stupcích“) Pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti správ- nímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostřed- ky [$ 68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípust- ná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle $ 84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání.
stupcích“) Pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti správ- nímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostřed- ky [$ 68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípust- ná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle $ 84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání.
Nejvyšší správní soud musel vyřešit klíčovou otázku, jíž je posouzení právní- ho charakteru aktu spočívajícího v ulo- žení blokové pokuty. Správní řád samot- ný ani zákon o přestupcích definici správního rozhodnutí nepodává. Usta- novení $ 65 odst. 1 s. ř. s. považuje za roz- hodnutí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti těch, kdo tvrdí, že ta- kovým úkonem byli zkráceni na svých právech (tedy obecně fyzických a práv- nických osob, vůči nimž takový úkon správního orgánu směřoval. Teorie správního práva přitom s takto podanou definicí koresponduje; za správní roz- hodnutí je zpravidla považován akt vyda- ný správním orgánem s cílem autorita- tivně stvrdit právní vztahy nebo postavení účastníků řízení nebo do nich zasáhnout. Blokové řízení, které je v zá- koně o přestupcích upraveno v ustano- veních $ 84 až $ 86, je specifickým dru- hem řízení o přestupcích. V takovém blokovém řízení lze přestupek projed- nat uložením pokuty, jestliže je spolehli- vě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit ($ 84 odst. 1 zákona o přestupcích). Pře- stupek lze projednat v blokovém řízení tehdy, jsou-li splněny předpoklady uve- dené v ustanoveních $ 84 odst. 1 a 4 zá- kona o přestupcích; přitom platí, že vý- sledkem blokového řízení je uložení pokuty pachateli přestupku a že pacha- teli přestupku se vydá blok na pokutu na místě nezaplacenou, nemůže-li pokutu zaplatit na místě. Uložením pokuty v blo- kovém řízení je řízení o přestupku skon- čeno a proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. Posuzuje-li Nej- vyšší správní soud charakter uložení blo- kové pokuty z. hlediska přímého dopadu do stěžovatelčiny sféry, tj. do stěžovatel- činých subjektivních práv, pak dospívá k závěru, že uložení pokuty v blokovém řízení představuje akt vydaný přísluš- ným správním orgánem s cílem autorita- tivně zasáhnout do právních vztahů oso- by obviněné z přestupku jako účastníka řízení o přestupku. Jde tedy o rozhodnu- tí mající podobu individuálního správní- ho aktu. Jsou tak splněny podmínky po- dávané z $ 65 odst. 1 s. ř. s., tj. jde o úkon správního orgánu, jímž se osobě, která se přestupku dopustila, zakládá povin- nost zaplatit pokutu. Stěžovatelčina ma- teriální sféra tedy byla takovým úkonem zřetelně zasažena, a takový úkon si proto obecně vyžaduje nutnost přezkumu ve správním soudnictví, neboť subsumpci pod žádnou z legálních výjimek pře- zkoumatelnosti tu dovodit nelze. Při po- suzování této právní otázky nelze vychá- zet toliko z formálních náležitostí správních © rozhodnutí © podávaných z $ 47 správního řádu, jak učinil Městský soud v Praze, neboť rozhodnutí vydané v blokovém řízení, jež je formálně vydá- no vystavením bloku, jsou-li pro to spl- něny podmínky, musí obsahovat náleži- tosti, které jsou uvedeny v $ 85 odst. 4 zákona o přestupcích, a další údaje vy- plývající z použití bloku k ukládání po- kut vydaného podle $ 85 odst. 1 tohoto zákona. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že právní názor, o který Městský soud v Pra- ze opřel kasační stížností napadené usne- sení, Nejvyšší správní soud nesdílí. Přesto však Nejvyšší správní soud dospívá k zá- věru, že v této právní věci byly dány dů- vody pro odmítnutí stěžovatelčiny žaloby. Jednou z podmínek přípustnosti vy- dání rozhodnutí v blokovém řízení je podle $ 84 odst. 1 zákona o přestupcích skutečnost, že osoba, která se přestupku dopustila, je ochotna pokutu zaplatit. Další podmínkou podávanou z téhož ustanovení, jež musí být kumulativně s první podmínkou splněna, pak je, že přestupek je spolehlivě zjištěn. V přípa- dě, že by ten, kdo se dle názoru správní- ho orgánu přestupku dopustil, nepova- žoval přestupek za spolehlivě zjištěný, 321 505 případně by z jiného důvodu nebyl ochoten pokutu zaplatit, bylo by třeba posuzovat otázky skutkové a právní týka- jící se spáchání správním orgánem tvrze- ného přestupku, a bylo by tak potřeba provádět ve věci dokazování. To by pro- bíhalo v „běžném“ správním řízení. Za- hájení takového správního řízení o pře- stupku je tedy fakticky v dispozici té osoby, jež se přestupku dopustila, byť je zahajuje správní orgán, neboť právě této osobě je dáno na výběr, zda využije své- ho práva na to, aby správní orgán spá- chání přestupku prokazoval a aby bylo řádně prováděno skutkové i právní hod- nocení jejího jednání. Faktická dispozice osoby obviněné z přestupku je tu tedy dána tím, že taková osoba buď považuje přestupek za spolehlivě zjištěný, nehod- lá o něm vést takové řízení, v němž by by- ly posuzovány jak otázky skutkové, tak otázky právní, a souhlasí se sankcí, jež je jí v blokovém řízení ukládána, nebo pře- stupek nemá za prokázaný, a nesouhlasí tedy se zaplacením pokuty, přičemž vyu- žívá svého práva, jež jí nelze odepřít, na zahájení správního řízení o přestupku. V této právní věci stěžovatelka svého prá- va na to, aby s ní bylo vedeno řízení o je- jím jednání, jež bylo považováno za pře- stupek, nevyužila. Zejména skutková otázka tak předmětem dokazování učině- na nebyla, což se projevuje nyní v odliš- ných skutkových tvrzeních stěžovatelky a žalované. Vychází-li tedy Nejvyšší správ- ní soud z toho, že smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soud- nictví je poskytnutí soudní ochrany tam, kde osoby, jež tvrdí, že byly na svých prá- vech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to poku- sily, pak za situace, kdy sama stěžovatelka ani nepožadovala, aby s ní bylo vedeno ří- zení o přestupku, jež by bylo správním ří- zením v prvním stupni, proti němuž by byly přípustné opravné prostředky, a stě- 322 žovatelka by tak mohla ve skutečnosti vy- užít ještě dvou instancí v samostatném správním řízení, nemůže se nyní soudní ochrany oprávněně dožadovat. Nejvyšší správní soud plně respektu- je právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projed- nání věci nezávislým soudem, nicméně je-li podle $ 68 písm. a) s. ř. s. žaloba ne- přípustná tehdy, nevyužihli žalobce opravných prostředků v řízení před správním orgánem, které zákon připou- ští, pak musí být nepřípustná i tam, kde žalobcovo právo na podání opravného prostředku zůstalo nevyužito z toho dů- vodu, že žalobce nehodlal vést příslušné správní řízení ani v prvním stupni a spo- kojil se s ukončením věci v blokovém ří- zení. Při použití opačného výkladu na případy přezkumu správních rozhodnu- tí vydaných v blokovém řízení by totiž soud namísto činnosti přezkumné pro- váděl sám činnost, již by jinak měl usku- tečňovat správní orgán tehdy, pokud by osoba obviněná z přestupku takové říze- ní hodlala svým nesouhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení vyvolat. Pokud by soud nebyl připraven takový postup aprobovat, musel by rozhodnutí správní- ho orgánu vydané v blokovém řízení nutně shledat vždy nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Oba přístupy by popřely smysl blokového řízení. Není te- dy v projednávané věci rozhodující, že proti uložení pokuty v blokovém řízení nejsou přípustné opravné prostředky, jichž by bylo možno využít ($ 84 odst. 2 zákona o přestupcích). Rozhodující je, že stěžovatelka nevyužila opravné pro- středky v řízení o přestupku, jež mohlo být z její dispozice vyvoláno, a to proto, že nevyvolala ani samotné řízení v prv- ním stupni. Jde tak o situaci, kdy stěžo- vatelka skutečně nevyčerpala všechny opravné prostředky v řízení před správ- ním orgánem, které právní předpisy při- pouštějí. Za tohoto stavu byl dán důvod pro odmítnutí žaloby jako nepřípustné podle $ 68 písm. a) s. ř. s. K významu ne- vyčerpání procesních prostředků, které zákon v řízení správním k ochraně práv poskytoval, při uložení blokové pokuty, se obdobně - byť ve skutkově i právně odlišném případu - vyslovil i Ústavní soud, a to podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu zcela v duchu zde provedeného výkladu (sp. zn. IV. ÚS 103/99). Městský soud v Praze tedy dospěl si- ce ke správnému závěru, když žalobu od- mítl, avšak učinil tak z jiných důvodů, než shora podal Nejvyšší správní soud. Pokud by však uvedl ty důvody, pro kte- ré shledal potřebu žalobu odmítnout, jak je nyní osvětlil Nejvyšší správní soud, pro stěžovatelku by jeho rozhodnutí mě- lo tytéž důsledky, neboť důvody pro od- mítnutí její žaloby podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tu skutečně byly; stěžova- telčin návrh (žaloba) byl totiž podle $ 68 písm. a) s. ř. s. nepřípustný. Nejvyšší správní soud, vědom si práv- ní závažnosti závěrů, které vyslovil v tomto rozhodnutí, zabýval se i konfor- mitou výše učiněného výkladu s princi- py, které jsou obsaženy v judikatuře Ev- ropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vy- hlášena pod č. 209/1992 Sb.), která je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Citovaný článek představuje záru- ku, že jakékoli trestní obvinění bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednáno nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Judikatura Evropského soudu již vyložila, že trest- ním obviněním je nutno chápat i obvi- nění z přestupku [například případ Lau- ko proti Slovensku (i998) a dalšíl. Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že stěžova- telka měla možnost přímé a rychlé ochrany práv zaručených citovaným článkem Úmluvy, pokud by vyjádřila svůj nesouhlas s uložením pokuty v blo- kovém řízení, a tedy bylo-li by zahájeno řízení o přestupku. Stěžovatelka též ne- byla vystavena žádnému zásadnímu dile- matu mezi rozhodnutím souhlasit s ulo- žením pokuty či vést správní řízení; v postupu orgánu ukládajícího pokutu v blokovém řízení nelze shledat žádný prvek nátlaku, jenž by byť jen dílčím způsobem mohl zpochybnit stěžovatel- čino rozhodnutí zříci se vedení správní- ho řízení o přestupku. Stěžovatelka měla ve svých rukou použitelné opravné pro- středky, které umožňovaly vyřešit nedo- statky, jež vytýkala v žalobě blokovému řízení. Z hlediska emocionálního lze po- chopit stěžovatelčino psychické rozpo- ložení vzniklé z důvodu obavy o život zvířete, to však nemůže být právně rele- vantním důvodem pro vyslovení závěru, že stěžovatelka nebyla s to posoudit dů- sledky svého rozhodnutí souhlasit s vyří- zením věci blokovou pokutou, zvláště vezme-li se v úvahu, že stěžovatelka je osobou s vysokoškolským vzděláním v oboru právo. Com) 323 506 506 Řízení před soudem: ochrana proti nečinnosti správního orgánu k $ 79 a násl soudního řádu správního Žalobou na nečinnost podle $ 79 a násl. s. ř. s. se lze domáhat toliko toho, aby soud uložil správnímu orgánu, který je nečinný, povinnost vydat roz- hodnutí ve věci samé nebo osvědčení a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. Není tak možné požadovat vydání procesního rozhodnutí (zde: rozhodnu- - tí o přerušení správního řízení podle $ 29 odst. 1 správního řádu). Stejně tak není možné požadovat, aby soud uložil správnímu orgánu pouze po- vinnost pokračovat v řízení s tím, že bude záležet na správním orgánu, zda řízení přeruší nebo zda rozhodne ve věci samé.
Jindřiška J. v P. proti Policii České republiky - Správě hlavního města Prahy o uložení blokové pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Kasační stížnost byla tedy podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a kasační stížnost je přípustná. Stěžovatelka sice na žádný z kasačních důvodů podávaných z § 103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. výslovně nepoukazuje, z obsahu kasační stížnosti je však nepochybné, že je namítáno nesprávné posouzení právní otázky, které mělo za následek dle stěžovatelky nezákonné rozhodnutí o odmítnutí jejího návrhu; kasační stížnost se tedy opírá o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V případě stěžovatelky není potřeba zastoupení advokátem, neboť stěžovatelka prokázala, že sama splňuje podmínky podávané z § 105 odst. 2 s. ř. s., tj. vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie.
Nejvyšší správní soud tedy v rozsahu kasační stížnosti ze stěžovatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumal (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud musel vyřešit klíčovou otázku, jež spočívá v posouzení právního charakteru aktu spočívajícího v uložení blokové pokuty. Správní řád samotný ani zákon o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů) definici správního rozhodnutí nepodává. Ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. považuje za rozhodnutí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti těch, kdo tvrdí, že takovým úkonem byli zkráceni na svých právech (tedy obecně fyzických a právnických osob, vůči nimž takový úkon správního orgánu směřoval). Teorie správního práva přitom s takto podanou definicí koresponduje; za správní rozhodnutí je zpravidla považován akt vydaný správním orgánem s cílem autoritativně stvrdit nebo zasáhnout do právních vztahů nebo postavení účastníků řízení. Blokové řízení, které je v zákoně o přestupcích upraveno v ustanoveních § 84 až § 86, je specifickým druhem řízení o přestupcích. V takovém blokovém řízení lze přestupek projednat uložením pokuty, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit (§ 84 odst. 1 zákona o přestupcích). Přestupek lze projednat v blokovém řízení tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanoveních § 84 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích, přitom platí, že výsledkem blokového řízení je uložení pokuty pachateli přestupku a že pachateli přestupku se vydá blok na pokutu na místě nezaplacenou, nemůže-li pokutu zaplatit na místě. Uložením pokuty v blokovém řízení je řízení o přestupku skončeno a proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. Posuzuje-li Nejvyšší správní soud charakter uložení blokové pokuty z hlediska přímého dopadu do sféry stěžovatelčiny, tj. do stěžovatelčiných subjektivních práv, pak dospívá k závěru, že uložení pokuty v blokovém řízení představuje akt vydaný příslušným správním orgánem s cílem autoritativně zasáhnout do právních vztahů osoby obviněné z přestupku jako účastníka řízení o přestupku. Jde tedy o rozhodnutí mající podobu individuálního správního aktu. Jsou tak splněny podmínky podávané z § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. jde o úkon správního orgánu, jímž se osobě, která se přestupku dopustila, zakládá povinnost zaplatit pokutu. Materiální sféra stěžovatelčina tedy byla takovým úkonem zřetelně zasažena a takový úkon si tedy obecně vyžaduje nutnost přezkumu ve správním soudnictví, neboť subsumpci pod žádnou z legálních výjimek přezkoumatelnosti tu dovodit nelze. Při posuzování této právní otázky nelze vycházet toliko z formálních náležitostí správních rozhodnutí podávaných z § 47 správního řádu, jak učinil Městský soud v Praze, neboť rozhodnutí vydané v blokovém řízení, jež je formálně vydáno vystavením bloku, jsou-li pro to splněny podmínky, musí obsahovat náležitosti, které jsou uvedeny v § 85 odst. 4 zákona o přestupcích, a další údaje vyplývající z použití bloku k ukládání pokut vydaného podle § 85 odst. 1 tohoto zákona.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že právní názor, o který Městský soud v Praze opřel kasační stížností napadené usnesení, Nejvyšší správní soud nesdílí. Přesto však Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že v této právní věci byly dány důvody pro odmítnutí stěžovatelčiny žaloby.
Jednou z podmínek přípustnosti vydání rozhodnutí v blokovém řízení je podle § 84 odst. 1 zákona o přestupcích skutečnost, že osoba, která se měla přestupku dopustit, je ochotna pokutu zaplatit. Další podmínkou podávanou z téhož ustanovení, jež musí být kumulativně s první podmínkou splněna pak je, že přestupek je spolehlivě zjištěn. V případě, že by ten, kdo se měl dle názoru správního orgánu přestupku dopustit, nepovažoval přestupek za spolehlivě zjištěný, případně by z jiného důvodu nebyl ochoten pokutu zaplatit, bylo by třeba otázky skutkové a právní týkající se spáchání správním orgánem tvrzeného přestupku, posuzovat a bylo by tak potřeba provádět ve věci dokazování. To by probíhalo v „běžném“ správním řízení. Zahájení takového správního řízení o přestupku je tedy fakticky v dispozici té osoby, jež se měla přestupku dopustit, byť je zahajováno správním orgánem, neboť právě této osobě je dáno na výběr, zda využije svého práva na to, aby spáchání přestupku bylo správním orgánem prokazováno a aby bylo řádně prováděno skutkové i právní hodnocení jejího jednání. Faktická dispozice osoby obviněné z přestupku je tu tedy dána tím, že osoba, jež se měla přestupku dopustit, buď považuje přestupek za spolehlivě zjištěný, nehodlá o něm vést takové řízení, v němž by byly posuzovány jak otázky skutkové, tak otázky právní, a souhlasí se sankcí, jež je jí v blokovém řízení ukládána, nebo přestupek nemá za prokázaný a nesouhlasí tedy se zaplacením pokuty, přičemž využívá svého práva, jež jí nelze odepřít, na zahájení správního řízení o přestupku. V této právní věci stěžovatelka svého práva na to, aby s ní bylo vedeno řízení o jejím jednání, jež mělo být přestupkem, nevyužila. Zejména skutková otázka tak předmětem dokazování učiněna nebyla, což se projevuje nyní v odlišných skutkových tvrzeních stěžovatelky a žalované. Vychází-li tedy Nejvyšší správní soud ze shora zjištěných skutečností z toho, že smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany tam, kde osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily, pak za situace, kdy sama stěžovatelka ani nepožadovala, aby s ní bylo vedeno řízení o přestupku, jež by bylo správním řízením v prvním stupni, proti němuž by byly přípustné opravné prostředky, a stěžovatelka tak mohla ve skutečnosti využít ještě dvou instancí v samostatném správním řízení, nemůže se nyní soudní ochrany oprávněně dožadovat.
Nejvyšší správní soud plně respektuje právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem, nicméně je-li podle § 68 písm. a) s. ř. s. žaloba nepřípustná tehdy, nevyužil-li žalobce opravných prostředků v řízení před správním orgánem, které zákon připouští, pak musí být nepřípustná i tam, kde žalobcovo právo na podání opravného prostředku zůstalo nevyužito z toho důvodu, že žalobce nehodlal vést příslušné správní řízení ani v prvním stupni a spokojil se s ukončením věci v blokovém řízení. Při použití opačného výkladu na případy přezkumu správních rozhodnutí vydaných v blokovém řízení by totiž soud namísto činnosti přezkumné prováděl sám činnost, jež by jinak měl uskutečňovat správní orgán tehdy, pokud by osoba obviněná z přestupku takové řízení hodlala svým nesouhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení vyvolat. Pokud by takový postup nebyl připraven aprobovat, musel by rozhodnutí správního orgánu vydané v blokovém řízení nutně shledat vždy nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Oba přístupy by popřely smysl blokového řízení. Není tedy v projednávané věci rozhodující, že proti uložení pokuty v blokovém řízení nejsou přípustné opravné prostředky, jichž by bylo možno využít (§ 84 odst. 2 zákona o přestupcích). Rozhodující je, že stěžovatelka nevyužila opravné prostředky v řízení o přestupku, jež mohlo být z její dispozice vyvoláno, a to proto, že nevyvolala ani samotné řízení v prvním stupni. Jde tak o situaci, kdy stěžovatelka skutečně nevyčerpala všechny opravné prostředky v řízení před správním orgánem, které jsou právními předpisy připuštěny. Za tohoto stavu byl dán důvod pro odmítnutí žaloby jako nepřípustné podle § 68 písm. a) s. ř. s. K významu nevyčerpání procesních prostředků, které zákon v řízení správním k ochraně práv poskytoval, při uložení blokové pokuty, se obdobně - byť ve skutkově i právně odlišném případu - vyslovil i Ústavní soud, a to podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu zcela v duchu zde provedeného výkladu (sp. zn. IV. ÚS 103/99).
Městský soud v Praze tedy dospěl sice ke správnému závěru, když žalobu odmítl, avšak učinil tak z jiných důvodů, než shora podal Nejvyšší správní soud. Pokud by však uvedl ty důvody, pro které shledal potřebu žalobu odmítnout, jak je nyní osvětlil Nejvyšší správní soud, pro stěžovatelku by jeho rozhodnutí mělo tytéž důsledky, neboť důvody pro odmítnutí její žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tu skutečně byly; stěžovatelčin návrh (žaloba) byl totiž podle § 68 písm. a) s. ř. s. nepřípustným.
Nejvyšší správní soud vědom si právní závažnosti závěrů, které vyslovil v tomto rozhodnutí, zabýval se i konformitou výše učiněného výkladu s principy, které jsou obsaženy v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), která je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Citovaný článek představuje záruku, že jakékoli trestní obvinění bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednáno nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Judikatura Evropského soudu již vyložila, že trestním obviněním je nutno chápat i obvinění z přestupku (například případ Lauko proti Slovensku 1998, a další). Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatelka měla možnost přímé a rychlé ochrany práv zaručených citovaným článkem Úmluvy, pokud by vyjádřila svůj nesouhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, a tedy bylo-li by zahájeno řízení o přestupku. Stěžovatelka též nebyla vystavena žádnému zásadnímu dilematu mezi rozhodnutím souhlasit s uložením pokuty či vést správní řízení; v postupu orgánu ukládajícího pokutu v blokovém řízení nelze shledat žádný prvek nátlaku, jenž by byť jen dílčím způsobem mohl zpochybnit stěžovatelčino rozhodnutí zříci se vedení správního řízení o přestupku. Stěžovatelka měla ve svých rukou použitelné opravné prostředky, které umožňovaly vyřešit nedostatky, jež vytýkala v žalobě blokovému řízení. Z hlediska emocionálního lze pochopit stěžovatelčino psychické rozpoložení vzniklé z důvodu obavy o život zvířete, to však nemůže být právně relevantním důvodem pro vyslovení závěru, že stěžovatelka nebyla s to posoudit důsledky svého rozhodnutí souhlasit s vyřízením věci blokovou pokutou, zvláště vezme-li se v úvahu, že stěžovatelka je osobou s vysokoškolským vzděláním v oboru právo.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalované. Protože však žalovaná žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by jí vznikly a jež by překročily náklady její běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalované, přestože měla ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu