 3 správního řádu a zásady individuálního posouzení věci dle § 2 odst. 4 téhož zákona, neboť správní orgán I. stupně nevzal v úvahu skutečnost, že mu v zemi
původu hrozí nucená sterilizace v souvislosti
s politikou jednoho dítěte (reálnost této hrozby doložil výzvou Kanceláře pro plánování
porodnosti obce Hanxian, okres Mingxi, ze
dne 15. 9. 2003, k podstoupení sterilizačního
zákroku, a to nejpozději do 25. 9. 2003, návrhem nemocnice Sanming na sterilizaci žalobce, a dále čestnými prohlášeními několika
čínských státních občanů žijících v České republice o poměrech v Číně). Správní orgán
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
I. stupně podle žalobce zvažoval pouze existenci překážek vycestování z území České republiky, vůbec však nezohlednilo fakt, že výkon rozhodnutí o správním vyhoštění přinutí
žalobce vycestovat do Číny. Dále žalobce
upozornil, že jeho odpověď při zajištění na
otázku, zda respektoval předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění, byla mylně interpretována, rozhodnutí respektoval, pobýval v Itálii a cestovní pas za něj v ČR v době platnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění vyřizoval
kamarád.
Žalovaná jako odvolací orgán svým rozhodnutím opravila ve výroku rozhodnutí
I. stupně datum narození žalobce a ve zbývající části je potvrdila. Mimo jiné uvedla, že žalobce během správního řízení sám uvedl, že
mu není známa žádná překážka, pro niž by se
nemohl vrátit do Číny. Důvody, které jej vedly k opuštění vlasti, neuvedl ani v řízení
o prvním správním vyhoštění v roce 2006.
S materiály shromážděnými během řízení se
žalobce seznámil v přítomnosti svého tlumočníka a nežádal žádných změn ani doplnění, proto správní orgán I. stupně nemohl do
spisu zařadit protokol o pohovoru k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a vycházet z něj. Navíc žalobcova obava ze
sterilizace mohla být relevantní toliko v řízení o udělení mezinárodní ochrany, kde ji již
posoudily kompetentní orgány.
V žalobě proti rozhodnutí žalované poukázal žalobce znovu na nebezpečí nucené
sterilizace, které mu hrozí v zemi původu,
a zdůraznil zejména povinnost správního orgánu zajišťovat důkazy v jeho prospěch i neprospěch. Poukázal na to, že uvedená skutečnost měla být správnímu orgánu známa
z předchozích řízení vedených žalobcem ve
věci udělení mezinárodní ochrany, a že správní orgán I. stupně měl tedy doplnit důkazní
materiál o protokoly z těchto řízení a předat
je též Ministerstvu vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, jako podklad pro vydání
závazného stanoviska ve věci důvodů znemožňujících vycestování.
Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, čj. 1 A 2/2013-45,
v němž konstatoval, že správní orgány měly
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
dostatek podkladů pro své závěry. Stěžejním
důkazem v řízení o správním vyhoštění je totiž tvrzení cizince, které je správní orgán povinen ověřit. Žalobce v řízení nepopíral, že
svým jednáním naplnil skutkové podstaty
obou ustanovení, a sám také uvedl, že mu není známa okolnost, pro kterou by se nemohl
vrátit zpět do země původu. Navíc, pokud jde
o obavu ze sterilizace, městský soud shodně
s žalovanou dále uvedl, že žalobcova obava ze
sterilizace může být relevantní v řízení o udělení mezinárodní ochrany, a nikoli v řízení
o správním vyhoštění. Městský soud dodal, že
otázka přísnosti a správnosti správního vyhoštění spadá do oblasti správního uvážení,
a soudu přísluší toliko konstatovat, zda bylo
vydáno v souladu se zákonem.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž
uvedl, že skutkové závěry žalované nemají
oporu ve spisu. Stěžovatel tvrdil, že od samého počátku upozorňoval na reálnou hrozbu
sterilizace své osoby, přičemž správní orgány
byly povinny toto tvrzení ověřit. V důsledku
výzvy ke sterilizaci se stěžovatel začal skrývat
před čínskými úřady, přičemž již nemohl řádně vychovávat své dvě děti a s manželkou se
setkával pouze tajně, a to až do roku 2005,
kdy se stěžovateli a jeho manželce narodilo
třetí dítě a další skrývání již nebylo možné.
Dne 20. 7. 2006 tak z obavy o své zdraví ilegálně opustil Čínu za pomoci převaděčů.
Odůvodnění rozsudku městského soudu, že
vyhoštěním nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, neboť situace stěžovatele údajně není
bezvýchodná, tak nemá ve správním spisu
žádnou oporu. Dle stěžovatele je v jeho případě razantně sankcionováno porušení tzv.
politiky jednoho dítěte s ohledem na skutečnost, že se účastnil studentských protestů na
Náměstí nebeského klidu v Pekingu v roce
29. 8. 2012. V odůvodnění rozhodnutí dovodil správní orgán I. stupně, že vyhoštění nepředstavuje pro žalobce nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života, neboť žalobce nesdílel společnou domácnost s obča-
nem České republiky či Evropské unie, ani se
o takovou osobu nemusel starat a ani neměl
vůči žádné osobě na území České republiky
vyživovací povinnost (žalobcova rodina žije
v Číně). Rozhodnutí opřel správní orgán
I. stupně také o závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové
a migrační politiky, podle kterého žalobci ve
vycestování nebrání žádná překážka. Žalobce
podle závazného stanoviska údajně sám
v protokolu ze dne 29. 8. 2012 uvedl, že mu
není známa žádná okolnost, která by mu bránila v návratu do Číny jako jeho domovského
státu.
V odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a v jeho doplněních žalobce
namítl mimo jiné porušení zásady materiální
pravdy dle § 3 správního řádu a zásady individuálního posouzení věci dle § 2 odst. 4 téhož zákona, neboť správní orgán I. stupně nevzal v úvahu skutečnost, že mu v zemi
původu hrozí nucená sterilizace v souvislosti
s politikou jednoho dítěte (reálnost této hrozby doložil výzvou Kanceláře pro plánování
porodnosti obce Hanxian, okres Mingxi, ze
dne 15. 9. 2003, k podstoupení sterilizačního
zákroku, a to nejpozději do 25. 9. 2003, návrhem nemocnice Sanming na sterilizaci žalobce, a dále čestnými prohlášeními několika
čínských státních občanů žijících v České republice o poměrech v Číně). Správní orgán
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
I. stupně podle žalobce zvažoval pouze existenci překážek vycestování z území České republiky, vůbec však nezohlednilo fakt, že výkon rozhodnutí o správním vyhoštění přinutí
žalobce vycestovat do Číny. Dále žalobce
upozornil, že jeho odpověď při zajištění na
otázku, zda respektoval předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění, byla mylně interpretována, rozhodnutí respektoval, pobýval v Itálii a cestovní pas za něj v ČR v době platnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění vyřizoval
kamarád.
Žalovaná jako odvolací orgán svým rozhodnutím opravila ve výroku rozhodnutí
I. stupně datum narození žalobce a ve zbývající části je potvrdila. Mimo jiné uvedla, že žalobce během správního řízení sám uvedl, že
mu není známa žádná překážka, pro niž by se
nemohl vrátit do Číny. Důvody, které jej vedly k opuštění vlasti, neuvedl ani v řízení
o prvním správním vyhoštění v roce 2006.
S materiály shromážděnými během řízení se
žalobce seznámil v přítomnosti svého tlumočníka a nežádal žádných změn ani doplnění, proto správní orgán I. stupně nemohl do
spisu zařadit protokol o pohovoru k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a vycházet z něj. Navíc žalobcova obava ze
sterilizace mohla být relevantní toliko v řízení o udělení mezinárodní ochrany, kde ji již
posoudily kompetentní orgány.
V žalobě proti rozhodnutí žalované poukázal žalobce znovu na nebezpečí nucené
sterilizace, které mu hrozí v zemi původu,
a zdůraznil zejména povinnost správního orgánu zajišťovat důkazy v jeho prospěch i neprospěch. Poukázal na to, že uvedená skutečnost měla být správnímu orgánu známa
z předchozích řízení vedených žalobcem ve
věci udělení mezinárodní ochrany, a že správní orgán I. stupně měl tedy doplnit důkazní
materiál o protokoly z těchto řízení a předat
je též Ministerstvu vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, jako podklad pro vydání
závazného stanoviska ve věci důvodů znemožňujících vycestování.
Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, čj. 1 A 2/2013-45,
v němž konstatoval, že správní orgány měly
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
dostatek podkladů pro své závěry. Stěžejním
důkazem v řízení o správním vyhoštění je totiž tvrzení cizince, které je správní orgán povinen ověřit. Žalobce v řízení nepopíral, že
svým jednáním naplnil skutkové podstaty
obou ustanovení, a sám také uvedl, že mu není známa okolnost, pro kterou by se nemohl
vrátit zpět do země původu. Navíc, pokud jde
o obavu ze sterilizace, městský soud shodně
s žalovanou dále uvedl, že žalobcova obava ze
sterilizace může být relevantní v řízení o udělení mezinárodní ochrany, a nikoli v řízení
o správním vyhoštění. Městský soud dodal, že
otázka přísnosti a správnosti správního vyhoštění spadá do oblasti správního uvážení,
a soudu přísluší toliko konstatovat, zda bylo
vydáno v souladu se zákonem.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž
uvedl, že skutkové závěry žalované nemají
oporu ve spisu. Stěžovatel tvrdil, že od samého počátku upozorňoval na reálnou hrozbu
sterilizace své osoby, přičemž správní orgány
byly povinny toto tvrzení ověřit. V důsledku
výzvy ke sterilizaci se stěžovatel začal skrývat
před čínskými úřady, přičemž již nemohl řádně vychovávat své dvě děti a s manželkou se
setkával pouze tajně, a to až do roku 2005,
kdy se stěžovateli a jeho manželce narodilo
třetí dítě a další skrývání již nebylo možné.
Dne 20. 7. 2006 tak z obavy o své zdraví ilegálně opustil Čínu za pomoci převaděčů.
Odůvodnění rozsudku městského soudu, že
vyhoštěním nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, neboť situace stěžovatele údajně není
bezvýchodná, tak nemá ve správním spisu
žádnou oporu. Dle stěžovatele je v jeho případě razantně sankcionováno porušení tzv.
politiky jednoho dítěte s ohledem na skutečnost, že se účastnil studentských protestů na
Náměstí nebeského klidu v Pekingu v roce
1989. Namítl také, že napadeným rozsudkem
městského soudu byl aprobován nezákonný
postup správních orgánů, který porušuje zásadu materiální pravdy, neboť přenáší důkazní břemeno zcela na účastníka řízení. To je
dle stěžovatele v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu, dle kterého v řízení, v němž má
být z moci úřední uložena povinnost, je
správní orgán „povinen i bez návrhu zjistit
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena“.
Stěžovatel dále uvedl, že považuje za nesprávný názor žalované, že stěžovatelova obava ze sterilizace může být relevantní v řízení
o udělení mezinárodní ochrany, nikoli však
v řízení o správním vyhoštění. Tento názor je
navíc v rozporu s obligatorním posouzením,
zda udělením vyhoštění nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila
tak, že stěžovatel v průběhu řízení na prvním
stupni neuvedl ani informaci o své účasti na
studentských protestech v roce 1989 ani informaci o hrozbě sterilizace. Tuto druhou
skutečnost navíc doložil pouze doporučením
nemocnice Sanming, které není nařízením,
pouze návrhem podstoupit sterilizaci. Proto
se těmito skutečnostmi nemohl správní orgán I. stupně zabývat. Z hlediska přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele je však
žalovaná vyhodnotila v rámci odvolacího řízení a nepřiměřený zásah neshledala. Pokud
jde o ochranu před nelidským a ponižujícím
zacházením, žalovaná připomněla obě dosavadní neúspěšné žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, podrobně popsala,
které orgány se těmito žádostmi zabývaly či
aktuálně zabývají, a uzavřela, že tuto otázku
posuzovaly a posuzují kompetentní orgány.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
(...)
III.a Otázka pozdního uplatnění obav
z nucené sterilizace
[14] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí,
že otázkou účasti žalobce na studentských
protestech na Náměstí nebeského klidu v Pekingu v roce 1989 se nezabýval. Stěžovatel tuto skutečnost poprvé zmiňuje až v kasační
stížnosti, přičemž podle § 109 odst. 5 s. ř. s.
platí: „Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.“
[15] Pokud jde o otázku nucené sterilizace v zemi původu, tuto obavu stěžovatel projevil poprvé v odvolání proti rozhodnutí
I. stupně (Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že není průkazné tvrzení stěžovatele
v kasační stížnosti, že na tuto skutečnost upozorňoval „od samého počátku“). Správní orgány tvrdí, že nebyly povinny se touto námitkou zabývat, neboť byla uplatněna pozdě.
Opírají se přitom (byť nevysloveně) o § 82
odst. 4 správního řádu, kde je uvedeno:
„K novým skutečnostem a k návrhům na
provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se
přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl
uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním
stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“ Nejvyšší správní
soud nicméně dospěl k názoru, že správní orgány byly povinny otázku nucené sterilizace
věcně posoudit nejpozději v odvolacím řízení, a to ze dvou důvodů.
[16] Předně je potřeba říci, že v daném řízení nešlo o „novou skutečnost“ ve smyslu výše citovaného ustanovení. Správním orgánům
měla být stěžovatelova obava ze sterilizace
v zemi původu známa z úřední činnosti –
konkrétně z obou řízení o udělení mezinárodní ochrany vedených se stěžovatelem
v minulosti, kde v obou případech byla stěžovatelova obava z nucené sterilizace v zemi původu stěžejním důvodem žádosti. Nutno připomenout, že správní orgán je zákonem
zavázán v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, „zjistit i bez návrhu
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena“ (§ 50 odst. 3 věta druhá
správního řádu), a to i takové, které jsou mu
známy z úřední činnosti, příp. od jiných
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
orgánů veřejné moci (§ 50 odst. 1 správního
řádu). V daném případě správní orgány této
povinnosti nedostály, neboť ve svých rozhodnutích se na jiná řízení vedená se stěžovatelem (zejména na předchozí řízení o správním
vyhoštění a na obě řízení o udělení mezinárodní ochrany) a na jejich – pro stěžovatele
nepříznivé – výsledky odvolávají, avšak vždy
pouze v jeho neprospěch.
[17] K tomu pak přistupuje druhá okolnost, totiž že žalobce v řízení na prvním stupni měl jen omezenou příležitost svou obavu
ze sterilizace uplatnit. Jak již Nejvyšší správní
soud uvedl výše, oprávněná úřední osoba,
která s ním vedla pohovor, se jej dotazovala
pouze na důvody znemožňující mu ve vycestování z území České republiky (tedy s možností přesunu do libovolného jiného státu).
Stěžovatel mohl tedy důvodně předpokládat,
že případné překážky bránící mu v návratu
do země původu nejsou pro řízení o správním vyhoštění relevantní, resp. budou případně řešeny později. Se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, podle něhož je možné jeho vycestování do Číny jakožto státu, jehož je
státním občanem, byl stěžovatel seznámen
dne 18. 9. 2012, přičemž týž den bylo vydáno
rozhodnutí I. stupně o správním vyhoštění.
Těžko tedy stěžovateli klást k tíži, že na nebezpečí sterilizace, jež mu v Číně hrozí, poukázal až ve svém odvolání. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak naplnil dikci
§ 82 odst. 4 správního řádu in fine: „Namítá-li
účastník, že mu nebylo umožněno učinit
v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí
být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“
[18] Neobstojí ani argument, že tato otázka byla posouzena již v řízeních o udělení
mezinárodní ochrany. Nejde totiž o řízení
o téže věci (§ 48 odst. 2 správního řádu) a zákon o pobytu cizinců neobsahuje ani žádné
ustanovení, podle něhož by obsah rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany byl pro
správní orgán v řízení o správním vyhoštění
závazný. Stejně tak neupravuje zákon o pobytu cizinců žádnou „úlevu“ ohledně možnosti
nezkoumat důvody znemožňující vycestování, pokud byly již dříve posouzeny jako důvo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
dy pro (ne)udělení doplňkové ochrany podle
§ 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Jinými
slovy, i když důvody pro udělení doplňkové
ochrany
jsou s důvody znemožňujícími
vycestování obsahově téměř totožné, je nutno překážky vycestování v řízení o správním
vyhoštění posuzovat samostatně (ostatně
i s ohledem na to, že se v mezičase mohou
změnit okolnosti v zemi původu apod.).
Krom toho by argument, že již byly stěžovatelovy obavy ze sterilizace věcně posouzeny
v rámci azylové procedury, beztoho nebylo
možno vztáhnout na otázku (nepřiměřenosti) zásahu do rodinného a osobního života,
neboť ta srovnatelné vyjádření v zákoně
o azylu nemá.
[19] Konečně musí Nejvyšší správní soud
upozornit též na svou předchozí ustálenou
judikaturu, z níž vyplývá, že orgány státu nesmí použít vnitrostátní procesní normu, pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně
vedla k porušení zásady non-refoulement
(čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků; č. 208/1993 Sb.) či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu (čl. 3 Úmluvy).
Proto Nejvyšší správní soud v minulosti například konstatoval, že překážkou pro posouzení tvrzení a důkazů svědčících o hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení se nemůže
stát jejich pozdní uplatnění před krajským
soudem až po uplynutí lhůty k rozšíření žaloby (rozsudek ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs
75/2005-75). V jiném případě zvažoval Nejvyšší správní soud, zda krajský soud nebyl povinen akceptovat i opožděně podanou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, jenž
zamítl žadatelovu žádost o azyl. V argumentaci uvedl, že k naplnění Ústavou stanoveného
požadavku na plnění závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního
práva, se musí každý státní orgán, kterému
v nějakém ohledu přísluší věc týkající se
ukončení pobytu žadatele o azyl, přiměřeným způsobem zabývat tím, zda ukončením
pobytu žadatele o azyl na území České republiky či kroky, jež k němu bezprostředně vedou, se Česká republika nedopustí porušení
svých mezinárodních závazků, zejména v oblasti lidských práv (rozsudek ze dne 26. 3.
2008, čj. 2 Azs 71/2006-82). Obdobně vyznívá i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 1. 2009, čj. 1 Azs
96/2006-80, č. 1839/2009 Sb. NSS: „Nelze připustit, aby [...] žadatel byl vrácen do země
svého původu, kde by byl ohrožen jeho život
či osobní svoboda, pouze proto, že neuvedl
důvody relevantní pro udělení azylu ve
smyslu § 12 zákona o azylu nebo např. uvedl
(z jakéhokoli důvodu) nesprávné údaje
o své totožnosti nebo státním občanství, podal žádost opakovaně či jen proto, aby unikl
situaci všeobecné nouze, eventuálně se dopustil pouze procesního pochybení, kvůli
němuž žádost byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná.“
[20] Citovanou judikaturu lze na daný
případ bezvýhradně aplikovat. Stěžovateli
nelze vytýkat, že své obavy ze sterilizace
v zemi původu nezmínil v řízení o správním
vyhoštění již před orgánem prvního stupně,
neboť mohl důvodně předpokládat, že je českým správním orgánům známa z projednávání jeho předchozí žádosti o mezinárodní
ochranu. Navíc žádná z otázek položených
stěžovateli během pohovoru na překážky vycestování do země původu nesměřovala a se
stanoviskem Ministerstva vnitra, podle něhož
jeho návratu do Číny nic nebrání, seznámila
žalovaná stěžovatele až bezprostředně před
vydáním rozhodnutí o vyhoštění. Jestliže se
tedy za těchto okolností správní orgány obou
stupňů odmítly stěžovatelovou obavou z nucené sterilizace věcně zabývat, stejně jako ji
vůbec nezmiňuje závazné podkladové stanovisko Ministerstva vnitra k důvodům znemožňujícím vycestování, pak se jednalo o vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Městský soud měl
rozhodnutí žalované pro tuto důvodně vytýkanou vadu zrušit. Námitka vad řízení před
správním orgánem podle § 103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. je tedy důvodná.
[21] Nyní Nejvyšší správní soud vyloží,
zda byla stěžovatelova obava z nucené sterilizace relevantní pouze z hlediska práva na respektování rodinného a soukromého života
nebo též z hlediska zákazu nelidského a ponižujícího zacházení. Z toho lze pak dovodit,
zda se měla s touto obavou vypořádat žalovaná ve svém rozhodnutí, Ministerstvo vnitra ve
svém závazném stanovisku, případně zda ji
měly v mezích své působnosti hodnotit oba
správní orgány.
III.b Sterilizace jako zásah do rodin-
ného a soukromého života
[22] Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že není podložené tvrzení žalované ve
vyjádření ke kasační stížnosti, že stěžovatel
doložil své tvrzení o hrozbě nucené sterilizace pouze přípisem nemocnice Sanming, který je návrhem na sterilizaci, nikoliv jejím nařízením. Stěžovatel ve skutečnosti doložil též
výzvu Kanceláře pro plánování porodnosti
obce Hanxian, okres Mingxi, ze dne
1989. Namítl také, že napadeným rozsudkem
městského soudu byl aprobován nezákonný
postup správních orgánů, který porušuje zásadu materiální pravdy, neboť přenáší důkazní břemeno zcela na účastníka řízení. To je
dle stěžovatele v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu, dle kterého v řízení, v němž má
být z moci úřední uložena povinnost, je
správní orgán „povinen i bez návrhu zjistit
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena“.
Stěžovatel dále uvedl, že považuje za nesprávný názor žalované, že stěžovatelova obava ze sterilizace může být relevantní v řízení
o udělení mezinárodní ochrany, nikoli však
v řízení o správním vyhoštění. Tento názor je
navíc v rozporu s obligatorním posouzením,
zda udělením vyhoštění nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila
tak, že stěžovatel v průběhu řízení na prvním
stupni neuvedl ani informaci o své účasti na
studentských protestech v roce 1989 ani informaci o hrozbě sterilizace. Tuto druhou
skutečnost navíc doložil pouze doporučením
nemocnice Sanming, které není nařízením,
pouze návrhem podstoupit sterilizaci. Proto
se těmito skutečnostmi nemohl správní orgán I. stupně zabývat. Z hlediska přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele je však
žalovaná vyhodnotila v rámci odvolacího řízení a nepřiměřený zásah neshledala. Pokud
jde o ochranu před nelidským a ponižujícím
zacházením, žalovaná připomněla obě dosavadní neúspěšné žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, podrobně popsala,
které orgány se těmito žádostmi zabývaly či
aktuálně zabývají, a uzavřela, že tuto otázku
posuzovaly a posuzují kompetentní orgány.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
(...)
III.a Otázka pozdního uplatnění obav
z nucené sterilizace
[14] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí,
že otázkou účasti žalobce na studentských
protestech na Náměstí nebeského klidu v Pekingu v roce 1989 se nezabýval. Stěžovatel tuto skutečnost poprvé zmiňuje až v kasační
stížnosti, přičemž podle § 109 odst. 5 s. ř. s.
platí: „Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.“
[15] Pokud jde o otázku nucené sterilizace v zemi původu, tuto obavu stěžovatel projevil poprvé v odvolání proti rozhodnutí
I. stupně (Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že není průkazné tvrzení stěžovatele
v kasační stížnosti, že na tuto skutečnost upozorňoval „od samého počátku“). Správní orgány tvrdí, že nebyly povinny se touto námitkou zabývat, neboť byla uplatněna pozdě.
Opírají se přitom (byť nevysloveně) o § 82
odst. 4 správního řádu, kde je uvedeno:
„K novým skutečnostem a k návrhům na
provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se
přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl
uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním
stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“ Nejvyšší správní
soud nicméně dospěl k názoru, že správní orgány byly povinny otázku nucené sterilizace
věcně posoudit nejpozději v odvolacím řízení, a to ze dvou důvodů.
[16] Předně je potřeba říci, že v daném řízení nešlo o „novou skutečnost“ ve smyslu výše citovaného ustanovení. Správním orgánům
měla být stěžovatelova obava ze sterilizace
v zemi původu známa z úřední činnosti –
konkrétně z obou řízení o udělení mezinárodní ochrany vedených se stěžovatelem
v minulosti, kde v obou případech byla stěžovatelova obava z nucené sterilizace v zemi původu stěžejním důvodem žádosti. Nutno připomenout, že správní orgán je zákonem
zavázán v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, „zjistit i bez návrhu
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena“ (§ 50 odst. 3 věta druhá
správního řádu), a to i takové, které jsou mu
známy z úřední činnosti, příp. od jiných
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
orgánů veřejné moci (§ 50 odst. 1 správního
řádu). V daném případě správní orgány této
povinnosti nedostály, neboť ve svých rozhodnutích se na jiná řízení vedená se stěžovatelem (zejména na předchozí řízení o správním
vyhoštění a na obě řízení o udělení mezinárodní ochrany) a na jejich – pro stěžovatele
nepříznivé – výsledky odvolávají, avšak vždy
pouze v jeho neprospěch.
[17] K tomu pak přistupuje druhá okolnost, totiž že žalobce v řízení na prvním stupni měl jen omezenou příležitost svou obavu
ze sterilizace uplatnit. Jak již Nejvyšší správní
soud uvedl výše, oprávněná úřední osoba,
která s ním vedla pohovor, se jej dotazovala
pouze na důvody znemožňující mu ve vycestování z území České republiky (tedy s možností přesunu do libovolného jiného státu).
Stěžovatel mohl tedy důvodně předpokládat,
že případné překážky bránící mu v návratu
do země původu nejsou pro řízení o správním vyhoštění relevantní, resp. budou případně řešeny později. Se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, podle něhož je možné jeho vycestování do Číny jakožto státu, jehož je
státním občanem, byl stěžovatel seznámen
dne 18. 9. 2012, přičemž týž den bylo vydáno
rozhodnutí I. stupně o správním vyhoštění.
Těžko tedy stěžovateli klást k tíži, že na nebezpečí sterilizace, jež mu v Číně hrozí, poukázal až ve svém odvolání. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak naplnil dikci
§ 82 odst. 4 správního řádu in fine: „Namítá-li
účastník, že mu nebylo umožněno učinit
v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí
být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“
[18] Neobstojí ani argument, že tato otázka byla posouzena již v řízeních o udělení
mezinárodní ochrany. Nejde totiž o řízení
o téže věci (§ 48 odst. 2 správního řádu) a zákon o pobytu cizinců neobsahuje ani žádné
ustanovení, podle něhož by obsah rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany byl pro
správní orgán v řízení o správním vyhoštění
závazný. Stejně tak neupravuje zákon o pobytu cizinců žádnou „úlevu“ ohledně možnosti
nezkoumat důvody znemožňující vycestování, pokud byly již dříve posouzeny jako důvo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
dy pro (ne)udělení doplňkové ochrany podle
§ 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Jinými
slovy, i když důvody pro udělení doplňkové
ochrany
jsou s důvody znemožňujícími
vycestování obsahově téměř totožné, je nutno překážky vycestování v řízení o správním
vyhoštění posuzovat samostatně (ostatně
i s ohledem na to, že se v mezičase mohou
změnit okolnosti v zemi původu apod.).
Krom toho by argument, že již byly stěžovatelovy obavy ze sterilizace věcně posouzeny
v rámci azylové procedury, beztoho nebylo
možno vztáhnout na otázku (nepřiměřenosti) zásahu do rodinného a osobního života,
neboť ta srovnatelné vyjádření v zákoně
o azylu nemá.
[19] Konečně musí Nejvyšší správní soud
upozornit též na svou předchozí ustálenou
judikaturu, z níž vyplývá, že orgány státu nesmí použít vnitrostátní procesní normu, pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně
vedla k porušení zásady non-refoulement
(čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků; č. 208/1993 Sb.) či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu (čl. 3 Úmluvy).
Proto Nejvyšší správní soud v minulosti například konstatoval, že překážkou pro posouzení tvrzení a důkazů svědčících o hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení se nemůže
stát jejich pozdní uplatnění před krajským
soudem až po uplynutí lhůty k rozšíření žaloby (rozsudek ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs
75/2005-75). V jiném případě zvažoval Nejvyšší správní soud, zda krajský soud nebyl povinen akceptovat i opožděně podanou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, jenž
zamítl žadatelovu žádost o azyl. V argumentaci uvedl, že k naplnění Ústavou stanoveného
požadavku na plnění závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního
práva, se musí každý státní orgán, kterému
v nějakém ohledu přísluší věc týkající se
ukončení pobytu žadatele o azyl, přiměřeným způsobem zabývat tím, zda ukončením
pobytu žadatele o azyl na území České republiky či kroky, jež k němu bezprostředně vedou, se Česká republika nedopustí porušení
svých mezinárodních závazků, zejména v oblasti lidských práv (rozsudek ze dne 26. 3.
2008, čj. 2 Azs 71/2006-82). Obdobně vyznívá i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 1. 2009, čj. 1 Azs
96/2006-80, č. 1839/2009 Sb. NSS: „Nelze připustit, aby [...] žadatel byl vrácen do země
svého původu, kde by byl ohrožen jeho život
či osobní svoboda, pouze proto, že neuvedl
důvody relevantní pro udělení azylu ve
smyslu § 12 zákona o azylu nebo např. uvedl
(z jakéhokoli důvodu) nesprávné údaje
o své totožnosti nebo státním občanství, podal žádost opakovaně či jen proto, aby unikl
situaci všeobecné nouze, eventuálně se dopustil pouze procesního pochybení, kvůli
němuž žádost byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná.“
[20] Citovanou judikaturu lze na daný
případ bezvýhradně aplikovat. Stěžovateli
nelze vytýkat, že své obavy ze sterilizace
v zemi původu nezmínil v řízení o správním
vyhoštění již před orgánem prvního stupně,
neboť mohl důvodně předpokládat, že je českým správním orgánům známa z projednávání jeho předchozí žádosti o mezinárodní
ochranu. Navíc žádná z otázek položených
stěžovateli během pohovoru na překážky vycestování do země původu nesměřovala a se
stanoviskem Ministerstva vnitra, podle něhož
jeho návratu do Číny nic nebrání, seznámila
žalovaná stěžovatele až bezprostředně před
vydáním rozhodnutí o vyhoštění. Jestliže se
tedy za těchto okolností správní orgány obou
stupňů odmítly stěžovatelovou obavou z nucené sterilizace věcně zabývat, stejně jako ji
vůbec nezmiňuje závazné podkladové stanovisko Ministerstva vnitra k důvodům znemožňujícím vycestování, pak se jednalo o vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Městský soud měl
rozhodnutí žalované pro tuto důvodně vytýkanou vadu zrušit. Námitka vad řízení před
správním orgánem podle § 103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. je tedy důvodná.
[21] Nyní Nejvyšší správní soud vyloží,
zda byla stěžovatelova obava z nucené sterilizace relevantní pouze z hlediska práva na respektování rodinného a soukromého života
nebo též z hlediska zákazu nelidského a ponižujícího zacházení. Z toho lze pak dovodit,
zda se měla s touto obavou vypořádat žalovaná ve svém rozhodnutí, Ministerstvo vnitra ve
svém závazném stanovisku, případně zda ji
měly v mezích své působnosti hodnotit oba
správní orgány.
III.b Sterilizace jako zásah do rodin-
ného a soukromého života
[22] Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že není podložené tvrzení žalované ve
vyjádření ke kasační stížnosti, že stěžovatel
doložil své tvrzení o hrozbě nucené sterilizace pouze přípisem nemocnice Sanming, který je návrhem na sterilizaci, nikoliv jejím nařízením. Stěžovatel ve skutečnosti doložil též
výzvu Kanceláře pro plánování porodnosti
obce Hanxian, okres Mingxi, ze dne
15. 9. 2003, k podstoupení sterilizačního zákroku, a to nejpozději do 25. 9. 2003. Nejvyšší správní soud toto upřesňuje jen pro pořádek, nikterak tím pro futuro nevylučuje
možnost přezkoumání pravosti a věrohodnosti uvedených podkladů správními orgány.
[23] K právním otázkám Nejvyšší správní
soud v prvé řadě uvádí, že nucenou sterilizaci, pokud by se obavy z ní ukázaly opodstatněnými, je možno vyhodnotit jako nepřípustný zásah do soukromého a rodinného života,
jehož součástí je i otázka zajištění potomstva,
tudíž jako porušení čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 10
odst. 2 Listiny.
[24] Žalovaná v dané věci chápe pojem
„soukromý a rodinný život“ velmi úzce – tedy zda žalobce sdílel společnou domácnost
s občanem České republiky či Evropské unie
nebo se o takovou osobu musel starat, případně zda měl vůči osobě žijící na území České republiky vyživovací povinnost. Takový
výklad však neobstojí ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“). Podle rozsudku velkého senátu ESLP
ze dne 10. 4. 2007, Evans proti Spojenému
království, stížnost č. 6339/05, ECHR 2007-I,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
bod 71, je pojem „soukromý život“ užitý
v čl. 8 Úmluvy pojmem velmi širokým zahrnujícím mimo jiné fyzickou a sociální identitu a autonomii jednotlivce, a to včetně možnosti se rozhodnout, zda mít či nemít děti.
V rozsudku ze dne 8. 11. 2011, V. C. proti Slovensku, stížnost č. 18968/07, ECHR 2011, body 138-155, ESLP pak shledal porušení čl. 3
a 8 Úmluvy v souvislosti s nedobrovolnou sterilizací romské ženy (k porušení čl. 3 Úmluvy
viz dále).
[25] Na druhou stranu z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že na situaci, kdy by ke znemožnění či vážnému narušení rodinného či soukromého života cizince došlo po jeho vycestování v zemi
původu, pamatuje spíše § 179 odst. 2 písm. d)
zákona o pobytu cizinců, než jeho § 119a
odst. 2 [srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2008,
čj. 5 Azs 46/2008-71, k problematice porušení čl. 8 Úmluvy navrácením do země původu
je možno poukázat inspirativně též na rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 22. 10. 2008
ve věci EM (Lebanon) proti SSHD (2008)
UKHL 64]. Z uvedeného tedy vyplývá, že
otázku, zda nucená sterilizace v daném případě představuje zásah do soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy, mělo posoudit
v rámci svého závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince Ministerstvo vnitra.
V této souvislosti je možné poukázat i na odstavec 22 větu druhou preambule směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES,
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
(tzv. návratová směrnice), která stanoví, že
„[v] souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod by
členské státy měly při provádění této směrnice zohlednit zejména respektování práva na
rodinný život“.
[26] Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že je bezpředmětné, aby správní orgány v dalším řízení zpochybňovaly fakt, že nucená
sterilizace může představovat zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele. Předmětem zkoumání Ministerstva vnitra při
vydání závazného stanoviska se však pocho-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
pitelně může stát otázka podloženosti stěžovatelových obav ze sterilizace v zemi původu.
V neposlední řadě může ministerstvo činit
úvahy též v tom směru, zda v daném případě
hraje roli případná možnost řešení v rámci
země původu.
III.c Sterilizace jako nelidské a poni-
žující zacházení
[27] Podle názoru Nejvyššího správního
soud z judikatury ESLP také vyplývá, že nucená sterilizace, tedy mutilační (mrzačící) zákrok na jinak zdravém reprodukčním orgánu, je i porušením čl. 3 Úmluvy, tedy zákazu
mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (viz např.
shora citovaný rozsudek ve věci V. C. proti
Slovensku, bod 107, kde ESLP konstatoval, že
„takový zákrok je považován za neslučitelný s lidskou svobodou a důstojností, která je
jedním ze základních principů v srdci Úmluvy“, a naznal, že sterilizací bez souhlasu stěžovatelky v průběhu porodu císařským řezem
došlo i k porušení čl. 3 Úmluvy), resp. čl. 7
Listiny (viz též Wagnerová a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha :
Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 188 a 190). Za takové situace, pokud správní orgán shledá, že
v případě vyhoštění cizinci reálně hrozí nedobrovolná sterilizace, čímž by byl porušen
čl. 3 Úmluvy, je úvaha o přiměřenosti zásahu
zcela irelevantní a vyhoštění v daném případě nesmí být za žádných okolností vykonáno
(viz např. rozsudky velkého senátu ESLP ze
dne 15. 11. 1996, Chahal proti Spojenému
království, stížnost č. 22414/93, Reports
1996-V, bod 80, či ze dne 28. 2. 2008, Saadi
proti Itálii, stížnost č. 37201/06, ECHR 2008,
bod 138).
[28] Na tyto situace pamatuje § 179 odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců, který za
vážnou újmu znemožňující vycestování cizince označuje „mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání“.
[29] Ve vztahu k porušení čl. 3 Úmluvy
ESLP zdůrazňuje, že je nutné, aby byla tato
hrozba prokázána bez důvodných pochybností („beyond reasonable doubt“), ale takové důkazy mohou být postaveny i na dosta-
Jianping J. proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o správní vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.