6 Azs 317/2005- 84 - text
č. j. 6 Azs 317/2005 - 87
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: M. S., zastoupen JUDr. Otto Mrňavým, advokátem, se sídlem Praha 3, Tachovské nám. 649/3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Az 188/2003 - 26 ze dne 19. 12. 2003,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Otto Mrňavému, se odměna za zastupování nepřiznává.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 9 Az 188/2003 - 26 ze dne 19. 12. 2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 6061/VL - 14 - BE07 - 2001 ze dne 13. 6. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl, přitom bylo dále vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá procesní pochybení žalovaného, pro které mělo být jeho rozhodnutí Městským soudem v Praze zrušeno, konkrétně uvádí, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, že jeho důkazy nebyly úplné a že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Stěžovatel je totiž ohrožen na svém životě, přitom se nemá kam obrátit se svojí žádostí o pomoc, neboť státní orgány v zemi jeho původu takové poměry trpí a podporují je. Stěžovatel namítá splnění podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu, neboť jsou dle jeho názoru splněny podmínky podle § 14 zákona o azylu. Stěžovatel tedy navrhuje zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, zároveň žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, neboť má za to, že stěžovatel měl problémy se soukromými osobami, obrátil se na příslušné orgány v zemi stěžovatelova původu a tyto orgány mu ochranu poskytly, neboť došlo k potrestání osob, s nimiž měl stěžovatel problémy. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel svoji žádost o udělení azylu odůvodnil náboženskými důvody. Stěžovatele pronásledovali členové sekty „S.“, a sice tak, že jej neustále navštěvovali a přesvědčovali jej, aby se k nim přidal. Po odmítnutí poškozovali majetek stěžovatelovy rodiny. Stěžovatel se obrátil na policejní orgány, ty jednání členů uvedené sekty vyšetřily a tito členové byli potrestáni peněžitým trestem. Stěžovatel se ze strachu před těmito osobami rozhodl vycestovat ze země původu.
Žalovaný stěžovateli azyl neudělil, neboť dospěl k závěru, že důvody stěžovatelovy žádosti o udělení azylu nejsou z pohledu zákona o azylu relevantní. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž poukazoval na formalistickou argumentaci žalovaného, na toliko teoretickou možnost obrátit se na orgány v zemi jeho původu a na svůj nesouhlas s neexistencí překážky vycestování. Městský soud v Praze však žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 26. 1. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 29.
1. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek městského soudu vzešel (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel vytýká procesní chyby žalovaného, pro které mělo být jeho rozhodnutí městským soudem zrušeno, a dále namítá splnění podmínek pro udělení tzv. humanitárního azylu. Pokud jde o posléze uvedenou námitku, tj. že stěžovateli měl být udělen tzv. humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu, ta nemá své opory v žalobě samotné.
Pokud není kasační stížnost podle § 104 odst. 4 s. ř. s. přípustná mimo jiné tehdy, opírá-li se o jiné důvody, než které stěžovatel uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl, a pokud stěžovateli v uplatnění obdobné námitky již v řízení před městským soudem žádná skutečnost objektivně nebránila, je v této části kasační stížnost nepřípustná a Nejvyšší správní soud se jí v této části nemohl zabývat. Není rozhodné, že se k této otázce vyjadřoval nad rámec uplatněného žalobního bodu Městský soud v Praze.
Zbývá tedy námitka procesních vad před žalovaným. Přistoupí-li Nejvyšší správní soud na samu hranici příznivosti posouzení obsahu kasační stížnosti i žaloby k Městskému soudu v Praze, pak v obou podáních stěžovatele tuto námitku alespoň v obecných rysech nalézá. V této části tedy Nejvyšší správní soud, při nejvyšší míře příznivosti respektující ještě princip rovnosti účastníků v tomto řízení, kasační stížnost přípustnou shledává.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v mezích kasační stížnosti a z uplatněného kasačního důvodu (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o rozsah dokazování, jak jej uskutečnil žalovaný, pak podle § 34 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je možné k dokazování použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, provádění důkazů přísluší správnímu orgánu, přitom účastník řízení je povinen navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou mu známy. Správní orgán přitom podle § 32 odst. 1 správního řádu musí zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklad pro rozhodnutí; není přitom vázán jen návrhy účastníků.
Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud rozhodoval na základě důkazů, které nebyly úplné, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a že jeho rozhodnutí ze zjištěných podkladů nevyplývá a není s nimi v souladu, pak tyto své námitky ponechává pouze v obecné rovině, aniž by konkrétně specifikoval, o jaké konkrétní neúplné důkazy se jednalo, v jakých otázkách měl dále přesněji a úplněji skutkový stav zjišťovat a co mělo dle stěžovatele ze zjištěných podkladů vyplynout. Ze samotného správního spisu přitom žádná neúplnost podkladu rozhodnutí žalovaného nevyplývá.
Žalovaný neměl povinnost vést dokazování směrem, který by přesahoval stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu správního řízení. Pokud jde o podklady rozhodnutí, s těmi měl stěžovatel možnost se v průběhu správního řízení seznámit. Jak vyplývá z přílohy k protokolu o pohovoru konaném dne 10. 10. 2002, stěžovatel k obsahu podkladů, z nichž následné rozhodnutí žalovaného vycházelo, žádné námitky ani návrhy na doplnění dokazování neuplatnil. V žalobě pak své tvrzení, které věcně odpovídá tomu, které nyní uplatňuje v kasační stížnosti, ponechal toliko v rovině obecného konstatování formálnosti přístupu žalovaného.
Zabýval-li se Městský soud v Praze touto otázkou ve vztahu k hodnocení hmotněprávních podmínek nezbytných pro udělení azylu, přinejmenším tím respektoval míru, jíž determinoval stěžovatel svojí žalobou. Dospěl-li přitom Městský soud v Praze k závěru, že tato tvrzení nejsou důvodnými, Nejvyšší správní soud nemá, čeho by závěrům Městského soudu v Praze vytknul. Nebylo tedy důvodu rozhodnutí žalovaného rušit ani pro nedostatečné dokazování, ani pro nesprávné hodnocení shromážděných podkladů. Z těchto důvodů nemůže Nejvyšší správní soud této stěžovatelově námitce přisvědčit.
Nejvyšší správní soud tedy na základě shora uvedeného kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O kasační stížnosti rozhodl bez nařízení jednání, neboť mu to umožňuje ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl usnesením Městského soudu v Praze č. j. 9 Az 188/2003 - 65 ze dne 4. 5. 2005 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Otto Mrňavý. Jelikož z obsahu soudního spisu nevyplynulo, že by ustanovený zástupce jakýkoli úkon právní služby učinil, ani on sám k výzvě soudu žádný takový úkon nespecifikoval, Nejvyšší správní soud mu odměnu za zastupování stěžovatele nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu