Zásadu hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. nelze zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určí výši nároku v případech, kdy tuto výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Toto ustanovení nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relevantní skutečnosti v tomto směru se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování.
Č. 75/1971 sb. rozh.
Zásadu hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. nelze zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určí výši nároku v případech, kdy tuto výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Toto ustanovení nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relevantní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování.
(Usnesení Nejvyššího soudu ČSR z 29. 4. 1971, 6 Co 136/71)
Navrhovatelka podala opravný prostředek proti rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení v Praze z 22. 5. 1970, jímž byla zamítnuta její žádost o přiznání starobního důchodu s odůvodněním, že k 14. 4. 1970, kdy dovršila 60 roků svého věku, vykázala podle zjištění odpůrce 11 roků a 34 dny zaměstnání.
Krajský soud v Hradci Králové vyhověl opravnému prostředku navrhovatelky a přezkoumávané rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení zrušil. Podle výsledků dokazování dospěl krajský soud k závěru, že navrhovatelka pracovala v zahradnictví Komunálních služeb města R. v letech 1953 – 1962 vždy po dobu od 1. 2. do 31. 10., tj. po dobu 9 měsíců, v roce 1963 pak 6 a půl měsíce, takže v období let 1953 – 1963 vykazuje dobu zaměstnání 9 roků a 195 dní. Spolu s dobou 11 roků a 34 dní, která byla již započtena, splňuje navrhovatelka též podmínku doby zaměstnání pro vznik nároku na poměrný starobní důchod podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/1964 Sb.
V odvolání proti tomuto usnesení odpůrce uváděl, že soud prvního stupně hodnotil za léta 1953 – 1962 vždy dobu od 1. 2. do 31. 10., tj. 273 dní ročně, což představuje celkem 2730 dní, a za rok 1963 započetl 181 den, dohromady tedy 2911 dní. Po odečtení 31 dní, hodnocených již za rok 1958, zbývá tedy k započtení 2880 dní, tj. 7 roků a 325 dní. Podle toho tedy vykazuje navrhovatelka k 14. 4. 1970 pouze 18 roků a 359 dní, takže nesplňuje podmínku doby zaměstnání ani pro vznik nároku na poměrný starobní důchod.
Navrhovatelka uvedla dále, že v letech 1953 – 1963 pracovala v zahradnictví Komunálních služeb města R. pravidelně a nepřetržitě na základě trvalého pracovního poměru, že byla za svou práci řádně odměňována, vybírala si taktéž dovolenou a že do práce chodila pravidelně každý den a denně také odpracovala předepsaný počet pracovních hodin.
Nejvyšší soud ČSR usnesení krajského soudu zrušil.
Podle odůvodnění napadeného usnesení nebylo prokázáno, že by navrhovatelka po celou požadovanou dobu (1953 až 1963) pracovala nepřetržitě po celé roky, tj. i v zimních měsících, přičemž je známo, že kultury pěstované v zahradnictví vyžadují soustavné každodenní práce od jara do podzimu, kdežto od listopadu do konce ledna stačí potřebné práce obstarat mnohem menší počet pracovníků. Z toho pak krajský soud usoudil podle úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř., že navrhovatelka byla v komunálním zahradnictví činná v plném rozsahu vždy jen od 1. 2. do 31. 10. každého roku, tedy jen po dobu 9 měsíců, kromě roku 1963, kdy do 14. 8. odpracovala jen šest a půl měsíce.
Povinností soudu je zjišťovat rozhodné skutečnosti podle zásady materiální pravdy s použitím všech důkazních prostředků, které mohou přispět ke zjištění skutečného stavu věci. Výsledky provedeného dokazování pak hodnotí soud podle zásad, zakotvených v ustanovení § 132 o. s. ř. Zásadu hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. nelze zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určí výši nároku za předpokladu, že ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Toto ustanovení nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relativní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování a zejména jeho stěžejní zásadou materiální pravdy.
Soud prvního stupně neměl skutkový podklad pro závěr, že navrhovatelka v letech 1953 – 1963 nepracovala v zahradnictví Komunálních služeb města R. po celý rok, nýbrž jen od 1. 2. do 31. 10. každého roku. Tvrzení navrhovatelky, že pracovala i v zimním období, bylo naopak dostatečně podepřeno svědectvím H. S. a J. Z. Svědkyně S. výslovně uvedla, že navrhovatelka pracovala jako každý jiný pracovník zahradnictví, a že si nepamatuje, že by přerušila zaměstnání třeba na půl roku. Také svědek Z. hovoří o nepřetržitém zaměstnání od roku 1952 nebo 1953 až do roku 1970. Měl-li soud prvního stupně pochybnosti o rozsahu zaměstnání navrhovatelky v uvedených letech, bylo jeho povinností řízení v tomto směru doplnit a provést i další důkazy, které by mohly pochybnosti v tomto směru odstranit. Ani skutečnost, že kultury pěstované v zahradnictví vyžadují soustavné každodenní práce od jara do podzimu, kdežto od listopadu do konce ledna stačí obstarat potřebné práce mnohem menší počet pracovníků, sama o sobě nevylučuje, že to mohla býti právě navrhovatelka, která i v zimních měsících pracovala v plném rozsahu.
Bylo proto třeba napadené usnesení soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 a § 249 odst. 1 o. s. ř. zrušit. Bude nyní na soudu prvního stupně, aby řízení v naznačených směrech náležitě doplnil a pak znovu rozhodl. Ukáže-li se po doplněném dokazování, že navrhovatelka v letech 1953 – 1963 skutečně odpracovala jen 7 roků a 325 dní, pak by to ovšem znamenalo, že navrhovatelka ani při zápočtu této nepojištěné doby zaměstnání nesplňuje podmínku doby zaměstnání pro vznik nároku na poměrný starobní důchod podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 101/1964 Sb., jak na to odpůrce ve svém odvolání poukazuje.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud též
o náhradě nákladů odvolacího řízení ( § 224 odst. 3 o. s. ř.).