zákona č. 39/2001 Sb. k zákonu č. 77/1997 Sb., o státním podniku Státní podnik zřízený podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, je- hož hlavním předmětem podnikání je správa a provoz mezinárodního le- tiště, není veřejnou institucí ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinnou k poskytování informací vztahujících se k její působnosti.
zákona č. 39/2001 Sb. k zákonu č. 77/1997 Sb., o státním podniku Státní podnik zřízený podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, je- hož hlavním předmětem podnikání je správa a provoz mezinárodního le- tiště, není veřejnou institucí ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinnou k poskytování informací vztahujících se k její působnosti.
Povinnost poskytovat informace se vztahuje na tzv. povinné subjekty, jejichž okruh je vymezen v $ 2 zákona o svo- bodném přístupu k informacím. Povin- nými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou po- dle $ 2 odst. 1 citovaného zákona státní orgány, orgány územní samosprávy a ve- řejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Podle $ 2 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty dále ty subjek- ty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné sprá- vy, A to pouze v rozsahu této jejich roz- hodovací činnosti. Není-li mezi stěžovatelem a žalova- ným sporu v tom směru, že žalovaný ne- ní povinným subjektem, jemuž by zvlášt- ní zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo po- vinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a že tedy žalovaný není povinným subjektem po- dle $ 2 odst. 2 zákona o svobodném pří- stupu k informacím, a není-li mezi nimi sporu ani v tom, že žalovaný není stát- ním orgánem ani orgánem územní sa- mosprávy, na které dopadá $ 2 odst. I to- hoto zákona, pak jedinou, a tedy o to klíčovější otázkou, kterou je třeba s ohle- dem na uplatněný kasační důvod vyřešit, je otázka, zda lze žalovaného považovat za veřejnou instituci hospodařící s veřej- nými prostředky. Jen tak by byl povin- ným subjektem na základě $ 2 odst. 1 ci- ťovaného zákona, a kasační stížnost by tak mohla být shledána důvodnou.: Je-li sporu o to, zda žalovaný je veřej- nou institucí hospodařící 's veřejnými prostředky, pak tato otázka se rozpadá do dvou dílčích podotázek: první z nich směřuje ke zjištění, zda žalovaný je veřej- nou institucí či nikoli, druhá z nich smě- řuje ke zjištění, zda hospodaří s veřejnými prostředky. Aby byl žalovaný povinným subjektem, musely by obě právě uvede- né podmínky být splněny kumulativně, tj. na obě otázky by muselo být odpově- zeno kladně. Nejprve je třeba se dle sys- tematiky dikce $ 2 odst. 1 zákona 0 svo- bodném přístupu k informacím zabývat první z obou otázek, tj. zda je žalovaný veřejnou institucí či nikoli. Pokud by na ni bylo odpovězeno kladně, má smyslu se zabývat otázkou druhou, tj. zda hospo- daří s veřejnými prostředky. Pokud by na první otázku nebylo odpovězeno klad- ně, tj. pokud by bylo možno dovodit, že žalovaný není veřejnou institucí, nebylo by zapotřebí zabývat se druhou otázkou, neboť nikoli každý, kdo hospodaří s ve- řejnými prostředky, je dle $ 2 odst. 1 zá- kona o svobodném přístupu k informa- cím povinným subjektem, ale toliko ten, kdo hospodaří s veřejnými prostředky jako veřejná instituce. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval nejprve tím, zda žalovaný, který je stát- ním podnikem, je veřejnou institucí. Za absence jednoznačného pozitiv- něprávního vymezení pojmu „veřejná instituce“ užil Nejvyšší správní soud pro výklad tohoto pojmu nejprve doktrinál ních východisek. Především nelze pře- hlédnout skutečnost, že o znacích státního podnikání lze sice disputovat v několika rovinách, zpravidla je však za státní pod- nikání považována taková aktivita státu, jež se neprojevuje vydáváním vrchno- stenských aktů, a jež se tedy uskutečňuje jinak nežli prostředky typickými pro ve- řejnoprávní činnost státu (souhrnně včetně odborných zdrojů n: Slovník ve- řejného' práva československého, re- print původního vydání, EUROLEX BO- HEMIA, Praha 2000, str. 116 a násl.). Stát si formou zřízení státních podniků opat- řuje své potřeby, avšak nikoli akty pova- hy vrchnostenské, nýbrž obdobnými formami, jako činí jiné osoby práva soukromého, v tomto případě typicky podnikatelé. Odlišně od svého vrchno- stenského postavení při správě věcí ve- řejných stát prostřednictvím státních podniků vstupuje na trh, na němž mo- hou působit i jiné subjekty práva sou- kromého, s nimiž se tak může dostat 453 851 plně do vztahu konkurenčního, aniž by v takovém vztahu mohl jakkoli využít svých s konkrétním státním podnikáním nesouvisejících vrchnostenských opráv- nění. Veřejnou institucí by mohl být pouze takový státní podnik, jenž by mo- hl být jednoznačně klasifikován jako oso- ba veřejného práva, byť vystupující též v soukromoprávních vztazích. Přestože se doktrína shoduje na závěru, že státní podniky nepředstavují vyjádření vrch- nostenského postavení státu vůči jiným subjektům (zde subjektům soukromého práva), subsumpce státních podniků pod definici osoby veřejného práva ovšem není a ani nemůže být jednotná. Za rozhodující kritérium pro dělení právnických osob na osoby soukromého a veřejného práva, jehož přiléhavost je rovněž doktrinálně traktována (souhrn- ně in: Hurdík, J.: Právnické osoby a jejich typologie. 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, zejména str. 43 a násl.), lze považo- vat míru přítomnosti soukromoprávní- ho úkonu v procesu jejich vzniku. Za právnickou osobu veřejného práva, jež jako jediná by mohla splnit znaky veřejné instituce, lze považovat takovou právnic- kou osobu, která vznikla přímo jako indi- viduálně určená osoba v právním smyslu aktem veřejné moci, tj. zákonem či jiným individuálním aktem zákonem k tomu povolaného orgánu veřejné moci. Právě prostřednictvím shora uvede- ných doktrinálních východisek musí Nejvyšší správní soud nahlížet na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu, na jejíž část ostatně stěžovatel poukazuje. Bylli povinným subjektem shledán Fond národního majetku České republiky (roz- hodnutí Ústavního soudu v právní věci sp. zn. III. ÚS 686/02) a též Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (rozhodnutí Ústavního soudu v právní věci sp. zn. HI. ÚS 671/02), pak se jedna- 454 lo ve světle shora podaného kritéria pro dělení právnických osob na osoby sou- kromého a veřejného práva jednoznač- ně o osoby práva veřejného, které lze stěží považovat za subjekty srovnatelné s „běžnými“ podnikateli. Bylo tomu tak právě proto, že Fond národního majetku ČR i Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR vznikly přímo jako individuálně určené právnické osoby veřejného práva zvlášt- ními zákony, a sice na základě $ 4 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů ma- jetku státu na jiné osoby a o Fondu ná- rodního majetku České republiky, resp. $ 1 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Tyto subjekty nepochybně nevystupují výlučně jako osoby soukromého práva, neprovozují pro osoby práva soukromé- ho jinak zcela obvyklou podnikatelskou činnost a bez ohledu na jejich formu je důvodu tyto subjekty považovat za veřej- né instituce ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Z pohledu aplikace $ 2 odst. 1 citova- ného zákona tedy není rozhodující for- ma subjektu. Nelze tak vyloučit, že po- stavení osoby veřejného práva ve shora uvedeném smyslu veřejné instituce mů- že mít i subjekt zřízený ve formě státní- ho podniku, a tedy že takový subjekt mů- že být shledán povinným subjektem ve smyslu $ 2 odst. 1 citovaného zákona, avšak sama forma státního podniku není pro závěr o tom, že konkrétní subjekt je veřejnou institucí, dostatečným kritéri- em. To ostatně potvrzuje i oprávněnost shora použitého tvrzení o nemožnosti jednotné subsumpce státních podniků pod definici osoby veřejného práva splňující kritéria veřejné instituce. Není tu nepodstatné, že právní úprava vyplý- vající ze zákona o státním podniku se vztahuje k založení a vzniku státních podniků jako právnických osob soukro- mého práva. Žalovaný není státním pod- nikem, jenž by vznikl jako konkrétně ur- čená právnická osoba normativním právním aktem, ale jde o státní podnik, který byl založen způsobem obecně předvídaným v zákoně o státním podni- ku. Státní podnik se podle $ 4 zákona o státním podniku zakládá zakládací listi- nou, kterou jménem státu vydává přísluš- né ministerstvo. Zakládací listina je přitom zakladatelským dokumentem ve smyslu obchodního zákoníku. Státní pod- nik pak vzniká podle $ 5 zákona o stát- ním podniku dnem, ke kterému byl za- psán do obchodního rejstříku. Návrh na zápis podává zakladatel. Jde tedy o pro- ceduru principiálně totožnou s procedu- rou aplikovatelnou na založení a vznik obchodních společností. Připojuje-li se k návrhu na zápis do obchodního rejstří- ku zakládací listina, doklad o ocenění majetku, s nímž- má podle zakládací listi- ny podnik právo hospodařit v okamžiku svého založení, doklady dle zvláštních předpisů nutné k zápisu v obchodním rejstříku, pak jde opět o přílohy princi- piálně odpovídající přílohám vyžadova- ným při zápisu obchodních společností. Připojuje-li se též usnesení vlády, kterým se uděluje souhlas se založením podni- ku, jde výlučně o doklad projevu vůle or- gánu moci výkonné, jenž tu reprezentuje zakladatele, nikoli o konstituci zvláštní- ho postavení, jež by mělo ze státního podniku obecně činit veřejnou instituci. Obdobně je tomu v případě zrušení a zá- niku státního podniku. Státní podnik se podle $ 6 zákona o státním podniku zru- šuje rozhodnutím zakladatele o zrušení podniku s likvidací nebo bez likvidace nebo o sloučení, splynutí či rozdělení podniku; rozhodnutím o sloučení nebo splynutí není dotčena povinnost podni- ku požádat o udělení povolení ke spoje- ní podle zvláštních předpisů. Procedu- rálně jde tedy o režim plně korespondu- jící s režimem aplikovatelným na ob- chodní společnosti - zřetelně osoby sou- kromého práva. Jeli kromě právě uvedeného činnost příslušného státního podniku činností výdělečného charakte- ru, jež je jinak srovnatelná s činností ji- ných subjektů disponujících příslušným podnikatelským oprávněním, pak není důvodu považovat příslušný subjekt, byť podnikající ve formě státního podniku, za osobu práva veřejného, jež by byla ve- řejnou institucí, a tedy není důvodu jej považovat ani za povinný subjekt podle $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístu- pu k informacím. Účelem právní úpravy kodifikující podmínky činnosti subjektů ve formě státních podniků bylo dle důvodové zprávy k zákonu o státním podniku vy- tvořit stručný a flexibilní právní základ pro podnikatelské aktivity státních pod- niků, na jejichž zachování má stát z nej- různějších důvodů zájem, a u nichž se te- dy nepředpokládá ve střednědobém horizontu plná privatizace, a pro zbytko- vé podniky stanovit takový právní rá- mec, který by respektoval jejich zvlášt- nosti tím, že nebudou muset vytvářet dozorčí rady a fondy podniků, současně však umožňoval urychlení jejich zániku a nepřipouštěl jejich přeměnu na podni- ky vykonávající svoji činnost podle záko- na o státním podniku. To, že by takto zří- zené státní podniky měly disponovat jakýmkoli zvláštním oprávněním či na- dáním, jež by z nich činilo veřejnou in- stituci, nevyplývá ani ze skutečnosti, že stát má na jejich zachování zájem, a hod- lá jim tedy svůj majetek svěřit a takto je v jejich podnikání podpořit (a právně i fakticky jim dokonce podnikání umož- nit), neboť určité své zájmy považuje za významné celospolečenské, strategické či veřejně prospěšné a k jejich instituci- 455 851 onálnímu zajištění hodlá využít formu státního podniku, jak mu $ 3 odst. 2 zá- kona o státním podniku umožňuje, ani ze skutečnosti, že v určitých ohledech přís- nější právní reglementace, jež se vztahuje na podnikatelské aktivity státních podni- ků, není aplikovatelná na jiné subjekty, byť by se ve vztahu k těmto státním pod- nikům nacházely ve vztahu konkurenč- ním. Právní úpravě podávané z $ 3 odst. 2 zákona o státním podniku tak není důvo- du přiznávat význam zásadnější, než jaký jí přiznal Městský soud v Praze, který v ní shledal toliko důvody zakládání státních podniků, a nikoli jejich zvláštní oprávně- ní, nadání či postavení, jak dovozuje stě- žovatel. Zvláštní postavení státních pod- niků, jež by z nich samo o sobě činilo veřejnou instituci, nelze ostatně dovozo- vat ani u zbytkových státních podniků, te- dy subjektů s tzv. změněným majetkem. Nadto Nejvyšší správní soud pozna- menává, že závěru, podle něhož sama for- ma státního podniku nečiní z konkrétní- ho subjektu veřejnou instituci, významně nasvědčuje též prvorepubliková judikatu- ra Nejvyššího správního soudu (Boh. A 10489/33, Boh. A 5420/26), v níž „pod- nikem“ je myšlena osoba, jež by nyní ve smyslu zákona nebyla veřejnou institucí; jednalo se o prvorepublikový staniční úřad železniční, který „.přijímaje ná- kladní list na zboží k dopravě, nekoná funkcí státního orgánu.., byť „nejedná arciť vždy jen (ale též - poznámka sou- časného Nejvyššího správního soudu) „v rámci podniku po obchodnicku vede- ného...“ Tehdejší Nejvyšší správní soud neopomněl zdůraznit právě skutečnost, že státní dráhy pracovaly pomocí kapitálu a organizované práce, a to „..podle zásad obchodnického hospodaření... “ Právě uvedený závěr ve vztahu k žalo- vanému snese i test nejširšího doktrinál- 456 ního rozlišení veřejné správy podle úko- lů, jež jsou jí svěřeny (souhrnně např. čn: Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, C. H. Beck, 2003, str. 14). I kdyby totiž bylo jednání žalovaného kvalifikováno jako jednání ve veřejném zájmu, byť zřejmě výlučně z toho důvodu, že jde o podni- kání s využitím státem svěřeného majet- ku, neboť jiný aspekt jednání ve veřej- ném zájmu tu lze dovodit stěží, nebyl by žalovaný považován za součást veřejné správy, na kterou je povinnost podávaná ze zákona o svobodném přístupu k in- formacím především zaměřena, ani v je- jím nejširším pojetí, neboť jeho jednání není ani vrchnostenským zasahováním, ani zabezpečováním či obstaráváním věcí veřejných ve veřejném zájmu, jež by se uskutečňovalo jinak než formou hospo- dářské výdělečné činnosti. I zde je tedy tře- ba za významnou považovat přítomnost prvku hospodářské výdělečné činnosti. Nenasvědčuje-li žádné ustanovení ani smysl a účel zákona o státním podniku tomu, že by státní podnik měl toliko pro svoji. formu být považován za veřejnou instituci, jež by byla povinným subjek- tem podle $ 2 odst. 1 zákona o svobod- ném přístupu k informacím, a nenasvěd- čuje-li takovému jednoznačnému závěru ani samotný text zákona, o čemž ostatně svědčí i právě projednávaná věc, je třeba se zabývat smyslem a účelem samotného zákona a toliko z nich taková zvláštní po- stavení státního podniku dovozovat. Po- dle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jsou to státní orgány a orgány územní samosprávy, kdo má povinnost přiměřeným © způsobem | informovat o své činnosti. Pokud zákon, jenž k po- skytování informací stanoví podrobnos- ti, a jenž je tedy prováděcím zákonem k čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, hovoří o veřejných institucích, pak jimi musí mít na mysli toliko takové subjekty, jež na sebe alespoň v omezené míře přebírají vrchnostenské či bezpro- středně související veřejnoprávní posta- vení. Právo na informace podávané ze zákona je mimo jiné jednou z forem kon- troly zaměřené na správu věcí veřej- ných, tedy kontrolou „subjektů veřejné- ho sektoru“. Uváží-li Nejvyšší správní soud, že stát se může na podnikání podí- let dvěma způsoby, a sice buď založením obchodní společnosti podle obchodní- ho zákoníku, nebo založením státního podniku podle $ 4 odst. 4 zákona o stát- ním podniku, není důvodu tyto dva způ- soby nepovažovat z hlediska práva na in- formace za zcela srovnatelné. Neníli důvodu pokládat za veřejnou instituci obchodní společnost, v níž drží stát ma- jetkový podíl, na který jsou ve prospěch státu vázány užitky pocházející z činnos- ti takové obchodní společnosti (typicky podíl na zisku), není rozumného důvo- du za ni pokládat takový subjekt, který není obchodní společností, ale státním podnikem, z něhož má však stát majetko- vý užitek principiálně srovnatelný s užit- kem z podnikání obchodní společnosti. Nelze tu přehlížet, že státní podnik je stejně jako obchodní společnost toliko formou subjektu, na které nelze spoleh- livě vystavět jakýkoli rozdíl z pohledu postavení takového subjektu coby veřej- né instituce; z hlediska zákona nemůže být rozdílu v tom, zda stát se fakticky účastní podnikání tak, že založí obchod- ní společnost, nebo zda založí subjekt ve formě státního podniku. Není tedy důvodu státní podnik po- važovat za veřejnou instituci, jež by byla povinným subjektem ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k infor- macím, pouze z důvodu přítomnosti právní formy „státního podniku“. Nadto Nejvyšší správní soud neshledává v pří- padě žalovaného ani žádné další speci- fické skutečnosti, z nichž by mělo vyply- nout, že ač státní podnik obecně není veřejnou institucí, žalovaný jím je. Vstu- puje-li žalovaný do soukromoprávních vztahů jako jinak „běžný“ podnikatel, má-li jeho činnost výlučně obchodní po- vahu, byť tím uspokojuje zájem státu, který se stát coby jeho zakladatel rozho- dl institucionálně zajistit využitím formy „státního podniku“, a byť mu k tomu svě- řil svůj majetek, není důvod jej stavět na tutéž úroveň jako jiné subjekty, o nichž se $ 2 odst. 1 a 2 zákona o svobodném pří- stupu k informacím zmiňuje konkrétně. Ani teoretickoprávní traktace tzv. ve- řejných podniků, za něž jsou považová- ny též soukromé podniky obstarávající určitou část úkolů veřejné správy nebo též samotnou činnost spočívající ve vý- konu výsostného práva soukromou oso- bou, propůjčeného jí zákonem nebo na jeho základě, v širším smyslu pak zvláště kvalifikovaná činnost ve veřejném zájmu na omezenou dobu (souhrnně např. in: Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, C. H. Beck, 2003, str. 385), ze žalovaného po- vinný subjekt podle $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ne- činí. Pokud totiž stěžovatel namítá, že ža- lovaný je povinným subjektem, neboť je tzv. veřejným podnikem, ani takovou konstrukci Nejvyšší správní soud za správ- nou nepovažuje. Pojem „veřejný podnik“ nelze zaměňovat s pojmem „veřejná in- stituce“, jeho obsah přitom nemusí být chápán jednotně. S právně jen obtížně definovatelným pojmem „veřejný pod- nik“ se lze setkat v právu komunitárním iv právních řádech jednotlivých členských států Evropské unie. „Veřejný podnik“ je však typicky pojat ve smyslu „poďnik po- skytující služby obecného hospodářské- ho významu“ či zjednodušeně „podnik 457 851 veřejné služby“, jak je podáván napří- klad ze Směrnice Komise ES č. 80/723 o transparentnosti a jak byl judikován Evropským soudním dvorem v právních věcech Commune d'Almelo (C - 393/92, ECR I - 1477 1994) či Corbeau (C - 320/91, ECR I - 2533 1993), aniž by však byla rozhodující jeho právní forma. Není tedy na straně jedné vyloučeno, aby „veřejným podnikem“ v právě uvedeném pojetí byl podnik založený typicky soukromopráv- ním způsobem, tj. aby šlo o obchodní společnost, na straně druhé nelze z for- my „státní podnik“ specifikované záko- nem o státním podniku automaticky do- vozovat splnění podmínek „veřejného podniku“ právě uvedeného pojetí. Tvrdí-li stěžovatel, že žalovaný je „ve- řejným podnikem“, a proto by měl být povinným subjektem podle zákona o svo- bodném přístupu k informacím, takové- mu závěru nelze ostatně přisvědčit ani za podpůrného použití Směrnice Evropské- ho parlamentu a Rady č. 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřej- ného sektoru, jež by měla být transpono- vána do českého právní řádu. Podle čl. 1 bodu 2 této směrnice se „veřejnopráv- ním subjektem“, jenž by se měl co do ob- sahu zřetelně přiblížit zkoumanému po- jmu „veřejná instituce“ podle $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informa- cím, rozumí subjekt zřízený za zvláštním účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, který však nemá průmyslovou ne- bo obchodní povahu [písm. a)], který má právní subjektivitu [písm. b)] a který je financován převážně státem, regionál- ními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty nebo je těmi- to subjekty řízen, nebo v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu je více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány ne- bo jinými veřejnoprávními subjekty 458 vu [písm. c)]. Zdůraznilli Nejvyšší správní soud již shora obchodní povahu žalova- ného, pak právě tato obchodní povaha je skutečností, jež by žalovaného vyjímala z dosahu čl. 1 bodu 2 písm. a) uvedené směrnice („veřejnoprávním subjektem“ dle směrnice totiž není ten, kdo má prů- myslovou nebo obchodní povahu). Veřejnou instituci ze žalovaného ko- nečně nečiní ani ta skutečnost, že by jej bylo možno za osobu veřejného práva považovat pro jiné právní oblasti; kon- krétně by žalovaný mohl být například tzv. veřejným zadavatelem při zadávání veřejných zakázek. Závěry Evropského soudního dvora vymezující pojem osoby veřejného práva pro účely aplikace zadá- vacích směrnic na komunitární úrovni jsou však použitelné i na podporu shora uvedených úvah, na základě nichž do- spěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný není veřejnou institucí podle $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístu- pu k informacím. I pro případ aplikace zadávacích směrnic totiž platí, že zadava- telem, jenž musí povinnosti stanovené zadávacími směrnicemi respektovat, je takový subjekt, který byl zřízený speciál- ně pro uspokojování obecných potřeb, přitom i v tomto případě je rozhodující, zda jde o činnost průmyslové či obchod- ní povahy; dále je třeba zkoumat, zda jde o osobu s vlastní právní subjektivitou, jež je úzce závislá na státu, popř. na regi- onálních nebo lokálních vládách nebo ji- ných institucích řídících se veřejným právem. Podmínka zřízení speciálně pro uspokojování obecných potřeb nikoli průmyslové nebo obchodní povahy není podle Evropského soudního dvora spl- něna v případě instituce, jejímž předmě- tem je výkon činností spojených s orga- nizací veletrhů, výstav nebo jiných podobných podniků, a která, byť je ne- ziskovou organizací, je řízena podle kri- térií výkonu, výkonnosti a nákladové efektivity a působí v konkurenčním pro- středí (rozsudek Evropského soudního dvora Agorá Srl a jiní ve spojených vě- cech C - 223/99 a C - 260/99, ECR I - 03605 2001). Je přitom irelevantní práv- ní forma příslušného subjektu stejně ja- ko skutečnost, zda jsou komerční aktivi- ty vykonávány samostatnou právnickou osobou tvořící součást stejné skupiny či koncernu (rozsudek Evropského soudní- ho dvora Gemeente Arnhem, Gemeente Rheden and BFI Holding BV, C - 360/96, ECR I - 06821 1998). Přestože dosavadní judikatura Nej- vyššího správního soudu zřetelně smě- řuje k zajištění nejvyšší míry otevřenosti povinných subjektů, v tomto případě nelze dovodit, že by pravidlo včleněné zákonodárcem do zákona o svobodném přístupu k informacím činilo ze žalova- ného povinný subjekt, a nelze tak u něho dovozovat povinnost poskytovat infor- mace, jejichž poskytnutí se stěžovatel domáhal. Kromě toho Nejvyšší správní soud předpokládá, že zřizovatel žalova- ného, jenž povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k infor- macím nepochybně je, disponuje pod- statnou částí požadovaných informací. Ze shora uvedeného Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalovaný není ve- řejnou institucí, jak je podávána z $ 2 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, a již z tohoto důvodu není povinným subjektem podle zákona, aniž by bylo zapotřebí zkoumat druhou z podmínek, a sice zda žalovaný hospo- daří s veřejnými prostředky či nikoli; pro konstataci, že žalovaný je povinným sub- jektem, by totiž musely být splněny obě podmínky kumulativně, jak Nejvyšší správní soud již shora vyložil. DospěHi tedy Městský soud v Praze k závěru, že žalovaný není povinným subjektem, neboť mu nesvědčí postave- ní veřejné instituce, použil správný práv- ní předpis, v jeho rámci správnou právní normu a vyložil ji dle Nejvyššího správ- ního soudu správným způsobem. Měst- ský soud v Praze se tak stěžovatelem na- mítané nezákonnosti nedopustil. Neshledalli Nejvyšší správní soud v projednávané věci pochybení při apli- kaci právních norem (nezákonnost), by- lo by na místě kasační stížnost jako nedů- vodnou zamítnout. V této právní věci tak ovšem učinit nemohl. Pokud totiž žalova- ný nebyl povinným subjektem podle zá- kona o svobodném přístupu k informa- cím, což je závěr, k němuž Městský soud v Praze správně dospěl, nemohlo být vy- jádření žalovaného, proti němuž žaloba směřovala, po materiální stránce rozhod- nutím podle soudního řádu správního, což nutně muselo založit kompetenční výluku podle $ 65 odst. 1, $ 68 písm. ©) a $ 70 písm. a) s. ř. s. Pro Městský soud v Praze tak nebylo možnosti jiné než ta- kovou žalobu odmítnout, byť tak mohl učinit v daném případě nezvykle až poté, kdy právní otázku postavení žalovaného z pohledu zákona o svobodném přístupu k informacím vyhodnotil hmotněprávně. Z právě uvedeného důvodu tedy Nejvyš- šímu správnímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a žalobu podle $ 110 odst. 1 z důvodu podávaného z $ 68 písm. e) za použití $ 70 písm. a) s. ř. s. odmítnout. 459 852 852 Státní odborný dozor v silniční dopravě: použití zákona o státní kontrole k $ 2 písm. d) a $ 4 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole k $ 34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákonů č. 304/1997 Sb., č. 150/2000 Sb. a č. 132/2000 Sb. Dopravní úřady jsou při výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě vykonávaného nad dopravci podle $ 34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, povinny postupovat mimo jiné také podle zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Tato povinnost, ač se o ní zákon č. 111/1994 Sb. sám nezmiňuje, vyplývá z ustanovení $ 2 písm. d) a $ 4 zákona ČNR č. 552/1991 Sb.
Jiří H. proti státnímu podniku L. o poskytnutí informací, o kasační stížnosti
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu