6 Azs 381/2004- 54 - text
č. j. 6 Azs 381/2004 - 54 [OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: V. D., zastoupen JUDr. Hanou Škorpíkovou, advokátkou, se sídlem 28. října 14, Jablonec nad Nisou, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2004, č. j. 63 Az 15/2004 - 18,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátce JUDr. Haně Škorpíkové, se určuje odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Odměna bude poukázána ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 63 Az 15/2004 - 18 ze dne 19. 4. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 6576/VL - 07 - 08 - 2003 ze dne 13. 1. 2004, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve v obecné rovině namítal, že Krajský soud v Ostravě posoudil uvedenou kauzu v rozporu s právním řádem, že on shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu a že krajský soud posoudil věc v rozporu se zákonem o azylu, neboť mu v zemi jeho původu hrozí nebezpečí z politických důvodů. Poté, kdy byla stěžovateli ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokátka (usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 63 Az 15/2004 - 31 ze dne 2. 7. 2004), byla kasační stížnost věcně doplněna v tom směru, že stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 a § 13 zákona o azylu. Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti. Žalovaný své vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel v průběhu správního řízení poukazoval na své potíže v zemi původu, které souvisely s tím, že si půjčil nákladní automobil, s tím havaroval, zranil několik lidí, těm zařizoval léčení a musel si za tímto účelem půjčit peníze, které z důvodu vysokého úroku nemohl vrátit, přitom věřitel začal stěžovateli vyhrožovat. Za této situace stěžovatel zemi svého původu opustil. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru, že důvody, o které stěžovatel svoji žádost o udělení azylu opíral, nesvědčí tomu, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, a jeho žádost jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl.
Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že toto rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou, v níž namítal porušení § 12 zákona o azylu a některých procesních ustanovení správního řádu, přitom argumentačně se omezil toliko na jejich citaci. Krajský soud jeho žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byl aplikován důvodně, přitom nebylo shledáno ani porušení stěžovatelem uváděných procesních ustanovení. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 10. 5.
2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 20. 5. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou, přitom byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti, tu Nejvyšší správní soud posuzoval s ohledem na uplatněné kasační důvody. Stěžovatel se v kasační stížnosti formálně dovolává kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., obsah kasační stížnosti však jejich uplatnění nenasvědčuje. Přesto však Nejvyšší správní soud přistoupil až na samu hranici příznivosti posouzení obsahu kasační stížnosti a úkonu, jímž byla tato kasační stížnost doplněna, a dovodil, že stěžovatel svými námitkami míří na nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu, která má spočívat v nesprávném posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 a § 13 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích takto uplatněného kasačního důvodu a vázán jeho rozsahem (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy posoudil právní otázku splnění podmínek pro udělení azylu s ohledem na důvody, o které stěžovatel svoji žádost o udělení azylu opíral. Musel se přitom nutně nejprve zabývat otázkou, zda krajský soud přistoupil k aplikaci § 16 odstavce 1 písm. g) zákona o azylu důvodně. Ohledně této otázky přitom dospívá k závěru, že toto ustanovení důvodně a správně aplikováno bylo. Podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná tehdy, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.
Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/), nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště (písm. b/). Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení poukazoval toliko na potíže s věřitelem, z něhož měl obavy, a proto ze země svého původu vycestoval, pak tato tvrzení objektivně nesvědčila o tom, že by mohl být v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Stěžovatel neuvedl, že by hodlal uplatňovat politická práva, že by mu v tom bylo bráněno a že by dokonce byl za jejich uplatňování pronásledován. Stěžovatel v průběhu správního řízení rovněž nepoukazoval na skutečnosti, které by jakkoli mohly odůvodnit jeho případné obavy z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. V takovém případě tedy byly zřetelně dány důvody k aplikaci § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Posoudil-li shora uvedenou právní otázku krajský soud shodně, pak v tomto jeho posouzení Nejvyšší správní soud nezákonnost neshledává. Tvrdí-li za této situace nyní stěžovatel, že mu měl být udělen azyl podle § 12 a § 13 zákona o azylu, pak toto jeho tvrzení není ve vztahu k důvodům, pro které byla jeho žádost o udělení azylu zamítnuta, tvrzením jakkoli relevantním. Ustanoveními § 12 a § 13 zákona o azylu se žalovaný při zjištění důvodu podávaného z § 16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zabývat neměl a neměl tak činit ani ohledně otázky splnění podmínek pro konstataci neexistence překážky vycestování.
Pro takové rozhodování žalovaného a tím i pro posouzení krajským soudem by byl určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti s odkazem na § 16 odst. 1 písm. g) zákona zjišťovány nejsou, a proto zabýval-li se jimi v odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný, učinil tak nad rámec své povinnosti. Krajský soud v Ostravě však nepochybil, když se splněním podmínek udělení azylu podle § 12 a § 13 zákona o azylu nezabýval. Nezabýval-li se jimi, pak se nemohl dopustit v tomto směru nezákonnosti.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitky nesprávného posouzení nesplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 a § 13 zákona o azylu nejsou důvodnými. Po posouzení řádně uplatněné a přípustné námitky stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 63 Az 15/2004 - 31 ze dne 2. 7. 2004 byla stěžovateli ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokátka JUDr. Hana Škorpíková. Nejvyšší správní soud jí proto určil odměnu za zastupování ve výši 2 150 Kč za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti společně se dvěma režijními paušály (§ 11 odst. 1 písm. b/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f/ a § 13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu