7 Ads 39/2023- 22 - text
7 Ads 39/2023 - 25
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. K., zastoupen Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2023, č. j. 29 Ad 4/2020
140,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2023, č. j. 29 Ad 4/2020
140, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2019, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobce o přiznání invalidního důchodu pro nesplnění podmínek § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“), konkrétně z důvodu nezískání potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod. Pro účely tohoto rozhodnutí vypracovala posudková lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení Hradec Králové, MUDr. Š., posudek o invaliditě ze dne 23. 7. 2019. Konstatovala, že žalobce je možné za invalidního v prvním stupni považovat od 2. 11. 2011, ve třetím stupni pak od 19. 3. 2019.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí námitkami. Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2019, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná námitky zamítla. Pro účely tohoto rozhodnutí vypracoval posudkový lékař žalované (pracoviště Hradec Králové), MUDr. S., posouzení zdravotního stavu ze dne 6. 11. 2019. V něm souhlasil se závěry předchozího posudku, stanovil však dřívější datum vzniku invalidity třetího stupně, a to ke dni 26. 5. 2014.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí námitkami. Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2019, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná námitky zamítla. Pro účely tohoto rozhodnutí vypracoval posudkový lékař žalované (pracoviště Hradec Králové), MUDr. S., posouzení zdravotního stavu ze dne 6. 11. 2019. V něm souhlasil se závěry předchozího posudku, stanovil však dřívější datum vzniku invalidity třetího stupně, a to ke dni 26. 5. 2014.
II.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský soud“). Protože žalobce rozporoval určení data invalidity v posudku a domáhal se konstatování, že jeho invalidita vznikla již před 18. rokem věku, zadal krajský soud pro účely soudního řízení vypracování posudku Posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové (dále též „PK“). PK v posudku ze dne 11. 5. 2020 na rozdíl od předchozích posudků vyslovila, že datum vzniku invalidity třetího stupně je nutné počítat již od psychiatrického nálezu ze dne 2. 11. 2011. Na prvním ústním jednání ve věci dne 15. 2. 2021 předložil žalobce listiny, které podle něj měly prokázat počátek postižení již v raném dětství. Na základě těchto listin soud jednání odročil do vypracování znaleckého posudku soudním znalcem z oboru psychiatrie, kterým byl ustanoven MUDr. Jan Kolomazník. Soud znalci uložil, aby odpověděl na otázku, zda je zdravotní stav žalobce už od dětství dosud stejný a neměnný, či zda docházelo v průběhu let k jeho postupnému zhoršování. Ustanovený znalec posudkem ze dne 7. 2. 2022, pořadové číslo znaleckého deníku 4195 (dále též „znalecký posudek“), odpověděl, že žalobce trpí lehkou mentální retardací, která je již od jeho dětství neměnná. Na základě závěrů znaleckého posudku uložil krajský soud PK vypracování doplňujícího posudku, který bude reagovat na závěry znaleckého posudku o počátku postižení v dětství. V posudku ze dne 21. 3. 2022 PK vyslovila, že závěry znaleckého posudku neobsahují nové skutečnosti, které by vyžadovaly změny předchozího posudku PK. Shora označeným rozsudkem krajský soud žalobě vyhověl a výrokem I zrušil rozhodnutí žalované. Krajský soud dospěl názoru, že posudky PK nejsou průkazné ohledně zkoumaných skutečností, a žalované proto uložil, aby v novém řízení zohlednila dokazování, které bylo provedeno soudem, včetně tvrzení žalobce a závěrů znaleckého posudku. Výrokem II jí uložil povinnost nahradit státu náklady dokazování (vypracování znaleckého posudku). Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský soud“). Protože žalobce rozporoval určení data invalidity v posudku a domáhal se konstatování, že jeho invalidita vznikla již před 18. rokem věku, zadal krajský soud pro účely soudního řízení vypracování posudku Posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové (dále též „PK“). PK v posudku ze dne 11. 5. 2020 na rozdíl od předchozích posudků vyslovila, že datum vzniku invalidity třetího stupně je nutné počítat již od psychiatrického nálezu ze dne 2. 11. 2011. Na prvním ústním jednání ve věci dne 15. 2. 2021 předložil žalobce listiny, které podle něj měly prokázat počátek postižení již v raném dětství. Na základě těchto listin soud jednání odročil do vypracování znaleckého posudku soudním znalcem z oboru psychiatrie, kterým byl ustanoven MUDr. Jan Kolomazník. Soud znalci uložil, aby odpověděl na otázku, zda je zdravotní stav žalobce už od dětství dosud stejný a neměnný, či zda docházelo v průběhu let k jeho postupnému zhoršování. Ustanovený znalec posudkem ze dne 7. 2. 2022, pořadové číslo znaleckého deníku 4195 (dále též „znalecký posudek“), odpověděl, že žalobce trpí lehkou mentální retardací, která je již od jeho dětství neměnná. Na základě závěrů znaleckého posudku uložil krajský soud PK vypracování doplňujícího posudku, který bude reagovat na závěry znaleckého posudku o počátku postižení v dětství. V posudku ze dne 21. 3. 2022 PK vyslovila, že závěry znaleckého posudku neobsahují nové skutečnosti, které by vyžadovaly změny předchozího posudku PK. Shora označeným rozsudkem krajský soud žalobě vyhověl a výrokem I zrušil rozhodnutí žalované. Krajský soud dospěl názoru, že posudky PK nejsou průkazné ohledně zkoumaných skutečností, a žalované proto uložil, aby v novém řízení zohlednila dokazování, které bylo provedeno soudem, včetně tvrzení žalobce a závěrů znaleckého posudku. Výrokem II jí uložil povinnost nahradit státu náklady dokazování (vypracování znaleckého posudku). Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka má za to, že kasační stížnost je přijatelná, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Krajský soud na základě dokazování vyslovil, že posudek PK se dostatečně nevypořádal s tím, zda je žalobce osobou, kterou má na mysli § 42 odst. 1 ZDP. Takto však nemohl postupovat na podkladě provedeného důkazu – znaleckého posudku, který nevypracoval znalec z oboru posudkového lékařství. Znalecký posudek se nevyjadřuje a ani vyjadřovat nemůže k otázce vzniku a průběhu invalidity. Za stavu přetrvávajících nejasností ohledně posudkových závěrů ve věci měl krajský soud postupovat k odstranění vad posudku PK, nikoliv napadené rozhodnutí stěžovatelky rovnou zrušit z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu věci. Vzhledem k tomu, že krajský soud stěžovatelku nezavázal k tomu, aby v dalším řízení vycházela z posudku posudkové komise MPSV a posudek znalce není posudkem o invaliditě, krajský soud přenesl rozhodnutí o sporné otázce na stěžovatelku. V druhém okruhu stížních námitek stěžovatelka brojí proti tomu, že jí krajský soud uložil uhradit náklady dokazování. Stěžovatelka je jako správní orgán osvobozena od soudních poplatků a tuto povinnost jí proto nelze uložit. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka má za to, že kasační stížnost je přijatelná, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Krajský soud na základě dokazování vyslovil, že posudek PK se dostatečně nevypořádal s tím, zda je žalobce osobou, kterou má na mysli § 42 odst. 1 ZDP. Takto však nemohl postupovat na podkladě provedeného důkazu – znaleckého posudku, který nevypracoval znalec z oboru posudkového lékařství. Znalecký posudek se nevyjadřuje a ani vyjadřovat nemůže k otázce vzniku a průběhu invalidity. Za stavu přetrvávajících nejasností ohledně posudkových závěrů ve věci měl krajský soud postupovat k odstranění vad posudku PK, nikoliv napadené rozhodnutí stěžovatelky rovnou zrušit z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu věci. Vzhledem k tomu, že krajský soud stěžovatelku nezavázal k tomu, aby v dalším řízení vycházela z posudku posudkové komise MPSV a posudek znalce není posudkem o invaliditě, krajský soud přenesl rozhodnutí o sporné otázce na stěžovatelku. V druhém okruhu stížních námitek stěžovatelka brojí proti tomu, že jí krajský soud uložil uhradit náklady dokazování. Stěžovatelka je jako správní orgán osvobozena od soudních poplatků a tuto povinnost jí proto nelze uložit. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost žalobci k vyjádření. Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že pokud před krajským soudem rozhodoval o věci specializovaný samosoudce, a tato kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou (změna na základě novely soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb.). Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jejím účelem je urychlení soudního přezkumu rozhodnutí a dalších aktů správních orgánů, a to ve fázi před Nejvyšším správním soudem. Věcné přezkoumání pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem má probíhat pouze v případech, kdy je to důležité nejen pro samu posuzovanou věc, ale i pro plnění základní role Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech správního soudnictví, kterou je sjednocování judikatury správních soudů.
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že se uvedená právní úprava na nyní projednávanou věc užije; krajský soud rozhodl po nabytí účinnosti uvedené novely s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021
30, atp.). Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že v dané věci rozhodoval samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Návazně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Podstatný přesah zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS. Ačkoli se v tomto usnesení vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě nepřijatelnosti, která pamatovala pouze na posuzování ve vztahu k mezinárodní ochraně, závěry plynoucí z této judikatury jsou přiměřeně uplatnitelné také po výše uvedené novelizaci (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021
28, ze dne 23. 7. 2021, č. j. 4 As 156/2021
50, ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021
39, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021
31, ze dne 1. 9. 2021, č. j. 1 As 148/2021
44 atp.). Z uvedené judikatury vyplývá, že kasační stížnost Nejvyšší správní soud přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu (srov. též Kühn, Z. In: KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, k § 104a, především body 6 a 11).
[10] Z níže uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou.
[10] Z níže uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou.
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně poukazovala na vady v dokazování. Krajský soud dovodil, že posudek PK se dostatečně nevypořádal s tím, zda je žalobce osobou, kterou má na mysli § 42 odst. 1 ZDP. Takto však nemohl postupovat na základě znaleckého posudku, který nevypracoval znalec z oboru posudkového lékařství. Z rozsudku ani nevyplývá, jakým způsobem by měla stěžovatelka v dalším řízení vypořádat rozpor mezi PK a soudním znalcem. Krajský soud fakticky přenesl rozhodnutí o sporné otázce na stěžovatelku.
[12] Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčil.
[13] Podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOPSZ“) platí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
[14] Podle § 8 odst. 9 ZOPSZ platí, že Česká správa sociálního zabezpečení posuzuje invaliditu a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte a jeho neschopnost vykonávat z důvodu tohoto zdravotního stavu výdělečnou činnost pro účely řízení o námitkách.
[14] Podle § 8 odst. 9 ZOPSZ platí, že Česká správa sociálního zabezpečení posuzuje invaliditu a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte a jeho neschopnost vykonávat z důvodu tohoto zdravotního stavu výdělečnou činnost pro účely řízení o námitkách.
[15] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje specifické postavení posudku posudkové komise MPSV v řízení před správními soudy. Jak vyslovil např. v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 3 Ads 266/2015
48, tento posudek je v přezkumném řízení soudním ve věcech dávek podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem ojedinělým případem tzv. předepsaného důkazu a MPSV je povinno na žádost soudu takovýto posudek zpracovat na základě ustanovení § 4 odst. 2 ZOPSZ. V tomto typu řízení si správní soud sám dělá úsudek o skutkových otázkách a na základě něj pak posuzuje zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. Posudek PK MPSV přitom hodnotí jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů. S ohledem na tuto zásadu není vyžádání uvedeného posudku spojeno se stanovením jeho důkazní síly, soudy mohou provést i jiné důkazy, je
li to nutné k řádnému zjištění zdravotního stavu účastníka řízení. Splňuje
li ovšem posudek požadavek úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním. Za úplný a přesvědčivý lze pak považovat takový posudek, v němž se PK MPSV vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi definovanými zákonem a své posudkové závěry náležitě odůvodní. Předně musí být z posudku zřejmé, že zdravotní stav posuzované osoby byl posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace a s přihlédnutím ke všem jí tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 5 Ads 202/2016
29). Soud může jako důkaz provést i znalecký posudek znalce z příslušného lékařského oboru. Jak však vyslovuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, soudní znalec jiné specializace, než posudkového lékařství nemůže zaujímat posudkové závěry o invaliditě. Je
li takový znalecký posudek proveden jako důkaz, může v řízení sloužit jako jeden z podkladů, nikoli jako přímý podklad rozhodnutí o dávce (k tomu srov. rozsudky ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003
48, a ze dne 19. 4. 2012, č. j. 4 Ads 50/2012
22). Závěry soudního znalce příslušné lékařské specializace mohou být významné zejména v případě, kdy jsou v rozporu se závěry posudkové komise MPSV, nemohou však posudek nahradit (rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Ads 3/2004
89).
[15] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje specifické postavení posudku posudkové komise MPSV v řízení před správními soudy. Jak vyslovil např. v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 3 Ads 266/2015
48, tento posudek je v přezkumném řízení soudním ve věcech dávek podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem ojedinělým případem tzv. předepsaného důkazu a MPSV je povinno na žádost soudu takovýto posudek zpracovat na základě ustanovení § 4 odst. 2 ZOPSZ. V tomto typu řízení si správní soud sám dělá úsudek o skutkových otázkách a na základě něj pak posuzuje zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. Posudek PK MPSV přitom hodnotí jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů. S ohledem na tuto zásadu není vyžádání uvedeného posudku spojeno se stanovením jeho důkazní síly, soudy mohou provést i jiné důkazy, je
li to nutné k řádnému zjištění zdravotního stavu účastníka řízení. Splňuje
li ovšem posudek požadavek úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním. Za úplný a přesvědčivý lze pak považovat takový posudek, v němž se PK MPSV vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi definovanými zákonem a své posudkové závěry náležitě odůvodní. Předně musí být z posudku zřejmé, že zdravotní stav posuzované osoby byl posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace a s přihlédnutím ke všem jí tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 5 Ads 202/2016
29). Soud může jako důkaz provést i znalecký posudek znalce z příslušného lékařského oboru. Jak však vyslovuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, soudní znalec jiné specializace, než posudkového lékařství nemůže zaujímat posudkové závěry o invaliditě. Je
li takový znalecký posudek proveden jako důkaz, může v řízení sloužit jako jeden z podkladů, nikoli jako přímý podklad rozhodnutí o dávce (k tomu srov. rozsudky ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003
48, a ze dne 19. 4. 2012, č. j. 4 Ads 50/2012
22). Závěry soudního znalce příslušné lékařské specializace mohou být významné zejména v případě, kdy jsou v rozporu se závěry posudkové komise MPSV, nemohou však posudek nahradit (rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Ads 3/2004
89).
[16] Na základě výše uvedených východisek Nejvyšší správní soud nemohl než přisvědčit stěžovatelce. Předně souhlasí se stěžovatelkou, že předmětný znalecký posudek nevypracoval znalec z oboru posudkového lékařství. Krajský soud tedy nemohl na základě takového posudku dovodit nedostatečnost posudku PK stran toho, zda je žalobce osobou, kterou má na mysli § 42 odst. 1 ZDP. Znalecký posudek, který nevypracoval znalec z oboru posudkového lékařství, nemohl nahradit posudek PK. Nadto se v souzené věci znalec nezabýval (a zabývat se ani nemohl) otázkou vzniku invalidity z mládí. Pouze odpověděl na otázku soudu, zda je zdravotní stav žalobce po stránce psychiky od dětství dosud stejný a neměnný, či zda docházelo v průběhu let k jeho postupnému vývoji, resp. změnám.
[16] Na základě výše uvedených východisek Nejvyšší správní soud nemohl než přisvědčit stěžovatelce. Předně souhlasí se stěžovatelkou, že předmětný znalecký posudek nevypracoval znalec z oboru posudkového lékařství. Krajský soud tedy nemohl na základě takového posudku dovodit nedostatečnost posudku PK stran toho, zda je žalobce osobou, kterou má na mysli § 42 odst. 1 ZDP. Znalecký posudek, který nevypracoval znalec z oboru posudkového lékařství, nemohl nahradit posudek PK. Nadto se v souzené věci znalec nezabýval (a zabývat se ani nemohl) otázkou vzniku invalidity z mládí. Pouze odpověděl na otázku soudu, zda je zdravotní stav žalobce po stránce psychiky od dětství dosud stejný a neměnný, či zda docházelo v průběhu let k jeho postupnému vývoji, resp. změnám.
[17] Jak Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 4 Ads 50/2012
22, soudní znalec, který není znalcem z oboru posudkového lékařství, nedisponuje odbornou kompetencí k posouzení poklesu pracovní schopnosti a k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě. Krajský soud by měl v řízení, ve kterém je třeba posoudit zdravotní stav a pracovní schopnost účastníka, vycházet především z posudku posudkové komise MPSV. Shledá
li takový posudek neúplným nebo nepřesvědčivým, případně vznese
li účastník řízení námitky, které úplnost či přesvědčivost posudku zpochybní, měl by si krajský soud vyžádat doplňující posudek. V žádosti o něj je nutno přesně označit skutečnosti, tvrzení či jiná zjištění, k nimž se má komise v doplňujícím posudku vyjádřit. Teprve v situaci, kdy ani doplňující posudek posudkové komise nesplňuje podle názoru soudu požadavky na úplnost a přesvědčivost (k těmto také shora citovaná judikatura), může si soud vyžádat posudek od jiné posudkové komise, případně posudek znalce. Při volbě znalce by měl soud klást důraz na to, aby se jednalo o znalce z oboru posudkového lékařství, který si případně může přibrat konzultanta s určitou specializací.
[18] Skutkově podobnou situací se Nejvyšší správní soud zabýval také v rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Ads 17/2017
15. V něm vyslovil, že pokud posudek posudkové komise MPSV dle zjištění krajského soudu nesplňoval požadavek úplnosti a přesvědčivosti, bylo povinností krajského soudu postupovat v rámci soudního řízení tak, aby byl tento pro věc zcela zásadní nedostatek posudkového hodnocení odstraněn. K odstranění svých pochybností mohl krajský soud vyzvat příslušnou posudkovou komisi MPSV k doplnění posudkových závěrů, popř. si mohl vyžádat srovnávací posudek od jiné posudkové komise MPSV, jakož i uložit vypracování revizního posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství (obdobně také rozsudky ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Ads 169/2014
27, ze dne 4. 11. 2020, č. j. 2 Ads 125/2019
75, či ze dne 22. 12. 2020, č. j. 8 Ads 90/2020
44).
[18] Skutkově podobnou situací se Nejvyšší správní soud zabýval také v rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Ads 17/2017
15. V něm vyslovil, že pokud posudek posudkové komise MPSV dle zjištění krajského soudu nesplňoval požadavek úplnosti a přesvědčivosti, bylo povinností krajského soudu postupovat v rámci soudního řízení tak, aby byl tento pro věc zcela zásadní nedostatek posudkového hodnocení odstraněn. K odstranění svých pochybností mohl krajský soud vyzvat příslušnou posudkovou komisi MPSV k doplnění posudkových závěrů, popř. si mohl vyžádat srovnávací posudek od jiné posudkové komise MPSV, jakož i uložit vypracování revizního posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství (obdobně také rozsudky ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Ads 169/2014
27, ze dne 4. 11. 2020, č. j. 2 Ads 125/2019
75, či ze dne 22. 12. 2020, č. j. 8 Ads 90/2020
44).
[19] Výše uvedené však krajský soud nerespektoval. Krajský soud nepostupoval k odstranění svých pochybností o posudku PK. Namísto toho se omezil na konstatování, že PK k závěrům znalce nepřinesla žádný odborný posudkový závěr, který by vyvrátil skutečnosti tvrzené ve znaleckém posudku. Jinými slovy, krajský soud za stavu přetrvávajících nejasností ohledně posudkových závěrů ve věci rezignoval na možnost odstranit vady posudku PK a napadené rozhodnutí stěžovatelky rovnou zrušil z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu věci.
[20] Lze souhlasit i s navazující stížní argumentací o neproveditelnosti závazného právního názoru krajského soudu. Z § 78 odst. 5 s. ř. s. vyplývá, že správní orgán je vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku. Z rozsudku krajského soudu však jednoznačně nevyplývá, co by měla stěžovatelka v dalším řízení činit. Ani soudu není zřejmé, co by stěžovatelka měla v dalším řízení v rozhodnutí o námitkách a při posuzování invalidity z mládí z medicínského hlediska uvést nad již uvedené, ani jakým způsobem by měla vypořádat údajný rozpor mezi PK a posudkem soudního znalce (který pro ni s ohledem na výše uvedené nemůže být relevantní).
[21] S přihlédnutím k uvedenému Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než souhlasit se stěžovatelkou, že krajský soud nemohl na podkladě jím provedeného dokazování přistoupit ke zrušení jejího rozhodnutí. S ohledem na výsledky provedeného dokazování mohl žalobu buď zamítnout, anebo se pokusit o další dokazování. Nabízelo se zadání srovnávacího posudku vypracovaného jinou posudkovou komisí MPSV, anebo znaleckého posudku znalce z oboru medicíny, specializace posudkové lékařství. Takto však krajský soud nepostupoval.
[22] V rozsahu prvního okruhu stížních námitek tak Nejvyšší správní soud plně přisvědčil shora označené stížní argumentaci, a proto rozsudek krajského soudu ve výroku I zrušil.
[23] V druhém okruhu stížních námitek stěžovatelka namítala, že ji krajský soud výrokem II napadeného rozsudku nezákonně uložil povinnost uhradit náklady na dokazování (vypracování znaleckého posudku).
[23] V druhém okruhu stížních námitek stěžovatelka namítala, že ji krajský soud výrokem II napadeného rozsudku nezákonně uložil povinnost uhradit náklady na dokazování (vypracování znaleckého posudku).
[24] Stěžovatelka je osvobozena od soudních poplatků na základě tzv. osobního osvobození podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o soudních poplatcích“), a zároveň vystupovala jako účastnice v řízení, které je osvobozeno věcně ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích.
[25] Podle § 59 odst. 2 s. ř. s. platí, že stát platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné, tlumočné a jiné náklady spojené s dokazováním. Předseda senátu však může účastníkovi, který nebyl osvobozen od soudních poplatků, usnesením uložit, aby složil zálohu na náklady provedení důkazu, který navrhl.
[26] Podle § 60 odst. 4 s. ř. s. platí, že stát má proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není
li tento účastník osvobozen od soudních poplatků.
[27] Podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích platí, že Česká republika a státní fondy jsou osvobozeny od soudních poplatků.
[28] Ve vztahu k osobnímu osvobození České republiky od soudních poplatků ustálená judikatura vrcholných soudů dovozuje, že se vztahuje jak ke státu jako takovému, tak i orgánům státní správy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2010).
[29] Na základě výše uvedeného je zřejmé, že i z hlediska rozhodování o nákladech řízení postupoval krajský soud v rozporu se zákonem a navazující judikaturou. Stěžovatelka je orgánem státní správy, a proto je ze zákona osvobozena od soudních poplatků. Možnost uložit účastníkovi řízení povinnost nahradit státu náklady dokazování váže s. ř. s. na povinnost tohoto účastníka platit soudní poplatek. V případě osobního osvobození tak není možné tuto povinnost uložit. Zákonodárce touto zákonnou konstrukcí předchází ekonomicky iracionálnímu přesouvání veřejných finančních prostředků mezi jednotlivými složkami veřejné moci (k uvedeným závěrům srov. a contrario rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 4 As 130/2015
15, č. 3303/2015 Sb. NSS).
[30] Krajský soud tedy pochybil, pokud stěžovatelce jako osvobozenému účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit státu náklady dokazování ve smyslu § 60 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek krajského soudu i v rozsahu výroku II.
[30] Krajský soud tedy pochybil, pokud stěžovatelce jako osvobozenému účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit státu náklady dokazování ve smyslu § 60 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek krajského soudu i v rozsahu výroku II.
[31] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení tedy bude na krajském soudu, aby se věcí znovu a důkladně zabýval v souladu se zákonem, v mezích podané žaloby a vysloveného závazného názoru Nejvyššího správního soudu. Krajský soud předně napraví výše vytčená pochybení, tj. provede ohledně žalobcem tvrzených skutečností dokazování způsobem, jaký předepisuje zákon a navazující judikatura. V souladu se zákonem bude postupovat i při rozhodování o nákladech řízení o žalobě.
[32] Jakékoliv úvahy kasačního soudu nad rámec výše uvedeného posouzení by byly přinejmenším předčasné a způsobilé zkrátit účastníky řízení na jejich právech. Jak totiž zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 103/2007
77, „správní soudnictví je založeno na kasačním principu. Nejvyššímu správnímu soudu totiž nepřísluší v rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatele předjímat právní závěry krajského soudu. Takovýto postup by byl nutně vadou řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Tímto postupem by de facto stěžovateli uzavřel cestu k přezkoumání nově ‚vysloveného‘ právního názoru prostřednictvím kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud by tak nepřípustně zasáhl i do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.“
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud rovněž v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s., srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008
98).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Foltas
předseda senátu