Přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, lze použít na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení].
[84] Rozšířenému senátu se jeví absurdním, aby například vlastník pozemku sousedícího s regulovaným územím (tzn . osoba splňující podmínky v § 101a odst . 1 s . ř . s .), který je zároveň občanem obce, ztratil aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení územního plánu jen proto, že se spolu s dalšími občany obce nechal zastoupit k uplatňování věcně shodných připomínek zástupcem veřejnosti, zmocnil jej k podání námitky a rád by byl reprezentován tímto zástupcem i v soudním řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části . Nelze totiž vyloučit, že společný zájem uplatní věcně shodnou připomínkou více vlastníků nemovitostí v regulovaném území, ač by jinak mohli každý sám za sebe vznést námitku .
[85] Rozšířený senát proto neshledal žádný podstatný rozdíl, který by odůvodnil jiné zacházení stran přístupu k soudní ochraně, je-li dotčená veřejnost zastupována spolkem nebo zástupcem veřejnosti, sledují-li ve věcech územního plánování stejný účel, tj . zajištění účasti veřejnosti . Všechny uvedené důvody vedou k závěru, že zástupce veřejnosti je oprávněn podat návrh na zrušení opatření obecné povahy dle § 101a s . ř . s .
Svým rozhodnutím ze dne 1 . 10 . 2012 a ze dne 19 . 10 . 2012 Finanční úřad v Benešově (dále jen „správce daně“) nevyhověl požadavku dlužníka na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) . Rozhodnutím ze dne 26 . 11 . 2012 a ze dne 17 . 12 . 2012 zamítl žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Praze, které bylo s účinností od 1 . 1 . 2013 dle § 19 odst . 1 zákona č . 456/2011 Sb ., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm . a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s . ř . s . stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] .
Žalobkyně podala proti oběma výše uvedeným rozhodnutím žaloby ke Krajskému soudu v Praze . Krajský soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 3 . 9 . 2015, čj . 45 Af 38/2012-53, žaloby zamítl .
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že na hmotněprávním postavení daňového subjektu (dlužníka) se rozhodnutím o úpadku nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem . Správce daně tedy vyměřuje daň jemu, a nikoliv insolvenčnímu správci . U daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 40 odst . 1 insolvenčního zákona, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv . třetí osoba podle § 22 zákona č . 280/2009 Sb ., daňový řád, insolvenční správce, jemuž jsou podle § 20 odst . 3 téhož zákona přiznávána stejná práva a povinnosti jako daňovému subjektu . To platí jak pro výkon hmotných subjektivních práv a povinností, tak i procesních . Insolvenční správce má proto v daňovém řízení stejná práva, jako měl dlužník . Správce daně s insolvenčním správcem jedná v daňovém řízení týkajícím se daňové povinnosti dlužníka a jemu také doručuje rozhodnutí . Důsledkem přechodu oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat insolvenční správce, a nikoliv dlužník, který tak činí na účet dlužníka . Tato skutečnost se v rozhodnutí o odvolání projeví
tím, že za odvolatele bude označen dlužník, přičemž insolvenční správce bude označen jako osoba, jejímž prostřednictvím dlužník jedná . Námitka, že vadné označení odvolatele v rozhodnutí finančního ředitelství způsobuje nicotnost, případně nezákonnost napadeného rozhodnutí, tudíž není podle krajského soudu důvodná .
Krajský soud dále uvedl, že spor mezi účastníky je veden zejména o to, jaké účinky pro vznik vratitelného přeplatku má usnesení soudu vydané podle § 305 odst . 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31 . 7 . 2013 . Krajský soud vycházel z toho, že pokud jde o pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení, tj . pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené, tyto jsou uspokojovány postupně tak, jak jsou splatné . Jejich uhrazením přitom zanikají . Mezi způsoby zániku pohledávky patří i započtení, které pro účely daňového řízení mimo jiné upravuje § 242 odst . 3 daňového řádu . Jestliže správce daně v souladu s podmínkami stanovenými citovaným ustanovením použil přeplatek na dani z přidané hodnoty za období květen a červen 2011 (vzniklý po vydání rozhodnutí o úpadku) na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou, postupoval správně . Ze správního spisu přitom plyne, že k započtení přeplatku ve výši 221 201 Kč a 280 373 Kč na evidovaný nedoplatek došlo zčásti k datu 2 . 4 . 2012 a zčásti k 4 . 5 . 2012, přičemž k tomuto pozdějšímu datu již správce daně na osobním daňovém účtu dlužníka neevidoval žádný vratitelný přeplatek . Na této skutečnosti později vydané usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21 . 9 . 2012, čj . KSUL 44 INS 4653/2010-B-135, již nemohlo cokoli změnit, neboť v důsledku vydání tohoto usnesení nemůže vratitelný přeplatek, který v té době již neexistoval, tzv . ožít . Ani tuto námitku proto neshledal krajský soud důvodnou .
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) v zákonné lhůtě kasační stížnost . Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, jak krajský soud posoudil účinky usnesení insolvenčního soudu vydaného ve smyslu § 305 odst . 2 insolvenčního zákona pro
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
vznik vratitelného přeplatku na daních . Podle krajského soudu takové usnesení dopadá pouze na pohledávky za majetkovou podstatou, které nebyly ke dni jeho vydání uhrazeny . Jeho jazykový výklad není podle stěžovatelky v souladu se smyslem § 305 insolvenčního zákona ani se zásadami insolvenčního řízení definovanými v § 5 téhož zákona . Ve svém důsledku vytváří systém nespravedlivého uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek jim postavených na roveň a zajištěných pohledávek v rozsahu stanoveném v § 167 a § 298 insolvenčního zákona (dále též „zapodstatové pohledávky“), když správce daně je oprávněn si započíst na úhradu těchto pohledávek část majetkové podstaty bez souhlasu insolvenčního správce i soudu . Insolvenční zákon stanoví v § 305 odst . 2 pořadí úhrady tak, aby byl konkurz vůbec proveditelný . V daném případě do tohoto pořadí zasáhl správce daně tak, že si v průběhu konkurzu započetl postupem podle § 242 odst . 3 daňového řádu nadměrné odpočty na úhradu svých zapodstatových pohledávek . Tím došlo k ochuzení majetkové podstaty natolik, že stěžovatelka není schopna dodržet pořadí úhrady nároků podle § 305 odst . 2 insolvenčního zákona, jak plyne z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem čj . KSUL 44 INS 4653/2010- -B-135 . Výklad zastávaný krajským soudem znamená, že zapodstatové pohledávky správce daně jsou „super prioritní“, a stát je tak prvním z privilegovaných věřitelů . Taková úvaha je však, s ohledem na judikaturu týkající se vztahu úpadkového a daňového práva, nesprávná . Aplikací právního názoru krajského soudu by došlo k situaci, že zásady stanovící, že žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a rovnosti možností věřitelů, by se na uspokojení pohledávek definovaných v § 305 odst . 1 insolvenčního zákona nepoužily .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění:
V.
(…) [11] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem správce
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
daně, který po účinnosti rozhodnutí o úpadku použil přeplatek na DPH na úhradu splatných daňových pohledávek za majetkovou podstatou .
[85] Rozšířený senát proto neshledal žádný podstatný rozdíl, který by odůvodnil jiné zacházení stran přístupu k soudní ochraně, je-li dotčená veřejnost zastupována spolkem nebo zástupcem veřejnosti, sledují-li ve věcech územního plánování stejný účel, tj . zajištění účasti veřejnosti . Všechny uvedené důvody vedou k závěru, že zástupce veřejnosti je oprávněn podat návrh na zrušení opatření obecné povahy dle § 101a s . ř . s .
Svým rozhodnutím ze dne 1 . 10 . 2012 a ze dne 19 . 10 . 2012 Finanční úřad v Benešově (dále jen „správce daně“) nevyhověl požadavku dlužníka na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) . Rozhodnutím ze dne 26 . 11 . 2012 a ze dne 17 . 12 . 2012 zamítl žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Praze, které bylo s účinností od 1 . 1 . 2013 dle § 19 odst . 1 zákona č . 456/2011 Sb ., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm . a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s . ř . s . stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] .
Žalobkyně podala proti oběma výše uvedeným rozhodnutím žaloby ke Krajskému soudu v Praze . Krajský soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 3 . 9 . 2015, čj . 45 Af 38/2012-53, žaloby zamítl .
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že na hmotněprávním postavení daňového subjektu (dlužníka) se rozhodnutím o úpadku nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem . Správce daně tedy vyměřuje daň jemu, a nikoliv insolvenčnímu správci . U daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 40 odst . 1 insolvenčního zákona, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv . třetí osoba podle § 22 zákona č . 280/2009 Sb ., daňový řád, insolvenční správce, jemuž jsou podle § 20 odst . 3 téhož zákona přiznávána stejná práva a povinnosti jako daňovému subjektu . To platí jak pro výkon hmotných subjektivních práv a povinností, tak i procesních . Insolvenční správce má proto v daňovém řízení stejná práva, jako měl dlužník . Správce daně s insolvenčním správcem jedná v daňovém řízení týkajícím se daňové povinnosti dlužníka a jemu také doručuje rozhodnutí . Důsledkem přechodu oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat insolvenční správce, a nikoliv dlužník, který tak činí na účet dlužníka . Tato skutečnost se v rozhodnutí o odvolání projeví
tím, že za odvolatele bude označen dlužník, přičemž insolvenční správce bude označen jako osoba, jejímž prostřednictvím dlužník jedná . Námitka, že vadné označení odvolatele v rozhodnutí finančního ředitelství způsobuje nicotnost, případně nezákonnost napadeného rozhodnutí, tudíž není podle krajského soudu důvodná .
Krajský soud dále uvedl, že spor mezi účastníky je veden zejména o to, jaké účinky pro vznik vratitelného přeplatku má usnesení soudu vydané podle § 305 odst . 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31 . 7 . 2013 . Krajský soud vycházel z toho, že pokud jde o pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení, tj . pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené, tyto jsou uspokojovány postupně tak, jak jsou splatné . Jejich uhrazením přitom zanikají . Mezi způsoby zániku pohledávky patří i započtení, které pro účely daňového řízení mimo jiné upravuje § 242 odst . 3 daňového řádu . Jestliže správce daně v souladu s podmínkami stanovenými citovaným ustanovením použil přeplatek na dani z přidané hodnoty za období květen a červen 2011 (vzniklý po vydání rozhodnutí o úpadku) na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou, postupoval správně . Ze správního spisu přitom plyne, že k započtení přeplatku ve výši 221 201 Kč a 280 373 Kč na evidovaný nedoplatek došlo zčásti k datu 2 . 4 . 2012 a zčásti k 4 . 5 . 2012, přičemž k tomuto pozdějšímu datu již správce daně na osobním daňovém účtu dlužníka neevidoval žádný vratitelný přeplatek . Na této skutečnosti později vydané usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21 . 9 . 2012, čj . KSUL 44 INS 4653/2010-B-135, již nemohlo cokoli změnit, neboť v důsledku vydání tohoto usnesení nemůže vratitelný přeplatek, který v té době již neexistoval, tzv . ožít . Ani tuto námitku proto neshledal krajský soud důvodnou .
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) v zákonné lhůtě kasační stížnost . Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, jak krajský soud posoudil účinky usnesení insolvenčního soudu vydaného ve smyslu § 305 odst . 2 insolvenčního zákona pro
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
vznik vratitelného přeplatku na daních . Podle krajského soudu takové usnesení dopadá pouze na pohledávky za majetkovou podstatou, které nebyly ke dni jeho vydání uhrazeny . Jeho jazykový výklad není podle stěžovatelky v souladu se smyslem § 305 insolvenčního zákona ani se zásadami insolvenčního řízení definovanými v § 5 téhož zákona . Ve svém důsledku vytváří systém nespravedlivého uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek jim postavených na roveň a zajištěných pohledávek v rozsahu stanoveném v § 167 a § 298 insolvenčního zákona (dále též „zapodstatové pohledávky“), když správce daně je oprávněn si započíst na úhradu těchto pohledávek část majetkové podstaty bez souhlasu insolvenčního správce i soudu . Insolvenční zákon stanoví v § 305 odst . 2 pořadí úhrady tak, aby byl konkurz vůbec proveditelný . V daném případě do tohoto pořadí zasáhl správce daně tak, že si v průběhu konkurzu započetl postupem podle § 242 odst . 3 daňového řádu nadměrné odpočty na úhradu svých zapodstatových pohledávek . Tím došlo k ochuzení majetkové podstaty natolik, že stěžovatelka není schopna dodržet pořadí úhrady nároků podle § 305 odst . 2 insolvenčního zákona, jak plyne z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem čj . KSUL 44 INS 4653/2010- -B-135 . Výklad zastávaný krajským soudem znamená, že zapodstatové pohledávky správce daně jsou „super prioritní“, a stát je tak prvním z privilegovaných věřitelů . Taková úvaha je však, s ohledem na judikaturu týkající se vztahu úpadkového a daňového práva, nesprávná . Aplikací právního názoru krajského soudu by došlo k situaci, že zásady stanovící, že žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a rovnosti možností věřitelů, by se na uspokojení pohledávek definovaných v § 305 odst . 1 insolvenčního zákona nepoužily .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění:
V.
(…) [11] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem správce
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
daně, který po účinnosti rozhodnutí o úpadku použil přeplatek na DPH na úhradu splatných daňových pohledávek za majetkovou podstatou .
[12] Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5 . 5 . 2010, čj . KSUL 44 INS 4653/2010-A-8, zjistil úpadek dlužníka METAZ, a . s . Účinky tohoto rozhodnutí nastaly zveřejněním v insolvenčním rejstříku, tj . dne 5 . 5 . 2010 . Usnesením ze dne 9 . 12 . 2010, čj . KSUL 44 INS 4653/2010-B-87, insolvenční soud přeměnil reorganizaci dlužníka METAZ, a . s ., v konkurs . Dne 2 . 4 . 2012 stěžovatelka podala za dlužníka METAZ, a . s, dodatečná daňová přiznání k DPH za měsíce květen a červen 2011, na jejichž základě správce daně vydal dva dodatečné platební výměry na DPH ve výši minus 221 201 Kč (květen 2011) a minus 280 373 Kč (červen 2011) . Na základě těchto dodatečných platebních výměrů stěžovatelka požádala správce daně o vrácení přeplatku podle § 155 daňového řádu . Správce daně rozhodl dne 1 . 10 . 2012 tak, že se požadavku na vrácení přeplatku na DPH ve výši 501 574 Kč nevyhovuje . Další žádost o vrácení přeplatku podala stěžovatelka dne 14 . 8 . 2012 . O této žádosti rozhodl správce daně dne 19 . 10 . 2012 tak, že se požadavku na vrácení přeplatku na DPH nevyhovuje . Důvodem pro nevyhovění žádosti byla v obou případech skutečnost, že správce daně ke dni vydání těchto rozhodnutí evidoval na osobním daňovém účtu dlužníka nedoplatky na DPH, které vznikly z činnosti insolvenčního správce po prohlášení konkursu . Odvolání podaná proti těmto rozhodnutím správce daně byla zamítnuta žalobou napadenými rozhodnutími .
[13] Možnost započtení pohledávky v insolvenčním řízení upravuje § 140 odst . 2 insolvenčního zákona tak, že umožňuje započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku pouze tehdy, pokud zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o úpadku; odstavec 3 potom stanoví další případy, v nichž není započtení přípustné . Započtení pohledávek za podstatou insolvenční zákon výslovně neupravuje . Ze žádného ustanovení
insolvenčního zákona a daňového řádu však rovněž nevyplývá, že by nebylo možné postupovat podle úpravy daňového řádu o převodu přeplatku . Důvodová zpráva k daňovému řádu pak uvádí, že daňový řád je vůči insolvenčnímu zákonu lex specialis . Proto je třeba na danou problematiku použít též příslušná ustanovení daňového řádu, která upravují jeho vztah k insolvenčnímu řízení a která zohledňují specifické postavení daňových pohledávek ve vztahu k obecné úpravě insolvenčního zákona (§ 242 až § 245) .
[14] Podle § 242 odst . 1 daňového řádu „[d]a- ňové pohledávky, které vznikají v důsledku daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou“ . Podle odstavce 3 téhož ustanovení „[p]řeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou“ .
[15] Podle § 168 odst . 2 písm . e) insolvenčního zákona „[p]ohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou daně, poplatky, a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění “ . Podle odstavce 3 téhož ustanovení, „[n]ení-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku“ .
[16] Podle § 203 odst . 1 insolvenčního zákona „[p]ohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem“ . Podle odstavce 3 téhož ustanovení „[i]nsolvenční správce uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty“ . Podle odstavce 4 citovaného ustanovení „[n]euspokojí-li insolvenční správce pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci; nejde o incidenční spor“ .
[17] V režimu § 305 insolvenčního zákona, na který v souvislosti s usnesením vydaným podle § 297 odst . 2 téhož zákona upozorňuje stěžovatelka, se postupuje teprve tehdy, pokud stav majetkové podstaty neumožňuje plné či poměrné uspokojení pohledávek za podstatou . Tato situace v souzené věci ve vztahu k předmětu tohoto řízení nenastala, neboť právní úprava obsažená v daňovém řádu předpokládá uspokojení pohledávky za podstatou i prostřednictvím převedení přeplatku na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu .
[18] Podle § 305 odst . 1 insolvenčního zákona se „[p]řed […] rozvrhem uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 298 a § 299 odst. 1 “ . Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nestačí-li dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek, uvedených v odstavci 1, uspokojí se pohledávky v tam stanoveném pořadí . To však předpokládá předchozí nemožnost jejich uspokojení v plné či poměrné výši .
[19] Za majetek daňového subjektu se pro potřeby insolvenčního řízení považuje pouze přeplatek, který je vratitelný (§ 242 odst . 2 věta první daňového řádu) . Je jím tedy pouze částka, která zbude poté, co správce daně převede přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného správce daně (§ 154 odst . 2 a 4 daňového řádu) . Převedení přeplatku na úhradu nedoplatků je však omezeno; pravidla se liší podle dne vzniku přeplatku . Přeplatek z daňových povinností vzniklých nejpozději dnem předcházejícím rozhodnutí o úpadku lze použít pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za podstatou . Jedná se tedy o pohledávky, které vznikly před rozhodnutím o úpadku a které musí správce daně uplatnit přihláškou pohledávky; pokud by je správce daně přihláškou neuplatnil, nemohl by na jejich úhradu přeplatek vůbec použít, neboť by tím
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
Ing . Vladimíra J . V . proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o vrácení přeplatku na dani *) S účinností od 1. 1. 2013 byl § 168 odst. 2 písm. e) změněn zákonem č. 399/2012 Sb., od 1. 1. 2014 záko- nem č. 294/2013 Sb., od 1. 1. 2017 bude změněn zákonem č. 377/2015 Sb. zákona z roku 2006), naopak zástupce veřejnosti umožňuje osobám z řad dotčené veřejnosti podávat kvalifikované námitky .
Přísluší mu právo ovlivnit průběh řízení stejným způsobem jako vlastníkům nemovitostí dotčeným regulací . Toto oprávnění je podepřeno, na rozdíl od spolku, značnou mírou legitimity, dosažením zmocnění od předepsaného počtu občanů obce (srov . § 23 odst . 2 stavebního zákona z roku 2006), kteří mají bezprostřední vztah k regulovanému území, v němž žijí .
Dotčení právní sféry nelze redukovat na dotčení vlastnických či jiných věcných práv . Zástupci veřejnosti tak lze při ochraně zájmů skupiny osob proti opatření obecné povahy v oblasti územního pláno vání přiznat vyšší legitimitu než spolku . Je zmocněn k podání námitky transparent ně, výslovně jmenovanými občany obce, a při jejím projednání zastupuje ty, kteří uplatnili věcně shodnou připomínku .
Dotčení právní sféry tak namítá jménem podstatné části obyvatel regulovaného území a námitka jím podaná má určitou výpovědní sílu . Naproti tomu skutečné zájmy sledované určitým spolkem mohou být nejasné . zákon)*) z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně .