k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.)
I. K uskutečnění neohlášeného místního šetření v obchodních prostorách soutě- žitelů podle $ 21 odst. 4 a 5 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, není třeba předchozího souhlasu soudu.
II. V rámci neohlášeného místního šetření v obchodních prostorách soutěžitelů podle $ 21 odst. 4 a 5 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, se pro- líná „vyžadování podkladů“ s „prověřováním podkladů“; mezi těmito instituty není třeba hledat přesnou hranici, a není tedy třeba nejprve vyzývat k předložení pod- kladů a teprve po uplynutí příslušné lhůty přistoupit k jejich prověřování, neboť ta- kové pojetí by popřelo jeden ze základních znaků neohlášeného místního šetření, jímž je uplatnění „momentu překvapení“ vůči vyšetřovanému soutěžiteli.
III. Argumentuje-li vyšetřovaný soutěžitel v rámci neohlášeného místního šetře- ní v jeho obchodních prostorách podle $ 21 odst. 4 a 5 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, tím, že část podkladů, k jejichž předložení byl vy- zván, má soukromou či jinak důvěrnou povahu, pak musí úředníkům provádějícím šetření umožnit, aby toto tvrzení ověřili a povahu podkladů sami alespoň prima fa- cie posoudili.
IV. Součástí „podkladů rozhodnutí“, k nimž musí být účastníku správního řízení podle $ 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 dána možnost vyjádřit se, není kon- cept správního rozhodnutí, jež má být správním orgánem teprve vydáváno; správní orgán nemá povinnost seznamovat účastníka správního řízení se závěry, k nimž na základě hodnocení podkladů, s nimiž účastníka řízení seznamuje, ve svém rozhod- nutí teprve dospěje.
C.. V rámci přezkumu věci in merito se soud nejprve zabýval otázkou základních principů vyžadování a prověřování podkladů a informací soutěžním úřadem, a v této sou- vislosti i otázkou, zda v případě $ 21 odst. 4 zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou dány pochybnosti o jeho rozporu s ústavním pořádkem, jak žalobce tvrdí, a zda tedy má věc v souladu se žalobním návrhem předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Učinil tak přesto, že tímto žalobcovým návrhem nebyl nikterak vázán (srov. např. již rozhodnutí prvorepublikové- ho Nejvyššího správního soudu ze dne 4.
1. 1922, Boh. A 1097/22, k němuž lze v této otáz- ce přihlížet i za současného právního stavu), avšak s vědomím, že závěry tohoto jeho úvod- ního posouzení se musí nutně zcela klíčovým způsobem projevit při posuzování dalších ža- lobních tvrzení. Zdejší soud nemá pochybnosti v tom smě- ru, že by uvedená ustanovení zákona o ochra- ně hospodářské soutěže, o něž se místní šet- ření v žalobcových prostorách opíralo, byla v rozporu s ústavním pořádkem. C.) Šetření probíhalo v žalobcových ob- chodních prostorách.
Uvedená ustanovení, jejichž porušení žalovaný společně se správ- ním orgánem I. stupně deklarovali, upravují zcela specifický institut, jichž český vnitro- státní soutěžní úřad (de facto správní orgán I. stupně ve stadiu shromažďování podkladů pro vydání správního rozhodnutí) může nad 639 2077 rámec jiných oprávnění při jím vedeném správním řízení využít. Jde o institut odpoví- dající rozsahu pravomocí Evropské komise aktuálně podávaných z čl. 20 nařízení Rady CES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospo- dářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy a též povinnostem vnitrostát- ních soutěžních úřadů podle článku 22 téhož nařízení.
Tu soud připomíná, že podle bodu 25 preambule uvedeného nařízení jsou od- povídající vyšetřovací pravomoci nezbytné „. Z důvodu stále obtížnějšího zjišťování protisoutěžního jednání .“ a z důvodu po- třeby „... účinné ochrany hospodářské soutěže „“. Podle soudu právě s ohledem na tyto postu- láty je zapotřebí posuzovat míru dotčení vyšet- řovaných subjektů na jejich právech, garanto- vaných normami obsaženými v předpisech ústavního pořádku. Shora uvedená ustanovení zákona o ochra- ně hospodářské soutěže stanoví pravidla o povinnosti umožnit odpovídajícím způso- bem místní šetření soutěžního úřadu a po- skytovat mu potřebnou součinnost, kromě toho však také vymezují personální dopad to- hoto ustanovení.
Pokud není povinnost pod- robit se místnímu šetření omezena jen na ty soutěžitele, kteří jsou účastníky řízení, ale používá-li tento zákon označení „soutěžitelé“, aniž by je jakkoli specifikoval, a pokud navíc druhá věta $ 21 odst. 4 uvedeného zákona kromě soutěžitelů stanoví tuto povinnost ta- ké orgánům veřejné správy (a není tak důvo- du stanovovat orgánům veřejné správy více povinností, než které mají soukromé fyzické a právnické osoby, vůči nimž není šetření ve- deno), pak je toto ustanovení nutné vykládat v tom smyslu, že „soutěžiteli“ se rozumí všech- ny subjekty, které vyhovují definici soutěžite- le podávané z $ 2 odst. 1 citovaného zákona, aniž by bylo rozhodující, zda jde o soutěžite- le, s nimiž je vedeno řízení, tj. soutěžitele, ohledně kterých je dáno důvodné podezření, že se protisoutěžního jednání v rozporu se zákonem dopustili, nebo o soutěžitele jiné.
Tu se však jednalo o místní šetření u toho soutěžitele, který byl účastníkem správního řízení. Proto se soud touto otázkou již dále nezabýval. 640 Soutěžitele stíhá povinnost poskytnout podklady a informace, které soutěžní úřad pro svoji činnost spočívající v odhalování protisoutěžního jednání (tu kartelové doho- dy ve formě „jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě“) podle zákona o ochraně hospodářské soutěže vyžaduje a které mají souvislost s pro- věřováním míry případného rozporu jednání s jednotlivými ustanoveními uvedeného záko- na.
Oslovení soutěžitelé jsou povinni tyto podklady a informace v úplné a správné po- době poskytnout a umožnit soutěžnímu úřa- du, aby jejich správnost a úplnost ve formě odpovídající zkoumanému jednání, jeho po- tenciální závažnosti a dosud zjištěným skut- kovým okolnostem případu prověřil. Pokud jde o podklady, které je třeba po- skytnout, pak se jimi rozumějí již vytvořené písemnosti (typicky smlouvy, seznamy ob- chodních partnerů, technické specifikace, ale i korespondence soutěžitele s ostatními subjekty, zápisy z jednání apod.).
Pokud mo- hou mít takové písemnosti podobu listinnou i elektronickou, potom není žádného důvodu, aby se povinnost poskytnutí těchto písemnos- tí omezovala toliko na písemnosti v podobě listinné. Jednak k tomu není důvodu racio- nálního (faktického), neboť je nepochybné, že soutěžitelé část písemností, jež při jejich soutěžní činnosti vznikají, vytvářejí a násled- ně uchovávají toliko v podobě elektronické, kromě toho nelze dovozovat ani důvod legál- ní, neboť shora uvedená ustanovení elektro- nickou podobu takových písemností ze své- ho dosahu nevylučují.
Informacemi jsou pak zpravidla takové údaje, které soutěžitelé a or- gány veřejné správy k výslovnému požadav- ku soutěžního úřadu alespoň zčásti teprve vytvářejí. Může tu jít o odpovědi na dotazy tý- kající se obsahu, rozsahu či jiných podrobností jednání, které je předmětem šetření soutěžní- ho úřadu, o nejrůznější agregované přehledy apod. Z pohledu právě uvedeného členění lze tedy písemnosti zachycující korespondenci soutěžitele, byť vytvořené a uchované v podo- bě elektronické, považovat za „podklady“.
Kromě shora popsané povinnosti podkla- dy poskytnout stíhá soutěžitele i povinnost ji- ná: jsou povinni strpět šetření soutěžního úřadu, které je zaměřeno na jejich prověřová- ní. Pokud jde o samotný proces tohoto pro- věřování, ten je determinován především po- třebou efektivity činnosti soutěžního úřadu, jež nutně musí korespondovat s důvody vy- šetřovacích oprávnění vycházejících ze shora zmiňovaného bodu 25 preambule nařízení Rady (ES) č. 1/2003. Má-li být tedy prověřová- ní přiměřeně efektivní, tj. má-li mít fakticky smysl, nelze jej oddělovat od samotného vy- žadování podkladů.
Není tedy důvodu trvat na tom, aby podklady či informace byly nej- prve formálně „vyžádány“, aby následně byla k jejich předložení poskytnuta lhůta a aby teprve následně po uplynutí určité doby bylo zahájeno jejich „prověřování“, jak lze dovozo- vat ze žalobcem podávaného rozdílu obou těchto institutů a tvrzené potřeby jejich rozli- šování. Proces prověřování podkladů co do úplnosti, pravdivosti a správnosti ($ 21 odst. 4 zákona o ochraně hospodářské soutěže) mu- sí nutně zahrnovat i složku bezprostředního prověřování zaměřeného na samotnou €xi- stenci takových podkladů, popř. jiných (dal- ších) podkladů; toho by nemohlo být dosaže- no v případě oddělování fáze vyžadování podkladů od jejich prověřování, a to zejména z toho důvodu, že by zde absentoval „prvek překvapení“, na němž je místní šetření podle $ 21 odst. 4 citovaného zákona podstatně za- loženo.
Naopak, odlišně od žalobcova pojetí, je třeba institut „místního šetření“ zahrnující vyžadování a prověřování podkladů vykládat tak, že ze strany soutěžního úřadu není předem zapotřebí ani samotného upřesnění podkla- dů, jež jsou vyžadovány, neboť právě jejich případnou existenci soutěžní úřad teprve zjišťuje, ve fázi zahájení místního šetření ne- musí být vždy najisto postaveno, jaký doku- ment se v dispozici příslušného soutěžitele nachází, jak je označen, co je jeho přesným obsahem apod. Oprávnění soutěžního úřadu a tomu od- povídající povinnosti soutěžitelů podávané z $ 21 odst. 4 a 5 zákona o ochraně hospodář- ské soutěže je tak třeba vykládat kontextuál- ně; samotné místní šetření, jak je upraveno v $ 21 odst. 4 a 5 citovaného zákona, je kon- stantně traktováno jako „neohlášené místní “ šetření“ (též „přepadové místní šetření“, v ko- munitárním prostředí se běžně hovoří o „dawn raiď“), v jehož rámci jsou upravena práva a povinnosti soutěžitelů na straně jed- né a soutěžního úřadu na straně druhé.
Z těchto důvodů tedy není nezbytné nalézat přesnou věcnou ani časovou hranici mezi. „vyžadováním“ podkladů a „prověřováním“ podkladů, stejně tak není důvodu oddělovat práva a povinnosti podávaná z $ 21 odst. 4 ci- tovaného zákona od práv a povinností podá- vaných z $ 21 odst. 5 téhož zákona. Pojetí ža- lovaného nahlížející na posuzované jednání z pohledu obou citovaných odstavců $ 21 uve- deného zákona je tedy principiálně správné. Má-li prověřování (v kontextu shora uve- deného jde fakticky jak o „vyžadování“, tak o „prověřování“ existence podkladů a jejich povahy) probíhat v prostorách běžně využí- vaných k soutěžní činnosti, pak ty jsou jedno- značně vymezeny coby „obchodní prostory“.
Mezi ně zákon o ochraně hospodářské soutě- že řadí pozemky, objekty, místnosti a doprav- ní prostředky, které soutěžitelé užívají ke své podnikatelské činnosti, a nejedná-li se o pod- nikající soutěžitele, pak prostory, které užíva- jí k jiné soutěžní činnosti než podnikání. Ne- ní zde rozhodné, zda jde o prostory, v nichž mají tito soutěžitelé sídlo, místo podnikání, provozovnu nebo zda tyto prostory pouze užívají jako kancelářské, výrobní, skladovací, parkovací či jiné prostory. Není ani rozhod- né, zda tyto prostory vlastní či zda je užívají na základě jiného právního důvodu, popř. bez právního důvodu.
„Obchodní prostory“ jsou tedy vymezeny dostatečně zřetelně; roz- hodující přitom je, že tyto prostory mají pří- mou souvislost s podnikatelskou či jinou ob- dobnou soutěžní činností a lze tak důvodně předpokládat, že vstupem do těchto prostor lze prověřit správnost a úplnost již poskytnu- tých podkladů, popř. že jím lze takové pod- klady získat či prověřit existenci. Z právě uve- deného pohledu je pracoviště žalobce „Ke K. [...], P. 9- V.“, kde se nachází kanceláře ředi- telů a jiných zaměstnanců přímo se podílejí- cích na každodenním chodu žalobce, jedno- značně místem, které spadá pod vymezení obchodních prostor.
641 2077 Do prostor vymezených jako „obchodní prostory“ má soutěžní úřad podle zákona o ochraně hospodářské soutěže oprávnění vstoupit, aniž by k tomu bylo zapotřebí jaké- hokoli zvláštního povolení. Tato procedura se co do kontroly „orgánem soudního typu“ v žádném zásadním směru neodlišuje od pro- cedury, jež je aktuální právní úpravou přede- psána pro obdobné šetření prováděné Evrop- skou komisí. Ta sama sice před uskutečněním takového šetření vydá formální rozhodnutí o uskutečnění takového šetření (jeho formál- ní náležitosti jsou uvedeny v čl.
20 odst. 4 na- řízení Rady ES č. 1/2003 - jde o předmět a účel kontroly, datum zahájení, sankce z ne- respektování povinností a poučení o právu na přezkum), avšak není právem subjektů, u nichž má šetření probíhat, aby o takovém místním šetření věděly s předstihem, ani aby se na soud obrátily předem, tj. před uskuteč- něním samotného šetření. Přezkum ze strany soudu tedy může být uskutečněn až ex post, nikoli před uskutečněním šetření. Jde tedy o situaci srovnatelnou s přezkumem postupu správních orgánů ve správním soudnictví po- dle soudního řádu správního, neboť v rámci žaloby proti rozhodnutí českého soutěžního úřadu ve věci, v níž proběhlo takové místní šet- ření, lze brojit jak proti konkrétnímu způsobu provedení místního šetření uskutečněného na základě $ 21 odst. 4 a5 zákona o ochraně hos- podářské soutěže, tak proti tomu, že vůbec provedeno bylo (tedy že se soutěžní úřad „rozhodl“ takové místní šetření uskutečnit).
Samotné „formální rozhodnutí“ Evropské ko- mise o tom, že šetření bude provedeno, jak je na ně i v Žalobě upozorňováno, tak nepůsobí na právní sféru subjektu, u něhož má šetření probíhat, nikterak příznivěji, než „faktické rozhodnutí“ českého soutěžního úřadu míst- ní šetření uskutečnit. Pokud jde o údaje týka- jící se věci, v níž je šetření prováděno, účelu, za jakým se tak děje, procesních práv, jaká mají příslušné subjekty apod., ty byly sezna- telné z poučení, jehož se podle protokolu o průběhu místního šetření pořízeného dne 19.
11. 2003 žalobci dostalo. Nadto ani samot- ný průběh se od místního šetření prováděné- ho Evropskou komisí v žádném podstatném ohledu neliší (srov. zejm. čl. 20 odst. 2 naříze- 642 ní Rady ES č. 1/2003). V prostorách označo- vaných jako „obchodní prostory“ je soutěžní úřad oprávněn nahlížet v zásadě do jakýchkoli záznamů - zákon o ochraně hospodářské sou- těže uvádí obchodní knihy a jiné obchodní záznamy - a lze tak pod tyto záznamy podřa- dit v zásadě veškeré listinné materiály souvi- sející se soutěžní činností každého soutěžitele, ať jde o podobu materializovanou (papíro- vou) či například elektronickou (například e-mailovou korespondenci), jak soud vyložil shora.
Pokud jde o rozsah oprávnění soutěž- ního úřadu v rámci místního šetření, tu lze za podstatnou rovněž považovat skutečnost, že pokud by pracovníci českého vnitrostátního soutěžního úřadu poskytovali na území Čes- ké republiky Evropské komisi při jí provádě- ném šetření součinnost, disponovali by týmiž oprávněními již podle samotného shora cito- vaného nařízení (čl. 20 odst. 5 uvedeného na- řízení). C...) Má-li si soud učinit závěr, zda v přípa- dě shora popsaných pravidel podávaných ze zákona o ochraně hospodářské soutěže hrozí riziko ataku směrem k ústavnímu pořádku, pak mu vodítkem musí být obecné principy, na nichž je garance základních práv fyzických a právnických osob vystavěna.
Základním principem by tu měl být princip vyvážené rovnováhy mezi základními právy fyzických a právnických osob na straně jedné a nezbyt- nými požadavky veřejného zájmu na straně druhé. Pro soud je nepochybné, že základní práva fyzických a právnických osob musí být důsledně retována, na straně druhé však ne- může jít o retaci absolutní, jíž by se jiné spo- lečensky odůvodnitelné zájmy musely vždy za každých okolností podřizovat. Třeba je te- dy předně uvážit, zda zájem fyzických a práv- nických osob (tu soutěžitelů, u nichž má pro- bíhat šetření podle $ 21 odst 4 a 5 citovaného zákona) na tom, aby o příslušném procesním „vyšetřovacím“ úkonu v jejich ob- chodních prostorách a 0 jeho rozsahu a délce trvání musel rozhodovat již před uskutečně- ním takového úkonu soud (nad rámec ná- sledné kontroly cestou správního soudnic- tví), jednoznačně převažuje nad zájmem na odhalení protisoutěžního jednání, jež může přivodit celospolečenské negativní důsledky (a je tedy rovněž nepochybně zájmem celo- společenským) či nikoli.
Tvrdíli žalobce konkrétně, že uvedená ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže atakují článek 8 Úmluvy, pak je třeba porovnat cíle, k nimž toto ustanovení směřu- je, s cíli, k nimž směřuje celé soutěžní záko- nodárství odvíjející se (v daném případě) od potřeby odhalit a postihnout jednání, jež je v rozporu s článkem 81 Smlouvy ES“ a jemu od- povídajícím $ 3 odst. 1 zákona o ochraně hos- podářské soutěže. Uvedené ustanovení Úmluvy zahrnuje mimo jiné garanci nedotknutelnosti obydlí, jež může být prolomena zákonem, je-li to nezbytné v demokratické společnosti v záj- mu (mimo jiné) hospodářského blahobytu země a ochrany práv a svobod druhých.
Před- . ně je tedy k zásahu do práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy třeba zákona; tím je zá- kon o ochraně hospodářské soutěže a jeho $ 21 odst. 4 a 5. Tato podmínka je podle zdej- šího soudu tedy splněna; z $ 21 odst. 4 a 5 uve- deného zákona (k potřebě kontextuálního vý- kladu viz shora) totiž vyplývají jednoznačně podmínky provedení takového úkonu, jeho rozsah i okruh oprávněných a povinných subjektů. Zároveň však musí být splněna i druhá podmínka, kterou je legitimní zájem, v daném případě zájem hospodářského bla- hobytu země a ochrany práv a svobod dru- hých.
I tato podmínka je dle soudu splněna; legitimita zájmu je vyjádřena tím, že jednání, jehož možný protisoutěžní charakter byl ve správním řízení, v němž proběhlo i uvedené místní šetření, soutěžním úřadem zkoumán, popisuje coby jednání deliktní samotná Smlouva ES (článek 81), jejímž promítnutím je $ 3 odst. 1 uvedeného zákona, dále tím, že samotný základní procesní předpis pro odha- lování takového jednání na komunitární úrovni (nařízení Rady ES č. 1/2003) neohlá- šené šetření v obchodních prostorách v ná- vaznosti na deklarování stále obtížnějšího zjišťování protisoutěžního jednání při potře- bě účinné ochrany hospodářské soutěže, jak je podáváno ze shora zmiňované preambule uvedeného nařízení, přímo předvídá, a ko- nečně i tím, že při odhalování „zakázaného jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě“, jež bylo v dané věci předmětem správního řízení před správním orgánem I.
stupně a žalova- ným, jsou klíčovým důkazem vzájemné kon- takty mezi soutěžiteli, jež by při předem ohla- šovaném či byť jen nepřímo avízovaném šetření v obchodních prostorách mohly být nenávratně zničeny. Z toho zároveň vyplývá i splnění třetí z podmínek uvedených v člán- ku 8 odst. 2 Úmluvy, neboť je zde dána nalé- havá celospolečenská potřeba zásahu, který v případě, že důkazy o vzájemných kontak- tech soutěžitelů (tu subjektů podezřelých z protisoutěžního jednání ve formě zakázané- ho jednání ve shodě) se mohou nacházet právě v obchodních prostorách příslušných soutěžitelů, se jeví jako zcela adekvátní sledo- vanému cíli, jímž je efektivní ochrana hospo- dářské soutěže garantující mimo jiné právo ji- ných subjektů na výkon jejich hospodářské činnosti podle jasně stanovených a účinně vynucovaných pravidel.
Důvody pro předem neohlášený „vyšetřo- vací“ úkon s možností následné soudní kon- troly (postupem podle $ 65 a násl. s. ř. s.) se tu tedy jeví být zcela dostatečnými, přiměřenými a z pohledu celospolečenského zájmu dosta- tečně přesvědčivými - a tedy splňujícími pod- mínky podávané z článku 8 odst. 2 Úmluvy. Pokud jde o otázku dostatečnosti násled- né soudní kontroly (postupem podle $ 65 a násl. s. ř. s.), tu soud ke svým závěrům do- spívá rovněž s podpůrným zohiedněním dik- ce čl. 20 odstavců 6 až 8 nařízení Rady (ES) č. 1/2003.
V případech, kdy šetření ve věcech spadajících pod článek 81 Smlouvy ES prová- dí Evropská komise (předmětem řízení je jed- nání s komunitárním prvkem a Evropská ko- mise si případ atrahovala, popř. jej k řešení vnitrostátním soutěžním úřadům nepředala), musí jí členský stát poskytnout nezbytnou pomoc a podle potřeby požádat o pomoc po- licii nebo rovnocenný donucovací orgán, aby bylo provedení kontroly umožněno. K usku- tečnění této pomoci není a priori třeba po- volení vnitrostátního soudu, je ponecháno na » Súčinností od 1.
12. 2009 čl. 101 Smlouvy o fungování EU. 2077 předpisech práva vnitrostátního, zda tak pro tyto případy stanoví [,... Pokud pomoc ... vy- žaduje podle vnitrostátních předpisů povole- ní soudu ..“ - čl 20 odst. 7 nařízení Rady (ES) č. 1/2003]. I kdyby však bylo třeba takového povolení vnitrostátního soudu, byl by rozsah přezkumu soudu značně limitován a věcně by se mohl týkat toliko přezkumu otázky, zda Evropská komise skutečně o provedení šetře- ní rozhodla, jinak by se mohi týkat toliko pou- žitých donucovacích opatření, nikoli samot- ného provedení kontroly; vnitrostátní soud by tu mohl učinit předmětem přezkumu toliko otázku, „ zda rozhodnutí...
(uskutečnit šetře- ní) .. je pravé a zda navrhovaná donucovací opatření nejsou svévolná ani nepřiměřená vzhledem k předmětu kontroly *“ (čl. 20 odst. 8 nařízení Rady (ES) č. 1/2003]. Zákonnost roz- hodnutí Evropské komise o tom, že šetření uskuteční, by takto přezkoumáváno být ne- mohla; tu může přezkoumávat toliko Evrop- ský soudní dvůr [čl. 20 odst. 8 in fine naříze- ní Rady (ES) č. 1/2003], a sice z pohledu konkrétních práv osob, jichž se příslušný „vyšetřovací“ úkon mohl dotknout, s týmiž možnými závěry, k nimž lze dospět českým vnitrostátním soudem (zdejším soudem) při přezkumu rozhodnutí vydaného českým vnit- rostátním soutěžním úřadem ve věci (postu- pem podle $ 65 a násl. s.
ř. s.), jak již soud shora uvedl. Faktická konečná míra garance práv osob, u nichž byl příslušný „vyšetřovací“ úkon usku- tečněn, je tedy v obou případech srovnatelná. Aby zdejší soud mohl dospět ke shora uvedenému závěru, o který opírá nepředlože- ní věci Ústavnímu soudu pro žalobcem tvrze- ný rozpor s ústavním pořádkem, a který je zá- roveň základem pro jeho další úvahy ohledně zákonnosti postupu českého soutěžního úřa- du, musel se snažit zohlednit judikaturu ESLP a Evropského soudního dvora.
Předně musel uvážit, že veškeré garance poskytované člán- kem 8 Úmluvy jsou určeny především k zajiš- tění rozvoje osobnosti každého jednotlivce ve vztazích s dalšími osobami, a to bez nežá- doucího vnějšího vměšování, jak bylo mimo jiné konstatováno ve věci Niemietz proti Ně- mecku. Z právě uvedeného rozsudku ESLP a z jeho rozsudku ve věci Chappell proti Spo- 644 Jjenému království vyplývá pro posuzovanou věc toliko závěr, že článek 8 Úmluvy by se měl bezvýhradně týkat toliko takových „ob- chodních prostor“, které „zároveň“ slouží ja- ko místo výkonu advokátní praxe (tu je třeba nepochybně zohlednit princip důvěrnosti ko- respondence mezi advokátem a jeho klientem) či jako bydliště (tu jde nepochybně o „obyd- lí“, jehož ochrana je legitimně podrobena přísnější regiementaci).
Na shora uvedeném závěru zdejšího soudu nic nemění ani konsta- tování ESLP, podle něhož neexistuje důvod pro to, aby interpretace pojmu „soukromý ži- vot“ vylučovala aktivitu profesní nebo ob- chodní povahy, protože „... právě během své pracovní činností má většina lidí značnou příležitost rozvíjet své vztahy s vnějším svě- tem ..“, neboť tímto argumentem byl podepřen závěr v tom směru, že prohlídka advokátní kan- celáře byla zásahem do práva garantovaného článkem 8 Úmluvy (věc Niernietz proti Němec- ku).
Stejně tak nelze jednoznačný závěr ESLP o tom, že by obchodní prostory měly být vždy považovány za „obydlí“ ve smyslu člán- ku 8 Úmluvy, dovodit z konstatování, že „... pokud příslušný zásah směřuje pouze proti obchodní aktivitě, nelze bez dalšího spoléhat na vyloučení aplikace článku 8 Úmluvy ..“ (věc Chappell proti Spojenému království). Totéž platí o žalobcem zmiňovaném závěru ESLP. Přestože se věc Société Colas Est a jiní proti Francii, jíž žalobce argumentuje, nejví- ce skutkově blíží právě projednávanému pří- padu, ESLP tu konstatoval, že „...
nadešel čas uznal, že za určitých okolností práva garan- tovaná článkem 8 (Úmluvy) mohou být vy- kládána tak, že zahrnují i právo na respek- tování sídla, poboček a jiných obchodních prostor ..“. To, že tomu „za určitých okolnos- tí“ tak „může být“, neznamená, že by tomu tak mělo být nutně i v případě, kdy k posouzení jednání coby jednání protisoutěžního (jedná- ní soutěžitelů ve vzájemné shodě založené výlučně na vzájemných kontaktech) může za situace, kdy soutěžní úřad důvodně předpo- kládal, že korespondence mezi vyšetřovaný- mi soutěžiteli probíhá elektronicky, sloužit jedině prokázání jejího samotného obsahu, což nebylo možné jinak, než předem neavi- zovaným a ze strany vyšetřovaného soutěžite- le nepředpokládaným (neočekávaným) šet- řením.
Soud tu za podstatnou rovněž považu- je skutečnost, že šetření se úzce zaměřovalo na podklady obchodní povahy - tu umístěné v zařízení sloužícím k výkonu práce (notebook), v němž soutěžní úřad uložení podkladů ob- chodní povahy přímo souvisejících s před- mětem šetření (zjišťování kontaktů mezi jed- notlivými soutěžiteli, k nimž může docházet právě prostřednictvím elektronické komuni- kace) důvodně předpokládal, stejně jako sku- tečnost, že šetření se neuskutečnilo v místě, ohledně něhož by bylo důvodné předpoklá- dat, že v něm osoby vykonávající činnost pro žalobce vyvíjejí též jinou než pracovní čin- nost, že se v něm zdržují v souvislosti s jinými než pracovními záležitostmi.
Přestože tedy zdejší soud vnímá názorový trend, který jedno z rozhodnutí ESLP (věc $0- ciété Colas Est a jiní proti Francii) může na- značovat, a sice že za určitých okolností může ochrana podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy přesaho- vat „obydlí“ v tradičně chápaném významu, dospívá k závěru, že skutkové okolnosti právě projednávaného případu plně korespondují s okolnostmi, jež byly dány ve věci rozhodo- vané Evropským soudním dvorem ve věci Hoechst AG proti Evropské komisi, kde Ev- ropský soudní dvůr institut místního šetření (prováděného Evropskou komisí) pojal v témže smyslu, jak jej zdejší soud shora vylo- žil Evropský soudní dvůr, vědom si nepo- chybně všech aspektů odhalování protisou- těžního jednání, mimo jiné výslovně odmítl rozšiřování ochrany dle čl.
8 Úmluvy na ob- chodní prostory. Pokud by provedení místní- ho šetření, jakého bylo v právě projednáva- ném případu podle českého soutěžního úřadu v určitém okamžiku prověřování žalobcova jednání třeba, mělo být odloženo až do doby, kdy nastanou účinky žalobcem požadované „autorizace soudem“, ať už v rámci jakékoli procedury (aniž by samotné nařízení Rady ES č. 1/2003, jak soud shora uvedl, poskytovalo fakticky vyšší míru retace subjektů, u nichž má šetření probíhat), mohlo by to při garanci srovnatelného stupně ochrany cestou násled- ného přezkumu ve správním soudnictví ata- kovat základní smysl efektivního odhalování protisoutěžního jednání, ne-li jej dokonce vy- lučovat.
Natolik kategorický závěr v judikatu- ře ESLP, jak jej prezentuje žalobce, jenž by měl v obecné rovině a za všech okolností re- vokovat závěr Evropského soudního dvora podaný ve věci Hoechst AG proti Evropské komisi, zdejší soud nenalézá. C.) Shora uvedené úvahy se tedy v závě- rech zdejšího soudu projevily následovně: věc nebyla předložena Ústavnímu soudu po- dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, ne- boť zdejší soud k tomu neshledal důvod (ne- byly dány byť jen pochybnosti o rozporu uvedených ustanovení zákona o ochraně hos- podářské soutěže s ústavním pořádkem Čes- ké republiky); kromě toho platí, že na opráv- nění podávaná z $ 21 odst. 4 a 5 citovaného zákona je třeba nahlížet kontextuálně, a tedy nikoliv oddělovat fázi vyžadování podkladů od fáze jejich prověřování; nadto soud dospěl k závěru, že $ 21 odst. 4 a 5 uvedeného záko- na se na postup správního orgánu I.
stupně při uskutečnění konkrétního místního šetře- ní měla aplikovat, což se také stalo. Ze shora uvedených důvodů mají právě podané úvahy zdejšího soudu význam i při posuzování žalobcových námitek proti práv- nímu hodnocení deliktu. Ten měl dle žalova- ného spočívat v tom, že při věcné, místní i Ča- sové jednotě skutku bylo znemožněno provedení místního šetření v souladu s $ 21 odst. 4 a 5 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Soud se přitom s pojetím žalovaného ztotožňuje. Pokud totiž zaměstnanci žalobce v obchodních prostorách žalobce nezpří- stupnili část e-mailové korespondence nachá- zející se v elektronické podobě (nebylo umožněno otevřít a přečíst e-mailové zprávy nacházející se v notebooku, který se nacházel na pracovišti), „zavřeli“ a odnesli tento note- book a pracovníkům soutěžního úřadu odňa- li dva dokumenty, které byly v listinné podo- bě již soutěžním úřadem převzaty, jednalo se o úkony bezprostředně související a navazují- cí, jejichž podstatou bylo „všemi dostupnými prostředky“ zamezení prověření a případné- ho převzetí listin, na nichž mohl být vystavěn důkaz o koordinaci žalobce s jinými účastní- ky správního řízení při jejich soutěžní čin- 645 2077 nosti.
Všechny tyto úkony je třeba vnímat co- by úkony žalobce, nikoli „soukromé“ úkony fyzických osob - žalobcových zaměstnanců, přitom tyto úkony ve svém souhrnu nepo- chybně mířily proti řádnému provedení té- hož místního šetření. Násilné rozmělňování a hledání přesné hranice mezi „znemožně- ním prověření elektronické korespondence“ alespoň v tom rozsahu, který by postavil naji- sto, že jde o korespondenci obchodní povahy (podle předmětu příslušných elektronických zpráv), „znemožněním odhalení existence korespondence“ (té, která se v notebooku co- by ještě neprověřená nacházela) a faktickým „přetahováním se“ o již převzaté dokumenty vlistinné podobě, by podstatu skutku zamlžo- valo.
Soud tedy dospívá k závěru, že hodnotil- -i žalovaný žalobcovo jednání jako jeden sku- tek skládající se z několika jednotlivých útoků směřujících k témuž cíli (znemožnění prove- dení místního šetření), pak jde o závěr odpo- vídající skutkovým zjištěným a závěr zákonný. Pokud $ 21 odst. 4 v kontextu s $ 21 odst. 5 zákona o ochraně hospodářské soutěže vý- slovně předpokládá oprávnění soutěžního úřadu nahlížet do obchodních knih a jiných obchodních záznamů a pořizovat si z nich vý- pisy a tomu odpovídající povinnost soutěžite- le, pak jde o „písemnosti a záznamy“, o nichž takto stanoví zákon, a na něž se tak uplatní vý- jimka z obecné garance listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů po- dle čl.
13 Listiny základních práv a svobod. Pak jde tedy o normou ústavního pořádku předvídané zákonné omezení ústavním po- řádkem garantovaného práva. Zákon o ochra- ně hospodářské soutěže zřetelně vymezuje případy, v nichž lze místní šetření uskutečnit (personálně „vůči soutěžitelům“, místně „v je- jich obchodních prostorách“, věcně „pro úče- ly šetření podle zákona ochraně hospodářské soutěže“), přitom procedura místního šetře- ní coby součást postupu soutěžního úřadu při shromažďování podkladů rozhodnutí nijak neuniká možnosti soudního přezkumu cestou správního soudnictví podle $ 65 a násl. s.
ř. s., a tedy existují minimální záruky proti svévol- nému zasahování do právní sféry subjektů, v je- jichž prostorách místní šetření proběhlo. 646 Nelze přitom přisvědčit správnosti žalob- cova tvrzení, podle něhož by mělo být v dis- pozici žalobce prostřednictvím svých za- městnanců bez možnosti kontroly určovat, které dokumenty mají charakter obchodních záznamů a které již nikoli. Pokud jde o šetře- ní, jež probíhá v obchodních prostorách, pak je skutečně důvodné předpokládat, že doku- menty v těchto prostorách se nacházející (ať již v podobě listinné či elektronické) mají cha- rakter dokumentů obchodní povahy, nena- svědčují-li konkrétní okolnosti opaku.
Nelze sice vyloučit, že se v těchto prostorách budou nacházet i jiné dokumenty, nicméně je-li pro- věřován služební (pracovní) notebook vedou- cího zaměstnance subjektu, u něhož šetření probíhá, umístěný v okamžiku zahájení šetře- ní v jeho obchodních prostorách, žádné okol- nosti nenasvědčují, že by v něm dokumenty obchodní povahy umístěny být neměly - a že by v něm naopak měly být založeny dokumen- ty soukromé povahy. Pokud se v něm přesto „mimo jiné“ nacházejí, pak si k ověření cha- rakteru těchto dokumentů nelze představit jiný postup, než že jejich charakter bude při- nejmenším prima facie pracovníky provádě- jícími šetření posouzen, a to v daném přípa- dě typicky podle předmětu (označení, názvu, pojmenování) příslušné zprávy v elektronic- ké podobě.
Ponechat na libovůli subjektu, u něhož šetření probíhá, aby sám určil, do kterých do- kumentů lze pro jejich obchodní povahu na- hlížet a do kterých již nikoli, by popřelo sa- motný smysl místního šetření. Správně tu žalovaný poukazuje (v bodu 50. napadeného rozhodnutí) na konstantní judikaturu Evrop- ského soudního dvora, která již v minulosti dospěla k týmž závěrům. Zejména tu lze pou- kázat na rozsudek Evropského soudního dvo- ra ve věci AM © S Europe Limited proti Ev- ropské komisí, kde soud deklaroval, že musí být ponecháno na soutěžním úřadu (tu Ev- ropské komisi), aby případný soukromý či ji- nak důvěrný charakter dokumentů posoudil a vyvodil ze svých zjištění příslušné procesní důsledky.
Na tomto závěru nic nemění sku- tečnost, že předmětem úvah Evropského soudního dvora byla v právě uvedené věci korespondence mezi advokátem a klientem. C.) Žalobce dále namítá, že byl zkrácen na svých procesních právech spočívajících v mož- nosti seznámení se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním; poukazuje přitom na pří- slušná ustanovení správního řádu z roku 2004. Správní řád z roku 2004 nabyl účinnosti dne 1. ledna 2006. Podle $ 179 uvedeného zákona se řízení, která nebyla pravomocně skončena před jeho účinností, dokončí podle dosavadních předpisů.
Bylo-li rozhodnutí před účinností správního řádu z roku 2004 zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosa- vadních předpisů (odst. 1). Bylo-li řízení pra- vomocně skončeno před účinností správního řádu z roku 2004, postupuje se při přezkum- ném řízení, obnově řízení nebo vydávání no- vého rozhodnutí podle tohoto zákona, včetně lhůt, v nichž lze takové řízení zahájit (odst. 2). Porušení $ 21 odst. 4 a 5 zákona o ochra- ně hospodářské soutěže bylo ve vztahu k ža- lobci nejprve deklarováno dne 30.
12. 2003 rozhodnutím správního orgánu I. stupně. Proti tomuto rozhodnutí byl podán roz- klad, o němž bylo rozhodnuto žalovaným dne 4. 3. 2005. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006 byla obě rozhodnu- tí správních orgánů zrušena a věc vrácena ža- lovanému k dalšímu řízení. Následně byla věc znovu projednána; dne 27. 6. 2006 byla roz- hodnuta v I. stupni správního řízení a dne 8. 11. 2006 pak žalovaným ve II. stupni správ- ního řízení. Věc tedy byla před správním or- gánem nejprve pravomocně skončena před účinností správního řádu z roku 2004 - ne- použije se tedy pravidlo podávané z $ 179 odst. 1 věty první uvedeného zákona.
Roz- hodnutí ze dne 4. 3. 2005 a 30. 12. 2003 byla zrušena po účinnosti správního řádu z roku 2004 (rozsudkem ze dne 11. 4. 2006), a tedy neplatí pravidlo podávané z $ 179 odst. 1 vě- ty druhé uvedeného zákona, podle něhož by se ve správním řízení aplikoval dosavadní procesní předpis (správní řád z roku 1967), bylo-li by rozhodnutí zrušeno a vráceno k no- vému projednání „před účinností nového správního řádu“. Soud tu přitom vychází ze závěru, že $ 179 odst. 1 věta druhá správního řádu z roku 2004 dopadá na případy „zrušení a vrácení“ soudem, neboť pokud by mělo jít o zrušení a vrácení v rámci správního řízení, nebylo by správní řízení pravomocně skon- čeno a aplikovala by se již první věta uvede- ného ustanovení.
Z dikce $ 179 odst. 1 věty druhé uvedeného zákona pak soud výkladem a contrario dovozuje, že v tomto případě (na který toto přechodné ustanovení expressis verbis nedopadá) mělo být při novém pro- jednání a rozhodnutí věci správními orgány obou stupňů (po zrušení předchozích roz- hodnutí rozsudkem ze dne 11. 4. 2006) po- stupováno již podle správního řádu z roku 2004. Pak tedy měla být žalobci dána mož- nost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním ve smyslu $ 36 odst. 3 ci- tovaného zákona.
Namítá-li žalobce, že jej měl žalovaný před vydáním rozhodnutí (v rámci poskytnu- tí možnosti vyjádřit se k podkladům rozhod- nutí podle $ 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004) seznámit s konceptem rozhodnutí, pak tomuto názoru soud nepřisvědčuje. Právo na seznámení se s konceptem rozhodnutí, jež má být ve správním řízení vydáváno, jeho účast- níkům v rámci seznamování se s podklady to- hoto rozhodnutí, nesvědčí. „Koncept rozhod- nutí“ předně nelze považovat za „podklad rozhodnutí samotného“; podklady rozhodnu- tí je třeba rozumět skutečnosti, jež vypovída- jí o skutkových okolnostech věci a jež správ- nímu orgánu umožňují provést závěrečné právní hodnocení ($ 50 odst. 1 nového správ- ního řádu uvádí jejich demonstrativní výčet - jde o návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných orgánů a skutečnosti obecně známé).
Pojetí, podle něhož by „pod- kladem rozhodnutí byl jeho koncept“, působí tautologicky. Správní orgán nemá povinnost účastníka řízení seznamovat před skončením správního řízení se závěry, k nimž hodlá tepr- ve ve svém rozhodnutí dospět; účelem insti- tutu „seznámení se s podklady rozhodnutí“ je poskytnutí možnosti účastníku řízení, aby se seznámil se skutečnostmi, jež byly v průběhu správního řízení zjištěny a jež budou podro- beny právnímu hodnocení, tedy aby bylo na- jisto postaveno, jaké konkrétní skutečnosti 647 2078 správní orgán zjistil a jakým procesním po- stupem se tak stalo, a aby mohl účastník říze- ní podle obsahu spisu zvážit, zda učiní návr- hy na doplňování dokazování či jiné procesní návrhy.
Pokud jde o postup dovolený (nikoli tedy správnímu orgánu uložený), jak je podá- ván z $ 144 odst. 3 správního řádu z roku 2004, ten umožňuje v případech s velkým po- čtem účastníků výzvu k tomu, aby se účastník řízení s podklady rozhodnutí seznámil, na- hradit zveřejněním konceptu rozhodnutí. Jde o alternativu k jinak obligatornímu postupu podle $ 36 odst. 3 citovaného zákona, jenž žádné zveřejňování konceptu rozhodnutí ne- předpokládá, shledá-li pro její využití správní orgán důvody dané kromě počtu účastníků i povahou věci, její složitostí, mírou typizace, a tím i předpokladem vydání určitého „stan- dardizovaného“ rozhodnutí apod. Ustanove- ní $ 144 odst. 3 správního řádu z roku 2004 tedy povinnost správního orgánu upravenou v $ 36 odst. 3 téhož zákona o seznamování s konceptem rozhodnutí nedoplňuje.
(...) 2078 Pobyt cizinců: zajištění cizince za účelem předání podle mezinárodní smlouvy k 6 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně někte- rých zákonů, ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 222/2003 Sb. a č. 428/2005 Sb. (v textu též „zákon o pobytu cizinců“) k dohodě mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předá- vání a přebírání občanů obou států (č. 26/2008 Sb. m. s.) (v textu též „Dohoda“)
I. Logickým předpokladem zajištění cizince podle $ 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je, že jeho účel bude moci být naplněn. Proto je třeba při rozhodování o zajištění brát v úvahu i podmínky převzetí cizince druhou smluvní stranou.
II. Existuje-li rozdíl dvou autentických znění mezinárodní smlouvy, pak se musí vycházet ze znění v rozhodujícím jazyce. Stanoví-li tedy české znění dohody mezi vládou České republiky a Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírá- ní občanů (č. 26/2008 Sb. m. s.), že rozhodnutí o vyhoštění musí být pravomocné a rozhodné anglické znění předpokládá jeho vykonatelnost, je třeba hodnotit splně- ní podmínky vykonatelnosti rozhodnutí.
Akciová společnost DELTA PEKÁRNY proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení pokuty.