6 Azs 45/2023- 28 - text
6 Azs 45/2023 - 32 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: nezl. S. G. C. M., zastoupený Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 12. 2020, č. j. MV 173088
4/SO
2020, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 8 A 6/2021 51,
I. Kasační stížnost žalované se zamítá.
II. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, nebo
3. se o sebe z vážných zdravotních důvodů nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, nebo b) má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu. [16] Bod 6 odůvodnění směrnice k situaci tzv. ostatních rodinných příslušníků ve smyslu čl. 3 bodu 2 písm. a) směrnice výslovně uvádí, že k zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu, a aniž je dotčen zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti, by měl hostitelský členský stát postavení osob, které podle této směrnice nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají automatické právo na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, přezkoumávat v souladu s vlastními vnitrostátními předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo fyzickou závislost na občanu Unie. [17] Velký senát Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 9. 2012, ve věci Rahman a další, C 83/11, právě s odkazem na bod 6 odůvodnění směrnice uvedl, že cíl čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice „spočívá v zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu prostřednictvím usnadnění vstupu a pobytu osob, které nespadají do definice rodinného příslušníka občana Unie (…), které jsou však k občanovi Unie vázány úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických okolností, jako je ekonomická závislost, skutečnost, že jsou členy domácnosti nebo vážné zdravotní důvody“ (bod 32 rozsudku). Generální advokát pak ve svém stanovisku k citovanému případu poukázal na skutečnost, že též „Evropský soud pro lidská práva přijímá jako obecné pravidlo extenzivní pojetí rodinného života, které je charakterizováno přítomností právních nebo faktických skutečností označujících úzký osobní vztah (…). Faktické vztahy mimo jakýkoli příbuzenský vztah byly rovněž kvalifikovány jako ‚rodinný život‘“ (body 74 a 75 stanoviska). [18] Rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 26. 3. 2019, ve věci SM, C 129/18, v němž SDEU posuzoval rodinnou vazbu v rámci alžírského institutu kafala (dočasný a zrušitelný závazek k výživě, vzdělání a ochraně dítěte a jeho opatrovnictví), pak výslovně ukládá povinnost orgánům členských státu zohledňovat čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie zakotvující právo na respektování soukromého a rodinného života, který musí být vykládán shodně s čl. 8 Úmluvy (body 64 a 65 rozsudku), a zohledňovat rovněž nejlepší (nejvlastnější) zájem dotyčného dítěte, přičemž „prokáže li se při tomto posuzování, že dítě a jeho opatrovník, občan Unie, mají vést skutečný rodinný život a dítě je na svém opatrovníkovi závislé, pak požadavky související se základním právem na respektování rodinného života ve spojení s povinností zohlednit nejvlastnější zájem dítěte v zásadě vyžadují přiznání práva na vstup a pobyt tomuto dítěti, aby mohlo žít se svým opatrovníkem v hostitelském členském státě tohoto opatrovníka“ (bod 73 rozsudku). [19] Stran povinnosti zohlednit čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie, který musí být vykládán shodně s čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek SM výše), je možno poukázat také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která dlouhodobě a konstantně vykládá pojem rodinný život extenzivně tak, že zahrnuje i jiné než formální příbuzenské a manželské vztahy. Ochranu prostřednictvím čl. 8 Úmluvy tak ESLP přiznává na základě konkrétních okolností rovněž vztahům faktickým. Za všechny lze odkázat např. na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 4. 1997, ve věci X, Y a Z proti Spojenému království č. 21830/93, bod 36: „Soud připomíná, že pojem ‚rodinný život‘ v čl. 8 se neomezuje pouze na rodiny založené na manželství a může zahrnovat i další faktické vztahy (v originále: de facto relationships).“ Faktické rodinné vazby pak ESLP zdůraznil i v řadě dalších rozsudků, např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, č. 76240/01, bod 117, nebo nedávném rozsudku ze dne 13. 4. 2023, ve věci Jírová a ostatní proti České republice, č. 66015/17, bod 69. [20] Rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, č. j. 4 Azs 230/2016 54, odůvodněně dovodil, že „vztah rodinný, může záviset na existenci faktické závislosti předpokládané tímto ustanovením, a nikoliv pouze na pokrevních poutech či jiných formalizovaných rodinných vztazích“ (bod 24). Jakkoli lze se stěžovatelkou souhlasit do té míry, že se citovaný rozsudek zabýval situací sešvagřených osob, mezi nimiž tedy existovala rovněž formální vazba, lze z vyslovených obecnějších závěrů vycházet i v nyní posuzované věci, jak ostatně správně učinil již městský soud. Důležitý je zejména následující zobecňující závěr odkazovaného rozsudku: „Pojem ‚příbuzný‘ užitý v návětí § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců je tedy třeba vykládat shodně s pojmem „ostatní rodinný příslušník“, užitým v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice, jako neurčitý právní pojem, jehož naplnění musí být posuzováno vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Přitom je třeba zvážit charakter dotčeného příbuzenského vztahu, který nemusí záviset pouze na formalizovaných rodinných vazbách“ (bod 28 rozsudku). V nyní souzené věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od výše citovaných závěrů odchýlit. [21] Stěžovatelka se dále v kasační stížnosti dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2021, č. j. 1 Azs 18/2021 48, v němž byla potvrzena správnost závěrů správních orgánů, které nepovolily přechodný pobyt nevlastnímu otci občanky České republiky, který nenaplnil podmínky § 15a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka však přehlíží, že v odkazované věci soudy neshledaly naplnění podmínek § 15a primárně z toho důvodu, že nevlastní otec nebyl na své nevlastní dceři závislý výživou ani péčí. Ani tento rozsudek přitom nezpochybňuje, že vazba předpokládaná § 15a může být pokrevní (příbuzenská v úzkém smyslu slova), právní (manželství, osvojení), ale i faktická (odkázání na výživu a péči). Rozsudek č. j. 1 Azs 18/2021 48 k tomu v bodě 29 odůvodnění výslovně uvádí: „Ustanovení § 15a vycházející ze směrnice o rodinných příslušnících váže podmínky pro udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87b zákona o pobytu cizinců zjednodušeně řečeno na pokrevní spojení s občanem EU (zejména v linii přímé), svazek právní (manželství, registrované partnerství, osvojení) či odkázání na jeho výživu či péči. Stěžovatel je však nevlastním otcem občanky EU, která má oba biologické rodiče. Směrnice cílí na neodlučování vyživovaných (závislých) osob (zejména potomků) od občanů EU, nikoliv naopak, což má svůj smysl. Výživou, péčí či jinak závislé osoby velmi obtížně povedou plně samostatný život, tedy stěží (bez cizí pomoci) například vycestují do země původu, obstarají si pobytový titul a zajistí si na potřebnou dobu obživu. To však neplatí naopak. Ani stěžovatelkou odkazovaný rozsudek tedy nepodporuje jí zastávaný úzký výklad zákona o pobytu cizinců a směrnice. [22] Konečně ani stěžovatelčin argument dovolávající se čl. 10 odst. 2 písm. e) směrnice, ze kterého má dle jejího názoru plynout, že rodinné vazby musejí být potvrditelné příslušným orgánem země původu, a proto musí být formálního charakteru, neshledal Nejvyšší správní soud přesvědčivým. Čl. 10 odst. 2 směrnice ukládá členským státům vyžadovat před vydáním pobytové karty určité doklady. Pro případy spadající pod čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice (jako tomu bylo v nyní souzené věci) pak čl. 10 odst. 2 písm. e) směrnice skutečně vyžaduje předložení dokladu vydaného orgánem země původu, avšak tímto dokladem má být potvrzeno pouze to, že se jedná o vyživovanou osobu, člena domácnosti nebo vážné zdravotní důvody vyžadující osobní péči. Doklad předpokládaný směrnicí tedy nemá prokazovat formální rodinnou vazbu, nýbrž naopak naplnění materiálních podmínek pro udělení přechodného pobytu stanovených čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice a § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tento doklad navíc bude žadatelům logicky dostupný (a správními orgány legitimně vyžadovaný) pouze tehdy, pokud tyto materiální podmínky byly naplněny již v zemi původu, nikoli později. [23] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že ostatními rodinnými příslušníky ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice [příbuznými ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců], mohou být rovněž žadatelé mající k občanovi Evropské unie toliko faktickou rodinnou vazbu, přičemž je nutno zkoumat vztah závislosti založený na existenci úzkých a stálých osobních vazeb vzešlých ze společného života a soužití, které přesahuje pouhé dočasné soužití motivované čistě účelovými důvody. [24] Důkazní břemeno ohledně existence faktické rodinné vazby nicméně obecně nese žadatel (viz spojení cizinec, který prokáže, užité v § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2023, č. j. 3 Azs 271/2022 26, č. 4480/2023 Sb. NSS, bod 54). Žalobce v tomto ohledu navrhoval již ve správním řízení provedení důkazů k existenci úzkých a stálých osobních vazeb (např. výpisem z bankovního účtu matčina druha, jeho i matčin výslech, fotografie, účtenky, aj.). Správní orgány se však těmito důkazy odmítly zabývat s poukazem na neexistenci formální rodinné vazby. S ohledem na správními orgány zastávaný nesprávný právní výklad tak nebyl skutkový stav zjištěn dostatečně, jak městský soud správně dovodil v napadeném rozsudku. Od výsledku tohoto posouzení se pak bude odvíjet nutnost zkoumání naplnění dalších podmínek obsažených v § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. [25] Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěrem městského soudu, že nedostatečně posoudila dopady rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že s ohledem na shora vyslovené závěry by ani případná důvodnost této námitky neměla vliv na výsledek řízení a správnost závěrů a postupu městského soudu, který napadeným rozsudkem vydaná rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil.
[26] Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince není omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (viz např. rozsudky ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 30, ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018 30, ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 Azs 429/2019 40, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 40, ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020 37, nebo již výše citovaný č. j. 3 Azs 271/2022
26). Článek 8 Úmluvy vyžaduje, aby správní orgány posuzovaly přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života cizince rovněž v případě rozhodnutí, jímž správní orgán zamítá žádost o povolení k přechodnému pobytu (např. citované rozsudky č. j. 10 Azs 127/2018 30 a č. j. 3 Azs 271/2022
26, nebo rozsudek ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020 52). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
[27] Stěžovatelka stran tvrzené dostatečnosti posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života argumentovala výhradně tím, že žalobce není rodinným příslušníkem, a nesplňuje tedy základní zákonnou podmínku pro udělení povolení k přechodnému pobytu. Jakkoliv udělení konkrétního požadovaného pobytového oprávnění v situaci, kdy žadatel nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, skutečně obvykle nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu soukromého a rodinného života žadatele (rozsudky ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 320/2019 38, body 21
22, ze dne 30. 11. 2020, č. j. 5 Azs 250/2017 42, bod 27, ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020 41, bod 28, ze dne 16. 7. 2021, č. j. 2 Azs 413/2020 45, bod 33, nebo ze dne 8. 11. 2021, č. j. 10 Azs 253/2021 51, bod 12), neznamená to, že by nebylo potřeba se posouzením dopadů zamítavých rozhodnutí vůbec zabývat.
[28] V nyní souzené věci městský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že se nejedná o situaci, kdy by nesplnění podmínky (nenaplnění definice rodinného příslušníka nebo příbuzného občana Evropské unie) znamenalo kategorickou nemožnost požadovaný přechodný pobyt udělit, neboť rodinná vazba žalobce na občana České republiky, který je matčiným druhem a otcem jeho sestry, nebyla s ohledem na nesprávný výklad aplikovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců posouzena. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že za dané situace bylo povinností správních orgánů se přiměřeností zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života zabývat s přihlédnutím k jeho nezletilosti, legálnímu pobytu matky na území a českému státnímu občanství jeho sestry. Nejvyšší správní soud v této souvislosti také poukazuje na svůj dřívější rozsudek ze dne 15. 12. 2021, č. j. 10 Azs 419/2021
44, týkající se rovněž případu nezletilého cizince žijícího na území České republiky fakticky s matkou a sourozencem (občanem Evropské unie), ze kterého vyplývá, že v obdobných případech nelze nezletilého cizince nutit, aby z České republiky odcestoval, a situaci je tedy třeba vyřešit na našem území (body 13 až 15).
[29] Nad rámec rozhodovacích důvodů pak Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřehlédl, že městský soud ve smyslu § 34 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nevyrozuměl o probíhajícím soudním řízení osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. Protože však žalobcova matka o soudním řízení implicitně vyrozuměna byla, neboť v něm nezletilého žalobce zastupovala jako jeho zákonná zástupkyně (a v řízení tedy mohla uplatňovat i svá práva, resp. práva žalobcovy nezletilé sestry), a protože městský soud napadeným rozsudkem rozhodl ve prospěch žalobce, neshledal Nejvyšší správní soud důvod napadený rozsudek pouze z tohoto důvodu rušit, navíc v situaci, kdy vytýkaná vada neměla vliv na jeho zákonnost.
[30] V dalším řízení však správní orgány budou postupovat tak, že zahrnou žalobcovu matku, jeho sestru i matčina druha mezi účastníky správního řízení. Nejvyšší správní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací činnosti vyslovil, že „v situaci, kdy cizinec žádá o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (za účelem sloučení rodiny), je [správní orgán] povinen jednat jako s účastníky řízení i s těmito rodinnými příslušníky“ (viz rozsudek ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020 52, bod 45, nebo rozsudek ze dne 8. 3. 2023, č. j. 10 Azs 12/2023 67, bod 49).
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce sice měl ve věci plný úspěch, a tedy by mu náhrada nákladů řízení náležela, neučinil však žádný úkon, za který by mu soud náhradu nákladů řízení přiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. února 2024
Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu