Jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany zajištěný v zařízení pro zajištění cizinců požádá o opětovné posouzení důvodů zajištění podle § 46a odst. 10 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba o jeho žádosti rozhodnout podle § 46a odst. 4 téhož zákona nejpozději do 5 dnů od dne podání žádosti; zároveň mu musí být rozhodnutí v téže lhůtě doručeno.
[14] Předmětem přezkumu ze strany krajského soudu je rozhodnutí ve věci zajištění žalobce k jeho žádosti o opětovné posouzení důvodů žádosti coby žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 10 zákona o azylu.
[15] Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[16] Podle § 46a odst. 4 zákona o azylu jde-li o cizince, který je zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, rozhodne ministerstvo o zajištění podle odstavce 1 do 5 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je-li rozhodnuto o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poté, co bylo ukončeno zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, k uplynulé době zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky se nepřihlíží.
[17] Podle § 46a odst. 10 zákona o azylu ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění zkoumá, zda důvody zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany trvají. Ministerstvo při vydání rozhodnutí o zajištění a o prodloužení doby trvání zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany poučí o jeho právu požádat o opětovné posouzení důvodů zajištění, a to po uplynutí 1 měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva nebo, podal-li proti tomuto rozhodnutí žalobu, ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o žalobě.
[18] Podle § 47 odst. 2 téhož zákona ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu).
[19] Pro posouzení charakteru lhůty podle ustanovení § 46a odst. 4 zákona o azylu a aplikace uvedené lhůty také na rozhodování o žádosti zajištěného cizince podle § 46a odst. 10 zákona o azylu je třeba v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2015, čj. 4 Azs 228/2014-34, považovat za stěžejní to, že rozhodnutí o zajištění, a tedy o povinnosti setrvání v zajišťovacím zařízení, je případem omezení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Je tedy nutné o to více dbát na to, aby postup správního orgánu byl v souladu se zákonem, protože cizinec je v inkriminované době již fakticky omezen na svobodě, a to na základě rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Je také třeba klást důraz na to, aby rozhodnutí o setrvání v zajištění bylo cizinci v uvedené zákonné lhůtě i sděleno, a to právě s ohledem na právní zájem, o němž ve věci jde, tj. zájem na tom, aby osoba žádající o mezinárodní ochranu byla omezována na osobní svobodě jedině na základě zákonného podkladu.
[20] Jak Nejvyšší správní soud zdůraznil v bodě 22 citovaného rozsudku: „V opačném případě – jak správně namítá stěžovatel – by totiž správní orgán mohl formálně ‚vydat‘ rozhodnutí o zajištění s datem, které by odpovídalo lhůtě podle § 46a odst. 2 zákona o azylu, případně by je zcela účelově vydal s takovýmto datem ‚zpětně‘, tj. by je antedatoval, a takto by je i následně doručil zajištěnému cizinci. Ten by tak ale nemohl ověřit, zda vůči němu byla dodržena lhůta dle § 46a odst. 2 zákona o azylu či nikoli. Lhůta 5 dnů podle § 46a odst. 2 zákona o azylu by se akceptací přístupu žalovaného mohla prodloužit v řádech jednotek i desítek dnů, což Nejvyšší správní soud považuje s ohledem na to, že se jedná o omezení cizince na jeho osobní svobodě, za nepřijatelné. Doručování provádí samotní zaměstnanci žalovaného a cizinec je správnímu orgánu k dispozici 24 hodin denně, tudíž se nemůže vyhýbat doručení. Zákonná lhůta 5 dnů, v níž je žalovaný povinen podle zákona rozhodnout, by tak zcela postrádala smyslu, protože správní orgán by si ji mohl fakticky ‚prodlužovat‘ s odůvodněním, že se mu nepodařilo doručit ‚vydané‘ rozhodnutí cizinci již v mezidobí omezenému na svobodě, avšak nikdo by nemohl ověřit, zda v této lhůtě bylo žalovaným skutečně nějaké rozhodnutí vydáno. “
[21] Na tomto místě má krajský soud za vhodné připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. 5. 2013, Arslan, C-534/11, konstatoval, že požádá-li zajištěný cizinec (zajištěný podle zákona o pobytu cizinců) o mezinárodní ochranu, zpravidla to bude mít za následek ukončení jeho zajištění podle čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice) a policie bude povinna propustit cizince bez zbytečného odkladu ze zajištění; důvody pro původní zajištění cizince automaticky pominou. Zároveň však považoval za souladné s právem Evropské unie takové vnitrostátní ustanovení, které umožňuje ponechat v zajištění v režimu návratové směrnice cizince – žadatele o mezinárodní ochranu – z důvodu, že tento cizinec podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení. Toto zajištění totiž nevyplývá z podání žádosti o azyl, nýbrž z okolností, jež charakterizují individuální chování žadatele před podáním žádosti a při něm. V takovém případě musejí být uvedené okolnosti hodnoceny individuálně a pokračování zajištění musí být objektivně nutné k tomu, aby se daný cizinec nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.
[22] Závěry vyslovené Soudním dvorem ve věci Arslan byly následně promítnuty do čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přijímací směrnice), podle kterého žadatel může být zajištěn, je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle [návratové směrnice] za účelem přípravy navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Tento důvod zajištění byl pak transponován do § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož byl zajištěn i žalobce.
[23] Rozsudek ve věci Arslan a čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice daly vzniknout i ustanovení § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (viz k bodům 91 a 92 důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb., kterým byl s účinností od 18. 12. 2015 novelizován zákon o pobytu cizinců), podle něhož policie vydá nové rozhodnutí o zajištění, nerozhodlo-li ministerstvo podle zákona o azylu, jde-li o cizince zajištěného podle tohoto zákona, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, nebo je pozdržet. Nové rozhodnutí o zajištění policie vydá do 3 dnů od doby, kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění.
[24] Oproti situaci, kdy je cizinec „přezajištěn“ v souladu s § 46a odst. 4 zákona o azylu, není v zákoně o azylu výslovně stanovena lhůta pro rozhodnutí o žádosti zajištěného cizince o opětovné posouzení důvodů zajištění ve smyslu § 46a odst. 10 zákona o azylu.
[25] Krajský soud má však za to, že uvedené řízení o žádosti cizince je svým obsahem co do povinnosti správního orgánu posoudit důvody k zajištění cizince obdobné řízení o „přezajištění“ cizince podle § 46a odst. 4 zákona o azylu. Cizinec totiž v době podání žádosti je již zajištěn, nadto již musela uplynout lhůta 1 měsíce od právní moci rozhodnutí o zajištění. Je-li podána cizincem žádost o posouzení trvání důvodů zajištění, je zřejmé, že je potřeba provést takové posouzení neprodleně, a to právě s ohledem na to, že cizinec je omezen na osobní svobodě. Správní orgán má přitom podle § 46a odst. 10 zákona o azylu sám povinnost průběžně zkoumat, zda trvají důvody zajištění, a nelze tak obecně shledat jediného důvodu, pro který by ono přezkoumání trvání důvodů zajištění k žádosti cizince mělo trvat v řádu týdnů. Takový postup je totiž nutno, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku, považovat za zcela nepřijatelný.
[26] Není-li v rámci téhož ustanovení § 46a zákona o azylu stanovena jiná lhůta pro rozhodnutí o žádosti cizince podle § 46a odst. 10 zákona o azylu, je potřeba aplikovat na řízení o žádosti cizince právě lhůtu 5 dnů stanovenou v § 46 odst. 4 zákona o azylu. Tudíž, o žádosti cizince o opětovné posouzení trvání důvodů zajištění musí správní orgán rozhodnout nejpozději do 5 dnů od podání žádosti; zároveň, jak vyplývá z judikatury (kromě shora citovaného rozsudku NSS také např. z rozsudku čj. 10 Azs 41/2020-43), musí být rozhodnutí o žádosti v téže lhůtě také doručeno. V té souvislosti krajský soud zdůrazňuje, že je třeba vzít v potaz, že zajištěný cizinec je správnímu orgánu k dispozici 24 hodin denně, tudíž se nemůže vyhýbat doručení. Nelze v tomto ohledu nalézt rozumný důvod k prodlévání s doručováním rozhodnutí.
[27] Jestliže tedy v projednávané věci podal žalobce žádost dne 9. 1. 2023 a o žádosti bylo rozhodnuto až dne 2. 2. 2023, nadto za situace, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci fyzicky až dne 17. 2. 2023, je napadené rozhodnutí nezákonné.
[28] Podle krajského soudu by však bylo nutné napadené rozhodnutí považovat za nezákonné i v případě, že by nebylo namístě aplikovat pětidenní lhůtu na rozhodnutí o žádosti žalobce podle § 46a odst. 10 zákona o azylu.
[29] Z § 9 zákona o azylu vyplývá, že na předmětné řízení ve věci zajištění cizince dopadá výluka aplikace § 71 odst. 1 a 3 správního řádu. Při závěru o absenci lhůty k vydání rozhodnutí a nemožnosti aplikace lhůty 5 dnů podle § 46a odst. 4 zákona o azylu, jakož i lhůt stanovených správním řádem, by bylo namístě postupovat analogicky podle právní úpravy zajištění podle zákona o pobytu cizinců. Ten v § 129a stanoví postup při rozhodování o žádosti cizince o propuštění ze zajištění; podle odstavce 1 citovaného ustanovení policie v rámci řízení o žádosti zkoumá, zda trvají důvody, pro které byl cizinec zajištěn, přičemž o žádosti policie rozhodne bez zbytečného odkladu.
[30] S ohledem na samotnou podstatu zajištění cizince, tedy jeho omezení na osobní svobodě, ať už jsou důvody pro zajištění jakékoli, není důvodu činit co do lhůty k rozhodnutí o žádosti cizince o přezkoumání trvání důvodů zajištění rozdíly mezi zajištěním podle zákona o pobytu cizinců a zajištěním podle zákona o azylu.
[31] Jinými slovy, i pokud by soud shledal v projednávané věci nemožnost aplikace lhůty 5 dnů na rozhodnutí o žádosti cizince, měl by správní orgán povinnost rozhodnout ve věci bez zbytečného odkladu. Znamená to, že správní orgán by byl povinen v co nejkratší možné době učinit kroky nezbytné k posouzení žádosti žalobce a následně o této žádosti rozhodnout a rozhodnutí též v téže době doručit.
[32] V tomto ohledu krajský soud připomíná, že podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, jehož aplikace na předmětné řízení vyloučena není, se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení. Podle krajského soudu nelze nalézt nejen logiku, ale ani oporu v právních předpisech v postupu žalovaného, který nejprve vydá rozhodnutí, následně o této skutečnosti účastníka uvědomí, a až poté, s prodlením cca 2 týdnů, přistoupí k samotnému doručení, to vše za situace, kdy účastník řízení, tedy zajištěný cizinec, je žalovanému k dispozici 24 hodin denně.
[33] V projednávané věci ze správního spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit důvodnost doby posuzování žádosti žalobce po dobu necelého měsíce. Totéž platí též o době doručování napadeného rozhodnutí. Postupem žalovaného byl žalobce zkrácen na svém právu na pravidelný soudní přezkum trvání důvodů zajištění, které vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy.