a o změně některých zákonů Jednání, kterým byl porušen příkaz stanovený v $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně někte- rých zákonů, řídit se dopravními značkami (zde: stání bez parkovací karty na místní komunikaci označené dopravní značkou IP 62 „Vyhrazené parko- viště“), naplňuje formální znaky skutkové podstaty přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Materiální znak (5 2 odst. 1 posledně citovaného zákona) je naplněn, pokud byl zaviněným jednáním porušen zájem společnosti (zde: organizace dopravy na místní komunikaci). N74
a o změně některých zákonů Jednání, kterým byl porušen příkaz stanovený v $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně někte- rých zákonů, řídit se dopravními značkami (zde: stání bez parkovací karty na místní komunikaci označené dopravní značkou IP 62 „Vyhrazené parko- viště“), naplňuje formální znaky skutkové podstaty přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Materiální znak (5 2 odst. 1 posledně citovaného zákona) je naplněn, pokud byl zaviněným jednáním porušen zájem společnosti (zde: organizace dopravy na místní komunikaci). N74
Správní orgány obou stupňů posou- dily shodně po právní stránce toto jed- nání jako přestupek podle $ 22 odst. 1 písm. £) zákona o přestupcích, kterého se dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno v $ 22 odst. 1 písm. a) až e), poruší ustanovení zvláštního záko- na. Ustanovením zvláštního zákona, kte- ré měl stěžovatel porušit, bylo ustanove- ní $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, podle něhož je každý při účasti na provozu na 147 775 pozemních komunikacích povinen mi- mo jiné řídit se dopravními značkami. Stěžovatel se dopravní značkou IP 12 vy- hrazené parkoviště (včetně dodatkové tabulky) neřídil, čímž toto ustanovení porušil, Sám stěžovatel v průběhu správ- ního řízení nijak nezpochybnil, že par- kovací kartu nemá, na úřední záznam Městské policie z 2. 10 2003 uvedl „Ne- jedná se o přestupek, stojím na pruhu pro parkovací karty“. Dne 15. 10. 2003 na tento úřední záznam uvedl: „Nesou- hlasím s přestupkem, stojím na pruhu pro parkovací karty TSML“. Parkovací kartu však ani v tomto případě neměl. Dopravní značka, kterou se stěžova- tel neřídil, označovala Vyhrazené parko- viště pro držitele parkovacích karet vy- dávaných Technickými službami města Liberec podle nařízení města Liberec č. 7/2003, které je právním předpisem obce vydaným na základě zmocnění v $23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Touto dopravní značkou byl stěžovatel povinen se řídit, neboť jde nejen o značku informativní v tom smys- lu, že podává informaci o něčem, nýbrž rovněž ukládá účastníku provozu na po- zemní komunikaci povinnosti. Z hledis- ka materiální stránky přestupku žalova- ný ve svém rozhodnutí poukázal na skutečnost, že v projednávané věci se nejednalo ani o bezpečnost provozu, ani jeho plynulost, jak dovozoval stěžovatel (což současně napadal v řízení správ- ním), neboť v tomto ohledu je označení příslušné části zákona o přestupcích to- liko formální. V posuzované věci je nesporné, jaké- ho jednání se měl stěžovatel dopustit; otázkou, jež se klade, je, zda takové jedná- ní naplnilo skutkovou podstatu přestup- ku podle $ 22 odst. 1 písm. PD zákona o přestupcích, a to jak z formálního, tak 148 materiálního hlediska. Dále je nutno vyjasnit úlohu nařízení obce jako prová- děcího právního předpisu k zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních komunika- cích, a jeho právní vazbu na skutkovou podstatu uvedeného přestupku. Rovněž bude třeba objasnit, jaký byl obsah příka- zu, který dávala příslušná dopravní znač- ka, kterou stěžovatel nerespektoval Cne- boť tvrdí, že byl oprávněn na vyhrazeném místě parkovat, přestože nebyl držitelem parkovací karty). Pokud jde o zavinění, stěžovatel tvrdí, že nejednal v úmyslu pří- mém, jak dovodil krajský soud; k tomu však pouze uvádí, že nikoho neohrozil. Podle $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, je každý, kdo se účastní provozu na pozemních komunikacích, povinen řídit se doprav- ními značkami. Mezi dopravní značky svislé řadí cit. zákon v $ 63 odst. 1 písm. e) i značky informativní, jež mj. ukládají po- vinnosti stanovené tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem; poznám- ka pod čarou č. 23 odkazuje na zvlášt- ní právní předpis v podobě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunika- cích, jeho $ 23. Vyhláška č. 30/2001 Sb., o pravidlech provozu na pozemních ko- munikacích, v $ 12 odst. 1 písm. m) upravuje dopravní značku pod označe- ním IP 12 „Vyhrazené parkoviště“; dodat- ková tabulka obsahuje údaje o tom, pro koho je parkoviště vyhrazeno, a popřípa- dě v jaké době; mimo dobu, po kterou je parkoviště vyhrazeno, smějí na takto označeném místě zastavit a stát i řidiči jiných vozidel, pokud to není jinak za- kázáno. Podle $ 23 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. může obec nařízením vy- mezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s ceno- vými předpisy, a to pro účely organizo- vání dopravy na území obce, přičemž ta- kováto úprava je možná pouze ve třech případech: a) k stání silničního motoro- vého vozidla v obci na dobu časově ome- zenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, b) k odstavení nákladního vozidla nebo jízdní soupravy v obci na dobu potřeb- nou k zajištění celního odbavení, ©) ke stání silničního motorového vozidla pro- vozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené ob- lasti obce, nebo k stání silničního moto- rového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu ve vymezené ob- lasti obce, nebude-li tímto užitím ohro- žena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem. V nařízení obce stanoví obec způ- sob placení sjednané ceny a způsob pro- kazování jejího zaplacení. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být místní komu- nikace nebo jejich určené úseky označe- ny příslušnou dopravní značkou podle zvláštního právního předpisu. Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) v $ 11 odst. 1 stanoví, že obec může v pře- nesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Město Libe- rec vydalo na základě $ 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 13/1997 Sb. a $ 11 odst. 1 zákona o obcích s účinností od 1. 7. 2003 nařízení č. 7/2003, kterým vymezilo místní komunikace nebo jejich úseky, které lze užít za cenu sjednanou v soula- du s cenovými předpisy k stání na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, anebo na nichž je povoleno stání jen osobám s trvalým pobytem, provozovnou nebo sídlem ve vymezené oblasti. Vymezenými komunikacemi ve městě Liberci byly podle čl 1 odst. 2 i ulice Matoušova a ulice U Náspu. Vy- mezené komunikace označené dopravní značkou IP 12 s dodatkovou tabulkou „pro držitele platné parkovací karty vy- dané TSML, a. s.“ jsou podle cit. nařízení určeny k stání motorových vozidel v dr- žení osob se sídlem, provozovnou nebo trvalým pobytem ve vymezené oblasti města (čl. 2 odst. 2 cit. nařízení). Stání na vymezených komunikacích podle čl. 2 odst. 2 cit. nařízení je povoleno, pokud po dobu stání je na viditelném místě za předním sklem vozidla umístěna parko- vací karta. Podle $ 2 odst. 1 zákona o přestup- cích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů ane- bo o trestný čin. Podle $ 3 cit. zákona k odpovědnosti za přestupek postačí za- vinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavině- ní; definice nedbalosti a úmyslu jsou ob- saženy v $ 4 cit. zákona. Podle $ 22 odst. 1 písm. £) cit. zákona se dopustí přestupku ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e), poruší zvláštní zákon. Zvláštním záko- nem je zde míněn podle poznámky pod čarou č. 2a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil ani formální, ani materiální znaky přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. £) zákona o přestupcích.Tento ná- zor Nejvyšší správní soud nesdílí; zákon o přestupcích v cit. ustanovení užil not- my, jež - pokud jde o objektivní stránku přestupku - odkázala na jiný právní předpis (zákon), přičemž o tom, který zákon má norma na mysli, informuje po- 149 775 známka pod čarou. Z hlediska legislativně technického jde o úpravu, která není výji- mečná, i když o její vhodnosti lze mít po- chyby. Zajisté by bylo žádoucí, aby sankční norma zcela jednoznačně určovala usta- novení, jejichž porušení je sankcionová- no. Pokud tak však učiní způsobem, jaký byl použit v $ 22 odst. 1 písm. P, pak nut- no takové ustanovení vykládat tak, že sankcionuje všechna porušení určitého zákona, ať se tak stalo jakýmkoli jednáním [která nelze podřadit pod písm. a) až e)]. Ze systematiky části druhé cit. zákona nelze příliš vytěžit; pojmy bezpečnost a plynulost silničního provozu byly v mi- nulosti užívány v souvislosti se zákonem č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Tento zákon sice je stále ještě účinný, nicméně jeho použitel- nost pro provoz na pozemních komunika- cích a pro plynulost a bezpečnost tohoto provozu je značně omezená s ohledem na přijetí nového zákona č. 361/2000 Sb., o pro- vozu na pozemních komunikacích a o změ- nách některých zákonů, jenž rovněž nove- lizoval $ 22 zákona o přestupcích ($ 141), nicméně název ustanovení nezměnil. Pojmy „bezpečnost a plynulost“ sil- ničního provozu jsou však imanentní zá- konu č. 361/2000 Sb., o provozu na po- zemních komunikacích a o změnách některých zákonů (například jako pře- kážka provozu je definováno vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynu- lost provozu): je užit v souvislostech s povinnostmi účastníků provozu ($ 4) apod. Soud proto spolehlivě dovozuje, že pokud $ 22 odst. 1 písm. © hovoří o zvláštním zákonu, má na mysli zákon č. 361/2000 Sb.; to vyplývá i ze systema- tické konstrukce $ 22 zákona o přestup- cích, z níž je patrno, že se primárně váže k pravidlům provozu na pozemních ko- munikacích. Podpůrně lze rovněž pou- kázat na skutečnost, že při novelizaci 150 $ 53 odst. I zákona o přestupcích byla v něm obsažená slova „obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynu- losti silničního provozu“ nahrazena slovy „zvláštních právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích“ (zákonem č. 62/2002 Sb.). Konečně pak $ 22 v po- známce pod čarou na tento zákon odkazu- je. Prvý dílčí závěr, který Ize v projednávané věci učinit, tedy zní, že skutkovou podstatu $ 22 odst. 1 písm. £) zákona č. 200/1990 Sb. naplní ten, kdo jakýmkoliv jednáním poruší jakékoliv ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Určuje-li $ 4 písm. c) tohoto zákona povin- nost každému účastníku provozu na po- zemních komunikacích respektovat „řídit se“) dopravní značky, pak ten, kdož tak ne- činí, porušuje zákon. Jednání může spočí- vat v konání i opomenutí; jestliže tedy stě- žovatel nerespektoval dopravní značku „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabul- kou informující o rozsahu vyhrazení, a na pozemní komunikaci v Liberci navzdory této dopravní značce, jejíž příkaz nelze vý- ložit jinak, než že zakazuje na vymezených místech stát s vozidlem jiným osobám než těm, které splňují podmínky, o nichž znač- ka informuje, ponechal stát vozidlo blíže specifikované správními akty, aniž splňoval podmínky pro osoby, jimž jsou tato místa na pozemních komunikacích vyhrazena, pak porušil $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Formální znaky přestupku tak byly naplněny. Na tom nic nemění ani okolnost, že rozsah onoho vyhrazení určuje provádě- cím právním předpisem obec v přenese- né působnosti; jednak tak činí na zákla- dě řádného zmocnění (tedy na základě a v mezích zákona) a jednak tímto pod- zákonným předpisem neukládá originát- ně žádnou povinnost - ta je primárně uložena v cit. $ 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Stěžovatelova námitka, že snad byl oprávněn na vyhrazeném parko- ————————— ———————— u u 2+ 2 22,2, 2 O višti stát, poněvadž tak je možno činit mi- mo dobu, která je jako doba vyhrazená označena, není relevantní, neboť v posu- zované věci žádné časové omezení neby- lo na dopravní značce (a dodatkové ta- bulce) vymezeno. Naopak tato tabulka informovala, že na vymezené části místní komunikace může stát pouze držitel pří- slušné karty. Z hlediska materiálního pak Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvěd- čení, že stěžovatel naplnil i materiální znak přestupku upravený v $ 2 odst. 1 zá- kona o přestupcích (porušení nebo ohrožení zájmu společnosti), přičemž chráněným zájmem zde jednak je organi- zace dopravy na určitém území, indivi- duálně pak zájem těch, kdož splnili pod- mínky pro parkování na vymezených částech místních komunikací, aby pří- slušná vyhrazená místa sloužila právě jim. Tyto zájmy pak stěžovatel svým jed- náním nesporně porušil, a to opakovaně, a jak dovodil krajský soud, úmyslně. Z vyjádření stěžovatele, která učinil na místě samém, lze skutečně dovozovat, že si byl vědom skutečnosti, že na daném místě stát jeho vozidlo nesmí, ale přesto tak učinil, jsa přesvědčen o nějakém defi- citu právní úpravy, který vyjadřoval slovy „nejedná se o přestupek, stojím na pruhu pro parkovací karty“. Omyl v právním hodnocení věci pak není relevantním dů- vodem pro hodnocení odpovědnosti za přestupek; Nejvyšší správní soud považu- je v projednávané věci za rozhodující, že z hlediska zavinění postačovala pro vy- slovení viny v této věci nevědomá nedba- lost; pouze pro doplnění určitého histo- rického aspektu věci připomíná, že Nejvyšší správní soud v období před II. světovou válkou konstantně judikoval, že zavinění ve věcech správních je dáno již tím, že adresát normy opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žá- dá, aby stav jí perhoreskovaný byl zame- zen (Boh. A 10174/32, A 9370/31). Stěžo- vatel opakovaně nerespektoval sdělení dopravní značky o tom, že určené části místní komunikace jsou vyhrazeny ke stání pouze za vymezených podmínek a z toho vyplývající povinnost tyto pod- mínky splnit; písemné projevy a záznamy městské policie svědčí závěru krajského soudu, že tak stěžovatel dokonce učinit chtěl; porušil zájem na organizaci dopra- vy na místních komunikacích i zájem těch, kteří splnili podmínky pro stání na vyhrazených místech, aby nebyla ohrožo- vána kapacita těchto míst. 776 Služební poměr vojáka z povolání: výsluhový příspěvek k $ 19 odst. 1 písm. d) a $ 143 odst. 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v původním znění k $ 9 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva obrany č. 113/1996 Sb., kterou se prová- dějí některá ustanovení zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů“ Skončí-li služební poměr vojáka z povolání propuštěním ze služebního poměru proto, že pro něj není v důsledku organizačních změn jiné služeb- » Zrušena k 1. 12. 1999 vyhláškou č. 264/1999 Sb, o poskytování studijního volna vojákům z povolání. 776 ní zařazení [$ 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolá- níj, a skončí-li z tohoto důvodu i studium při zaměstnání, je pro stanovení výše výsluhového příspěvku podle $ 143 odst. 6 citovaného zákona určující skutečná, nikoli plánovaná doba studia [$ 9 odst. 1 písm. c) vyhlášky Minis- terstva obrany č. 113/1996 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů|. xx,
Ing. Jiří K. proti Krajskému úřadu Libereckého kraje o uložení pokuty za pře-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 kasační stížnosti), přitom shledal, že se jedná o kasační stížnost včas podanou, obsahující potřebné náležitosti, a přípustnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že za situace, kdy rozhodl ve věci samé, nerozhodoval již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; sluší se však poznamenat, že stěžovatel neuvedl v návrhu jediný důvod, o nějž by soud mohl své rozhodnutí popřípadě opřít (§ 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 s. ř. s. klade jako podmínku, kterou musí soud posoudit, vznik nenahraditelné újmy pro stěžovatele v případě výkonu rozhodnutí) – jakou nenahraditelnou újmu by právní následky rozhodnutí pro stěžovatele znamenaly, stěžovatel ani nenaznačil, přitom je z této úpravy zjevné, že není na soudu, aby takové následky snad sám dovozoval ze skutečnosti, že stěžovatel měl úhrnem zaplatit 1500 Kč na pokutě a nákladech řízení.
Stěžovatel uplatňuje jako důvod kasační stížnost nesprávné právní posouzení věci krajským soudem (§ 103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Takového pochybení by se mohl krajský soud dopustit, pokud by aplikoval na věc nedopadající právní normy, anebo sice by aplikoval právní normy přiléhavé, leč jejich interpretace by z hlediska názoru Nejvyššího správního soudu neobstála.
V posuzované věci je nesporné, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, otázkou, jež se klade, je, zda takové jednání naplnilo skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a to jak z formálního, tak materiálního hlediska. Dále je nutno vyjasnit úlohu nařízení obce jako prováděcího právního předpisu k zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho právní vazbu na skutkovou podstatu uvedeného přestupku. Rovněž bude třeba objasnit, jaký byl obsah příkazu, který dávala příslušná dopravní značka, kterou stěžovatel nerespektoval (neboť tvrdí, že byl oprávněn na vyhrazeném místě parkovat, přestože nebyl držitelem parkovací karty). Pokud jde o zavinění, stěžovatel tvrdí, že nejednal v úmyslu přímém, jak dovodil krajský soud, k tomu však pouze uvádí, že nikoho neohrozil.
Podle § 4 písm. c) zákona č.361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, je každý, kdo se účastní provozu na pozemních komunikacích, povinen řídit se dopravními značkami. Mezi dopravní značky svislé řadí cit. zákon v § 63 odst. 1 písm. e) i značky informativní, jež mj. ukládají povinnosti stanovené tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem; poznámka pod čarou č. 23 odkazuje na zvláštní právní předpis v podobě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jeho ust. § 23. Vyhláška č. 30/2001 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, v § 12 odst. 1 písm. m) upravuje dopravní značku pod označením IP 12 „Vyhrazené parkoviště“; dodatková tabulka obsahuje údaje o tom, pro koho je parkoviště vyhrazeno, a popřípadě v jaké době; mimo dobu, po kterou je parkoviště vyhrazeno, smějí na takto označeném místě zastavit a stát i řidiči jiných vozidel, pokud to není jinak zakázáno. Podle § 23 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. může obec nařízením vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, a to pro účely organizování dopravy na území obce, přičemž takováto úprava je možná pouze ve třech případech: a) k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, b) k odstavení nákladního vozidla nebo jízdní soupravy v obci na dobu potřebnou k zajištění celního odbavení, c) ke stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce, nebo k státní silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu ve vymezené oblasti obce, nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem. V nařízení obce stanoví obec způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být místní komunikace nebo jejich určené úseky označeny příslušnou dopravní značkou podle zvláštního právního předpisu. Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) v § 11 odst. 1 stanoví, že obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Město L. vydalo na základě § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 13/1997 Sb. a § 11 odst. 1 zákona o obcích s účinností od 1. 7. 2003 nařízení č. 7/2003, kterým vymezilo místní komunikace nebo jejich úseky, které lze užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy k stání na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, anebo na nichž je povoleno stání jen osobám s trvalým pobytem, provozovnou nebo sídlem ve vymezené oblasti. Vymezenými komunikacemi ve městě L. byly podle čl. 1 odst. 2 i ulice M. a ulice U N.. Vymezené komunikace označené dopravní značkou IP 12 s dodatkovou tabulkou „pro držitele platné parkovací karty vydané TSML, a. s.“ jsou podle cit. nařízení určeny k stání motorových vozidel v držení osob se sídlem, provozovnou nebo trvalým pobytem ve vymezené oblasti města (čl. 2 odst. 2 cit. nařízení). Stání na vymezených komunikacích podle čl. 2 odst. 2 cit. nařízení je povoleno, pokud po dobu stání je na viditelném místě za předním sklem vozidla umístěna parkovací karta.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Podle § 3 cit. zákona k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění, definice nedbalosti a úmyslu jsou obsaženy v § 4 cit. zákona. Podle § 22 odst. 1 písm. f) cit. zákona se dopustí přestupku ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e) poruší zvláštní zákon. Zvláštním zákonem je zde míněn podle poznámky pod čarou č. 2a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.
Stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil ani formální, ani materiální znaky přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí; přestupkový zákon v cit. ustanovení užil normy, jež pokud jde o objektivní stránku přestupku, odkázala na jiný právní předpis (zákon), přičemž o tom, který zákon má norma na mysli, informuje poznámka pod čarou. Z hlediska legislativně technického jde o úpravu, která není výjimečná, i když o její vhodnosti lze mít pochyby. Zajisté by bylo žádoucí, aby sankční norma zcela jednoznačně určovala ustanovení, jejichž porušení je sankcionováno. Pokud tak však učiní způsobem, jaký byl použit v § 22 odst. 1 písm. f), pak nutno takové ustanovení vykládat tak, že sankcionuje všechna porušení určitého zákona, ať se tak stalo jakýmkoli jednáním (která nelze podřadit pod písm. a/ až e/). Ze systematiky části druhé cit. zákona nelze příliš vytěžit; pojmy bezpečnost a plynulost silničního provozu byly v minulosti užívány v souvislosti se zákonem č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (za jehož účinnosti byl zpracováván a nabyl účinnosti zákon č. 200/1990 Sb.). Cit. zákon sice je stále ještě účinný, nicméně jeho použitelnost pro provoz na pozemních komunikacích a jeho plynulost a bezpečnost je značně omezená s ohledem na přijetí nového zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, jenž rovněž novelizoval § 22 zákona o přestupcích (§ 141), nicméně název ustanovení nezměnil. Pojmy „bezpečnost a plynulost“ silničního provozu jsou však imanentní zákonu č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (například jako překážka provozu je definováno vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu), je užit v souvislostech s povinnostmi účastníků provozu (§ 4) apod. Soud proto spolehlivě dovozuje, že pokud § 22 odst. 1 písm. f) hovoří o zvláštním zákonu, má na mysli zákon č. 361/2000 Sb.; to vyplývá i ze systematické konstrukce § 22 zákona č. 200/1990 Sb., z níž je patrno, že se primárně váže k pravidlům provozu na pozemních komunikacích. Podpůrně lze rovněž poukázat na skutečnost, že při novelizaci § 53 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, byla v něm obsažená slova „obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu“ nahrazena zákonem č. 62/2002 Sb., slovy „zvláštních právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích“. Konečně pak cit. ust. § 22 v poznámce pod čarou na tento zákon odkazuje. Prvý dílčí závěr, který lze v projednávané věci učinit, tedy zní, že skutkovou podstatu § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. naplní ten, kdo jakýmkoliv jednáním poruší jakékoliv ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Určuje-li § 4 písm. c) tohoto zákona povinnost každému účastníku provozu na pozemních komunikacích respektovat („řídit se“) dopravní značky, pak ten, kdož tak nečiní, porušuje zákon. Jednání může spočívat v konání i opomenutí; jestliže tedy stěžovatel nerespektoval dopravní značku „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou informující o rozsahu vyhrazení, a na pozemní komunikaci v L. navzdory této dopravní značce, jejíž příkaz nelze vyložit jinak, než že zakazuje na vymezených místech stát s vozidlem jiným osobám, než těm, které splňují podmínky, o nichž značka informuje, ponechal stát vozidlo blíže specifikované správními akty, aniž splňoval podmínky pro osoby, jimž jsou tato místa na pozemních komunikacích vyhrazena, pak porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Formální znaky přestupku tak byly naplněny. Na tom nic nemění ani okolnost, že rozsah onoho vyhrazení určuje prováděcím právním předpisem obec v přenesené působnosti; jednak tak činí na základě řádného zmocnění (tedy na základě a v mezích zákona) a jednak tímto podzákonným předpisem neukládá originárně žádnou povinnost – ta je primárně uložena cit. ust. § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Stěžovatelova námitka, že snad byl oprávněn na vyhrazeném parkovišti stát, poněvadž tak je možno činit mimo dobu, která je jako doba vyhrazená označena, není relevantní, neboť v posuzované věci žádné časové omezení nebylo na dopravní značce (a dodatkové tabulce) vymezeno. Naopak tato tabulka informovala, že na vymezené části místní komunikace může stát pouze držitel příslušné karty. Z hlediska materiálního pak Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel naplnil i materiální znak přestupku upravený v § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. (porušení nebo ohrožení zájmu společnosti), přičemž chráněným zájmem zde jednak je organizace dopravy na určitém území, individuálně pak zájem těch, kdož splnili podmínky pro parkování na vymezených částech místních komunikací, aby příslušná vyhrazená místa sloužila právě jim. Tyto zájmy pak stěžovatel svým jednáním nesporně porušil, a to opakovaně, a jak dovodil krajský soud, úmyslně. Z vyjádření stěžovatele, která učinil na místě samém, lze skutečně dovozovat, že si byl vědom skutečnosti, že na daném místě stát jeho vozidlo nesmí, ale přesto tak učinil, jsa přesvědčen o nějakém deficitu právní úpravy, který vyjadřoval slovy „nejedná se o přestupek, stojím na pruhu pro parkovací karty“. Omyl v právním hodnocení věci pak není relevantním důvodem pro hodnocení odpovědnosti za přestupek; Nejvyšší správní soud považuje v projednávané věci za rozhodující, že z hlediska zavinění postačovala pro vyslovení viny v této věci nevědomá nedbalost; pouze pro doplnění určitého historického aspektu věci připomíná, že Nejvyšší správní soud v období před II. světovou válkou konstantně judikoval, že zavinění ve věcech správních je dáno již tím, že adresát normy opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá, aby stav jí perhoreskovaný byl zamezen (Boh. A 10174/32, A 9370/31). Stěžovatel opakovaně nerespektoval sdělení dopravní značky o tom, že určené části místní komunikace jsou vyhrazeny ke stání pouze za vymezených podmínek a z toho vyplývající povinnost tyto podmínky splnit; písemné projevy a záznamy městské policie svědčí závěru krajského soudu, že tak stěžovatel dokonce učinit chtěl; porušil zájem na organizaci dopravy na místních komunikacích i zájem těch, kteří splnili podmínky pro stání na vyhrazených místech, aby nebyla ohrožována kapacita těchto míst.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, tedy aplikoval na věc dopadající právní normy a jeho interpretaci lze akceptovat.
Poněvadž kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.; stěžovatel v řízení neměl úspěch, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá, to by náleželo žalovanému správnímu orgánu, jenž však v řízení nevynaložil náklady, které by běžně převyšovaly náklady jeho správní činnosti, proto bylo rozhodnuto, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu