6 Azs 276/2021- 29 - text
6 Azs 276/2021 - 31 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: P. D. T., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 19. února 2021 č. j. MV 5484
4/SO
2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. srpna 2021 č. j. 51 A 17/2021 32,
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. srpna 2021 č. j. 51 A 17/2021 32 a rozhodnutí žalované ze dne 19. února 2021 č. j. MV 5484
4/SO
2021 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
32. Podle krajského soudu dále nestačí, že zákoník práce zaručuje zaměstnancům doplatek do výše minimální mzdy, pokud mají sjednanou mzdu nižší, neboť zákon o pobytu cizinců je předpisem speciálním k zákoníku práce, přičemž zákoník práce ani nestanoví uvedení výše mzdy jako nezbytnou náležitost pracovní smlouvy. Proto požaduje li § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců výslovné zakomponování konkrétního ustanovení do pracovní smlouvy, je třeba na takovém požadavku trvat. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším námitkám žalobce spočívajícím v tom, že je nutné rozlišovat mezi jednotlivými dokumenty, jež jsou ve sporném ustanovení zákona o pobytu cizinců uvedeny, a v tom, že vlivem nepravé retroaktivity související s nařízením vlády č. 347/2019 Sb. byl splněn rovněž požadavek § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že právní závěry krajského soudu jsou nesprávné, neboť stěžovatel nebyl povinen při změně minimální mzdy upravit i výši mzdy sjednanou v pracovní smlouvě. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 2021 č. j. 1 Azs 116/2021 29, s nímž jsou právní závěry krajského soudu v rozporu.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na krajským soudem citovaný rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020
32, z něhož je dle jejího názoru zřejmé, že správní orgán by měl v případě naplnění podmínky výše minimální mzdy posuzovat právní a skutkový stav ke dni vydání rozhodnutí. Dále žalovaná polemizovala s právními závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021
29, kterým argumentoval stěžovatel. Dle jejího názoru by totiž bylo v rozporu se smyslem podmínky dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a rovněž se zásadou materiální pravdy, aby rozhodující správní orgán mohl zjistit a posoudit splnění podmínky v době podání žádosti, ale nikoliv v době vydání rozhodnutí.
[5] Stěžovatel v replice k vyjádření žalované uvedl, že pokud cizinec předloží pracovní smlouvu obsahující ujednání o mzdě dosahující alespoň výše mzdy minimální dle aktuálního nařízení vlády, jedná se o ujednání ve smyslu § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož taková smlouva zaručuje cizinci minimální mzdu i v případě, že bude dalším nařízením zvýšena.
[6] Nejvyšší správní soud zaslal repliku stěžovatele žalované na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[8] Podle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin.
[9] Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 2. září 2021 č. j. 1 Azs 116/2021 29, jenž byl následován rozsudkem ze dne 1. října 2021 č. j. 6 Azs 131/2021 37, přičemž v obou věcech figurovala jak žalovaná, tak právní zástupce stěžovatele. Níže uvedené právní závěry jsou jim tudíž známy.
[10] V rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021
29 Nejvyšší správní soud dovodil, že požadavek citovaného § 42g odst. 2 písm. b) je naplněn už tím, že žadatel o zaměstnaneckou kartu předloží platně uzavřenou pracovní smlouvu s ujednanou mzdou ve výši alespoň základní sazby minimální (resp. zaručené) mzdy v dané době. Pokud však dojde v průběhu řízení ke zvýšení minimální mzdy, takže původně sjednaná mzda nové výše mzdy minimální již nedosahuje, nemusí žadatel dokládat upravenou pracovní smlouvu či mzdový výměr s novou výší mzdy dosahující alespoň mzdy minimální (resp. zaručené). Její dosažení mu totiž garantují pracovněprávní předpisy, konkrétně § 111 a § 112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Uvedené závěry potvrdil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku č. j. 6 Azs 131/2021
32. Podle krajského soudu dále nestačí, že zákoník práce zaručuje zaměstnancům doplatek do výše minimální mzdy, pokud mají sjednanou mzdu nižší, neboť zákon o pobytu cizinců je předpisem speciálním k zákoníku práce, přičemž zákoník práce ani nestanoví uvedení výše mzdy jako nezbytnou náležitost pracovní smlouvy. Proto požaduje li § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců výslovné zakomponování konkrétního ustanovení do pracovní smlouvy, je třeba na takovém požadavku trvat. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším námitkám žalobce spočívajícím v tom, že je nutné rozlišovat mezi jednotlivými dokumenty, jež jsou ve sporném ustanovení zákona o pobytu cizinců uvedeny, a v tom, že vlivem nepravé retroaktivity související s nařízením vlády č. 347/2019 Sb. byl splněn rovněž požadavek § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že právní závěry krajského soudu jsou nesprávné, neboť stěžovatel nebyl povinen při změně minimální mzdy upravit i výši mzdy sjednanou v pracovní smlouvě. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 2021 č. j. 1 Azs 116/2021 29, s nímž jsou právní závěry krajského soudu v rozporu. [4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na krajským soudem citovaný rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020 32, z něhož je dle jejího názoru zřejmé, že správní orgán by měl v případě naplnění podmínky výše minimální mzdy posuzovat právní a skutkový stav ke dni vydání rozhodnutí. Dále žalovaná polemizovala s právními závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 29, kterým argumentoval stěžovatel. Dle jejího názoru by totiž bylo v rozporu se smyslem podmínky dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a rovněž se zásadou materiální pravdy, aby rozhodující správní orgán mohl zjistit a posoudit splnění podmínky v době podání žádosti, ale nikoliv v době vydání rozhodnutí. [5] Stěžovatel v replice k vyjádření žalované uvedl, že pokud cizinec předloží pracovní smlouvu obsahující ujednání o mzdě dosahující alespoň výše mzdy minimální dle aktuálního nařízení vlády, jedná se o ujednání ve smyslu § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož taková smlouva zaručuje cizinci minimální mzdu i v případě, že bude dalším nařízením zvýšena. [6] Nejvyšší správní soud zaslal repliku stěžovatele žalované na vědomí. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná. [8] Podle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin. [9] Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 2. září 2021 č. j. 1 Azs 116/2021 29, jenž byl následován rozsudkem ze dne 1. října 2021 č. j. 6 Azs 131/2021 37, přičemž v obou věcech figurovala jak žalovaná, tak právní zástupce stěžovatele. Níže uvedené právní závěry jsou jim tudíž známy. [10] V rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 29 Nejvyšší správní soud dovodil, že požadavek citovaného § 42g odst. 2 písm. b) je naplněn už tím, že žadatel o zaměstnaneckou kartu předloží platně uzavřenou pracovní smlouvu s ujednanou mzdou ve výši alespoň základní sazby minimální (resp. zaručené) mzdy v dané době. Pokud však dojde v průběhu řízení ke zvýšení minimální mzdy, takže původně sjednaná mzda nové výše mzdy minimální již nedosahuje, nemusí žadatel dokládat upravenou pracovní smlouvu či mzdový výměr s novou výší mzdy dosahující alespoň mzdy minimální (resp. zaručené). Její dosažení mu totiž garantují pracovněprávní předpisy, konkrétně § 111 a § 112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Uvedené závěry potvrdil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku č. j. 6 Azs 131/2021
37. [11] Nejvyšší správní soud ověřil, že ve správním spisu je založena pracovní smlouva ze dne 20. prosince 2017, dle níž by stěžovatel měl být zaměstnán na plný pracovní úvazek s týdenní pracovní dobou 40 hodin a mzdou 14 500 Kč měsíčně, která v době podání žádosti (3. května 2019) převyšovala základní sazbu minimální mzdy stanovené nařízením vlády č. 567/2006 Sb. Ze spisů přitom plyne, že jediným sporným aspektem byla právě výše mzdy – ministerstvo a žalovaná zaujaly názor, že kvůli zvýšení základní sazby minimální měsíční mzdy na 14 600 Kč měsíčně nařízením vlády č. 347/2019 Sb. od 1. ledna 2020 přestala pracovní smlouva stěžovatele splňovat podmínky stanovené § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a proto zamítly žádost, resp. odvolání stěžovatele. Jejich postup posléze potvrdil krajský soud. [12] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutkové okolnosti této věci jsou obdobné ke skutkovým okolnostem věcí řešených v rozsudcích č. j. 1 Azs 116/2021 29 a č. j. 6 Azs 131/2021
37. V obou těchto případech byla také sporná pouze výše sjednané mzdy, a to rovněž proto, že v průběhu řízení byla nařízením vlády zvýšena základní sazba mzdy minimální. Závěry z citovaných rozsudků tedy lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Nejvyšší správní soudu tudíž konstatuje, že právní posouzení, na němž založily svá rozhodnutí správní orgány a krajský soud, jsou nesprávná, neboť stěžovatel splnil podmínku výše mzdy vyplývající z § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců už tím, že k žádosti přiložil platnou pracovní smlouvu dosahující (resp. přesahující) základní sazbu minimální mzdy v době podání žádosti. [13] Pokud se týče odkazu krajského soudu a žalované na rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020 32, v něm Nejvyšší správní soud reagoval toliko na námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2020 č. j. 64 A 46/2019 36 [§ 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Z důvodu vázanosti kasačními námitkami se tudíž Nejvyšší správní soud ani nemohl vyjadřovat k výkladu § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Posuzoval tak pouze to, zda Krajský soud v Brně své rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, což ostatně jasně vyplývá i z citace, kterou uvedl krajský soud v bodu 15 nyní přezkoumávaného rozsudku a která je toliko rekapitulací rozsudku č. j. 64 A 46/2019
36. Z rozsudku č. j. 10 Azs 177/2020 32 tudíž nelze dovozovat, jak má být § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyložen, neboť jeho výklad provedl Nejvyšší správní soud až v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 29, a to výše popsaným způsobem. IV. Závěr a náklady řízení [14] Nejvyšší správní soud tedy vyhodnotil kasační stížnost jako důvodnou, pročež v souladu s § 110 odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Vzhledem k tomu, že vytýkané vady mají původ již v žalobou napadeném rozhodnutí, zrušil podle § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V něm žalovaná v souladu s právním názorem vysloveným v tomto rozsudku [§ 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] zohlední, že na pracovní smlouvu předloženou stěžovatelem k žádosti o zaměstnaneckou kartu je nutné nahlížet tak, že z ní vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna stěžovatele nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy, tedy že splňuje podmínku výše sjednané mzdy dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. [15] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě § 120 s. ř. s., má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. [16] Procesně úspěšný žalobce zaplatil soudní poplatky za žalobu ve výši 3 000 Kč [položka 18 odst. 2 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč (položka 19 přílohy k zákonu o soudních poplatcích). Žalobce byl v řízení o žalobě i o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před krajským soudem učinil zástupce žalobce dva úkony právní služby – převzetí a příprava právního zastoupení a sepis a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce žalobce dva úkony právní služby, a to sepis a podání kasační stížnosti a repliku k vyjádření žalované [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], celkem tedy učinil čtyři úkony právní služby podle advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5, aplikovaného na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je k této částce třeba přičíst ještě 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů, tedy celkem 13 600 Kč. Zástupce žalobce je plátce daně z přidané hodnoty, proto se částka zvyšuje o 21 % představujících výši této daně na 16 456 Kč. [17] Celková výše náhrady nákladů žalobce, zahrnující zaplacené soudní poplatky, odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů jeho zástupce, tedy činí 24 456 Kč. K jejímu uhrazení byla žalované stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. ledna 2022
JUDr. Tomáš Langášek předseda senátu