Ustanovení $ 24 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., představovalo speciální úpravu doručování písemností účastníku řízení, jež vylučo- vala použití 6 24 správního řádu z roku 1967. x% xx
Ustanovení $ 24 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., představovalo speciální úpravu doručování písemností účastníku řízení, jež vylučo- vala použití 6 24 správního řádu z roku 1967. x% xx
(6) IV. Při posouzení předložené sporné právní otázky vycházel rozšířený senát z obecných právně teoretických východisek pro výklad vztahu dvou kolidujících právních norem. V případě úpravy doručování podle správní- ho řádu a úpravy doručování podle zákona o azylu jde o úpravu správního procesu, která je vzájemně rozdílná. Při aplikaci té které normy je tak třeba přistoupit k využití inter- pretačních právně logických zásad, které pří- padný konflikt norem řeší. Jedním z takových teoretických principů je zásada lex specialis derogat legi generali. K její aplikaci v případě zákona o azylu nutí ostatně sám tento zákon v ustanovení $ 9. V době účinnosti úpravy do- 35 1748 ručování, která je jádrem sporu, toto ustano- vení znělo: „V řízení se postupuje podle správ- ního řádu, není-li dále stanoveno jinak.“ Šlo tedy o zjevný poukaz na to, že procesní režim správního řízení podle správního řádu může být zákonem o azylu jako zákonem speciálním prolomen. V případě aplikace zásady lex spe- cialis derogat legi generali je pak nutné zjišťo- vat, do jaké míry speciální úprava tvoří úpra- vu úplnou, tj. jinými slovy, do jaké míry obecný režim nahrazuje. Rozšířený senát předloženou věc posou- dil na základě aplikace uvedené zásady takto: Podle $ 24 zákona o azylu, účinného v do- bě doručování písemností v azylovém řízení v projednávaném případu, tj. ve znění zákona č. 2/2002 Sb., se písemnosti doručují do vlast- ních rukou žadatele o udělení azylu (odsta- vec 1). Písemnost, kterou se nepodařilo doru- čit, se uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlá- šen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedo- ručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím ne- bo pobytovém středisku na úřední desce. Ne- vyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (odstavec 2). Po hodnověrném zjištění, že se Žadatel o udělení azylu dlouho- době nezdržuje v místě, kde je hlášen k poby- tu, se v případě, že místo jeho pobytu není známo, doručení provede podle odstavce 2, jak vyplývá z odstavce 3. V případě $ 24 záko- na o azylu jde tedy nesporně o úpravu spe- ciální k úpravě obsažené v ustanovení $ 24 správního řádu. Jde tedy pouze o to, v jakém rozsahu je speciální úprava s to vyloučit úpra- vu obecnou. Při posouzení této otázky rozšířený senát vyšel z toho, že pokud $ 24 odst. 1 zákona o azylu uvádí, že písemnosti se doručují předně do vlastních rukou žadatele o udělení azylu, jde o základní pravidlo, které je třeba aplikovat vždy, nestanoví-li zákon výjimku. Tou je situace předvídaná toliko v $ 24 odst. 3 zákona o azylu. Pokud však $ 24 odst. 2 záko- na o azylu stanoví postup doručení pro pří- 36 pad, že se písemnost nepodařilo doručit, aniž by toto ustanovení blíže vyjadřovalo, jakou formu doručení má na mysli, pak vzhledem k systematické návaznosti $ 24 odst. 2 zákona o azylu na $ 24 odst. 1 téhož zákona získává toto ustanovení smyslu toliko za předpokla- du, že doručením je tu myšleno pouze faktic- ké doručení, jež se nezdařilo při postupu po- dle $ 24 odst. 1 zákona o azylu. Pokud by se totiž doručením podle od- stavce 1 mělo rozumět doručení jakékoli, tj. i doručení uložením a marným uplynutím úložní doby podle ustanovení $ 24 odst. 2 správního řádu, potom případy, kdy se nepo- dařilo doručit, a tedy kdy se postupuje podle $ 24 odst. 2 zákona o azylu, by ve skutečnosti nemohly nastat, neboť situace, kdy by žadate- li nebylo možno doručit, by se kryly s přípa- dy, kdy by se žadatel nezdržoval tam, kam mu bylo doručováno. Tyto situace by se však zá- roveň kryly s případy podávanými z $ 24 odst. 3 zákona o azylu, jež je třeba vyložit v tom smyslu, že za podmínek tam stanovených není třeba činit pokus podle $ 24 odst. 1 zákona o azylu a lze ihned, tj. bez takového marného pokusu, postupovat přímo podle $ 24 odst. 2 zákona o azylu. Konstrukce, podle něhož by se nejprve podle $ 24 odst. 1 zákona o azylu vyjma případů podávaných z $ 24 odst. 3 téhož zákona při doručování vždy postupovalo podle správního řádu, a to včetně doručení uložením a marným uplynutím úložní doby, a teprve za předpokladu, že by se ani takové doručení ne- zdařilo, by stěžovatel přistoupil k doručení po- dle $ 24 odst. 2 zákona o azylu, by postrádala ja- kéhokoli smyslu. Pokud by se měl $ 24 odst. 2 zákona o azylu aplikovat výlučně v případech uvedených v $ 24 odst. 3 zákona o azylu, pak sa- motné ustanovení $ 24 odst. 2 zákona o azylu, systematicky zařazené mezi odstavce 1 a 3, by postrádalo jakéhokoli významu. Je tedy nutné připustit jeho samostatnou aplikaci i v jiných případech, než které přicházejí v úvahu aplika- cí $ 24 odst. 3 zákona o azylu. V. Ve světle výše uvedené úvahy proto rozší- řený senát Nejvyššího správního soudu do- spěl k závěru, že nelze považovat za udržitel- ný výklad směřující k tomu, že se v případě SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$S 1/2009 1749 doručování podle ustanovení $ 24 zákona o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., použi- je subsidiárně správní řád. Podle názoru roz- šířeného senátu je třeba se přiklonit k výkla- du respektujícímu mimo jiné i zásady právní logiky, podle něhož $ 24 odst. 2 zákona 0 azy- lu skutečně řeší případy náhradního doruče- ní písemnosti, kdy je místo žadatelova pobytu známo, žadatel se tam zdržuje, byl uskuteč- něn pokus o doručení podle $ 24 odst. 1 zá- kona o azylu, avšak písemnost se nepodařilo fakticky (nikoli tedy marným uplynutím úlož- ní doby po jejím uložení) doručit. Právní úprava podávaná z $ 24 odst. 3 zákona o azy- lu se pak vztahuje na případy náhradního do- ručení písemností tehdy, pokud se žadatel v místě hlášeného pobytu dlouhodobě nezdr- žuje. V takovém případě by totiž byl pokus o doručení podle $ 24 odst. 1 zákona o azylu vždy marný. Jinými slovy lze uzavřít, že po- stup podle $ 24 odst. 2 zákona o azylu přichá- zí v úvahu nikoli pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky podle $ 24 odst. 3 zákona o azylu, ale též tehdy, pokud se postupem podle $ 24 odst. 1 zákona o azylu nepodařilo zásilku fak- ticky doručit. Ustanovení $ 24 zákona o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tedy předsta- vuje speciální úpravu doručování, která je na- tolik komplexní, že subsidiární použití správ- ního řádu jako předpisu obecného vylučuje. Mezinárodní ochrana: hodnocení důkazů; výjimečné postavení v rámci azylově relevantní skupiny; pronásledování k $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České re- Six publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (v textu též „kvalifikační směrnice“) I. Pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vy- vrátit listinnými či jinými důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, správní orgán je povinen z takového tvrzení vycházet. II. Pokud žadatel o mezinárodní ochranu zastává v rámci azylově relevantní sku- piny významné postavení, je správní orgán povinen k této skutečnosti přihlédnout a zaměřit se na to, zdali u takového žadatele neexistuje zvýšená pravděpodobnost pronásledování (oproti řadovým členům dané skupiny) právě z důvodu jeho vý- znamného postavení ve skupině. IH. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické názory žadatele či pohlaví ($ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) by- ly „výlučnou“ příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu „rozhodující“.
Vadzim A. (Bělorusko) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalovaného.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel (§ 102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel vytýká krajskému soudu nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky splnění podmínek pro zastavení řízení; jde o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a v mezích uplatněného kasačního důvodu (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Je-li namítána nezákonnost pro nesprávné posouzení právní otázky, jež byla pro rozhodnutí ve věci klíčovou, pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky, jež by přivodilo důvodnost kasační stížnosti, by mohl být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Jak již bylo v rekapitulaci kasační stížnosti uvedeno, stěžovatel implicite odmítá závěr krajského soudu o tom, že by použití ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu bylo vyloučeno komplexní speciální úpravou zákona o azylu, neboť odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 30/2003, z něhož podle stěžovatele vyplývá, že k doručení podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu je možné přistoupit pouze tehdy, jsou-li naplněny podmínky odstavce třetího téhož ustanovení (místo pobytu žadatele o azyl není známo a žadatel se prokazatelně nezdržuje v místě, kde byl hlášen k pobytu). Jakkoliv ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citované stěžovatelem neobsahuje explicitní vyjádření myšlenky možnosti subsidiárního použití ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu ve spojení s ustanovením § 24 zákona o azylu, přesto lze z kontextu celého rozhodnutí dovozovat, že z tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud vycházel. Rozhodující šestý senát Nejvyššího správního soudu při předběžné poradě ve věci ovšem dospěl k závěru, že se hodlá v rozhodné otázce od tohoto názoru dosud Nejvyšším správním soudem (byť spíše implicite) zastávaného odchýlit.
Rozhodnou otázku rozhodující šestý senát definuje tak, že jde o určení, zda bylo při doručování písemností žadateli o udělení azylu v době od 1. 2. 2002 do 13. 10. 2005 (tedy v době účinnosti zákona o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb.) možné subsidiárně použít úpravu doručování obsaženou v ustanovení § 24 správního řádu, nebo zda ustanovení § 24 zákona o azylu ve znění účinném ve výše vymezeném období představovalo komplexní speciální úpravu doručování v azylovém řízení, která subsidiární použití správního řádu zcela vylučuje. Právní názor, že v případě doručování ve vymezené situaci se subsidiárně použije ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, jak šestý senát zjistil, nebyl explicitně obsažen v žádném judikátu Nejvyššího správního soudu, nicméně implicite z něho vycházela převažující část dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu. Ve skutkově obdobných případech, jako je věc projednávaná, je možné odkázat především na rozsudek ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 Azs 30/2003 - 47, ze dne 6. 4. 2004, č. j. 2 Azs 90/2003 - 53, ze dne 16. 11. 2004, č. j. 4 Azs 278/2004 - 58 (www.nssoud.cz). Tato rozhodnutí potvrzují rozhodnutí jak žalovaného, tak krajských soudů, která vycházela z toho, že účastníkům řízení o udělení azylu, jejichž pobyt byl znám a kteří se v místě pobytu zdržovali, leč nebyli zastiženi, bylo doručováno náhradním způsobem podle ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, a považují tento způsob doručování za zákonný. Rozhodující šestý senát ovšem dospěl k názoru opačnému. Proto věc v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 s. ř. s. usnesením ze dne 8. 6. 2006, č. j. 6 Azs 184/2005 - 82, postoupil rozšířenému senátu. Ten se ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2006, č. j. 6 Azs 184/2005 - 93, přiklonil k názoru šestého senátu a rozhodl, že „ustanovení § 24 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., představovalo speciální úpravu doručování písemností účastníku řízení, jež vylučovala použití § 24 správního řádu (č. 71/1967 Sb.).“ S tímto závazným právním názorem vrátil věc zpět k dalšímu projednání a rozhodnutí šestému senátu.
Jádrem argumentace rozšířeného senátu, jakož i senátu šestého, je skutečnost, že při posouzení výše definované sporné právní otázky je třeba vycházet z obecných právně teoretických východisek pro výklad vztahu dvou kolidujících právních norem. V případě úpravy doručování podle správního řádu a úpravy doručování podle zákona o azylu jde o úpravu správního procesu, která je vzájemně rozdílná. Při aplikaci té které normy je tak třeba přistoupit k využití interpretačních právně logických zásad, které případný konflikt norem řeší. Jedním z takových teoretických principů je zásada lex specialis derogat legi generali. K její aplikaci v případě zákona o azylu nutí ostatně sám tento zákon v ustanovení § 9. V době účinnosti úpravy doručování, která je jádrem sporu, toto ustanovení znělo: „V řízení se postupuje podle správního řádu , není-li dále stanoveno jinak.“ Šlo tedy o zjevný poukaz na to, že procesní režim správního řízení podle správního řádu může být zákonem o azylu jako zákonem speciálním prolomen. V případě aplikace zásady lex specialis derogat legi generali je pak nutné zjišťovat, do jaké míry speciální úprava tvoří úpravu úplnou, tj. jinými slovy, do jaké míry obecný režim nahrazuje.
Při použití uvedené zásady pak je třeba podle názoru Nejvyššího správního soudu posoudit spornou právní otázku takto:
Podle § 24 zákona o azylu účinného v době doručování písemností v azylovém řízení v projednávaném případu, tj. ve znění zákona č. 2/2002 Sb., se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu (odstavec 1). Písemnost, kterou se nepodařilo doručit, se uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (odstavec 2). Po hodnověrném zjištění, že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, se v případě, že místo jeho pobytu není známo, doručení provede podle odstavce 2, jak vyplývá z odstavce 3. V případě § 24 zákona o azylu jde tedy nesporně o úpravu speciální k úpravě obsažené v ustanovení § 24 správního řádu. Jde tedy pouze o to, v jakém rozsahu je speciální úprava s to vyloučit úpravu obecnou.
Pokud § 24 odst. 1 zákona o azylu uvádí, že písemnosti se doručují předně do vlastních rukou žadatele o udělení azylu, jde o základní pravidlo, které je třeba aplikovat vždy, nestanoví-li zákon výjimku. Tou je situace předvídaná toliko v § 24 odst. 3 zákona o azylu. Pokud však § 24 odst. 2 zákona o azylu stanoví postup doručení pro případ, že se písemnost nepodařilo doručit, aniž by toto ustanovení blíže vyjadřovalo, jakou formu doručení má na mysli, pak vzhledem k systematické návaznosti § 24 odst. 2 zákona o azylu na § 24 odst. 1 téhož zákona získává toto ustanovení smyslu toliko za předpokladu, že doručením je tu myšleno pouze faktické doručení, jež se nezdařilo při postupu podle § 24 odst. 1 zákona o azylu.
Pokud by se totiž doručením podle odstavce 1 mělo rozumět doručení jakékoli, tj. i doručení uložením a marným uplynutím úložní doby podle ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, potom případy, kdy se nepodařilo doručit, a tedy kdy se postupuje podle § 24 odst. 2 zákona o azylu, by ve skutečnosti nemohly nastat, neboť situace, kdy by žadateli nebylo možno doručit, by se kryly s případy, kdy by se žadatel nezdržoval tam, kam mu bylo doručováno. Tyto situace by se však zároveň kryly s případy podávanými z § 24 odst. 3 zákona o azylu, jež je třeba vyložit v tom smyslu, že za podmínek tam stanovených není třeba činit pokus podle § 24 odst. 1 zákona o azylu a lze ihned, tj. bez takového marného pokusu, postupovat přímo podle § 24 odst. 2 zákona o azylu. Konstrukce, podle níž by se nejprve podle § 24 odst. 1 zákona o azylu vyjma případů podávaných z § 24 odst. 3 téhož zákona při doručování vždy postupovalo podle správního řádu, a to včetně doručení uložením a marným uplynutím úložní doby, a teprve za předpokladu, že by se ani takové doručení nezdařilo, by stěžovatel přistoupil k doručení podle § 24 odst. 2 zákona o azylu, by postrádala jakéhokoli smyslu. Pokud by se měl § 24 odst. 2 zákona o azylu aplikovat výlučně v případech uvedených v § 24 odst. 3 zákona o azylu, pak samotné ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu, systematicky zařazené mezi odstavce 1 a 3, by postrádalo jakéhokoli významu. Je tedy nutné připustit jeho samostatnou aplikaci i v jiných případech, než které přicházejí v úvahu aplikací § 24 odst. 3 zákona o azylu.
Ve světle výše uvedené úvahy proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nelze považovat za udržitelný výklad směřující k tomu, že se v případě doručování podle ustanovení § 24 zákona o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb. použije subsidiárně správní řád. Je třeba se totiž přiklonit k výkladu respektujícímu mimo jiné i zásady právní logiky, podle něhož § 24 odst. 2 zákona o azylu skutečně řeší případy náhradního doručení písemnosti, kdy je místo žadatelova pobytu známo, žadatel se tam zdržuje, byl uskutečněn pokus o doručení podle § 24 odst. 1 zákona o azylu, avšak písemnost se nepodařilo fakticky (nikoli tedy marným uplynutím úložní doby po jejím uložení) doručit. Právní úprava podávaná z § 24 odst. 3 zákona o azylu se pak vztahuje na případy náhradního doručení písemností tehdy, pokud se žadatel v místě hlášeného pobytu dlouhodobě nezdržuje. V takovém případě by totiž byl pokus o doručení podle § 24 odst. 1 zákona o azylu vždy marný. Jinými slovy lze uzavřít, že postup podle § 24 odst. 2 zákona o azylu přichází v úvahu nikoli pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky podle § 24 odst. 3 zákona o azylu, ale též tehdy, pokud se postupem podle § 24 odst. 1 zákona o azylu nepodařilo zásilku fakticky doručit. Ustanovení § 24 zákona o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb. tedy představuje speciální úpravu doručování, která je natolik komplexní, že subsidiární použití správního řádu jako předpisu obecného vylučuje.
Jelikož tedy § 24 odst. 2 zákona o azylu dopadá na situace, kdy se nepodařilo fakticky podle § 24 odst. 1 zákona o azylu doručit, měl stěžovatel poté, kdy se mu vrátila zásilka, jež fakticky doručena nebyla, postupovat podle § 24 odst. 2 zákona o azylu. Pokud by měl stěžovatel hodnověrně zjištěno, že se žalobce v místě, kde je hlášen k pobytu, nezdržuje, přitom místo jeho skutečného pobytu není známo, pak by k postupu podle § 24 odst. 2 zákona o azylu přistoupil okamžitě, aniž by činil pokus podle § 24 odst. 1 zákona o azylu, předem odsouzený k neúspěchu.
Nebylo-li tedy žalobci předvolání k pohovoru fakticky doručeno, bylo povinností stěžovatele postupovat podle § 24 odst. 2 zákona o azylu, tj. uložit písemnost v přijímacím (pobytovém) středisku a oznámení o uložení této nedoručené písemnosti vyvěsit na úřední desce. Pokud nebylo předvolání k pohovoru adresované žadateli o azyl hlášenému mimo pobytové středisko, jenž nebyl zastižen, doručováno v souladu s § 24 odst. 2 zákona o azylu uložením v určeném azylovém zařízení a vyvěšením oznámení o uložení na úřední desce v takovém zařízení, ale podle správního řádu, nelze učinit závěr, že se žadatel o azyl opakovaně nedostavil bez vážných důvodů k pohovoru. Nejsou tak splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu.
Pokud tedy krajský soud opřel nyní napadený rozsudek o závěr, podle něhož bylo za situace, kdy žalobci předvolání k pohovoru nebylo fakticky doručeno, povinností stěžovatele postupovat podle § 24 odst. 2 zákona o azylu a teprve pokud by si žalobce uvedenou zásilku nevyzvedl do 10 dnů od jejího uložení, považoval by se poslední den této lhůty za den jejího doručení, i když by se žalobce o uložení zásilky nedozvěděl, pak aplikoval správný právní předpis, správnou právní normu a nedopustil se nesprávnosti ani při jejím výkladu.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel (žalovaný) neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalobci. Protože však žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalobci, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu