Slučování důchodů je svou povahou opatřením formálního rázu, které má význam z hlediska jednotného posuzování takto sloučených dávek, jako je tomu např. v otázce vyměřování zvláštní daně z důchodu apod. Odpadnou-li důvody tohoto sloučení, popř. dojde-li ke změně vyžadující novou úpravou důchodu, je nutno nově přihlížet i k nárokům poskytovaným podle předpisů platných před 1. 1. 1957, poněvadž podle § 122 ods. 1 zák. č. 101/1964 Sb. zůstaly zachovány, když nenastaly důvody pro jejich snížení nebo zánik podle předpisů platných před 1. 1. 1957.
Č. 85
Slučování důchodů je svou povahou opatřením formálního rázu, které má význam z hlediska jednotného posuzování takto sloučených dávek, jako je tomu např. v otázce vyměřování zvláštní daně z důchodu apod. Odpadnou-li důvody tohoto sloučení, popř. dojde-li ke změně vyžadující novou úpravou důchodu, je nutno nově přihlížet i k nárokům poskytovaným podle předpisů platných před 1. 1. 1957, poněvadž podle § 122 ods. 1 zák. č. 101/1964 Sb. zůstaly zachovány, když nenastaly důvody pro jejich snížení nebo zánik podle předpisů platných před 1. 1. 1957.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 3. 1969, 6 Cz 11/69.)
Státní úřad důchodového zabezpečení přiznal navrhovateli rozhodnutím z 20. 10. 1965 s účinností od 1. 6. 1965 částečný invalidní důchod v částce 520 Kčs měsíčně; ve smyslu § 122 odst. 3 a § 56 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb. – po připočtení poloviny úrazového důchodu – stanovil výši částečného invalidního důchodu částkou 670 Kčs měsíčně.
Dalším rozhodnutím z 26. 9. 1967 přiznal odpůrce navrhovateli od 18. 10. 1967 invalidní důchod ve výši 975 Kčs měsíčně, tj. ve výši 50 % průměrného měsíčního výdělku.
Opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí se domáhal navrhovatel zvýšení invalidního důchodu o 10 % podle § 26 odst. 1 zák. č. 101/1964 Sb. s odůvodněním, že jeho invalidita byla způsobena pracovním úrazem, který utrpěl dne 27. 2. 1965.
Krajský soud v Plzni nevyhověl usnesením z 15. 2. 1968 opravnému prostředku navrhovatele a potvrdil rozhodnutí odpůrce. Vycházel ze skutkového zjištění, že pravomocným rozsudkem okresního soudu v Karlových Varech z 12. 4. 1967 byl Státní statek, n. p., v H., uznán povinným odškodnit navrhovatele za pracovní úraz, který navrhovatel utrpěl dne 27. 2. 1965 jako jeho pracovník při plnění pracovních úkolů. Na základě posudku krajské posudkové komise sociálního zabezpečení v Plzni z 15. 11. 1967, doplněného dne 19. 1. 1968, však zjistil, že hlavním důvodem invalidity navrhovatele je kornatění mozkových tepen a jeho přímé následky a že naproti tomu následky úrazu z 27. 2. 1965 samy o sobě nepodmiňují ani nedovršují invaliditu, takže plná invalidita navrhovatelova není způsobena úrazem. K atrofii pravé horní končetiny došlo následkem inaktivity navrhovatele; následky úrazu nevedly ani k podstatnému poklesu výdělku ani k podstatnému snížení pracovní schopnosti navrhovatele, neboť byly méně závažné a nezakládaly by ani částečnou invaliditu.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že byl usnesením krajského soudu v Plzni porušen zákon a zrušil je.
Prvořadou povinností soudu v občanském soudním řízení a zejména v jednostupňovém přezkumném řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. je, aby co nejúčelněji a co nejúplněji zjistil skutečný stav věci, významný pro posouzení správnosti přezkoumávaného rozhodnutí, provedl všechny potřebné důkazy s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž není vázán jen na důkazy jimi navrhované, nýbrž je oprávněn provést další potřebné důkazy i z úřední povinnosti ( § 6, 120 odst. 1 a § 132 o. s. ř.). Přezkumné řízení ve věcech sociálního zabezpečení podle § 244 a násl. o. s. ř. spočívá v posouzení správnosti přezkoumávaného rozhodnutí z hlediska všech zákonných ustanovení, přicházejících v úvahu, a není proto rozhodující, jaké okolnosti účastník ve svém opravném prostředků uvedl a z jakých důvodů přezkoumávané rozhodnutí napadl (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 11/1967, 27/1968 a 56/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Krajský soud nepřihlédl náležitě ke všem skutečnostem rozhodným pro posouzení správnosti výše přiznaného invalidního důchodu, i když je nutno souhlasit s jeho závěrem, že z důvodu pracovního úrazu z 27. 2. 1965 nelze navrhovateli přiznat zvýšení invalidního důchodu podle § 26 zák. č. 101/1964 Sb.
Podle § 122 odst. 1 písm. a) zák. č. 101/1964 Sb. mohou být úrazové důchody, vyplácené podle předpisů o důchodovém pojištění platných před 1. 1. 1957, sníženy nebo odňaty, jen pokud by to připouštěly uvedené předpisy. Podle § 122 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb. – jestliže poživateli některé z dávek uvedených v prvém odstavci vznikne nárok na důchod z důchodového zabezpečení – platí o souběhu těchto nároků obdobně § 56 odst. 2; po úpravě podle tohoto ustanovení se dávka slučuje s důchodem z důchodového zabezpečení v jediný důchod a považují se za tento důchod.
Z těchto ustanovení je nutno vyvodit, že slučování důchodů je svou povahou opatřením formálního rázu, které má význam z hlediska jednotného posuzování takto sloučených dávek, jako je tomu např. v otázce vyměření zvláštní daně z důchodu apod. Odpadnou-li však důvody tohoto sloučení, případně dojde-li ke změně významné pro novou úpravu důchodu, je nutno nově přihlížet i k nárokům poskytovaným podle předpisů platných před 1. 1. 1957, poněvadž podle § 122 odst. 1 zák. č. 101/1964 Sb. zůstaly zachovány, nenastaly-li důvody pro jejich snížení nebo zánik podle předpisů platných před 1. 1. 1957.
Z obsahu spisu, zejména ze zápisů o jednání krajské posudkové komise sociálního zabezpečení v Plzni ve dnech 15. 11. 1967 a 19. 1. 1968, vyplývá, že navrhovatel pobíral od r. 1951 úrazový důchod pro trvalé snížení výdělečné schopnosti následkem úrazu utrpěného 8. 1. 1951 a že úrazová ztráta 20 % dosud trvá. Proto také bylo v rozhodnutí odpůrce z 20. 10. 1965, jímž byl navrhovateli s účinností od 1. 6. 1965 přiznán částečný invalidní důchod, ve smyslu § 122 odst. 3 a § 56 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb. přihlédnuto správně též k úrazovému důchodu a v důsledku toho bylo sloučení obou důchodů číselně vyjádřeno stanovením celkové výše částečného invalidního důchodu. Ovšem tímto sloučením nezanikl úrazový důchod přiznaný v roce 1951; sloučení podle § 122 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb. se nemohlo materiálně dotknout existence úrazového důchodu, jestliže by nemohl být odňat nebo snížen podle předpisů jej upravujících. Stal-li se navrhovatel nyní plně invalidním a z výsledků řízení vyplynul závěr, že úrazová ztráta z úrazu z 8. 1. 1951 trvá nezměněně i nadále, vznikl navrhovateli nárok, aby mu byl i invalidní důchod vyměřen podle zásady stanovené v § 122 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb. Přiznal-li odpůrce navrhovateli polovinu úrazového důchodu ve svém rozhodnutí o částečném invalidním důchodu z 20. 10. 1965, není důvodu, proč by mu neměl být tento důchod přiznán v rámci ustanovení § 122 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb. při rozhodování o invalidním důchodu, když podle předpisů platných před 1. 1. 1957 se na tomto nároku nic nezměnilo a trvá i nadále.
Jestliže tedy krajský soud potvrdil rozhodnutí odpůrce, aniž zkoumal jeho věcnou správnost i z toho hlediska, zda invalidní důchod byl vyměřen v zákonné výši, porušil svým rozhodnutím zákon v ustanoveních § 6, 120 odst. 1, § 132 a 244 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 122 odst. 1 a 3 zák. č. 101/1964 Sb.