slušníků Policie České republiky, ve znění zákona č 160/1995 Sb.* Právo provést volbu mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní důchod dle $ 118 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, nemůže být úspěšně uplatněno v řízení o nároku na starobní důchod vedeném dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve kterém takové právo volby není upraveno.
Žalobce se bránil proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, při- čemž sám tvrdil, že nespatřuje problém v přiznání důchodu v dané výši, nýbrž ve skutečnosti, že mu nebyla umožněna volba mezi možností pobírat starobní důchod či příspěvek za službu. Toto právo žalobce dovozoval z $ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Dle tohoto ustanovení náleží při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.
Žalobce však oznámil žalovanému, že využívá možnosti této volby, nejprve v odvolání ze dne 25. 5. 2005, tedy s vel- kým časovým odstupem od zániku náro- ku na příspěvek za službu. Zde uvedl, že žádá, aby mu byly nadále vypláceny dáv- ky ve výši přiznaného příspěvku za služ- bu. Dle názoru soudu však v tomto oka- mžiku již právo volby mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na sta- robní důchod neměl. Žalobce především nijak neprojevil svou vůli realizovat právo volby dle $ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. poté, kdy mu žalovaný oznámil rozhodnutím ze dne 4.3.2005, že mu nárok na příspěvek za službu ode dne 14.
4. 2005 zanikne. Naopak, žalobce podal dne 12. 1. 2005 žádost o starobní důchod, čímž projevil vůli pobírat tuto dávku důchodového pojištění, změnu takto projeveného zá- měru nesdělil orgánu sociálního zabez- pečení ani po doručení uvedeného roz- hodnutí ze dne 4. 3. 2005. Dle $ 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Vznik nároku na starobní důchod je upraven v $ 28 záko- na č. 155/1995 Sb., dle něhož má pojiště- nec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto záko- ně.
Žalobce získal potřebnou dobu pojiš- tění a dosáhl stanoveného věku ke dni 14. 4. 2005, tento den je tedy dnem vzni- ku nároku na starobní důchod, což ža- lobce nijak nezpochybnil. Ode dne 14. 4. 2005 tedy žalobci nenáležel příspěvek za službu. Je nutno poukázat na skuteč- nost, že nárok na příspěvek za službu za- 623 895 niká nikoli rozhodnutím správního orgá- nu, nýbrž ze zákona; rozhodnutí správní- ho orgánu o zániku nároku na příspěvek za službu má skutečně pouze deklarator- ní charakter, jak sám žalovaný ve svém vyjádření uvedl.
Jak je zřejmé ze správního spisu i z podání žalobce, žalobce vzal zánik ná- roku na příspěvek za službu na vědomí dne 11. 3. 2005, na toto sdělení nereago- val a ničím nezměnil svou žádost o při- znání starobního důchodu ze dne 12. 1. 2005. Přestože vztah ustanovení $ 116 odst. 4 a $ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je sporný, soud považuje v dané věci za rozhodné, že žalobce neuplatnil své pří- padné právo volby mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem nejpoz- ději do okamžiku, kdy právo na pobírání příspěvku zaniklo, a to v řízení o nároku na příspěvek za službu.
Soud se ztotožňuje s argumentací ob- saženou v napadeném rozhodnutí, dle které příspěvek na službu je nárokem souvisejícím se skončením služebního po- měru, úprava vzniku i zániku tohoto náro- ku je upravena zákonem č. 186/1992 Sb. ($ 116). Jestliže v ustanovení $ 118 odst. 2 zákon č. 186/1992 Sb. připouští možnost souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní důchod a výslovně upravu- je možnost dalšího vyplácení příspěvku za službu v případě projevu volby jeho poživatele, ačkoli právě tento souběh ji- ným svým ustanovením ($ 116 odst. 4) teoreticky vylučuje, je správní orgán roz- hodující o nároku na příspěvek za službu povinen se s tímto rozporem vypořádat (ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správ- ní soud v rozhodnutí čj.
5 A 156/2002-25 ze dne 17. 9. 2003, publikovaném pod č. 81/2004 Sb. NSS). Sporná je tedy skuteč- nost, zda nárok na příspěvek za službu náleží či nenáleží oprávněnému alespoň 624 do okamžiku, kdy by mohl provést volbu dle $ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Spor je vyvolán nejasným vztahem dvou ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., je te- dy zřejmé, že jeho řešení se lze domáhat pouze v řízení v rámci tohoto zákona, a to v řízení o předmětné dávce, tedy o nároku na příspěvek za službu. Žalob- ce však v řízení o nároku na služební příspěvek neučinil žádné úkony směřují- cí k možnosti provést zamýšlenou volbu dle $ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., proti rozhodnutí o zániku nároku na příspěvek za službu se neodvolal, přesto- že byl poučen o možnosti a podmínkách zániku tohoto nároku v souvislosti se vznikem nároku na starobní důchod.
Práva volby dle $ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. se začal domáhat až v od- volacím řízení o nároku na starobní dů- chod, kde zákon č. 155/1995 Sb. pro ře- šení výše naznačeného rozporu zákona č. 186/1992 Sb. nedává odvolacímu orgá- nu (zcela logicky) žádný prostor. K námitkám žalobce soud dále uvádí, že přestože právní posouzení žalované- ho k aplikaci ustanovení $ 118 odst. 2 zá- kona č. 186/1992 Sb. je skutečně v proje- vené podobě sporné, z výše uvedených důvodů nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného o nárok na sta- robní důchod.
Po podání žádosti o dů- chod byl OSZ MV povinen vést řízení o tomto nároku a vydat rozhodnutí dle zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení; po vyhodnocení splnění hmotněprávních pod- mínek nároku dle zákona č. 155/1995 Sb., jak je uvedeno výše, nebyl povinen ani oprávněn dávat žalobci možnost uplatnění práv vyplývajících ze zákona č. 186/1992 Sb. Soud k námitce žalobce připouští, že k odůvodnění napadeného rozhodnutí lze mít výhrady. Žalovaný se poměrně obsáhle zabýval odůvodněním doby vzniku nároku na starobní důchod a je- ho výše, přestože žalobce v odvolání výslovně uvedl, že tyto skutečnosti ne- zpochybňuje.
Soud nesouhlasí zcela s ar- gumentací žalovaného, že v případě ža- lobce nemohlo dojít vůbec k souběhu nároků na příspěvek za službu a na sta- robní důchod. Jak je však výše uvedeno, tento spor bylo možno řešit pouze v ří- zení o zániku nároku na příspěvek za službu, ve kterém by se příslušný správ- ní orgán musel vypořádat s právními dů- sledky projevené volby žalobce, soud by poté mohl zhodnotit, zda se s nimi vypo- řádal v souladu se zákonem či nikoli. Soud však považuje za podstatné, že ža- lovaný v odůvodnění uvedl i podstatné důvody pro zamítnutí odvolání, tj. že je livé dávky a žalobce nemohl učinit plat- ně volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem dle $ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. v době, kdy ná- rok na příspěvek za službu již zanikl.
(...) 896 Služební poměr příslušníků Policie ČR: podmínky propuštění k $ 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušní- ků Policie České republiky“ Základem pro úsudek o propuštění policisty ze služebního poměru po- dle $ 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je úsudek o obsahu a rozsahu neurči- tého právního pojmu „porušení služební přísahy zvlášť závažným způso- bem“. Teprve poté, kdy správní orgán tento neurčitý právní pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu a usou- dit, zda jednání policisty spočívající v porušení služební přísahy dosáhlo ta- kové intenzity, že naplňuje zákonný znak zvlášť závažného porušení.
Vlastimil R. proti Ministerstvu vnitra o starobní důchod.