platků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozlišuje zastoupe- ní na základě neomezené a omezené plné moci ($ 10 odst. 3 ve spojení s 6.17 odst. 7 tohoto zákona). Pod omezenou plnou mocí je nutno chápat pouze ta- kovou, která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších pří- padech konstruuje $ 10 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, právní fikci neomezené plné moci. Aby mohla být plná moc po- važována za omezenou, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnout do spisu, se- psat odvolání apod. Jestliže je však rozsah plné moci vymezen tak, že zá- stupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních vý- měrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě může zmocněnec v konkrétním daňovém řízení konat veške- ré úkony. ,
platků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozlišuje zastoupe- ní na základě neomezené a omezené plné moci ($ 10 odst. 3 ve spojení s 6.17 odst. 7 tohoto zákona). Pod omezenou plnou mocí je nutno chápat pouze ta- kovou, která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších pří- padech konstruuje $ 10 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, právní fikci neomezené plné moci. Aby mohla být plná moc po- važována za omezenou, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnout do spisu, se- psat odvolání apod. Jestliže je však rozsah plné moci vymezen tak, že zá- stupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních vý- měrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě může zmocněnec v konkrétním daňovém řízení konat veške- ré úkony. ,
Podle $ 10 odst. 3 daňového řádu se může daňový subjekt, jeho zákonný zá- stupce nebo ustanovený zástupce dát zastupovat zástupcem, . jehož -si zvolí. -V téže věci může mít současně jen jed- noho zástupce. Zástupce jedná v rozsa- hu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li .rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vyme- zen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená. Dle $ 17 odst. 7 d. ř. platí, že málli pří- jemce zástupce s neomezenou plnou * "mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Po- kud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na- určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úko- nům příjemci i jeho zástupci. Má-li pří- jemce osobně v daňovém řízení něco vy- konat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci. Podle $ 2 odst. 1 d. ř. při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen „daňové řízení“) v souladu se zákony a jinými obecně závaznými práv- ními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chrá- něných zájmů © daňových * subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňo- vém řízení. Zásadní stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky týkající se nedodržení lhůty k podání žaloby. Aby mohla být'tato otázka vyřešena, je nutné se nejprve věnovat samotné pova- ze plné moci, kterou stěžovatel udělil JUDr. Rudolfu P., neboť její posouzení je pro spor klíčové. -= Nejvyšší správní soud.v této souvis: losti považuje za vhodné uvést, že daňo- vý řád rozlišuje dvě formy. zastoupení na základě plné moci, a to tzv. plnou moc neomezenou a plnou moc. omezenou (viz $ 10 odst. 3 ve spojení s $ 17 odst. 7 d: ř.). Ze zákonné dikce je zřejmé, že pod omezenou plnou mocí je nutno chápat pouze takovou, která má přesně vymeze- ný rozsah zmocnění. Ve všech dalších pří- padech konstruuje daňový řád v $ 10 odst. 3 právní fikci neomezené plné moci. Aby mohla být plná moc považována za ome- zenou, je nutné, aby v ní byly přesně spe- cifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnutí do spisu, sepsání odvolání apod. Jestliže je však rozsah plné moci vymezen tak, že zá- stupce je zmocněn ve věci daňového říze- ní ohledně určitých platebních výměrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě mů- že zmocněnec v konkrétním daňovém ří- zení konat veškeré úkony. Tomuto závěru svědčí i skutečnost, že pod legislativní zkratkou „daňové řízení“ je dle $ 2 odst. 1 d. ř. nutno chápat řízení o daních jako takové, nikoliv určité úkony, popřípadě určité fáze v rámci tohoto řízení. Nelze ztotožňovat pojem tzv. speciál- ní plné moci, kterou stěžovatel udělil smlouvou ze dne 6. 4. 2001, a omezené plné moci dle daňového řádu, neboť pro kvalifikaci plné moci podle daňového řá- du je určující její obsah, nikoliv název. Tomuto závěru plně odpovídají i vyjá- dření stěžovatele ze dne 29. 5. 2001 a 8.3.2002, ze kterých je patrné, že jeho úmyslem bylo, aby ho JUDr. Rudolf P. za- stupoval po celé daňové řízení týkající se specifikovaných daní a zdaňovacích ob- dobí. Není z nich patrná jakákoliv snaha rozsah tohoto zastoupení omezit. V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné citovat rozhod- nutí Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. L- ÚS 433/01, na které odkazuje i stěžovatel. „Právní teorie i praxe rozlišu- jí různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění, podle různých kritérií. Jde např o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc ome- zující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Každý druh plné moci může být omezený nebo neome- zený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úko- ny podle svého volného uvážení, zachová- vaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má po- stupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmoc- něnce; rozhodující je proto obsah plné mocí a omezení daná inter partes nemají vůči třetím osobám žádnou právní rele- vanci.“ Jak je zřejmé, plná moc ze dne 6. 4. 2001 žádné takové příkazy neobsahovala. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud, zcela ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem, uzavírá, že pl- ná moc, kterou stěžovatel udělil dne 6.4. 2001 JUDr. Rudolfu P., je ve smyslu da- ňového řádu plnou mocí neomezenou, a proto lhůtu dvou měsíců pro podání žaloby je nutno posuzovat ode dne doručení napadeného rozhodnutí uve- denému zástupci, tj. od 24. 4. 2003. Po- 565 574 sledním dnem pro včasné podání žaloby byl proto den 24. 6. 2003, avšak stěžova- tel podal žalobu až 26. 6. 2003, tedy opožděně. Dle $ 17 odst. 7-d. ř. je právně účinné pouze doručení zástupci stěžova- tele. Důvody, pro které správní orgán do- ručoval.i stěžovateli, jsou tak pro spor- nou otázku právně bezvýznamné. „Jak již bylo vyjádřeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského sou- du, není rozhodné, že správní orgán vy- značildoložku právní moci dle doručení stěžovateli, neboť soud není v přezkum- ném řízení vázán tímto právním. názo- rem správního orgánu. © 566 Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje principem právní jistoty, Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že ten je vyjádřen právě v $:10 odst. 3 d.ř. již zmíněnou fikcí neomezené plné mo- ci. Nedůvodná je i námitka poukazující na okolnost, že stěžovateli bylo upřeno právo na soudní a jinou právní ochranu, neboť stěžovatel měl možnost se s žalo- bou. obrátit na soudní instanci, která ji také projednala. Skutečnost, že žaloba byla odmítnuta, je možno. připsat pouze na vrub stěžovateli, neboť to byl on, kdo k jejímu podání zmeškal lhůtu. * (lk)
Miroslav R. v K. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z : příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. *
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Dle ust. § 17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků má-li příjemce zástupce
s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně
v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.
Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen „daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení.
Zásadní stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky týkající se nedodržení lhůty k podání žaloby krajským soudem. Proto, aby mohla být tato otázka vyřešena, je nutné se nejprve věnovat samotné povaze plné moci, která byla stěžovatelem udělena JUDr. R. P., neboť její posouzení je pro spor klíčové.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje ze vhodné uvést, že zákon o správě daní a poplatků rozlišuje dvě formy zastoupení na základě plné moci, a to tzv. plnou moc neomezenou a plnou moc omezenou (viz ust. § 10 odst. 3 ve spojení s ust. § 17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků cit. výše). Ze zákonné dikce je zřejmé, že pod omezenou plnou mocí je nutno chápat pouze takovou, která má přesně vymezený rozsah zmocnění. Ve všech dalších případech konstruuje zákon o správě daní a poplatků v ust. § 10 odst. 3 právní fikci neomezené plné moci. Proto, aby mohla být plná moc shledána jako omezená, je nutné, aby v ní byly přesně specifikovány úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, tedy např. nahlédnutí do spisu, sepsání odvolání, apod. Jestliže je však rozsah plné moci vymezen tak, že zástupce je zmocněn ve věci daňového řízení ohledně určitých platebních výměrů, je nutné takovou plnou moc posuzovat jako neomezenou, neboť na jejím základě může zmocněnec v konkrétním daňovém řízení konat veškeré úkony. Tomuto závěru svědčí i skutečnost, že pod legislativní zkratkou „daňové řízení“ je dle ust. § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nutno chápat řízení o daních jako takové, nikoliv určité úkony, popřípadě určité fáze v rámci tohoto řízení. Nejvyšší správní soud považuje dále za vhodné podotknout, že nelze ztotožňovat pojem tzv. speciální plné moci, která byla stěžovatelem udělena smlouvou ze dne 6. 4. 2001, a omezené plné moci dle zákona
o správě daní a poplatků, neboť pro kvalifikaci plné moci podle zákona o správě daní
a poplatků je určujícím její obsah, nikoliv název. Tomuto závěru plně odpovídají i vyjádření stěžovatele ze dne 29. 5. 2001 a 8. 3. 2002, ze kterých je patrné, že jeho úmyslem bylo, aby ho JUDr. R. P. zastupoval po celé daňové řízení týkající se specifikovaných daní
a zdaňovacích období. Není z nich patrná jakákoliv snaha rozsah tohoto zastoupení omezit.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za vhodné ocitovat rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 433/01, na které odkazuje
i stěžovatel. „Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění, podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Každý druh plné moci může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má postupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce; rozhodující je proto obsah plné moci a omezení daná inter partes nemají vůči třetím osobám žádnou právní relevanci.“ Jak je zřejmé, plná moc ze dne 6. 4. 2001 žádné takové příkazy neobsahovala.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud, zcela ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem, uzavírá, že plná moc, kterou stěžovatel udělil dne 6. 4. 2001 JUDr. R. P., je ve smyslu zákona o správě daní a poplatků plnou mocí neomezenou, a proto lhůtu dvou měsíců pro podání žaloby je nutno posuzovat ode dne doručení napadeného rozhodnutí uvedenému zástupci, tj. od 24. 4. 2003. Posledním dnem pro včasné podání žaloby byl proto den 24. 6. 2003, avšak stěžovatel podal žalobu až 26. 6. 2003, tedy opožděně. Dle ust. § 17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je právně účinným pouze doručení zástupci stěžovatele. Důvody, pro které správní orgán doručoval i stěžovateli, jsou tak pro spornou otázku právně bezvýznamné.
Jak již bylo vyjádřeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, není rozhodné, že správní orgán vyznačil doložku právní moci dle doručení stěžovateli, neboť soud není v přezkumném řízení vázán tímto právním názorem správního orgánu.
Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje principem právní jistoty, Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že tento je vyjádřen právě v ust. § 10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků již zmíněnou fikcí neomezené plné moci. Nedůvodnou je i námitka stěžovatele poukazující na okolnost, že mu bylo upřeno právo na soudní a jinou právní ochranu, neboť stěžovatel měl možnost se s žalobou obrátit na soudní instanci, která ji také projednala. Skutečnost, že žaloba byla odmítnuta, je možno připsat pouze na vrub stěžovateli, neboť to byl on, kdo k jejímu podání zmeškal lhůtu.
K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu publikovaný pod sp. zn. IV. ÚS 239/03 se Nejvyšší správní soud nevyjádřil, neboť tento na danou věc nedopadá.
Nejvyšší správní soud výše uvedené uzavírá tak, že krajský soud postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže žalobu stěžovatele pro její opožděnost odmítl.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust. § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť ve věci bylo rozhodnuto bezodkladně pro provedení všech nezbytných procesních úkonů a po shromáždění veškerých podkladů.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu ho soud nepřiznal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 2. 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu