I. Jestliže není zřejmé, proč byla určitá varianta záměru vyloučena z posuzování
vlivů na životní prostředí (EIA), ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou,
a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah
do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny podle
práva Evropské unie, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných
druhů rostlin a živočichů (§ 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny). Neexistence jiného uspokojivého řešení je totiž v případě druhů chráněných evropským právem nezbytnou podmínkou pro vydání výjimky. II. Další z podmínek pro vydání výjimky ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje
zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny právem Evropské unie, je prokázání, že bude dosažen či udržen příznivý stav jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany (§ 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny). Splnění této podmínky nelze věrohodně ověřit, jestliže žadatel nenavrhne konkrétní zmírňující a kompenzační opatření směřující k zachování příznivého
stavu jednotlivých ohrožených druhů.
I. Jestliže není zřejmé, proč byla určitá varianta záměru vyloučena z posuzování
vlivů na životní prostředí (EIA), ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou,
a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah
do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny podle
práva Evropské unie, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných
druhů rostlin a živočichů (§ 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny). Neexistence jiného uspokojivého řešení je totiž v případě druhů chráněných evropským právem nezbytnou podmínkou pro vydání výjimky. II. Další z podmínek pro vydání výjimky ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje
zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny právem Evropské unie, je prokázání, že bude dosažen či udržen příznivý stav jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany (§ 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny). Splnění této podmínky nelze věrohodně ověřit, jestliže žadatel nenavrhne konkrétní zmírňující a kompenzační opatření směřující k zachování příznivého
stavu jednotlivých ohrožených druhů.
[29] Nejprve je třeba pro účely dalšího
posuzování stručně shrnout procesní postup,
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
který měly v daném případě správní orgány
dodržet . Obecně platí, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu leží na správním orgánu,
který řízení vede (§ 3 správního řádu) . Tudíž
je to správní orgán, kdo opatřuje podklady pro
rozhodnutí (§ 50 odst . 2 správního řádu) a po
dotčených osobách vyžaduje předložení podkladů jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis
(§ 6 odst . 2 správního řádu) . Avšak Nejvyšší
správní soud již dříve dovodil, že v řízení o povolení výjimky ze zákonných zákazů podle
§ 56 zákona o ochraně přírody a krajiny leží
důkazní břemeno na žadateli, a ten tedy musí
předložit přesvědčivé podklady prokazující
splnění výše vyjmenovaných podmínek (srov .
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23 . 8 . 2012, čj . 9 As 30/2012-88), což potvrzuje
i odborná literatura (srov . Prchalová, J . Zákon
o ochraně přírody a krajiny a NATURA 2000:
úplné znění zákona s komentářem, judikaturou a prováděcími předpisy. 2 . vyd . Praha:
Linde, 2010, s . 184) . Ostatní účastníci řízení
mají po celou dobu řízení právo se k žádosti i k předloženým podkladům vyjádřit (§ 36
odst . 2 správního řádu) a podávat návrhy, včetně návrhů na provedení dalších důkazů (§ 36
odst . 1 správního řádu) . Klíčový pro posouzení případu je § 36 odst . 3 věta před středníkem
správního řádu, který zní: „Nestanoví-li zákon
jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí“ . Správní orgán
není sice návrhy účastníků vznesenými během
řízení vázán (§ 52 správního řádu), avšak musí
se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s jejich vyjádřeními, návrhy a námitkami
a musí také popsat úvahy, kterými se řídil při
hodnocení shromážděných podkladů (§ 68
odst . 3 správního řádu) . Má přitom pečlivě
přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst . 4
správního řádu) . Lze tedy shrnout, že správní
orgány obou stupňů měly v řízení následující pro věc relevantní procesní povinnosti:
1 . umožnit účastníkům, aby se před vydáním
rozhodnutí vyjádřili k jeho podkladům (v odvolacím řízení pouze k těm, které byly opatřeny nově), 2 . zhodnotit v odůvodnění svých
rozhodnutí shromážděné podklady a vyrovnat
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
se přitom i s vyjádřeními jednotlivých účastníků a s navrženými či předloženými důkazy . (…)
[29] Nejprve je třeba pro účely dalšího
posuzování stručně shrnout procesní postup,
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
který měly v daném případě správní orgány
dodržet . Obecně platí, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu leží na správním orgánu,
který řízení vede (§ 3 správního řádu) . Tudíž
je to správní orgán, kdo opatřuje podklady pro
rozhodnutí (§ 50 odst . 2 správního řádu) a po
dotčených osobách vyžaduje předložení podkladů jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis
(§ 6 odst . 2 správního řádu) . Avšak Nejvyšší
správní soud již dříve dovodil, že v řízení o povolení výjimky ze zákonných zákazů podle
§ 56 zákona o ochraně přírody a krajiny leží
důkazní břemeno na žadateli, a ten tedy musí
předložit přesvědčivé podklady prokazující
splnění výše vyjmenovaných podmínek (srov .
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23 . 8 . 2012, čj . 9 As 30/2012-88), což potvrzuje
i odborná literatura (srov . Prchalová, J . Zákon
o ochraně přírody a krajiny a NATURA 2000:
úplné znění zákona s komentářem, judikaturou a prováděcími předpisy. 2 . vyd . Praha:
Linde, 2010, s . 184) . Ostatní účastníci řízení
mají po celou dobu řízení právo se k žádosti i k předloženým podkladům vyjádřit (§ 36
odst . 2 správního řádu) a podávat návrhy, včetně návrhů na provedení dalších důkazů (§ 36
odst . 1 správního řádu) . Klíčový pro posouzení případu je § 36 odst . 3 věta před středníkem
správního řádu, který zní: „Nestanoví-li zákon
jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí“ . Správní orgán
není sice návrhy účastníků vznesenými během
řízení vázán (§ 52 správního řádu), avšak musí
se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s jejich vyjádřeními, návrhy a námitkami
a musí také popsat úvahy, kterými se řídil při
hodnocení shromážděných podkladů (§ 68
odst . 3 správního řádu) . Má přitom pečlivě
přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst . 4
správního řádu) . Lze tedy shrnout, že správní
orgány obou stupňů měly v řízení následující pro věc relevantní procesní povinnosti:
1 . umožnit účastníkům, aby se před vydáním
rozhodnutí vyjádřili k jeho podkladům (v odvolacím řízení pouze k těm, které byly opatřeny nově), 2 . zhodnotit v odůvodnění svých
rozhodnutí shromážděné podklady a vyrovnat
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
se přitom i s vyjádřeními jednotlivých účastníků a s navrženými či předloženými důkazy . (…)
[39] Jak Nejvyšší správní soud vymezil
výše (viz bod [21] tohoto rozsudku), jednou
z nezbytných podmínek pro vydání výjimky
ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a do
jejich biotopů (§ 56 odst . 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) byla v daném případě,
kdy se jednalo též o druhy chráněné právem
Evropské unie, neexistence jiného uspokojivého řešení . S touto otázkou se krajský úřad, žalovaný správní orgán a nakonec i městský soud
vypořádaly lakonicky, neboť svorně poukázaly
na hodnocení vlivů záměru na životní prostředí (EIA), které bylo ukončeno stanoviskem ze
dne 29 . 9 . 2000 .
[39] Jak Nejvyšší správní soud vymezil
výše (viz bod [21] tohoto rozsudku), jednou
z nezbytných podmínek pro vydání výjimky
ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a do
jejich biotopů (§ 56 odst . 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) byla v daném případě,
kdy se jednalo též o druhy chráněné právem
Evropské unie, neexistence jiného uspokojivého řešení . S touto otázkou se krajský úřad, žalovaný správní orgán a nakonec i městský soud
vypořádaly lakonicky, neboť svorně poukázaly
na hodnocení vlivů záměru na životní prostředí (EIA), které bylo ukončeno stanoviskem ze
dne 29 . 9 . 2000 .
[40] V obecné rovině je takový náhled jistě
správný . Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že „v řízení dle § 56 zákona o ochraně
přírody a krajiny není prostor pro zkoumání
jiných variant trasy, neboť […] námitky ve
vztahu k výsledkům procesu EIA […] mají své
místo v územním řízení, resp. v žalobě proti
vydanému územnímu rozhodnutí“ (srov . rozsudek ze dne 20 . 2 . 2015, čj . 5 As 54/2013-78,
a tam citovaná judikatura) . Nejvyšší správní
soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že zkoumáním dalších možných variant v rámci řízení
o výjimce by se „popírala logická návaznost
jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by
ztrácely smysl, pokud by jejich výsledek neměl být závazný pro další postupy. Tyto úvahy by se též odehrávaly zcela mimo předmět
příslušného správního řízení, který je vymezován žadatelem, odvíjí se od plánovaného
umístění konkrétní stavby. V daném řízení
chybí jakýkoli prostor pro zvažování jiných
variant stavby (v daném případě jiné trasy
dálnice). Na tom nic nemění ani podmínka
uvedená v § 56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v neexistenci jiného
uspokojivého řešení. Tím měl zákonodárce
na mysli řešení (včetně konkrétních opatření
k minimalizaci zásahů dotčení zvláště chráněných druhů), které je v době rozhodování
správních orgánů skutečně reálné, nikoliv
hypotetické, tedy takové, které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto
možná alternativa posuzovaného záměru
vyloučeno .“
[40] V obecné rovině je takový náhled jistě
správný . Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že „v řízení dle § 56 zákona o ochraně
přírody a krajiny není prostor pro zkoumání
jiných variant trasy, neboť […] námitky ve
vztahu k výsledkům procesu EIA […] mají své
místo v územním řízení, resp. v žalobě proti
vydanému územnímu rozhodnutí“ (srov . rozsudek ze dne 20 . 2 . 2015, čj . 5 As 54/2013-78,
a tam citovaná judikatura) . Nejvyšší správní
soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že zkoumáním dalších možných variant v rámci řízení
o výjimce by se „popírala logická návaznost
jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by
ztrácely smysl, pokud by jejich výsledek neměl být závazný pro další postupy. Tyto úvahy by se též odehrávaly zcela mimo předmět
příslušného správního řízení, který je vymezován žadatelem, odvíjí se od plánovaného
umístění konkrétní stavby. V daném řízení
chybí jakýkoli prostor pro zvažování jiných
variant stavby (v daném případě jiné trasy
dálnice). Na tom nic nemění ani podmínka
uvedená v § 56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v neexistenci jiného
uspokojivého řešení. Tím měl zákonodárce
na mysli řešení (včetně konkrétních opatření
k minimalizaci zásahů dotčení zvláště chráněných druhů), které je v době rozhodování
správních orgánů skutečně reálné, nikoliv
hypotetické, tedy takové, které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto
možná alternativa posuzovaného záměru
vyloučeno .“
[41] Pod zorným úhlem nyní posuzovaného případu je Nejvyšší správní soud nucen
své výše citované závěry rozvinout a doplnit .
K tomu, aby stanovisko EIA skutečně představovalo překážku pro zkoumání jiných možných podob záměru v rámci řízení podle § 56
zákona o ochraně přírody a krajiny, musí být
v rámci procesu EIA posouzeny ty varianty záměru, které reálně připadají v úvahu . Jestliže
posuzování vlivů na životní prostředí pomine
některou variantu, která by mohla představovat menší zásah do předmětu ochrany zákona
o ochraně přírody a krajiny, nezbývá, než aby
ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů
rostlin a živočichů . V takovém případě totiž
stanovisko EIA neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že „neexistuje jiné uspokojivé řešení“ . Pokud by ani v rámci řízení podle § 56
zákona o ochraně přírody a krajiny nedošlo ke
zkoumání této otázky, tak by hrozilo, že Česká republika poruší své závazky vůči Evropské unii vyplývající z čl . 16 odst . 1 směrnice
o stanovištích (srov . též čl . 16 odst . 3 směrnice o stanovištích, podle něhož by měla Česká
republika ve zprávě o odchylkách od článků
12–15 podávané každé dva roky Evropské komisi odkázat na odmítnuté alternativy) . Nyní
předestřený výklad je tak výkladem eurokonformním, při němž Nejvyšší správní soud využil směrnici o stanovištích jako výkladovou
pomůcku pro interpretaci vzájemného vztahu
zákona o ochraně přírody a krajiny a zákona
č . 100/2001 Sb ., o posuzování vlivů na životní
prostředí a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní
prostředí) . Podpůrně zde lze poukázat na rozsudek ze dne 25 . 11 . 2009, čj . 3 Ao 1/2007-210,
kde sice Nejvyšší správní soud vystačil s odkazem na zákonnou úpravu, nicméně k otázce
variant řešení zde uvedl: „Zatímco požadavek
na zpracování variant řešení se v režimu zákona [o posuzování vlivů na životní prostředí]
odvíjí od výsledků zjišťovacího řízení – a je
tedy na úvaze příslušného orgánu, zákon
[o ochraně přírody a krajiny] vyžaduje variant-
ní zpracování a posouzení vždy, dojde-li orgán
ochrany přírody k závěru, že nelze vyloučit
negativní vliv územně plánovací dokumentace na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Lze tedy konstatovat, že pokud jde
o evropsky významné lokality a ptačí oblasti,
je zájem na variantním zpracování a posouzení koncepce ještě o poznání naléhavější .“
Provedenou úvahu lze podpořit i odkazem
na případ Soudního dvora ze dne 6 . 11 . 2003,
Komise proti Spojenému království, C-434/01,
Recueil, s . I-13239 . Zde se vláda Spojeného království úspěšně bránila žalobě podané Evropskou komisí kvůli údajné nedostatečné transpozici směrnice o stanovištích poukazem na
to, že i když místní úřad územního plánování
nemá jednoznačně danou povinnost hodnotit při povolování záměru veškerá kritéria požadovaná v čl . 16 odst . 1 citované směrnice,
toto hodnocení následně v plném rozsahu
a nezávisle na již uděleném povolení provádí
ústřední úřad, který vydává pro záměr výjimku ze zákonných zákazů zasahovat do vývoje
druhů chráněných právem Evropských společenství . V jiném rozsudku ze dne 10 . 5 . 2007,
Komise proti Rakousku, C-508/04, Sb . rozh .,
s . I-3787, Soudní dvůr v bodu 111 zdůraznil, že
„podle čl. 16 odst. 1 směrnice musí každé opatření přijaté na vnitrostátní úrovni, které se
odchyluje od zákazů stanovených směrnicí,
podléhat podmínce, že neexistuje jiné uspokojivé řešení“ .
[41] Pod zorným úhlem nyní posuzovaného případu je Nejvyšší správní soud nucen
své výše citované závěry rozvinout a doplnit .
K tomu, aby stanovisko EIA skutečně představovalo překážku pro zkoumání jiných možných podob záměru v rámci řízení podle § 56
zákona o ochraně přírody a krajiny, musí být
v rámci procesu EIA posouzeny ty varianty záměru, které reálně připadají v úvahu . Jestliže
posuzování vlivů na životní prostředí pomine
některou variantu, která by mohla představovat menší zásah do předmětu ochrany zákona
o ochraně přírody a krajiny, nezbývá, než aby
ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů
rostlin a živočichů . V takovém případě totiž
stanovisko EIA neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že „neexistuje jiné uspokojivé řešení“ . Pokud by ani v rámci řízení podle § 56
zákona o ochraně přírody a krajiny nedošlo ke
zkoumání této otázky, tak by hrozilo, že Česká republika poruší své závazky vůči Evropské unii vyplývající z čl . 16 odst . 1 směrnice
o stanovištích (srov . též čl . 16 odst . 3 směrnice o stanovištích, podle něhož by měla Česká
republika ve zprávě o odchylkách od článků
12–15 podávané každé dva roky Evropské komisi odkázat na odmítnuté alternativy) . Nyní
předestřený výklad je tak výkladem eurokonformním, při němž Nejvyšší správní soud využil směrnici o stanovištích jako výkladovou
pomůcku pro interpretaci vzájemného vztahu
zákona o ochraně přírody a krajiny a zákona
č . 100/2001 Sb ., o posuzování vlivů na životní
prostředí a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní
prostředí) . Podpůrně zde lze poukázat na rozsudek ze dne 25 . 11 . 2009, čj . 3 Ao 1/2007-210,
kde sice Nejvyšší správní soud vystačil s odkazem na zákonnou úpravu, nicméně k otázce
variant řešení zde uvedl: „Zatímco požadavek
na zpracování variant řešení se v režimu zákona [o posuzování vlivů na životní prostředí]
odvíjí od výsledků zjišťovacího řízení – a je
tedy na úvaze příslušného orgánu, zákon
[o ochraně přírody a krajiny] vyžaduje variant-
ní zpracování a posouzení vždy, dojde-li orgán
ochrany přírody k závěru, že nelze vyloučit
negativní vliv územně plánovací dokumentace na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Lze tedy konstatovat, že pokud jde
o evropsky významné lokality a ptačí oblasti,
je zájem na variantním zpracování a posouzení koncepce ještě o poznání naléhavější .“
Provedenou úvahu lze podpořit i odkazem
na případ Soudního dvora ze dne 6 . 11 . 2003,
Komise proti Spojenému království, C-434/01,
Recueil, s . I-13239 . Zde se vláda Spojeného království úspěšně bránila žalobě podané Evropskou komisí kvůli údajné nedostatečné transpozici směrnice o stanovištích poukazem na
to, že i když místní úřad územního plánování
nemá jednoznačně danou povinnost hodnotit při povolování záměru veškerá kritéria požadovaná v čl . 16 odst . 1 citované směrnice,
toto hodnocení následně v plném rozsahu
a nezávisle na již uděleném povolení provádí
ústřední úřad, který vydává pro záměr výjimku ze zákonných zákazů zasahovat do vývoje
druhů chráněných právem Evropských společenství . V jiném rozsudku ze dne 10 . 5 . 2007,
Komise proti Rakousku, C-508/04, Sb . rozh .,
s . I-3787, Soudní dvůr v bodu 111 zdůraznil, že
„podle čl. 16 odst. 1 směrnice musí každé opatření přijaté na vnitrostátní úrovni, které se
odchyluje od zákazů stanovených směrnicí,
podléhat podmínce, že neexistuje jiné uspokojivé řešení“ .
[42] Nejvyšší správní soud doplňuje, že
výše předestřené úvahy nemají být branou
k bezbřehé revizi procesů posuzování vlivů
na životní prostředí v následných správních
řízeních . Týkají se – s ohledem na uvedenou
argumentaci – jen řízení podle § 56 odst . 1
zákona o ochraně přírody a krajiny, a to pouze v rozsahu, kdy předmětem žádosti je též
výjimka pro rostlinný či živočišný druh, který
je předmětem ochrany podle práva Evropské
unie . Dále pak musí jít o situaci, kdy není zřejmé, proč byla určitá varianta vyloučena z posuzování v rámci EIA, ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou, a zároveň je věrohodně
doloženo, že daná varianta může představovat
menší zásah do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
podle práva Evropské unie . Žalovaný se touto
otázkou nezabýval, proto není zřejmé, zda tyto
podmínky jsou v daném případě splněny . Prozatím lze říci pouze tolik, že krajský úřad sám
(na s . 16 rozhodnutí I . stupně) uvádí, že v rámci
procesu EIA byly posouzeny pouze dvě varian-
ty trasy vedoucí přes Slavíkovy ostrovy (tzv .
varianty A1 a A2) a varianta „nulová“ . Žadatel
tedy zřejmě v rámci procesu EIA nepředložil
ani variantu vybudování části kanálu na protějším, tj . levém břehu Labe (tzv . varianty řady B),
ani variantu vedení plavební trasy přímo korytem řeky (tzv . varianty řady C), byť ve své
žádosti o výjimku (na s . 43 a násl .) tvrdí, že
v iniciační části procesu EIA byly tyto varianty
předmětem veřejné diskuse . Krajský úřad dále
tvrdí, že předmětem posouzení EIA byly pouze „technicky uskutečnitelné“ varianty (s . 17
rozhodnutí I . stupně), avšak toto tvrzení zřejmě vychází jen z vyjádření samotného žadatele
(s . 47 žádosti o výjimku), není v rozhodnutí
podloženo žádným důkazem a ani žalovaný,
ani městský soud s ním dále nepracovali . Naopak posudek AOPK tvrdí, že varianty řady B
i C jsou uskutečnitelné, a kvalifikovaně polemizuje s údajnými komplikacemi, jež s nimi mají
být spojeny . Varianta C1, tj . vedení trasy korytem řeky, je dokonce podle posudku AOPK
z hlediska ochrany přírody nejvhodnější (byť
samozřejmě i tato varianta v sobě obsahuje
některé zatím neřešené územní střety, např .
s památkovou ochranou jezu u Přelouče, technickou památkou z roku 1927) .
[42] Nejvyšší správní soud doplňuje, že
výše předestřené úvahy nemají být branou
k bezbřehé revizi procesů posuzování vlivů
na životní prostředí v následných správních
řízeních . Týkají se – s ohledem na uvedenou
argumentaci – jen řízení podle § 56 odst . 1
zákona o ochraně přírody a krajiny, a to pouze v rozsahu, kdy předmětem žádosti je též
výjimka pro rostlinný či živočišný druh, který
je předmětem ochrany podle práva Evropské
unie . Dále pak musí jít o situaci, kdy není zřejmé, proč byla určitá varianta vyloučena z posuzování v rámci EIA, ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou, a zároveň je věrohodně
doloženo, že daná varianta může představovat
menší zásah do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
podle práva Evropské unie . Žalovaný se touto
otázkou nezabýval, proto není zřejmé, zda tyto
podmínky jsou v daném případě splněny . Prozatím lze říci pouze tolik, že krajský úřad sám
(na s . 16 rozhodnutí I . stupně) uvádí, že v rámci
procesu EIA byly posouzeny pouze dvě varian-
ty trasy vedoucí přes Slavíkovy ostrovy (tzv .
varianty A1 a A2) a varianta „nulová“ . Žadatel
tedy zřejmě v rámci procesu EIA nepředložil
ani variantu vybudování části kanálu na protějším, tj . levém břehu Labe (tzv . varianty řady B),
ani variantu vedení plavební trasy přímo korytem řeky (tzv . varianty řady C), byť ve své
žádosti o výjimku (na s . 43 a násl .) tvrdí, že
v iniciační části procesu EIA byly tyto varianty
předmětem veřejné diskuse . Krajský úřad dále
tvrdí, že předmětem posouzení EIA byly pouze „technicky uskutečnitelné“ varianty (s . 17
rozhodnutí I . stupně), avšak toto tvrzení zřejmě vychází jen z vyjádření samotného žadatele
(s . 47 žádosti o výjimku), není v rozhodnutí
podloženo žádným důkazem a ani žalovaný,
ani městský soud s ním dále nepracovali . Naopak posudek AOPK tvrdí, že varianty řady B
i C jsou uskutečnitelné, a kvalifikovaně polemizuje s údajnými komplikacemi, jež s nimi mají
být spojeny . Varianta C1, tj . vedení trasy korytem řeky, je dokonce podle posudku AOPK
z hlediska ochrany přírody nejvhodnější (byť
samozřejmě i tato varianta v sobě obsahuje
některé zatím neřešené územní střety, např .
s památkovou ochranou jezu u Přelouče, technickou památkou z roku 1927) .
[43] Za těchto okolností nezbývá než konstatovat, že ani z hlediska neexistence jiného
uspokojivého řešení se správní orgány obou
stupňů nevypořádaly dostatečně s posudkem AOPK, a zatížily tak svá rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů .
Městský soud toto jejich pochybení pominul
s odůvodněním, že posudek EIA určil nejvhodnější řešení, tudíž „jiná neexistují“ . To však
s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal Nejvyšší správní soud přesvědčivým .
Orgány ochrany přírody měly naopak posoudit, zda stanovisko EIA z roku 2000 představuje dostatečný podklad pro vydané rozhodnutí
z hlediska nevhodnosti jiné varianty záměru,
a v případě, že nikoliv, jelikož určitá uskutečni-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
telná a z hlediska ochrany přírody perspektivní varianta nebyla předmětem posouzení EIA,
tak měly otázku existence jiného uspokojivého
řešení posoudit autonomně v řízení o výjimce .
[43] Za těchto okolností nezbývá než konstatovat, že ani z hlediska neexistence jiného
uspokojivého řešení se správní orgány obou
stupňů nevypořádaly dostatečně s posudkem AOPK, a zatížily tak svá rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů .
Městský soud toto jejich pochybení pominul
s odůvodněním, že posudek EIA určil nejvhodnější řešení, tudíž „jiná neexistují“ . To však
s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal Nejvyšší správní soud přesvědčivým .
Orgány ochrany přírody měly naopak posoudit, zda stanovisko EIA z roku 2000 představuje dostatečný podklad pro vydané rozhodnutí
z hlediska nevhodnosti jiné varianty záměru,
a v případě, že nikoliv, jelikož určitá uskutečni-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
telná a z hlediska ochrany přírody perspektivní varianta nebyla předmětem posouzení EIA,
tak měly otázku existence jiného uspokojivého
řešení posoudit autonomně v řízení o výjimce .
[44] Poslední podmínkou pro vydání výjimky ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje
zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů
chráněných právem Evropské unie (§ 56
odst . 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) je
prokázání, že bude dosažen či udržen příznivý
stav jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany (srov . bod [21] tohoto rozsudku) . Doklady
o tom musí předložit žadatel (srov . bod [29]
tohoto rozsudku) . Přitom podle výše citovaného rozsudku Komise proti Rakousku: „[115]
[P]odle čl. 16 odst. 1 směrnice je [ . . .] příznivý
stav uvedených populací z hlediska jejich
ochrany v jejich přirozeném areálu rozšíření
nezbytnou podmínkou pro udělení výjimek,
které stanoví .“ . Nejvyšší správní soud má za
to, že splnění této podmínky nelze věrohodně
ověřit, jestliže žadatel nenavrhne konkrétní
zmírňující a kompenzační opatření směřující k zachování příznivého stavu jednotlivých
ohrožených druhů, a to včetně rozvržení stavebních prací do vhodných ročních období
a času a způsobu provedení případných záchranných přenosů jedinců zvláště chráněných druhů, u nichž je to možné . V kontextu
nyní posuzovaného případu nutno dodat, že
konkrétnost opatření musí spočívat mimo jiné
i v navržení lokalit, jež mají nahradit ty biotopy
zvláště chráněných druhů, do nichž plánuje
žadatel o výjimku svým záměrem zasáhnout .
Jedině tak může orgán ochrany přírody vyhodnotit, nakolik jsou navržená opatření reálná
a dostačující . Bez navržení konkrétních opatření včetně náhradních lokalit by bylo posouzení
splnění této podmínky ze strany orgánu ochrany přírody zcela iluzorní a hypotetické a stejně
tak by právo účastníků vyjádřit se k dané otázce
v rámci řízení o udělení výjimky bylo degradováno na pouhé spekulace bez jakéhokoliv podkladu . V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s rozsudkem ze dne 28 . 2 . 2006,
čj . 7 Ca 25/2004-34, jímž městský soud zrušil
rozhodnutí ministra Ambrozka, který vyhověl
v rozkladovém řízení první žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) o udělení výjimky, a kde
městský soud konstatoval: „Podmínky, které
žalovaný stanovil spolu s udělením výjimky
[…] měly být obsahem záměru odpovídajícím
jinému veřejnému zájmu, ke kterému potom
mají účastníci právo se vyjádřit .“ Tyto závěry
nejsou nikterak skutkově vázány na specifické
okolnosti dané kauzy, jak tvrdil ve svém rozhodnutí žalovaný, nýbrž platí obecně .
[44] Poslední podmínkou pro vydání výjimky ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje
zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů
chráněných právem Evropské unie (§ 56
odst . 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) je
prokázání, že bude dosažen či udržen příznivý
stav jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany (srov . bod [21] tohoto rozsudku) . Doklady
o tom musí předložit žadatel (srov . bod [29]
tohoto rozsudku) . Přitom podle výše citovaného rozsudku Komise proti Rakousku: „[115]
[P]odle čl. 16 odst. 1 směrnice je [ . . .] příznivý
stav uvedených populací z hlediska jejich
ochrany v jejich přirozeném areálu rozšíření
nezbytnou podmínkou pro udělení výjimek,
které stanoví .“ . Nejvyšší správní soud má za
to, že splnění této podmínky nelze věrohodně
ověřit, jestliže žadatel nenavrhne konkrétní
zmírňující a kompenzační opatření směřující k zachování příznivého stavu jednotlivých
ohrožených druhů, a to včetně rozvržení stavebních prací do vhodných ročních období
a času a způsobu provedení případných záchranných přenosů jedinců zvláště chráněných druhů, u nichž je to možné . V kontextu
nyní posuzovaného případu nutno dodat, že
konkrétnost opatření musí spočívat mimo jiné
i v navržení lokalit, jež mají nahradit ty biotopy
zvláště chráněných druhů, do nichž plánuje
žadatel o výjimku svým záměrem zasáhnout .
Jedině tak může orgán ochrany přírody vyhodnotit, nakolik jsou navržená opatření reálná
a dostačující . Bez navržení konkrétních opatření včetně náhradních lokalit by bylo posouzení
splnění této podmínky ze strany orgánu ochrany přírody zcela iluzorní a hypotetické a stejně
tak by právo účastníků vyjádřit se k dané otázce
v rámci řízení o udělení výjimky bylo degradováno na pouhé spekulace bez jakéhokoliv podkladu . V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s rozsudkem ze dne 28 . 2 . 2006,
čj . 7 Ca 25/2004-34, jímž městský soud zrušil
rozhodnutí ministra Ambrozka, který vyhověl
v rozkladovém řízení první žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) o udělení výjimky, a kde
městský soud konstatoval: „Podmínky, které
žalovaný stanovil spolu s udělením výjimky
[…] měly být obsahem záměru odpovídajícím
jinému veřejnému zájmu, ke kterému potom
mají účastníci právo se vyjádřit .“ Tyto závěry
nejsou nikterak skutkově vázány na specifické
okolnosti dané kauzy, jak tvrdil ve svém rozhodnutí žalovaný, nýbrž platí obecně .
[45] V nyní posuzovaném případě osoba
zúčastněná na řízení 1) jako žadatelka uvedla
v žádosti (na s . 30), že ochrana chráněných
druhů bude zahrnuta do „Metodiky výzkumných prací“ České zemědělské univerzity
(jí prováděný základní průzkum lokality byl
v době podání žádosti dočasně pozastaven), že
probíhá příprava moderní metodiky mapování
a základní péče o ohrožené druhy a že budou
v budoucnu připravena optimální kompenzační opatření a zpracovány záchranné programy .
K žádosti byl předložen na CD-R výkres s názvem „Situace neregionálního biokoridoru“,
chybí však výkres „Situace doprovodné zeleně“ (z těchto dvou výkresů vychází ekologické hodnocení Ing . D . „Posouzení ekologické
újmy a ekologických přínosů Plavebního
stupně Přelouč II.“ z března 2007, o něž se do
značné míry opřely správní orgány při svém
rozhodování) . Je tedy zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení 1) hodlala záchranné programy
a kompenzační opatření, včetně náhradních
lokalit, konkretizovat teprve po získání výjimky . Fragmenty uvažovaných opatření lze nalézt
rozptýleny v jiných přílohách žádosti, kromě
výkresu biokoridoru zejména v „Metodice výzkumných prací pro rok 2006 upravené podle
některých připomínek [žalovaného]“ (týká
se však jen modrásků) a v přírodovědné části znaleckého posudku č . 7/2010 společnosti
A–Consult plus (ten však správní orgány jako
podklad svého rozhodování pro jeho značné
obsahové nedostatky nepoužily) .
[45] V nyní posuzovaném případě osoba
zúčastněná na řízení 1) jako žadatelka uvedla
v žádosti (na s . 30), že ochrana chráněných
druhů bude zahrnuta do „Metodiky výzkumných prací“ České zemědělské univerzity
(jí prováděný základní průzkum lokality byl
v době podání žádosti dočasně pozastaven), že
probíhá příprava moderní metodiky mapování
a základní péče o ohrožené druhy a že budou
v budoucnu připravena optimální kompenzační opatření a zpracovány záchranné programy .
K žádosti byl předložen na CD-R výkres s názvem „Situace neregionálního biokoridoru“,
chybí však výkres „Situace doprovodné zeleně“ (z těchto dvou výkresů vychází ekologické hodnocení Ing . D . „Posouzení ekologické
újmy a ekologických přínosů Plavebního
stupně Přelouč II.“ z března 2007, o něž se do
značné míry opřely správní orgány při svém
rozhodování) . Je tedy zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení 1) hodlala záchranné programy
a kompenzační opatření, včetně náhradních
lokalit, konkretizovat teprve po získání výjimky . Fragmenty uvažovaných opatření lze nalézt
rozptýleny v jiných přílohách žádosti, kromě
výkresu biokoridoru zejména v „Metodice výzkumných prací pro rok 2006 upravené podle
některých připomínek [žalovaného]“ (týká
se však jen modrásků) a v přírodovědné části znaleckého posudku č . 7/2010 společnosti
A–Consult plus (ten však správní orgány jako
podklad svého rozhodování pro jeho značné
obsahové nedostatky nepoužily) .
[46] Krajský úřad v odpovědi na výhrady
stěžovatele týkající se udržení příznivého stavu jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na
podmínky, jež ve výroku stanovil, zejména na
podmínky 4 až 6 (s . 17 rozhodnutí I . stupně) .
Tyto podmínky jsou však formulovány dosti obecně – žadateli se zde ukládá například
realizovat „ve vhodných lokalitách opatření
vedoucí ke vzniku náhradních stanovišť pro
život druhů, jejichž biotopy budou stavbou
zničeny“, přičemž „náhradní stanoviště musí
respektovat veškeré ekologické nároky přemisťovaných druhů, musí mít odpovídající
rozlohu“, a po zajištění stabilních poměrů
v náhradních lokalitách má žadatel nejprve
„ve vhodnou dobu – z hlediska vývojových
stadií živočichů – přikročit k přenesení částí
populací zvláště chráněných živočichů z lokality původní do lokality náhradní“, a to
v takovém množství, „aby neohrozil původní
populaci“ . Poté, co odborně způsobilá osoba
stanovená žadatelem stvrdí, že se tyto populace v náhradních lokalitách úspěšně rozvíjejí,
má žadatel před zahájením stavebních prací
přenést zbytky populací ze stavbou dotčených
lokalit na lokality náhradní . Podle Nejvyššího
správního soudu nelze vzhledem k výše uvedeným úvahám přistoupit na logiku správních
orgánů, kterou převzal do svého rozsudku
i městský soud, že takto obecně formulovanými podmínkami bylo udržení příznivého stavu
jednotlivých druhů dostatečně zajištěno . Namísto uložení povinnosti realizovat konkrétní
opatření na základě předloženého projektu
se totiž správní orgány spokojily s obecnými
floskulemi, které v zásadě jen rozvádí zákonný
postulát, že musí být dosažen či udržen příznivý stav jednotlivých druhů z hlediska jejich
ochrany . Nejvyšší správní soud však nepovažuje odkaz na podmínky vydaného rozhodnutí
za dostatečný též proto, že zcela zjevně není
zajištěna účinná kontrola jejich plnění, neboť
posouzení dostatečnosti přijatých opatření ve
všech fázích má ve všech fázích realizace provádět pouze odborně způsobilá osoba ustanovená investorem stavby . Nejvyšší správní soud
musí v této souvislosti opět poukázat na čl . 16
odst . 3 směrnice o stanovištích, podle níž bude
muset Česká republika ve své pravidelné zprávě o udělených výjimkách mimo jiné Evropské
komisi sdělit, které orgány jsou oprávněny
kontrolovat, zda byly stanovené podmínky dodrženy a jaká byla použita kontrolní opatření .
Je s podivem, že těmto požadavkům by lépe
vyhovělo starší rozhodnutí krajského úřadu
z roku 2003, jímž krajský úřad vydal výjimku
pro některé (v nyní posuzovaném případě ne-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
řešené) ohrožené druhy živočichů dotčené záměrem „Nového plavebního stupně Přelouč“ .
V něm se sice také předpokládá zpracování
odborného projektu po vydání rozhodnutí,
nicméně ten má být (stejně jako jednotlivé
fáze jeho realizace) posouzen společně Agenturou ochrany přírody a krajiny, Muzeem východních Čech v Hradci Králové a krajským
úřadem . Navíc podmínky tohoto rozhodnutí
jsou znatelně konkrétnější, včetně závazku rea-
lizovat přesně stanovený počet tůní a remízů
o předepsané minimální ploše apod . V neposlední řadě obsahuje rozhodnutí též rozvazující podmínky, podle nichž jeho platnost zanikne např . tehdy, jestliže odborníci nenaleznou
vhodnou náhradní lokalitu pro některý chráněný druh živočicha .
[46] Krajský úřad v odpovědi na výhrady
stěžovatele týkající se udržení příznivého stavu jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na
podmínky, jež ve výroku stanovil, zejména na
podmínky 4 až 6 (s . 17 rozhodnutí I . stupně) .
Tyto podmínky jsou však formulovány dosti obecně – žadateli se zde ukládá například
realizovat „ve vhodných lokalitách opatření
vedoucí ke vzniku náhradních stanovišť pro
život druhů, jejichž biotopy budou stavbou
zničeny“, přičemž „náhradní stanoviště musí
respektovat veškeré ekologické nároky přemisťovaných druhů, musí mít odpovídající
rozlohu“, a po zajištění stabilních poměrů
v náhradních lokalitách má žadatel nejprve
„ve vhodnou dobu – z hlediska vývojových
stadií živočichů – přikročit k přenesení částí
populací zvláště chráněných živočichů z lokality původní do lokality náhradní“, a to
v takovém množství, „aby neohrozil původní
populaci“ . Poté, co odborně způsobilá osoba
stanovená žadatelem stvrdí, že se tyto populace v náhradních lokalitách úspěšně rozvíjejí,
má žadatel před zahájením stavebních prací
přenést zbytky populací ze stavbou dotčených
lokalit na lokality náhradní . Podle Nejvyššího
správního soudu nelze vzhledem k výše uvedeným úvahám přistoupit na logiku správních
orgánů, kterou převzal do svého rozsudku
i městský soud, že takto obecně formulovanými podmínkami bylo udržení příznivého stavu
jednotlivých druhů dostatečně zajištěno . Namísto uložení povinnosti realizovat konkrétní
opatření na základě předloženého projektu
se totiž správní orgány spokojily s obecnými
floskulemi, které v zásadě jen rozvádí zákonný
postulát, že musí být dosažen či udržen příznivý stav jednotlivých druhů z hlediska jejich
ochrany . Nejvyšší správní soud však nepovažuje odkaz na podmínky vydaného rozhodnutí
za dostatečný též proto, že zcela zjevně není
zajištěna účinná kontrola jejich plnění, neboť
posouzení dostatečnosti přijatých opatření ve
všech fázích má ve všech fázích realizace provádět pouze odborně způsobilá osoba ustanovená investorem stavby . Nejvyšší správní soud
musí v této souvislosti opět poukázat na čl . 16
odst . 3 směrnice o stanovištích, podle níž bude
muset Česká republika ve své pravidelné zprávě o udělených výjimkách mimo jiné Evropské
komisi sdělit, které orgány jsou oprávněny
kontrolovat, zda byly stanovené podmínky dodrženy a jaká byla použita kontrolní opatření .
Je s podivem, že těmto požadavkům by lépe
vyhovělo starší rozhodnutí krajského úřadu
z roku 2003, jímž krajský úřad vydal výjimku
pro některé (v nyní posuzovaném případě ne-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 2/2 016
řešené) ohrožené druhy živočichů dotčené záměrem „Nového plavebního stupně Přelouč“ .
V něm se sice také předpokládá zpracování
odborného projektu po vydání rozhodnutí,
nicméně ten má být (stejně jako jednotlivé
fáze jeho realizace) posouzen společně Agenturou ochrany přírody a krajiny, Muzeem východních Čech v Hradci Králové a krajským
úřadem . Navíc podmínky tohoto rozhodnutí
jsou znatelně konkrétnější, včetně závazku rea-
lizovat přesně stanovený počet tůní a remízů
o předepsané minimální ploše apod . V neposlední řadě obsahuje rozhodnutí též rozvazující podmínky, podle nichž jeho platnost zanikne např . tehdy, jestliže odborníci nenaleznou
vhodnou náhradní lokalitu pro některý chráněný druh živočicha .
[47] Z hlediska posouzení kasační stížnosti
je nicméně podstatné, že i přes nekonkrétnost
podané žádosti se stěžovatel pokusil v řízení
před krajským úřadem s účinností některých
zvažovaných kompenzačních opatření polemizovat . Jako hlavní podklad v tomto směru
označil posudek AOPK . Z něj vyplývá, že dosud navržená opatření jsou již principiálně
nedostatečná, a u některých ohrožených druhů dokonce ani žádná účinná opatření navrhnout nelze, což potvrzuje i další stěžovatelem
dodaný podklad, totiž posudek RNDr . Vlašína .
Tyto odborné názory krajský úřad prakticky
ignoroval . Ohledně udržení stavu modrásků
odkázal na „Souhrnnou odbornou zprávu
o výsledcích biologického průzkumu na Slavíkových ostrovech u Přelouče za sezónu 2008“,
jejíž závěry jsou však předmětem kritiky v posudku AOPK (s . 7 posudku AOPK) . Ohledně
žábronožky se odvolal na článek zveřejněný
v odborném tisku v roce 2005, aniž by vysvětlil, proč mu dává přednost před pozdějšími posudky AOPK (státní instituce) a RNDr . Vlašína
(soudního znalce) . Konečně v otázce xylobiotních druhů, tj . hmyzu vázaného na odumírající
dřevní hmotu, označuje plánovaná opatření
(ponechání smýcených stromů na místě) za
dostatečná pro zachování jejich populací bez
ohledu na to, že oba citované posudky tvrdí
opak . Žalovaný tuto argumentaci nikterak nerozvinul (srov . s . 5–6 odvolacího rozhodnutí) .
U xylobiotních druhů se taktéž spokojil s ho-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
lým konstatováním, že podmínky rozhodnutí
považuje za dostatečnou záruku zachování
jejich příznivého stavu . Ohledně žábronožek
nic nového nedodal . Ve výsledku tak hodnotí
Nejvyšší správní soud napadené správní rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, neboť se nevyrovnalo s odbornými podklady dodanými
stěžovatelem (posudkem AOPK, vyžádaným
též krajským úřadem, a posudkem RNDr . Vlašína) . Nelze tudíž souhlasit s posouzením věci
městským soudem, který odůvodnění předestřená správními orgány shledal dostatečnými .
[47] Z hlediska posouzení kasační stížnosti
je nicméně podstatné, že i přes nekonkrétnost
podané žádosti se stěžovatel pokusil v řízení
před krajským úřadem s účinností některých
zvažovaných kompenzačních opatření polemizovat . Jako hlavní podklad v tomto směru
označil posudek AOPK . Z něj vyplývá, že dosud navržená opatření jsou již principiálně
nedostatečná, a u některých ohrožených druhů dokonce ani žádná účinná opatření navrhnout nelze, což potvrzuje i další stěžovatelem
dodaný podklad, totiž posudek RNDr . Vlašína .
Tyto odborné názory krajský úřad prakticky
ignoroval . Ohledně udržení stavu modrásků
odkázal na „Souhrnnou odbornou zprávu
o výsledcích biologického průzkumu na Slavíkových ostrovech u Přelouče za sezónu 2008“,
jejíž závěry jsou však předmětem kritiky v posudku AOPK (s . 7 posudku AOPK) . Ohledně
žábronožky se odvolal na článek zveřejněný
v odborném tisku v roce 2005, aniž by vysvětlil, proč mu dává přednost před pozdějšími posudky AOPK (státní instituce) a RNDr . Vlašína
(soudního znalce) . Konečně v otázce xylobiotních druhů, tj . hmyzu vázaného na odumírající
dřevní hmotu, označuje plánovaná opatření
(ponechání smýcených stromů na místě) za
dostatečná pro zachování jejich populací bez
ohledu na to, že oba citované posudky tvrdí
opak . Žalovaný tuto argumentaci nikterak nerozvinul (srov . s . 5–6 odvolacího rozhodnutí) .
U xylobiotních druhů se taktéž spokojil s ho-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 2 /2016
lým konstatováním, že podmínky rozhodnutí
považuje za dostatečnou záruku zachování
jejich příznivého stavu . Ohledně žábronožek
nic nového nedodal . Ve výsledku tak hodnotí
Nejvyšší správní soud napadené správní rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, neboť se nevyrovnalo s odbornými podklady dodanými
stěžovatelem (posudkem AOPK, vyžádaným
též krajským úřadem, a posudkem RNDr . Vlašína) . Nelze tudíž souhlasit s posouzením věci
městským soudem, který odůvodnění předestřená správními orgány shledal dostatečnými .
[48] Jedinou souvislejší novou argumentaci v rozhodnutí žalovaného představuje vyhodnocení problematiky modrásků .
Zde žalovaný jednak poukazuje na podpůrný management prováděný na Slavíkových
ostrovech v letech 2006–2009 Českou zemědělskou univerzitou,
jehož úspěšnost
ovšem označuje za diskutabilní posudek
AOPK, a dále se opakovaně odvolává na
sdělení Mgr . V ., které podle něj představuje
„zásadní průlom do dosavadního tvrzení
o možnosti poškození jedinečné populace modrásků v lokalitě“ (s . 10 odvolacího
rozhodnutí) . Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí, že obecně samozřejmě nelze nová
skutková zjištění uplatněná až v odvolacím
řízení vyloučit . Je ale nutno k nim vést řádné dokazování a umožnit účastníkům, aby
se k nim vyjádřili způsobem, který odpovídá
jejich významu pro posouzení věci . Z tohoto pohledu je možno sedmidenní lhůtu, kterou žalovaný stěžovateli poskytl k tomu, aby
se vyjádřil ke sdělení Mgr . V ., hodnotit jako
dostatečnou toliko k povšechnému vyjádření, jaké ostatně stěžovatel učinil . Nejvyšší
správní soud musí dát nicméně stěžovateli
za pravdu v tom, že jakkoliv jde o podklad
nepříliš rozsáhlý, je zároveň podkladem
zásadním (tento význam mu přisoudil sám
žalovaný) . Nadto má-li mít tento podklad
atribut odbornosti, nelze upřít stěžovateli
možnost takovým novým odborným zjištěním oponovat, resp . ověřovat je, a to – zejména k panujícímu ročnímu období (zima)
a v kontextu dosavadních zjištění a mnohaletých pozorování v dané lokalitě – možné
nebylo . Proto má Nejvyšší správní soud za
Pobočný spolek Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu proti Ministerstvu životního prostředí, za účasti 1) Ředitelství vodních cest České republiky, 2) města Přelouč,
3) spolku „Karlínsko-Libeňské kaskády“, o udělení výjimky z ochranných podmínek
zvláště chráněných živočichů, o kasační stížnosti žalobce . slivosti, jestliže jeho odsouzení bylo zahlazeno podle § 69 trestního zákona z roku 1961,
resp . podle § 105 trestního zákoníku z roku
2009 . Ustanovení § 12 odst . 5 věty druhé zákona o myslivosti se na mysliveckého hospo- a č . 349/2009 Sb .