6 Azs 312/2020- 65 - text
6 Azs 312/2020 - 67
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Ing. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyň: a) nezl. N. N. N., b) nezl. N. Q. N., obě zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: vláda, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, týkající se žaloby proti bodu I/3 usnesení žalované ze dne 12. 3. 2020, č. 198, vyhlášeného pod č. 71/2020 Sb., a proti sdělení žalované ze dne 18. 5. 2020, č. j. 17619/2020 UVCR, o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 14 A 68/2020 36,
I. Kasační stížnost žalobkyň se zamítá.
II. Žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
63. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, a ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20, uvedla, že při přijímání rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu a přijímání konkrétních opatření (tedy i napadeného usnesení č. 198) nevystupuje jako správní orgán. Povaha usnesení jako jiného právního předpisu, které nelze považovat za individuální správní akt (rozhodnutí), vylučuje dle žalované jeho přezkoumání soudy ve správním soudnictví. Vzhledem k tomu, že v daném případě zcela absentuje správní akt v podobě individuálního správního rozhodnutí, které by bylo možno soudně přezkoumat, nelze ani podání stěžovatelek označené jako „odvolání“ považovat za řádný opravný prostředek proti němu směřující. Sdělení ze dne 18. 5. 2020, č. j. 17619/2020 UVCR, kterým žalovaná reagovala na podání stěžovatelek a sdělila důvody, pro které je nelze považovat za odvolání, tak nelze považovat za odvolací správní rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví. Žalovaná se podrobně vyjádřila také k námitkám stěžovatelek, že řízení o jejich žádostech neprobíhá podle vnitrostátní právní úpravy, ale řídí se vízovým kodexem. Zároveň z procesní opatrnosti upozornila také na opožděnost žaloby, neboť dvouměsíční lhůtu pro podání žaloby bylo nutno odvíjet od okamžiku vyhlášení usnesení ve Sbírce zákonů (tj. ode dne 12. 3. 2020), nikoli od doručení sdělení ze dne 18. 5. 2020, č. j. 17619/2020 UVCR, které stěžovatelky považovaly za rozhodnutí o odvolání. I žalovaná soudu dodatečně předložila rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 11 A 44/2020 73, který pokládala za relevantní pro rozhodnutí o kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [8] V projednávaném případě je mezi účastníky řízení veden spor o to, má li krizové opatření žalované – konkrétně jeho bod I/3 usnesení č. 198 ze dne 12. 3. 2020 – povahu individuálního správního aktu (rozhodnutí), podléhajícího přezkumu ve správním soudnictví v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. [9] Sporné krizové opatření vlády č. 198 bylo přijato v následujícím znění: „Vláda I. nařizuje s účinností od 14. března 2020
1. zákaz vstupu pro všechny cizince přicházející z rizikových oblastí, s výjimkou cizinců pobývajících s přechodným pobytem nad 90 dnů nebo trvalým pobytem na území České republiky; to neplatí, je li vstup těchto cizinců v zájmu České republiky,
2. zastavení přijímání žádostí o víza a přechodné a trvalé pobyty na zastupitelských úřadech České republiky; to neplatí pro osoby, jejichž pobyt je v zájmu České republiky,
3. zastavení řízení v případě žádostí o krátkodobá víza, o kterých dosud nebylo rozhodnuto; to neplatí pro osoby, jejichž pobyt je v zájmu České republiky,
4. přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podané na zastupitelských úřadech,
5. zákaz občanům České republiky a cizincům s trvalým nebo s přechodným pobytem nad 90 dnů na území České republiky vstupu do rizikových oblastí; to neplatí, je li z tohoto opatření udělena výjimka; II. stanoví, že cizinci, kteří se v době vyhlášení nouzového stavu nacházejí na území oprávněně přechodně nebo trvale podle pravidel pro pobyt cizinců, jsou oprávněni setrvat na území po dobu trvání nouzového stavu; III. ukládá
1. místopředsedovi vlády a ministru vnitra a) provést opatření podle bodu I/1 a 4 tohoto usnesení, b) stanovit sdělením uveřejněným na internetových stránkách Ministerstva vnitra nebo jiným vhodným způsobem, kdy je vstup cizinců podle bodu I/1 tohoto usnesení v zájmu České republiky, c) udělovat výjimky podle bodu I/5 tohoto usnesení,
2. ministru zdravotnictví stanovit sdělením uveřejněným na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví nebo jiným vhodným způsobem rizikové oblasti podle bodu I/1 a 5 tohoto usnesení,
3. ministru zahraničních věcí a) provést opatření podle bodu I/2 a 3 tohoto usnesení, b) stanovit sdělením uveřejněným na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí nebo jiným vhodným způsobem, kdy je pobyt podle bodu I/2 a 3 tohoto usnesení v zájmu České republiky. Provedou:
1. místopředseda vlády a ministr vnitra, ministři zdravotnictví, zahraničních věcí.“ [10] Z formulace citovaného bodu I/3 krizového opatření č. 198 a jeho vztahu k ostatním bodům opatření (výklad jazykový a systematický), ani z účelu a smyslu tohoto krizového opatření (výklad teleologický) nelze dovodit, že by jím žalovaná zastavila veškerá vedená řízení o žádostech o krátkodobá víza, a že by tedy tímto způsobem došlo k ukončení správních řízení na základě vydaného individuálního správního aktu (rozhodnutí), který je možno podrobit soudnímu přezkumu v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. Z celkového kontextu krizového opatření naopak vyplývá, že žalovaná vláda v bodě I/3 „pouze“ nařídila zastavení všech vymezených řízení a v bodě III/3 písm. a) pak v této souvislosti uložila ministru zahraničních věcí toto opatření provést. Z použité formulace je tedy zřejmé, že k zastavení správních řízení mělo dojít až individuálními správními akty, vydanými následně, v jednotlivých vedených správních řízeních; a že tedy za tento individuální správní akt (rozhodnutí adresované žadatelům o krátkodobá víza, včetně stěžovatelek) nelze považovat uvedený bod krizového opatření žalované. [11] Tento zprostředkovaný postup byl ostatně zvolen rovněž ve vztahu k obdobně formulovanému bodu I/4 téhož krizového opatření, jímž žalovaná vláda nařídila „přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podané na zastupitelských úřadech“, a současně v bodě III/1 písm. a) uložila provedení ministru vnitra. Je zde tedy patrný zjevný rozdíl oproti bodu II krizového opatření, jímž žalovaná naopak přímo přiznává cizincům časově omezené oprávnění setrvat na území ČR, neboť provedení tohoto ustanovení již nikomu dále neukládá (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 1 Azs 200/2020 31, č. 4086/2020 Sb. NSS, bod [21], nebo rozsudek ze dne 18. 8. 2020, č. j. 10 Azs 169/2020 39, bod [9]). [12] Mělo li by k zastavení vymezených správních řízení dojít přímo krizovým opatřením, žalovaná by neužila formulaci „vláda nařizuje (…) a ukládá provést (…)“, ale volila by formulaci přímou „vláda zastavuje (…)“, stejně jako to učinila v bodu II opatření, který formulovala tak, že „vláda stanoví (…)“. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že přijetím bodu I/3 krizového opatření č. 198 nedošlo k zastavení všech řízení o žádostech o krátkodobá víza, jak se stěžovatelky mylně domnívaly, ale jednalo se o vytvoření právního základu pro následný postup v zahájených správních řízeních. [13] Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou námitku stěžovatelek, že k zastavení řízení a vydání individuálního správního aktu o jejich žádosti došlo přímo krizovým opatřením žalované, resp. jeho bodem I/3. Shodný závěr ostatně Nejvyšší správní soud vyslovil též v nedávném rozsudku ze dne 9. 9. 2021, č. j. 8 Azs 295/2020 36, a na něj navazujícím rozsudku ze dne 20. 9. 2021, č. j. 5 Azs 382/2020 34, v nichž přezkoumával zákonnost rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 11 A 44/2020 73, a Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020, č. j. 29 A 62/2020 63 [doložených v tomto řízení žalovanou (prvně uvedený) a stěžovatelkami (druhý v pořadí)], vydaných ve věcech žalob na ochranu proti nečinnosti Velvyslanectví České republiky v Hanoji. Z obou označených rozhodnutí přitom vyplývá, že podání žalob na ochranu proti nečinnosti Velvyslanectví České republiky v Hanoji představuje účinný prostředek soudní ochrany vedoucí k tomu, čeho se stěžovatelky ve výsledku domáhají, a to k ukončení vedených správních řízení o žádostech o krátkodobá víza. [14] Je tedy zřejmé, že stěžovatelky obsah krizového opatření (usnesení č. 198) nesprávně vyložily a vyvozují z něj důsledky, které toto opatření v praxi vůbec nevyvolalo. Shodně jako ve věcech sp. zn. 8 Azs 295/2020 a sp. zn. 5 Azs 382/2020 pak Nejvyšší správní soud i v tomto případě dovodil, že nebylo třeba se blíže zabývat stěžovatelkami zpochybňovanou otázkou pravomoci žalované vlády k vydání krizového opatření, jímž by došlo k přímému zastavení probíhajících správních řízení, je li s ohledem na shora vyslovené závěry zřejmé, že namítané následky vůbec nevyvolalo. „Otázkou, zda vláda má pravomoc rozhodovat v řízeních o žádostech dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech [zde zastavit řízení usnesením vlády o přijetí krizových opatření dle § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení], je namístě se v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti zabývat až v situaci, kdy by vláda takovou pravomoc využila“ (viz již zmiňovaný rozsudek č. j. 8 Azs 295/2020 36). Rovněž námitky stěžovatelek, v nichž poukazují na rozpor ukončení vedených správních řízení s vnitrostátním právem, a především právem unijním, bude možno posuzovat teprve v případném soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o ukončení správního řízení, bude li takové řízení zahájeno. [15] Městský soud pak nepochybil ani v závěru, že není li bod I/3 krizového opatření (usnesení žalované č. 198) rozhodnutím správního orgánu, nelze proti němu podat odvolání. Proto ani žalobou napadené sdělení ze dne 18. 5. 2020, č. j. 17619/2020 UVCR, kterým žalovaná reagovala na podání stěžovatelek označené jako odvolání a v němž vysvětlila, že jejich podání nelze považovat za odvolání a napadený bod usnesení č. 198 nelze přezkoumat ve správním řízení, nemůže představovat úkon správního orgánu, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jejich práva nebo povinnosti. Městský soud správně dovodil, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelky podání ze dne 16. 4. 2020 za odvolání proti bodu I/3 krizového opatření (usnesení žalované č. 198) považovaly a takto je i výslovně označily. IV. Závěr a náklady řízení
[16] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (stěžovatelky) neměly ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalobkyně (stěžovatelky) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. prosince 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu