6 Azs 191/2004- 67 - text
č. j. 6 Azs 191/2004 - 67
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: V. P., zastoupen Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem Praha 3, nám. W. Churchilla 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21. 1. 2002, č. j. OAM - 1777/AŘ - 2001, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2004, č. j. 24 Az 658/2003 - 33,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Mgr. Ireně Zelenkové, advokátce, se sídlem Praha 3, nám. W. Churchilla 2, se odměna za zastupování žalobce nepřiznává.
IV. JUDr. Bohumilu Mužíkovi, advokátovi, se sídlem Přerov, Horní náměstí 23, se přiznává odměna za zastupování žalobce ve výši 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. OAM - 1777/AŘ - 2001 ze dne 21. 1. 2002. Tímto rozhodnutím byl stěžovateli zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 7. 2001, č. j. OAM - 5345/VL - 10 - HA08 - 2001, kterým byl jeho návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle § 16 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném ke dni 21. 1. 2002 (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť dle jeho názoru soud pochybil v právní kvalifikaci. Nesprávně posoudil právní otázku, zda je možné v jeho případě považovat Polsko za zemi, kde se zdržoval a mohl tam požádat o azyl, přičemž stěžovatel použil tuto zemi pouze jako tranzitní na cestě z vlasti do České republiky. Dále vyslovil názor, že splňuje podmínky § 12 zákona o azylu. Proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil a odkázal na správní spis.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z předmětného správního spisu soud zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 8. 6. 2001. Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 12. 7. 2001 vyplývá, že stěžovatel ve své vlasti trpěl ekonomickou nouzí, jelikož neměl práci a nemohl uživit rodinu. Rozhodl se přijet do České republiky, aby si prací na stavbách vydělal nějaké prostředky. Do země přijel běžnou autobusovou linkou z K. přes Ukrajinu a Polsko, na každé hranici vždy vystoupil z autobusu a podrobil se kontrole. V Polsku též autobus zastavil na jednu zastávku na občerstvení. O azyl tam stěžovatel nepožádal, protože má v České republice bratra.
Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil především tak, že podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se návrh zamítne jako zjevně nedůvodný, přichází-li účastník ze státu, který ČR považuje za třetí bezpečnou zemi, nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat. Polsko dle jeho názoru představuje třetí bezpečnou zemi a jelikož stěžovatel před vstupem do České republiky pobýval na území Polska (tzn. touto zemí pouze neprojížděl ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b/ zákona o azylu), dospěl žalovaný k závěru, že mohl požádat o azyl již v této zemi. Ke stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Krajský soud v Ostravě, přičemž poukázal na skutečnost, že minimálně při hraničních kontrolách vešel stěžovatel v kontakt s polskými státními orgány a měl tak reálnou možnost v Polsku o azyl požádat.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Podle již citovaného § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Toto ustanovení ve znění platném v době rozhodování žalovaného zároveň obsahovalo výjimku, podle níž stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.
V souzené věci stěžovatel především namítá, že nebylo prokázáno, že by se v Polsku zdržoval s cílem požádat o azyl, neboť tuto zemi použil pouze jako tranzitní na cestě z vlasti do Česka. K posouzení této skutečnosti poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu, podle které pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl.
43 Listiny základních práv a svobod), má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu § 2 zákona o azylu. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit (srov. Rozsudek publikovaný pod č. 18/2003 Sb. NSS).
S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann, Asyl- und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, s. 90 a násl.).
V daném případě bylo zjištěno, že stěžovatel do České republiky přicestoval autobusem jedoucím z K. přes Ukrajinu a Polsko. Cestou autobus zastavil na jednu hygienickou přestávku a při hraničních kontrolách na obou polských hranicích. Je tedy zřejmé, že stěžovatel měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu § 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o azylu, a že proto žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybil v právní kvalifikaci, když shledal žádost stěžovatele o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.
Stěžovatel dále namítá, že splňuje podmínky § 12 zákona o azylu, ale soud ani účastník k této skutečnosti nepřihlédl. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování žádosti o udělení azylu žalovaným se sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatele zamítnuta z důvodu, že přichází z třetí bezpečné země (§ 16 odst. 1 písm. e/ cit. zákona), není možno žalovanému vytýkat, že se podrobně nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu podle § 12 tohoto zákona, neboť by to bylo nadbytečné.
Řečeno jinými slovy: i když by žalovaný shledal, že stěžovatel byl v zemi původu skutečně pronásledován z politických důvodů, nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu, jestliže by přišel do České republiky z bezpečné třetí země. Přitom Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný i krajský soud se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádal s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s.
ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odměna právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. Bohumilu Mužíkovi, který byl ustanoven k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 658/2003 - 48 ze dne 30. 6. 2004, byla stanovena za dva úkony právní služby (první porada s klientem včetně převzetí věci a podání kasační stížnosti) na základě § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za dva úkony právní služby v celkové částce 150 Kč. Odměna zástupkyni stěžovatele, Mgr.
Ireně Zelenkové, která mu byla ustanovena usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 658/2003 - 54 ze dne 15. 11. 2004, po zproštění zastupování JUDr. Bohumilem Mužíkem, nebyla přiznána, jelikož Nejvyšší správní soud z obsahu spisu nezjistil žádný úkon právní služby, který by byl zástupkyní učiněn, a ani sama zástupkyně přes výzvu soudu provedené úkony nespecifikovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu