„Zřejmým zanedbáním“ ve smyslu $ 249a zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném od 1. 7. 2002 do 30. 4. 2004, je nutno rozumět jednání sice pouze ne- dbalostní, nicméně takové, jehož míra zavinění je značná. Bude se jednat o takovou nedbalost, které by se dopustila jen velmi silně nepečlivá a nepořádná osoba, ve vý- znamné míře rezignující na opatrnost a na snahu dodržovat všechny zákonem sta- novené povinnosti.
(...) Podle $ 249a celního zákona stanoví-li celní předpisy pro předmětné zboží, na zá- kladě původu nebo konečného použití, sní- ženou celní sazbu nebo částečné nebo úplné osvobození od dovozního cla, přizná celní úřad tuto sníženou celní sazbu nebo částečné nebo úplné osvobození od dovozního cla ta- ké tehdy, vznikl-li celní dluh podle $ 239 až S 242 a $ 247 a $ 248, nelze-li příslušné osobě přičítat klamání nebo zřejmé zanedbání a prokáže-li tato osoba, že podmínky pro při- znání snížené celní sazby nebo osvobození od dovozního cla jsou splněny.
Předmětem sporu je v daném případě in- terpretace neurčitého právního pojmu „zřej- mé zanedbání“ ve smyslu $ 249a celního zákona. Krajský soud ve svém rozsudku správně vystihl, že pokud je nepodání celního prohlášení stejně jako nedodržení podmínek pro dočasné uskladnění zboží jednáním, kte- ré způsobuje vznik celního dluhu ve smyslu $ 241 odst. 1 písm. a) celního zákona, je proti smyslu $ 249a celního zákona, aby toto jedná- ní znamenalo automaticky, tj. ve všech přípa- dech, „zřejmé zanedbání“, neboť citované ustanovení připouští přiznání preferenční výhody z titulu původu zboží i u celního dlu- hu podle $ 241 odst. 1 písm. a) celního záko- na.
Stěžovatel však namítal, že v dané situaci je třeba rozlišovat, zda nečinnost či jednání, které vedlo ke vzniku celního dluhu, bylo způ- sobeno vlivem okolností vyšší moci (nezávisle na vůli dlužníka), anebo zda se jednalo o zavi- něné porušení povinností. Stěžovatel má za to, že v dané věci lze účastníku řízení přičítat „zřejmé zanedbání“, neboť vznik celního dlu- hu nebyl způsoben vlivem neodvratitelných událostí nebo jiných případů vyšší moci. Obecně lze souhlasit se stěžovatelem, že je třeba vždy hodnotit konkrétní zjištěné sku- tečnosti s přihlédnutím k cílům zákona a di- ferencovat, zda souhrn těchto skutečností již naplňuje neurčitý právní pojem „klamání ne- bo zřejmé zanedbání“ či zda se ještě o „kla- mání nebo zřejmé zanedbání“ nejedná.
Nej- vyšší správní soud se však neztotožňuje s hodnocením skutkových okolností, jež po- dle stěžovatele v daném případě znamenaly „zřejmé zanedbání“ účastníkem řízení. (...) Dne 1. 7. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 1/2002 Sb., kterým byl změněn celní zákon, a toi ve vztahu k podmínkám pro nakládání zboží před propuštěním do volného oběhu a pro přiznávání preferenční smluvní celní sazby. Byl především zrušen $ 123 celního zá- kona, podle kterého mohl celní úřad na žá- dost deklaranta povolit nakládat se zbožím ještě před jeho propuštěním, a dále byl změ- něn $ 57 odst. 2 celního zákona, podle které- ho uplatnil celní úřad i bez návrhu deklaran- ta preferenční smluvní celní sazbu.
Po 1. 7. 2002 je třeba podle $ 57 odst. 2 celního záko- na podat návrh na uplatnění preferenční smluvní celní sazby, avšak zároveň je umož- něno tuto žádost o uplatnění příslušných sa- zebních opatření podat i následně, nejpozdě- ji však do dvou let od propuštění zboží do volného oběhu, nestanovíli mezinárodní smlouva jinak. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým a právním skutečnostem nelze souhlasit s ná- zorem stěžovatele, že se v posuzovaném pří- padě jednalo o účastníku řízení přičitatelné „zřejmé zanedbání“.
Nutno v první řadě poznamenat, že ode- přít benefit preferenční sazby nelze, jsou-li ostatní podmínky splněny (o nich není mézi účastníky sporu), nelze-li příslušné osobě přičítat „klamání“ nebo „zřejmé zanedbá- ní“. Již samotný jazykový význam uvedených pojmů naznačuje, že se musí jednat o relativ- ně silně zavrženíhodné formy jednání pří- slušné osoby. Za klamání nelze považovat nic jiného než úmyslné uvádění příslušných úřa- dů či osob v omyl, zejména předstíráním ur- čitých relevantních skutečností, např. vědo- mé uvedení nepravdivého údaje týkaného se dováženého zboží.
Zřejmým zanedbáním nutno rozumět jednání sice pouze nedbalost- ní, nicméně takové, jehož míra zavinění je značná. Bude se jednat o takovou nedbalost, které by se dopustila jen velmi silně nepečli- vá a nepořádná osoba, ve významné míře re- zignující na opatrnost a na snahu dodržovat všechny zákonem stanovené povinnosti. „Zřejmé zanedbání“ tedy bude zpravidla vě- domě nedbalé konání či opomenutí (výji- mečně i konání či opomenutí nevědomě ne- dbalé, leč takové, u kterého by po jednajícím bylo nanejvýš spravedlivé a zcela přiměřené 331 1799 požadovat, aby jeho nesprávnost bez větších problémů rozpoznal a vyvaroval se ho), které se svou povahou a závažností bude v určitých ohledech blížit druhému důvodu pro nepři- znání preferenční smluvní celní sazby, tedy „klamání“.
Znamená to mimo jiné, že „prosté zanedbání“ ještě možnost uplatnění prefe- renční sazby nevylučuje, neboť nenaplňuje zákonný znak „zřejmosti“, která označuje jed- nání typově společensky škodlivější než „pro- sté zanedbání“ Tím spíše, a jen v tomto ohledu lze souhlasit se stěžovatelem, není uplatnění preferenční sazby vyloučeno jednáním neza- viněně protizákonným. V konkrétním případě se Nejvyššímu správnímu soudu jeví podstatný především dopad změny právní úpravy na praxi účastní- ka řízení a celních orgánů a skutečnost, že ta- to změna se dotkla dřívější zaběhnuté praxe.
Účastník řízení v žalobě uváděl, že požádal, jako již v minulosti několikrát, o povolení na- kládat se zbožím ještě před propuštěním do volného oběhu. Celní úřad však na tuto žá- dost vůbec nereagoval a účastník řízení se tak mylně domníval, že celní úřad nebude mít ná- mitky proti nakládání s předmětným zbožím ještě před jeho propuštěním do volného obě- hu, jak tomu vždy v minulosti bylo (ve správ- ním spise je rozhodnutí o povolení ze dne 5. 6. 2002 nakládat se zbožím ještě před pro- puštěním do navrženého režimu udělené účastníkovi řízení v souladu s $ 123 celního zákona ve znění do 30.
6. 2002 u zboží - cukr krystal, 10 000 kg - a to ve vztahu k předcho- zí dodávce cukru). Očekávání účastníka říze- ní, že mu bude vyhověno, by podle celního zákona ve znění do 30. 6. 2002 bylo zcela le- gitimní, protože podle $ 123 celního zákona celní úřad vždy vyhoví žádosti o povolení na- kládat se zbožím ještě před jeho propuště- ním, je-li důvodem pro nepropuštění zboží pouze nutnost určit původ zboží. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že účastník řízení v dané situaci měl sledovat změny právní 332 úpravy a přizpůsobit se jim, tzn., měl podat celní prohlášení a požádat následně do dvou let o uplatnění preferenční smluvní celní sazby až by disponoval dokumentem EUR.
1 a rov- něž neměl začít spotřebovávat zboží ve výrobě, dokud mu nebylo povoleno nakládat se zbožím ještě před jeho propuštěním. Účastník řízení tak nezachoval potřebnou míru opatrnosti, avšak toto jednání, či opomenutí nelze podřa- dit pod pojem „zřejmé zanedbání“. Významná je i skutečnost, že z ničeho, co v řízení vyšlo najevo, nelze vysledovat ani náznak úmyslu účastníka řízení podvádět při vyměření cla. Naopak, nakládání se zbožím (cukrem) ještě před jeho propuštěním do navrženého celní- ho režimu bylo sice v rozporu se zákonem, avšak v souladu s povahou podnikání účast- níka řízení (kontinuálně probíhající výroba cukrovinek) a v souladu s logikou technolo- gických potřeb jeho výroby.
Jednalo se tedy o postup sice protizákonný, nicméně přinej- menším v určitých ohledech omluvitelný lo- gickými hospodářskými důvody. Výše popsa- né skutečnosti, tedy změna právní úpravy, přičemž nová úprava oproti úpravě předcho- zí umožňovala dosáhnout týchž věcných cílů, avšak odlišnými procesními postupy, existen- ce zaběhnuté předchozí praxe ve vztazích účastníka řízení a celního úřadu, jakož i ab- sence zjištění o nepoctivých záměrech účast- níka řízení, jsou ve své souhrnu důvody, pro které pochybení a protizákonný postup účastníka řízení nelze považovat za „zřejmé zanedbání“.
Nejvyšší správní soud tak při po- suzování subjektivní stránky jednání účastní- ka řízení dospěl k závěru, že se sice nejedná o případ vyšší moci, jak argumentoval stěžo- vatel, nýbrž o zčásti vědomé, zčásti nevědomé opomenutí, nicméně toto opomenutí nebylo ještě natolik závažné a zavrženíhodné, aby na- plňovalo pojem „zřejmé zanedbání“. Krajský soud proto v daném případě nepochybil, po- kud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nesprá- vnou aplikaci $ 2494 celního zákona. (...) 1800 Ceny: ekonomicky oprávněné náklady k $ 15 a násl. zákona č. 526/1990 Sb., o cenách“ Správní orgán, který v rámci cenové regulace posuzuje ekonomickou oprávně- nost určitých nákladů, při svém rozhodování musí postupovat na základě racionál- ní úvahy.
V první řadě si musí ujasnit, zda by dané náklady v konkrétních poměrech kontrolované osoby řádný hospodář vynaložil. Přitom je třeba zohlednit všechny okolnosti a vzít v úvahu i to, že při úvaze o vynaložení určitých nákladů nelze odha- dovat budoucí vývoj rozhodných skutečností s naprostou jistotou, takže řádný hos- podář bude brát v úvahu i možnost, že dojde k mimořádným či obtížně předvídatel- ným okolnostem, na které bude muset adekvátně reagovat. Poté, co si správní orgán ujasní, jaké náklady by v konkrétním případě vynaložil řádný hospodář, porovná je s náklady skutečně vynaloženými.
Teprve, zjistí-li, že skutečně vynaložené náklady v nikoli nevýznamné míře převyšují náklady ekonomicky oprávněné, je zde prostor pro případný postih za správní delikt na úseku cen ($ 15 a násl. zákona č. 526/1990 Sb., o cenách).
Společnost s ručením omezeným Čokoládovny Fikar proti Celnímu ředitelství Brno o přiznání preferenční celní sazby, o kasační stížnosti žalovaného.