6 Azs 157/2025

6 Azs 157/2025- 18 - text

6 Azs 157/2025 - 21

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobce: I. B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce ze dne 10. 9. 2025 o udělení dočasné ochrany pro nepřijatelnost, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025

19,

I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. V souvislosti s invazí Ruské federace na území Ukrajiny opustil v dubnu 2025 zemi původu a vycestoval do Rumunska, kde mu dle jeho tvrzení mělo být automaticky uděleno oprávnění k pobytu pro osoby požívající dočasné ochrany. Žalobce následně dne 10. 9. 2025 požádal o udělení oprávnění k pobytu plynoucí z dočasné ochrany v České republice. V žádosti uvedl, že jeho „dočasná ochrana“ v Rumunsku byla ukončena (resp. zrušena) a přiložil certifikát rumunského velvyslanectví v Praze osvědčující, že se na tomto velvyslanectví vzdal práv plynoucích z dočasné ochrany na území Rumunska a vrátil povolení k pobytu (residency permit). Žalovaný žalobcovu žádost vrátil jako nepřijatelnou, neboť žalobce považoval za držitele dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, přičemž Česká republika učinila vůči Evropské komisi prohlášení o riziku vyčerpání kapacit, a byly tak naplněny podmínky nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“).

[2] Žalobce se proti postupu žalovaného bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který jí vyhověl. Rozsudkem označeným v záhlaví vyslovil nezákonnost zásahu žalovaného spočívajícího ve vrácení žalobcovy žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 10. 9. 2025, zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. Soud stručně zrekapituloval závěry dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu z období po přijetí rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, C

753/23, ve věci Krasiliva, která konstatovala nesoulad § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s právem Evropské unie [konkrétně s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), doplněným o dohodu členských států o vyloučení aplikace čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“)]. Nejvyšší správní soud dle městského soudu opakovaně vyložil, že z citovaných pramenů práva vyplývá státním příslušníkům Ukrajiny právo zvolit si hostitelský členský stát pro svůj pobyt plynoucí z dočasné ochrany, jakož i právo přemístit pobyt do jiného členského státu.

[2] Žalobce se proti postupu žalovaného bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který jí vyhověl. Rozsudkem označeným v záhlaví vyslovil nezákonnost zásahu žalovaného spočívajícího ve vrácení žalobcovy žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 10. 9. 2025, zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. Soud stručně zrekapituloval závěry dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu z období po přijetí rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, C

753/23, ve věci Krasiliva, která konstatovala nesoulad § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina s právem Evropské unie [konkrétně s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), doplněným o dohodu členských států o vyloučení aplikace čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“)]. Nejvyšší správní soud dle městského soudu opakovaně vyložil, že z citovaných pramenů práva vyplývá státním příslušníkům Ukrajiny právo zvolit si hostitelský členský stát pro svůj pobyt plynoucí z dočasné ochrany, jakož i právo přemístit pobyt do jiného členského státu.

[3] Dle městského soudu nebylo právo na přemístění pobytu v rámci Evropské unie popřeno ani odůvodněním nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), které dle hodnocení soudu žalovaný dezinterpretuje tím, že z něj dovozuje apriorní vyloučení práva přemístit pobyt osoby požívající dočasné ochrany do jiného členského státu.

[4] Městský soud dále konstatoval, že nový vnitrostátní důvod pro vrácení žádosti obsažený nyní v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je sloučením a reformulací dosavadních důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce doplněným toliko o podmínku oznámení žalovaného Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob (dále jen „oznámení o riziku vyčerpání kapacit“). Rovněž na tento důvod vrácení žádosti však lze dle městského soudu vztáhnout závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, k jejímuž překonání novelou lex Ukrajina (zákonem č. 314/2025 Sb.) nemohlo dojít z důvodu rozporu s unijním právem. Oznámení o riziku vyčerpání kapacit (§ 3 odst. 3 lex Ukrajina) se dle městského soudu blíží oznámení členského státu dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně (který však hovoří o překročení kapacit, nikoli o pouhém riziku jejich vyčerpání). Toto oznámení je politickým aktem, z něhož nelze dovozovat překonání závěrů dosavadní judikatury. Pro žadatele nemá takové oznámení členského státu žádné důsledky.

[5] Žalovaný měl proto dle městského soudu nejprve postavit najisto, zda žalobce je, či není aktuálně držitelem oprávnění plynoucích z dočasné ochrany v Rumunsku, přičemž nemohl vycházet toliko z informačního systému Temporary Protection Platform. Pokud by snad žalobce dočasnou ochranou v Rumunsku stále disponoval, měl žalovaný ověřit, zda rumunské právo nespojuje její zánik s přiznáním v jiném státě [obdoba § 5 odst. 8 písm. b) lex Ukrajina]. Pokud by tomu tak nebylo, měl dále žalobce poučit o možnosti zneplatnit svoji případně stále existující dočasnou ochranu v Rumunsku.

II. Kasační stížnost

[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž nejprve upozornil, že Nejvyšší správní soud by měl při rozhodování zvážit opětovné položení předběžné otázky SDEU s tím, že „všechny případy by měly být do té doby přerušeny“, a to jak u soudů, tak na úrovni správního orgánu.

[7] K věci samé uvedl, že pokud by mělo existovat právo sekundárního pohybu, muselo by podle stěžovatele plynout přímo z textu směrnice o dočasné ochraně. Přímý účinek směrnice vyžaduje, aby bylo jasně, přesně a bezpodmínečně formulováno právo, které je jednotlivci garantováno. Takové ustanovení však ve směrnici chybí. Ani normativní text prováděcího rozhodnutí 2022/382 právo sekundárního pohybu neobsahuje. Naopak, pozdější prováděcí rozhodnutí 2025/1460 potvrzuje, že předchozí výklad nebyl správný. Stěžovatel zdůraznil, že v případě sekundárního pohybu se již nejedná o prchání z válečného konfliktu, ale o pouhé stěhování.

[8] Ve vztahu k recitálům 4 a 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2025/1460 stěžovatel upozornil, že žádný z nich a ani rozsudek ve věci Krasiliva nepožadují asistenci orgánů členského státu ve vztahu k držiteli dočasné ochrany při „zrušení jeho dočasné ochrany“ v jiném členském státě. Podle stěžovatele výkladové pravidlo recitálu 6 tohoto odůvodnění poskytuje rovněž výklad recitálu 5, který se týká vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Rada tím podle něj (1) dala najevo, že žádosti osob, které jsou oprávněny k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu, by měly být bez dalšího zamítnuty, a (2) upřesnila význam dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Stěžovatel je přesvědčen, že je stěžejní, jaký význam přikládají dohodě její účastníci, obzvlášť pokud byla schválena jednomyslně.

[9] Stěžovatel má za to, že právo přestěhování v rámci Evropské unie náleží pouze jejím občanům, nikoli příslušníkům třetích zemí oprávněně pobývajícím na území některého z členských států. Rada nemůže prováděcím rozhodnutím rozšířit rozsah práv, která jsou osobám požívajícím dočasnou ochranu přiznána. Pokud tedy právo sekundárního pohybu neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, nelze je dovozovat z prováděcího rozhodnutí z roku 2022. V rozsudku ze dne 19. 12. 2024, C

244/24 a C

290/24, ve věci Kaduna, SDEU upozornil, že toto prováděcí rozhodnutí nemůže být v rozporu s uvedenou směrnicí ani ji toto rozhodnutí nemůže měnit. Jeho smyslem je pouze vyjasnit obsah konkrétních ustanovení směrnice a určit způsoby jejich provádění.

[10] Podle stěžovatele je sporný dosavadní výklad Nejvyššího správního soudu, dle kterého učinila

li jednou Česká republika spolu s ostatními státy prohlášení, je jím navždy vázána, ledaže by se s každým členským státem individuálně dohodla jinak. Článek 11 směrnice o dočasné ochraně je navíc podle stěžovatele irelevantní, protože druhotné pohyby neřeší. Stěžovatel odkázal rovněž na společné prohlášení Německa a České republiky, které podle něj interpretaci prováděcího rozhodnutí 2022/382 dále osvětluje. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nové body odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2025/1460 na závěrech judikatury nic nemění.

[10] Podle stěžovatele je sporný dosavadní výklad Nejvyššího správního soudu, dle kterého učinila

li jednou Česká republika spolu s ostatními státy prohlášení, je jím navždy vázána, ledaže by se s každým členským státem individuálně dohodla jinak. Článek 11 směrnice o dočasné ochraně je navíc podle stěžovatele irelevantní, protože druhotné pohyby neřeší. Stěžovatel odkázal rovněž na společné prohlášení Německa a České republiky, které podle něj interpretaci prováděcího rozhodnutí 2022/382 dále osvětluje. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nové body odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2025/1460 na závěrech judikatury nic nemění.

[11] Stěžovatel dále uvedl, že pro stěhování státních příslušníků Ukrajiny v rámci Evropské unie Česká republika počítá s využitím standardních migračních kanálů, tedy s podáním žádosti o pobytové oprávnění přes Generální konzulát České republiky ve Lvově (a to i vzdáleně). Doplnil statistické údaje, z nichž má vyplývat, že většině takových žádostí v roce 2024 a v lednu až září 2025 bylo vyhověno. Podle informací generálního konzulátu údajně 85 % těchto žádostí podávají osoby, které pobývají v režimu dočasné ochrany na území jiného členského státu. Neudělením dočasné ochrany tedy dotyčná osoba není vystavena povinnosti vrátit se na Ukrajinu a má reálnou možnost získat pobytové oprávnění stěžovatelem preferovaným způsobem.

[12] Závěrem stěžovatel odkázal na legislativní proces v souvislosti se změnou zákona, při němž došlo k přijetí § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Nejprve citoval zápis z 55. schůze výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny PČR, která se konala dne 27. 5. 2025, následně části stenozáznamu z druhého a třetího čtení sněmovního tisku č. 931 (9. volební období, 2021–2025, digitální repozitář Poslanecké sněmovny PČR). Z těchto materiálů je podle stěžovatele patrné, že Poslanecká sněmovna PČR se pozměňovacím návrhem řádně a vědomě zabývala a že byl podpořen napříč politickým spektrem. Stěžovatel uvádí, že „v posledním období se situace dramaticky zhoršuje“ a že eviduje zhruba 100% nárůst počtu žádostí (z jím uváděných dat vyplývá, že má pravděpodobně na mysli nárůst mezi 35. týdnem tohoto roku, kdy bylo evidováno 1 615 žádostí, a 37. týdnem, kdy bylo evidováno 3 319 žádostí). Dle stěžovatele se jedná o nejvyšší počty od konce první vlny žádostí v roce 2022.

[13] Stěžovatel je přesvědčen, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina není rozporný s unijním právem a je součástí českého právního řádu. Proto podle něj postupoval. Ve směrnici o dočasné ochraně jakožto minimálním standardu žádné mezery nejsou, v neřešených otázkách mají členské státy prostor pro vlastní úvahu. Proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[14] Žalobce práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[15] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[16] Co do obsahu prakticky totožnou kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud nedávným rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025

18. Se závěry tohoto rozsudku se Nejvyšší správní soud i v této věci ztotožňuje, odkazuje na ně a dále je toliko stručně rekapituluje.

[17] Podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina (ve znění účinném od 3. 9. 2025) žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže

[…]

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

[…]

j) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.“.

[18] Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina (ve znění účinném od 3. 9. 2025) Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

[19] Nejvyšší správní soud v prvé řadě podotýká, že lex Ukrajina i nadále používá nepřesnou terminologii, která může vést k chybnému chápání problematiky. Nejvyšší správní soud proto odkazuje na svou dřívější judikaturu, z níž správně vycházel i městský soud, kde s odkazy na oba zmiňované rozsudky SDEU k dočasné ochraně (ve věci Kaduna a ve věci Krasiliva) vysvětlil, že oprávněným vysídleným osobám (spadajícím do obligatorních kategorií ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382) dočasnou ochranu udělila Rada prováděcím rozhodnutím 2022/382 a členské státy pouze deklaratorně potvrzují tento status tím, že jim přiznávají jednotlivá práva s dočasnou ochranou spojená, především právo pobytu (rozsudky ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023

27, č. 4683/2025 Sb. NSS, bod 19 nebo ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024

42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 31).

[19] Nejvyšší správní soud v prvé řadě podotýká, že lex Ukrajina i nadále používá nepřesnou terminologii, která může vést k chybnému chápání problematiky. Nejvyšší správní soud proto odkazuje na svou dřívější judikaturu, z níž správně vycházel i městský soud, kde s odkazy na oba zmiňované rozsudky SDEU k dočasné ochraně (ve věci Kaduna a ve věci Krasiliva) vysvětlil, že oprávněným vysídleným osobám (spadajícím do obligatorních kategorií ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382) dočasnou ochranu udělila Rada prováděcím rozhodnutím 2022/382 a členské státy pouze deklaratorně potvrzují tento status tím, že jim přiznávají jednotlivá práva s dočasnou ochranou spojená, především právo pobytu (rozsudky ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023

27, č. 4683/2025 Sb. NSS, bod 19 nebo ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024

42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 31).

[20] Nejvyšší správní soud dále opakuje pravidlo, že členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně. V této souvislosti odkazuje na podrobné odůvodnění obsažené již v rozsudku ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024

29, č. 4638/2024 Sb.NSS, body 42 až 45. Kasačními námitkami, dle kterých směrnice o dočasné ochraně právo sekundárního pohybu nezaručuje, se pak Nejvyšší správní soud taktéž zabýval opakovaně [stejně jako otázkou nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina], a to počínaje výše citovanými rozsudky č. j. 5 Azs 273/2023

27 a č. j. 1 Azs 174/2024

42. Konkrétně pak existenci práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu Nejvyšší správní soud podrobně popsal a odůvodnil v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024

42 (body 53 až 70) a v navazujících rozsudcích, jimiž byla zamítnuta první série stěžovatelem podaných kasačních stížností. Námitkami týkajícími se recitálů 4 a 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2025/1460 se pak Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025

28 (body 11 až 14), jakož i v navazujících rozsudcích, kterými byla zamítnuta druhá série stěžovatelových kasačních stížností. V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž vypořádal tu kasační námitku, dle které prováděcí rozhodnutí nemůže rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany přiznána, jakož i stěžovatelem vznesenou argumentaci týkající se jednostranných prohlášení České republiky a Německa (bod 15). Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou již dříve uplatněnou argumentaci pouze opakuje, aniž by reflektoval její vypořádání ve výše uvedené judikatuře, Nejvyšší správní soud toliko odkazuje na příslušné pasáže shora vyjmenovaných rozsudků, které jsou stěžovateli známy, a tedy je není třeba znovu opakovat.

[20] Nejvyšší správní soud dále opakuje pravidlo, že členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně. V této souvislosti odkazuje na podrobné odůvodnění obsažené již v rozsudku ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024

29, č. 4638/2024 Sb.NSS, body 42 až 45. Kasačními námitkami, dle kterých směrnice o dočasné ochraně právo sekundárního pohybu nezaručuje, se pak Nejvyšší správní soud taktéž zabýval opakovaně [stejně jako otázkou nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina], a to počínaje výše citovanými rozsudky č. j. 5 Azs 273/2023

27 a č. j. 1 Azs 174/2024

42. Konkrétně pak existenci práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu Nejvyšší správní soud podrobně popsal a odůvodnil v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024

42 (body 53 až 70) a v navazujících rozsudcích, jimiž byla zamítnuta první série stěžovatelem podaných kasačních stížností. Námitkami týkajícími se recitálů 4 a 6 odůvodnění prováděcího rozhodnutí 2025/1460 se pak Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025

28 (body 11 až 14), jakož i v navazujících rozsudcích, kterými byla zamítnuta druhá série stěžovatelových kasačních stížností. V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž vypořádal tu kasační námitku, dle které prováděcí rozhodnutí nemůže rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany přiznána, jakož i stěžovatelem vznesenou argumentaci týkající se jednostranných prohlášení České republiky a Německa (bod 15). Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou již dříve uplatněnou argumentaci pouze opakuje, aniž by reflektoval její vypořádání ve výše uvedené judikatuře, Nejvyšší správní soud toliko odkazuje na příslušné pasáže shora vyjmenovaných rozsudků, které jsou stěžovateli známy, a tedy je není třeba znovu opakovat.

[21] V souvislosti se stěžovatelovou argumentací však lze nad rámec výše uvedeného poznamenat, že výkladem ex post nelze popřít skutečný obsah rozhodnutí členských států, který je zřejmý z jejich společného prohlášení: „S cílem podpořit členské státy, které jsou hlavními vstupními místy hromadného přílivu vysídlených osob prchajících před válkou z Ukrajiny, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady ze dne 4. března 2022, a s cílem prosazovat rovnováhu mezi úsilím všech členských států se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice 2001/55/ES na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s uvedeným prováděcím rozhodnutím Rady a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak.“ Z citovaného textu prohlášení jednoznačně vyplývá, že se od něj nelze jednostranně odchýlit. Zároveň je zřejmé, že státy tímto prohlášením aktivovaly napříč celou Evropskou unií možnost, s níž výslovně počítá poslední věta čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Není přitom podstatné, že se jedná o dohodu mnohostrannou, neboť i na ni lze nahlížet jako na sérii dvoustranných dohod. To potvrzuje rovněž prováděcí rozhodnutí 2022/382 (recitál 15 jeho odůvodnění). Skutečnost, že na vyloučení čl. 11 se nic nezměnilo, pak plyne i z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 (recitál 5 odůvodnění), přičemž normativním obsahem tohoto prováděcího rozhodnutí (stejně jako všech předchozích, která následovala po prvotním prováděcím rozhodnutí 2022/382) je, jak připouští i stěžovatel, jen prodloužení trvání dočasné ochrany o další rok. Výklad obsažený v recitálu 6 odůvodnění nového prováděcího rozhodnutí 2025/1460 pouze upřesňuje, že práva v souvislosti s dočasnou ochranou nemají být čerpána ve dvou státech zároveň. Nevyvrací však možnost jejich čerpání postupně, tedy možnost druhotné volby státu pobytu, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně v judikatuře konstatoval.

[22] I vzhledem k délce válečného konfliktu je pochopitelné, že některé vysídlené osoby mohou mít legitimní zájem přesunout se do jiného státu, než kde původně požádaly o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v domnění, že půjde o situaci toliko přechodnou. Nelze bez dalšího dovozovat, že jejich motivací pro pobyt na území České republiky není primárně útěk před ozbrojeným konfliktem. Konstatování stěžovatele, že vysídlená osoba, jejíž vlast (pokud jde o ukrajinské občany) sužuje bezprecedentní válečný konflikt, se pouze „stěhuje“, považuje soud za nepřípadné.

[23] Ke stěžovatelově argumentaci legislativním procesem pak Nejvyšší správní soud pouze stručně doplňuje, že ani projednání v příslušných výborech Poslanecké sněmovny PČR a souhlas napříč politickým spektrem nemůže zvrátit skutečnost, že přijatá změna je nadále v rozporu s unijním právem. Česká republika nemůže jednostranně ustoupit od svých závazků, které jí plynou z unijního práva.

[24] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že stěžovatel sice navrhl opětovné předložení předběžné otázky SDEU, nevysvětlil však, jak by taková nová předběžná otázka měla znít. Opakuje pouze své přesvědčení, že odpověď SDEU v rozsudku ve věci Krasiliva na předchozí předběžnou otázku je vykládána chybně. Stěžovatel neuvádí ani to, že by zodpovězení předběžné otázky bylo potřebné k posouzení souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s unijním právem. Nikterak nenapadá ani závěr městského soudu, že se de facto jedná o spojení dvou dosavadních důvodů nepřijatelnosti, doplněné toliko o další podmínku, která je nadto plně v moci stěžovatele. Proti úvahám městského soudu ohledně oné nové podmínky (tedy oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina) stěžovatel vůbec neargumentuje a nevyvrací ani závěr městského soudu, že i tato podmínka je v rozporu s unijním právem, resp. nemůže mít na unijní právo, které garantuje dočasnou ochranu, vliv.

[25] V souvislosti s oznámením o riziku vyčerpání kapacit je dále nutno zmínit, že stěžovatel neuvedl, kdy a jakým způsobem za účinnosti § 3 odst. 3 lex Ukrajina (sic!) takové oznámení Evropské komisi zaslal. Odkazuje toliko na dopis ze dne 25. 8. 2025, který je součástí správního spisu, tedy dopis datovaný před nabytím účinností novely lex Ukrajina provedené zákonem č. 314/2025 Sb., který byl vyhlášen dne 2. 9. 2025 a nabyl účinnosti dne 3. 9. 2025. Nejvyšší správní soud podotýká, že tento dopis neobsahoval žádné detaily ohledně toho, jaké jsou kapacity České republiky a ve kterých konkrétních oblastech jsou překročeny, resp. hrozí, že budou překročeny. Z veřejně dostupných zdrojů (např. zpráv stěžovatele o situaci v oblasti migrace) přitom na první pohled neplyne, že by se situace v měsících před odesláním dopisu skokově zhoršila. Případný náhlý hromadný příliv vysídlených osob by přitom představoval důvod pro aplikaci čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně a koordinované řešení ze strany orgánů Evropské unie. I kdyby tedy k takovému náhlému nárůstu došlo, nemohlo by to ospravedlnit vracení jednotlivých žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelných, tedy bez jejich věcného posouzení podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, neboť takový postup směrnice o dočasné ochraně neumožňuje.

[26] Popisuje

li stěžovatel možnost požádat o pobytové oprávnění v České republice u Generálního konzulátu České republiky ve Lvově a využití běžných imigračních kanálů, tato námitka je ve vztahu k zákonnosti napadeného rozsudku irelevantní, neboť nikterak nevyvrací závěry vyslovené městským soudem. Nejvyšší správní soud navíc zdůrazňuje, že dočasná ochrana – na rozdíl od běžných pobytových oprávnění – nesleduje určitý vymezený účel (zaměstnání, studium, ad.), ale ochranu vysídlených osob před ohrožením života, tělesné integrity a jinou újmou spojenou s válkou na Ukrajině. Není na správním orgánu, aby namísto jednotlivce vybíral mezi více možnostmi, neboť každá osoba je oprávněna vybrat si v rámci platné právní úpravy možnost pro ni a její situaci nejvhodnější. V této souvislosti je též nutno poznamenat, že tato část stěžovatelovy argumentace působí vnitřně rozporně. Stěžovatel na jedné straně tvrdí, že v případě žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nepostačují kapacity veřejných služeb. Při popisu možnosti požádat o pobytové oprávnění na generálním konzulátu však na straně druhé vyvolává dojem, že většině těchto žádostí bude vyhověno. Nevysvětluje však, proč vysídlené osoby s dočasnou ochranou veřejné služby zatěžují, zatímco držitelé jiných pobytových oprávnění dle zákona o pobytu cizinců nikoli. Stěžovateli také musejí být známy deklarace řady veřejných představitelů a činitelů, dle kterých držitelé dočasné ochrany přispívají do státního rozpočtu České republiky výrazně více, než z něj čerpají. Je tudíž otázkou, zda a jak přesně jsou veřejné služby pod „bezprecedentním tlakem“ (unprecedented pressure on national public services, jak uvádí stěžovatel v dopise Evropské komisi ze dne 25. 8. 2025.

[26] Popisuje

li stěžovatel možnost požádat o pobytové oprávnění v České republice u Generálního konzulátu České republiky ve Lvově a využití běžných imigračních kanálů, tato námitka je ve vztahu k zákonnosti napadeného rozsudku irelevantní, neboť nikterak nevyvrací závěry vyslovené městským soudem. Nejvyšší správní soud navíc zdůrazňuje, že dočasná ochrana – na rozdíl od běžných pobytových oprávnění – nesleduje určitý vymezený účel (zaměstnání, studium, ad.), ale ochranu vysídlených osob před ohrožením života, tělesné integrity a jinou újmou spojenou s válkou na Ukrajině. Není na správním orgánu, aby namísto jednotlivce vybíral mezi více možnostmi, neboť každá osoba je oprávněna vybrat si v rámci platné právní úpravy možnost pro ni a její situaci nejvhodnější. V této souvislosti je též nutno poznamenat, že tato část stěžovatelovy argumentace působí vnitřně rozporně. Stěžovatel na jedné straně tvrdí, že v případě žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nepostačují kapacity veřejných služeb. Při popisu možnosti požádat o pobytové oprávnění na generálním konzulátu však na straně druhé vyvolává dojem, že většině těchto žádostí bude vyhověno. Nevysvětluje však, proč vysídlené osoby s dočasnou ochranou veřejné služby zatěžují, zatímco držitelé jiných pobytových oprávnění dle zákona o pobytu cizinců nikoli. Stěžovateli také musejí být známy deklarace řady veřejných představitelů a činitelů, dle kterých držitelé dočasné ochrany přispívají do státního rozpočtu České republiky výrazně více, než z něj čerpají. Je tudíž otázkou, zda a jak přesně jsou veřejné služby pod „bezprecedentním tlakem“ (unprecedented pressure on national public services, jak uvádí stěžovatel v dopise Evropské komisi ze dne 25. 8. 2025.

[27] Nejvyšší správní soud tak ve shodě se závěry a hodnocením městského soudu uzavírá, že vrácením žalobcovy žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelné se stěžovatel dopustil nezákonného zásahu. Nejvyšší správní soud proto apeluje na stěžovatele, aby v řízení o žádosti postupoval v souladu se závazným právním názorem městského soudu, který vychází z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch a náhrada nákladů by mu sice náležela, neučinil však žádný úkon, za který by mu náhrada nákladů náležela. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025

Mgr. Ing. Veronika Juřičková

předsedkyně senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí