Podal-li stěžovatel zadavateli námitky až po uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky zadané formou jednacího řízení bez uveřejnění, nebyly takové námitky po- dány řádně (ve lhůtě podle $ 110 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakáz- kách, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Jestliže následně stěžovatel v téže věci podal k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže návrh na přezkoumání úkonů zadavate- le, je Úřad povinen řízení o tomto návrhu zastavit podle $ 114 odst. 3 zákona o veřej- ných zakázkách, neboť byl podán osobou neoprávněnou.
To však neznamená, že by přezkum úkonů zadavatele ve vztahu k pochybením, která byla v takovém návrhu na zahájení řízení namítána, měl být navždy vyloučen. Podle $ 114 odst. 3 in fine záko- na o veřejných zakázkách je totiž úřad v situaci, kdy má důvodné podezření, že do- šlo k porušení zákona o veřejných zakázkách, povinen zahájit správní řízení z moci úřední. Pojem „důvodné podezření“ je v tomto případě třeba vykládat široce, a k za- hájení řízení je tak zásadně postačující určitá pochybnost o tom, zda zadávací řízení probíhalo v souladu se zákonem.
C.) Zákon o veřejných zakázkách konstruuje pravidlo, že jednou z podmínek řízení 0 ná- vrhu na přezkum úkonů zadavatele je před- chozí podání řádných námitek. Podmínkou řádnosti námitek je i jejich včasné uplatnění. Námitky jsou uplatněny včas, jsou-li dodrže- ny lhůty. Jednak musí být dodržena lhůta sub- jektivní, která končí patnáctý den poté, kdy se ten, kdo námitky podává, o domnělém po- rušení zákona o veřejných zakázkách úko- nem zadavatele dozvěděl. Kromě toho musí být dodržena lhůta objektivní, která končí uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku.
Ne- ní-li některá z těchto lhůt dodržena, řízení o podaném návrhu (které bylo už jeho podá- ním před žalovaným zahájeno) dál nelze vést, nelze v něm zjišťovat možné porušení zákona o veřejných zakázkách zadavatelem a žalova- ný je povinen toto řízení zastavit. Je třeba zdůraznit, že jde o zákonem stanovenou po- vinnost žalovaného, nikoli možnost. Žalova- ný tedy nemá prostor k jakémukoli uvážení ohledně procesních následků toho, že námit- ky nebyly podány v obou uvedených lhůtách; jediným možným procesním následkem je tu 4M% zastavení řízení podle $ 114 odst. 3 citované- ho zákona.
To však neznamená, že by pře- zkum úkonů zadavatele ve vztahu k pochybe- ním, která byla v takovém návrhu na zahájení řízení namítána, měl být navždy vyloučen. Podle $ 114 odst. 3 zákona o veřejných zakáz- kách in fine platí, že pokud má žalovaný dů- vodné podezření, že došlo k porušení zákona o veřejných zakázkách, zahájí správní řízení z moci úřední. Ke shodnému závěru ostatně zdejší soud dospěl již ve svém rozsudku ze dne 3. 9. 2010, čj. 62 Ca 17/2009-114. Jestliže zadavatel uzavřel smlouvu na reali- zaci veřejné zakázky dne 27.
12. 2007, pak lhů- ta pro podání námitek uplynula tento den. Jestliže námitky byly podány až dne 18. 3. 2008, byly podány po této lhůtě. Pokud tedy žalovaný posoudil splnění podmínek řízení tak, že podmínka předchozích včas podaných námitek splněna nebyla, jde o závěr zákonný. Rozhodující je tedy skutečnost, zda smlouva na realizaci veřejné zakázky již byla uzavřena. Její uzavření je mezi účastníky ne- sporné. Význam této skutečnosti je ostatně klíčový z pohledu samotného smyslu řízení o přezkumu úkonů zadavatele podle $ 112 a násl. zákona o veřejných zakázkách ve znění účinném do 31.
12. 2009 i s ohledem. na mož- né závěry, k nimž toto řízení může za urči- tých procedurálních podmínek a skutkových okolností směřovat, tedy z konkrétních variant rozhodnutí, která mohou být v tomto řízení žalovaným vydána. (...) Z pohledu naplnění smyslu zákona o ve- řejných zakázkách i způsobů možného ukon- čení správního řízení (vydáním některého z rozhodnutí předvídaných v $ 118 a $ 120 to- hoto zákona) navíc není podstatné, zda řízení je vedeno na návrh nebo z moci úřední ($ 113 odst. 1 téhož zákona).
Jeho smyslem je nasto- lení podmínek, jež mohou případné zadavate- lovo pochybení napravit, a to ve fázi před uza- vřením smlouvy ($ 118 zákona o veřejných zakázkách), a sekundárně pak uložení sankce zadavateli, který při zadávání veřejné zakázky pochybil, a to ve fázi, kdy smlouva již byla uza- vřena [$ 120 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Žalovaný tedy postupoval podle zdejšího soudu v souladu se zákonem o veřejných za- kázkách, když za shora popsaného stavu říze- ní o žalobcově návrhu zastavil.
Zdejší soud se přitom neztotožnil s názo- rem žalobce, že žalovaný měl prostřednic- tvím tzv. nepřímého účinku aplikovat směr- nici 2007/66/ES. Tato směrnice poukazuje zejména na chybějící lhůtu „znezí rozhodnu- tím o zadání zakázky a uzavřením přísluš- né smlouvy, která by umožnila její účinné přezkoumání. To má někdy za následek, že veřejní zadavatelé a zadavatelé usilují o vel- mi rychlé podepsání smlouvy, aby byly účin- ky napadeného rozhodnutí o zadání zakáz- ky nezvratné. V zájmu nápravy tohoto nedostatku, jenž představuje závažnou pře- kážku účinné soudní ochrany dotčených uchazečů, tj. těch, kteří ještě nebyli s koneč- nou platností vyloučeni, je třeba stanovit mí- nimální odkladnou lhůtu, během níž je uza- vření příslušné smlouvy pozastaveno, a to nezávisle na tom, zda k uzavření smlouvy dochází v době podpisu dané smlouvy či jín- dy“ (bod 4 odůvodnění).
„Odkladná Ihůta by měla dotčeným uchazečům poskytnout do- statek času k prostudování rozhodnutí 0 za- dání zakázky a k posouzení, zda je vhodné zahájit přezkumné řízení. Pří oznámení rozhodnutí o zadání zakázky by jim měly být poskytnuty náležité informace, které jsou zásadní pro to, aby dosáhli účinného přezkumu“ (bod 6 odůvodnění). V bodě 13 odůvodnění bylo vysloveno, že protiprávní přímé zadávání zakázek označil Soudní dvůr za jedno z nejzávažnějších porušení práva Společenství v oblasti zadávání veřejných za- kázek ze strany veřejného zadavatele.
Smlou- va uzavřená na základě protiprávního přímé- ho zadání zakázky by proto měla být v zásadě považována za neúčinnou. Neúčinnost by ne- měla být automatická, nýbrž by měla být pro- hlášena nezávislým orgánem příslušným k pře- zkumu. Podle bodu 34 odůvodnění je cílem této směrnice zvýšení účinnosti přezkumných řízení týkajících se zadávání zakázek spadají- cích do oblasti působnosti směrnice Evrop- ského parlamentu a Rady 2004/18/ES o koor- dinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby a směrnice Evropského parlamentu a Rady 185 2496 č. 2004/17/ES o koordinaci postupů při zadá- vání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb.
(...) K možnosti (a ex offo povinnosti) euro- konformního výkladu je podle zdejšího sou- du na základě judikatury Soudního dvora i tu- zemské doktríny (srov. Tichý a kol. Evropské právo. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 301) třeba naplnění těchto podmínek: vnitrostátní normu lze vůbec vyložit v souladu se směrni- cí, tj. nejde o zcela protichůdný právní před- pis; státní orgán má povinnost vykládat právo v mezích své diskreční pravomoci; nepřímý účinek nesmí být využit k uložení povinnosti jednotlivci a nesmí vyústit v porušení obec- ných právních zásad právní jistoty a zákazu retroaktivity.
V dané věci je však sporný okamžik, od kterého -tomuto orgánu vzniká povinnost k eurokonformnímu výkladu. Podle zdejšího soudu připadají v úvahu dva názory na řešení této otázky. První vychází z toho, že povin- nost vykládat právo v souladu se směrnicí vzniká okamžikem, kdy směrnice nabude účinnosti. Tento názor má oporu v rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 10. 1987, Kolping- huis Nijmegen, 80/86, Recueil, s. 3969, kde se uvádí, že pro stanovení mezí nepřímého účinku není rozhodné, zda lhůta k imple- mentaci uplynula, nebo ne.
Pro tento názor svědčí rovněž to, že se směrnice poté, co na- bude účinnosti, stává integrální součástí práv- ního řádu členských států. Podle druhého ná- zoru ke vzniku povinnosti vykládat národní právo eurokonformně se směrnicí dochází až okamžikem marného uplynutí transpoziční lhůty. Tento názor lze nepřímo podpořit roz- sudkem Soudního dvora ze dne 5. 4. 1979, Ratti, 148/78, Recueil, s. 1629, kde soud určil, že do doby, než uplyne lhůta stanovená člen- ským státům pro implementaci ustanovení směrnice do vnitrostátních právních řádů, nemůže mít směrnice přímý účinek.
Zdejší soud při zodpovězení této otázky (tj. od kterého okamžiku jsou vnitrostátní or- gány povinny vykládat vnitrostátní právo v souladu s ustanoveními neimplementované směrnice) vyšel z rozsudku velkého senátu 186 Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006, Adeneler a další, C-212/04, Sb. rozh., s. 106057. Zde Soudní dvůr uvedl, že „v případě opožděného provedení směrnice do právního řádu dotyč- ného členského státu, jakož i neexistence pří- mého účinku jejích relevantních ustanove- ní, jsou vnitrostátní soudy povinny vykládat od okamžiku uplynutí lhůty pro její prove- dení vnitrostátní právo v co největším mož- ném rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby bylo dosaženo výsledků jí sle- dovaných, upřednostňujíce výklad vnitrostát- ních pravidel, který je co nejvíce v souladu s tím- to cílem, aby dospěly k řešení, jež je slučitelné s ustanoveními uvedené směrnice“ (bod 124).
„[O]ď data, k němuž směrnice vstoupila v platnost (pozn. zdejšího soudu: pojem plat- nost zde podle zdejšího soudu nepochybně znamená účinnost), se soudy členského státu musejí zdržet v co největším možném rozsa- hu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledované- ho touto směrnicí po uplynutí Ihůty pro její provedení“ (bod 123). Zmíněné rozhodnutí tak podle zdejšího soudu rozlišuje dvě situa- ce. Období od nabytí účinnosti směrnice do okamžiku uplynutí lhůty pro provedení směrnice, kdy jsou vnitrostátní soudy povin- ny zdržet se „v co největším možném rozsa- hu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledované- ho touto směrnicí bo uplynutí lhůty pro její provedení“.
Druhé období je pak od okamži- ku uplynutí lhůty pro provedení směrnice. V tomto období jsou vnitrostátní soudy po- vinny vykládat „vnitrostátní právo v co nej- větším možném rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby bylo dosaženo výsledků jí sledovaných, upřednostňujíce vý- klad vnitrostátních pravidel, který je co nej- více v souladu s tímto cílem, aby dospěly k řešení, jež je slučitelné s ustanoveními uve- dené směrnice“. Podle názoru zdejšího soudu mezi oběma uvedenými situacemi je de facto jediný roz- díl, a to v omezení nepřímého účinku směr- nice před uplynutím implementační lhůty pouze na „vážné ohrožení cíle“ směrnicí sle- dovaného, které bude trvat i po uplynutí této lhůty.
Mělo by se tedy jednat o závažné a trvalé ohrožení cíle směrnice (shodně viz Bobek, M. Soudní dvůr Evropských společenství: Ade- neler -nepřímý účinek směrnic nabytím je- jich účinnosti. Soudní rozhledy, 2006, č. 9, s. 358). Zatímco po uplynutí implementační lhůty má orgán vykládající národní právo pl- nou povinnost vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí, v období před uplynu- tím této lhůty je tato povinnost dána pouze tehdy, pokud by mohlo dojít k závažnému a trvalému ohrožení pozdějšího vnitrostátní- ho naplnění směrnice.
Nic na tom nemění bod 115 citovaného rozhodnutí, kde je uve- deno, že „v případě opožděného provedení směrnice existuje obecná povinnost vnitro- státních soudů vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí teprve od doby, kdy uplynula lhůta pro její provedení“, neboť tento - toliko dílčí - závěr vyvozuje Soudní dvůr z rozsudku ze dne 18. 12. 1997, Inter-En- vironnement Wallonie, C-129/96, Recueil, s. 1-7411, a vztahuje ho jen k bodu 116 roz- hodnutí, kde vyloučil možnost, že povinnost souladného výkladu vzniká v celém rozsahu již nabytím účinnosti směrnice.
Zdejší soud tedy uzavírá, že určitá forma nepřímého účinku je dána již od okamžiku nabytí účin- nosti směrnice, nicméně se nejedná o nepří- mý účinek v plném rozsahu, nýbrž o rozsah typově užší (omezený pouze na případy váž- ného a trvalého ohrožení pozdějšího vnitro- státního naplnění směrnice). V daném případě není mezi žalobcem a ža- lovaným sporu o tom, že lhůta k implementaci směrnice 2007/66/ES v době rozhodování ža- lovaného dosud neuplynula. Žalovaný tak byl povinen vykládat zákon o veřejných zakáz- kách v souladu s touto směrnicí pouze tehdy, pokud by nepřihlédnutím k této směrnici mohlo dojít k závažnému a trvalému ohrože- ní pozdějšího vnitrostátního naplnění směr- nice.
Zdejší soud v dané věci žádné takové zá- važné a trvalé ohrožení však neshledává, a proto žalovaný nepochybil, pokud ke směr- nici při výkladu uvedeného zákona nepřihlé- dl. Cílem předmětné směrnice je zvýšení účinnosti přezkumných řízení týkajících se zadávání zakázek. V daném případě sice ne- došlo k přezkoumání úkonů zadavatele na ná- vrh žalobce, čímž došlo k narušení plnění směrnice, nicméně s ohledem na to, že řízení o přezkoumání úkonů zadavatele byl žalova- ný povinen zahájit ex ojfo (jak bude uvedeno níže), nejedná se podle názoru soudu 0 závaž- né a trvalé ohrožení naplnění směrnice, natož o závažné ohrožení naplnění jejího cíle po uplynutí implementační lhůty.
Žalovaný tedy nebyl v daném případě povinen vykládat zá- kon o veřejných zakázkách v souladu se směr- nicí 2007/66/ES, která dosud nebyla imple- mentována do českého právního řádu a jejíž implementační lhůta dosud neuplynula. (...) V daném případě, jak již bylo avizováno, však podle názoru zdejšího soudu bylo na- místě, aby žalovaný zahájil nové správní říze- ní z moci úřední, jak mu ukládá $ 114 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách in fine. Jak to- tiž správně uvádí žalobce ve své replice, žalo- vaný jako orgán dohledu nad dodržováním zákona o veřejných zakázkách je povinen za- hájit správní řízení z moci úřední vždy, když se dozví, že při určitém zadávacím řízení mohlo dojít k porušení tohoto zákona.
Pojem „důvodné podezření“ použitý v citovaném ustanovení je totiž třeba vykládat široce, a to zejména v případě zakázek zadávaných for- mou jednacího řízení bez uveřejnění. K zahá- jení řízení je tak zásadně postačující určitá po- chybnost o tom, zda zadávací řízení probíhalo v souladu s citovaným zákonem. Daný případ přitom soud považuje právě za takovou situa- ci. Žalobce totiž ve svém návrhu namítal, že ne- byly splněny podmínky pro zadání veřejné za- kázky v rámci jednacího řízení bez uveřejnění "a tento svůj závěr také obsáhle odůvodnil.
Ve prospěch zahájení správního řízení pak hovo- řila právě ta skutečnost, že námitky v tomto ty- pu zadávacího řízení zpravidla nemohou být řádně uplatněny, a je tedy na žalovaném, aby na zákonnost takového zadávacího řízení do- hlížel zvlášť bedlivě, a svou dozorovou činnos- tí tak zákonnost zadávacího řízení zajišťoval. 4“ Zahájení řízení z moci úřední v dané věci pak požaduje i rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2010, Uníplex, C-406/08, který ak- centoval zajištění možnosti účinného přezku- mu postupu zadavatele, tj. konkrétně ve vzta- 187 2497 hu k činnosti žalovaného zajištění toho, aby řízení o přezkum úkonů zadavatele mohlo být vůbec vedeno a aby možnost deklarovat porušení zákona o veřejných zakázkách a ulo- žit zadavateli sankci nezanikla.
V daném pří- padě, kdy byla zakázka zadána v jednacím ří- zení bez uveřejnění, je přitom správní řízení zahájené žalovaným z moci úřední zpravidla jediným reálným způsobem, jakým lze po- stup zadavatele v rámci tohoto zadávacího ří- zení kontrolovat. Pokud by žalovaný správní řízení ex offo nezahájil, nebyla by zajištěna možnost účinného přezkumu postupu zada- vatele při zadávání předmětné veřejné zakáz- ky, kterou vyžaduje Soudní dvůr. Zdejší soud tedy uzavírá, že žalovaný ne- pochybil, pokud správní řízení zastavil, nic- méně postupoval v rozporu se zákonem, jest- liže správní řízení nezahájil z moci úřední podle $ 114 odst. 3 zákona o veřejných zakáz- kách in fine.
Za daného stavu tedy soudu ne- zbývá, než na žalovaného apelovat, aby správ- ní řízení o přezkumu zákonnosti postupu zadavatele v témže zadávacím řízení nepro- dleně zahájil. V tomto řízení pak žalovaný po- soudí, zda byly splněny podmínky pro to, aby mohl zadavatel zadat veřejnou zakázku v jed- nacím řízení bez uveřejnění a zda přitom po- stupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. 2497 Ústavní právo: dělba moci; samospráva krajů Opatření obecné povahy: zásady územního rozvoje k čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR k $ 18 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) k čl.
11 Listiny základních práv a svobod 1. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika mimo jiné jednotný stát; nejedná se o federaci či nadstátní integrační uskupení. Ústavně zaručená samospráva obcí a krajů je pouze jedním z prvků dělby moci mezi ústředními ústavními orgány a or- gány samosprávy a projevem principu subsidiarity, z něhož vyplývá, že věci místní- ho významu mají být v té míře, v níž mají vskutku specificky místní povahu, svěře- ny regulaci na této úrovni systému veřejné správy. Samospráva krajů a obcí nemůže mít takový dosah, aby místními či regionálními regulacemi fakticky rozdrobila jed- notný právní a ekonomický prostor České republiky na oblasti, v nichž budou platit zásadně odlišná pravidla.
II. Kraj může v zásadách územního rozvoje stanovit pravidla, na základě nichž s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám kraje (např. charakteru krajiny, hustotě osídlení, zastavěnosti a protknutí civilizačními vlivy apod.) budou hodnoceny sta- vební záměry z hlediska jejich dopadu na zákonem (zejm. $ 18 stavebního zákona © z roku 2006) chráněné hodnoty. Vybočí však z mezí daných požadavkem subsidiari- ty a minimalizace zásahu do práv jednotlivců, pokud znemožní určitý legální typ ekonomické či stavební aktivity, který za srovnatelných podmínek jinde na území České republiky je běžně provozován a připuštěn.