republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. k Úmluvě o právním postavení uprchlíků, vyhlášené pod č. 208/1993 Sb. I. Podmínky pro udělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků nejsou bez dalšího splněny, pokud byl žadatel o azyl vystaven atakům vojsk cizího státu při pobytu na teritoriu, které bylo rozhodnutím příslušného mezinárodního soudního orgánu potvrzeno jako součást státu, jehož žadatel není příslušníkem (zde: poloostrov Bakassi, který byl ve sporu mezi Federativní republikou Nigérií a Kamerunem uznán za součást Kamerunu). 1024 S o ,————— IX. Ochrana osob opouštějících zemi svého původu v důsledku meziná- rodních ozbrojených konfliktů není primárně řešena Úmluvou 0 právním postavení uprchlíků, ani zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu. III. Podle Úmluvy o konkrétních aspektech problémů uprchlíků v Afri- ce, která byla v roce 1969 sjednána v rámci Organizace africké jednoty a kte- rá přihlíží k důsledkům agrese, okupace, cizí nadvlády nebo událostí vážně narušujících veřejný pořádek v zemi původu, platí v Africe rozšířená defi- nice uprchlíka. Tuto rozšířenou definici však nelze užít v případě žadatele o azyl v České republice.
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. k Úmluvě o právním postavení uprchlíků, vyhlášené pod č. 208/1993 Sb. I. Podmínky pro udělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků nejsou bez dalšího splněny, pokud byl žadatel o azyl vystaven atakům vojsk cizího státu při pobytu na teritoriu, které bylo rozhodnutím příslušného mezinárodního soudního orgánu potvrzeno jako součást státu, jehož žadatel není příslušníkem (zde: poloostrov Bakassi, který byl ve sporu mezi Federativní republikou Nigérií a Kamerunem uznán za součást Kamerunu). 1024 S o ,————— IX. Ochrana osob opouštějících zemi svého původu v důsledku meziná- rodních ozbrojených konfliktů není primárně řešena Úmluvou 0 právním postavení uprchlíků, ani zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu. III. Podle Úmluvy o konkrétních aspektech problémů uprchlíků v Afri- ce, která byla v roce 1969 sjednána v rámci Organizace africké jednoty a kte- rá přihlíží k důsledkům agrese, okupace, cizí nadvlády nebo událostí vážně narušujících veřejný pořádek v zemi původu, platí v Africe rozšířená defi- nice uprchlíka. Tuto rozšířenou definici však nelze užít v případě žadatele o azyl v České republice.
C.) Důvodem pro udělení azylu podle $ 12 zákona o azylu je pronásledování za uplatňování politických -práv a svobod (což vůbec v posuzované věci nemohlo přijít v potaz) anebo situace odůvodněné- ho strachu z pronásledování z důvodu ra- sy, pohlaví, náboženství, národnosti, pří- slušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Pronásledo- váním pak je ohrožení života nebo svobo- dy, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním ob- čanem, nebo pokud tento stát není scho-, pen odpovídajícím způsobem zajistit! ochranu před takovýmto jednáním. 1026 To, že stěžovatel subjektivně mohl po- ciťovat obavy z jednání kamerunských vo- jáků v období dlouhotrvajícího sporu o území poloostrova Bakassi, nelze nijak zpochybňovat; žalovaný však nevyhodno- til z hlediska objektivního takovéto obavy jako odůvodněné (dlouhodobost a inten- zita ataků) a neshledal žádnou příčinnou souvislost s důvody taxativně zákonem vymezenými, pro které k atakům mělo docházet. Navíc současně neshledal napl- nění pojmu pronásledování v posuzova- né věci, s ohledem na skutečnost, že stě- Žovatel se na nigerijské úřady neobrátil. Posuzovaná věc je specifičtější o to, že stě- Žovatel tvrdí, že Nigérii opustil z obav o ži- vot po atacích kamerunských vojáků při konfliktu o teritorium poloostrova Bakas- si. Tyto ataky tedy byly prováděny státem, jenž sporné území považoval za své, což bylo stvrzeno i rozhodnutím mezinárod- ního soudu OSN v roce 2002; žalobu při- tom podával Kamerun v roce 1994 poté, kdy Nigérie vyvolala v roce 1993 na tomto území konflikt, a za agresora byla tedy po- važována Nigérie. Azylové zákonodárství vyžaduje, aby k pronásledování došlo na území státu, jehož má žadatel občanství, neboť nutnou podmínkou je, že na tako- vémto území má stát svého občana ochrá- nit, pokud k útokům na jeho integritu do- chází ze strany jakýchkoli osob. Pro ochranu osob přinucených opustit zem svého původu v důsledku mezinárodních ozbrojených konfliktů slouží jiné meziná- rodní instrumenty než Úmluva o právním postavení uprchlíků se svým Protokolem z roku 1967 (č. 208/1993 Sb.). Důvodem konfliktu mezi Nigérií a Kamerunem byl Spor o teritorium, takže nelze tvrdit, jak to činí stěžovatel v žalobě, že nájezdy ka- merunských vojáků byly motivovány „ná- rodností“ stěžovatele. Navíc pojem „ná- rodnost“ užitý v $ 12 zákona o azylu a rovněž tak v Úmluvě z roku 1951 splývá spíše s pojmem etnické příslušnosti. Ne- lze nevidět, že Nigérie měla na území po- loostrova po celou dobu rovněž umístěny vojenské síly, jež budou stahovány na zá- kladě dohody uzavřené prezidenty Kame- runu a Nigérie letos v červnu (12. 6. 2006 v Greentree, USA) za prostřednictví OSN, celý proces předání poloostrova Kameru- nu je dlouhodobou záležitostí a je nyní předvídán touto dohodou na období až sedmi let se zárukami pro obyvatelstvo ni- gerijské státní příslušnosti (zde Nejvyšší správní soud vychází z veřejně přístup- ných zdrojů, zejména informací OSN). Území poloostrova Bakassi tedy bylo již v roce 2002 oficiálně právně (rozhod- nutím soudu v Haagu po sedmi letech ří- zení) uznáno za součást území Kamerunu, přitom se soud v Haagu opřel zejména o smlouvu mezi Německem a Velkou Bri- tánií z roku 1913. Pokud tedy stěžovatel opíral své tvrzení o skutečnost, že byl „pronásledován na poloostrově Bakasst“ (i když rovněž hovoří o hraniční řece a též o městě Calmar) a stát jeho původu mu nezajistil ochranu, pak nešlo o děje, jež by se odehrály na území státu, jehož má státní příslušnost (tedy území Federa- tivní republiky Nigérie) a jehož státní or- gány mu mají poskytnout ochranu před případným pronásledováním, a neučiníli tak, je důvod k mezinárodněprávní ochra- ně. Situace v Africe poznamenaná spory teritoriálními, etnickými, chudobou a po- dobnými jevy a s tím spojenými masovými pohyby obyvatelstva vedla už v roce 1969 ke sjednání regionální Úmluvy o konkrét- ních aspektech problémů uprchlíků v Africe, jež rozšířila definici uprchlíka tak, že jde o „každou osobu, jež je v dů- sledku vnější agrese, okupace, cizí nad- vlády nebo událostí vážně narušujících veřejný pořádek, buď jen v části nebo v celé zemi jejího původu či státní pří- slušnosti, přinucena opustit místo svého obvyklého pobytu, aby vyhledala útočiš- tě na jiném místě mimo zem svého půvo- du či státní příslušnosti“. Je tedy zřejmé, že áni z definice uprchlíka v Úmluvě z ro- ku 1951, a tedy ani z pojetí zákona o azylu, nelze přímou ochranu (prima facie) osob, které opouštějí zemi původu z důvodu ozbrojených konfliktů mezi státy, dovozo- vat. Tím není řečeno, že je zcela vyloučena, ovšem podmínky azylového zákonodárství musejí být splněny, přičemž prvou z nich je, že k pronásledování dochází na území státu, jehož je žadatel o azyl občanem (situ- ace apatridů nyní není třeba řešit. Zprávy, které žalovaný ve správním ří- zení použil, byly v době rozhodování zcela aktuální a není zcela jasné, jaké další sku- tečnosti měl žalovaný o zemi původu zjiš- ťovat. Situace na poloostrově Bakassi byla v té době zcela taková, jak o ní informova- ly zprávy ČTK, tedy krátce po vynesení rozhodnutí mezinárodního soudu v Haa- gu o příslušnosti poloostrova ke Kameru- nu, celkové zprávy o Nigérii rovněž byly zcela odpovídající. O tom, že v Nigérii ne- panovala dobrá bezpečnostní situace a by- ly zde problémy mezi severem a jihem z důvodu rozdílů náboženských, to vše z informací vyplývalo. Stěžovatel je křes- ťanského vyznání a z tohoto hlediska měl možnost života na rozsáhlých územích, kde k náboženským konfliktům nedochá- zí (ze správního spisu také plyne, že žil ve státě Abia, státě Gross River a v Lagosu, a ani etnické, ani náboženské problémy nezmiňoval). Nejvyšší správní soud jako nikoli nepodstatnou skutečnost vidí fakt, že jeho postup po opuštění poloostrova Bakassi (otázkou také je, kde vůbec stěžo- vatel žil, neboť město Calmar neleží na tomto poloostrově) příliš snaze o záchra- nu před pronásledováním nenapovídal - nejprve žil tři měsíce v Lagosu, poté odce- stoval letadlem do Spojených arabských emirátů a ani nevěděl, kam cestuje. V Čes- ké republice požádal o azyl, protože mu to 1027 979 poradili „nějací černoši které potkal“ (srov. protokol k důvodům žádosti), poté, co byl při vstupu na území České republi- ky odhalen jeho falešný pas. Stěžovatel vů- bec neměl úmysl odcestovat do České re- publiky a hledat zde ochranu před pronásledováním, to je ze správního spisu zcela zřetelné, chtěl se dokonce vrátit do Nigérie, ale neměl peníze na návrat. Nejvyšší správní soud tedy neshledává naplnění důvodu kasační stížnosti, jak byl stěžovatelem formulován; skutkový stav byl žalovaným zjištěn přiměřeně ve vzta- hu k tvrzením, která v řízení správním stě- žovatel uvedl, a to jak pokud jde o polo- ostrov Bakassi, tak o celkovou situaci v Ni- gérii. Nelze rovněž nevidět, že situace na takových problematických územích mají svůj vývoj v čase, jak se ostatně ukázalo i ve věci tohoto teritoria. Žalovaný však rozho- duje v určité době a soud přezkoumává je- ho rozhodnutí podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí. Obíter dictum ovšem Nejvyšší správní soud s ohledem na aktuální vývoj vztahů mezi Nigérií a Ka- merunem vidí situaci nigerijských občanů na poloostrově Bakassi jako stabilizova- nou (text dohody z 12. 6. 2006 mezi těmi- to státy je veřejně dostupný na různých in- ternetových stránkách zabývajících se problematikou této části Afriky). 979 Daň z převodu nemovitostí: vznik povinnosti platit daň Daňové řízení: předběžná otázka k $ 8 odst. 1 písm. a) a $ 9 odst. 1 písm. a) větě první zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákonů č. 18/1993 Sb. a č. 322/1993 Sb. k $ 28 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“) k zákonu č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovi- tostem I. Povinnost platit daň z převodu nemovitostí podle $ 9 odst. 1 písm. a) věty první zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, nastane jen tehdy, převede-li se nebo přejde-li sku- tečně vlastnické právo k nemovitosti z jedné osoby na druhou. Závěr správ- ce daně o tom, kdo je vlastníkem, proto nemůže být podložen pouze úda- jem zapsaným v evidenci katastru nemovitostí, pokud v době jeho rozhodování probíhá řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti. II. Namítá-li poplatník daně z převodu nemovitostí nebo jeho ručitel [$ 8 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí], že k převodu nebo přechodu vlastnického prá- va k nemovitosti ve skutečnosti vůbec nedošlo, a neřešilli tuto otázku katast- rální úřad ve vkladovém řízení podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlast- nických a jiných věcných práv k nemovitostem, musí si otázku, zda k převodu nebo přechodu vlastnického práva došlo, posoudit správce daně sám jako předběžnou otázku ($ 28 zákona ČNR č, 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). 1028
Okoro O. (Federativní republika Nigérie) proti Ministerstvu vnitra o udělení
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu