I. Poplatník má právo zvolit si způsob uplatnění výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Zvolí-li si však jednu z přípustných možností, nelze ji již ve stej- ném zdaňovacím období měnit za možnost jinou. Zjistí-li poplatník, který za určité zdaňovací období uplatnil výdaje paušálním procentem z příjmů dle $ 7 odst. 9 zá- kona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, že jeho daňová povinnost měla být vyš- ší, je povinen podat podle $ 41 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, dodatečné daňové přiznání; správnou výši výdajů přitom upraví vzhledem k vyšším příjmům výpočtem dle $ 7 odst. 9 zákona o daních z příjmů. II. Dodatečným daňovým přiznáním lze opravit chybu v údajích řádného daňo- vého přiznání, pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost měla být vy- měřena v jiné výši. Jeho prostřednictvím však nelze měnit způsob výpočtu daňové- ho základu, který byl proveden správně, ohledně nějž však v budoucnu vyšlo najevo, že by pro daňový subjekt bylo výhodnější využít při jeho výpočtu jiného způsobu. Taková daňová optimalizace není v žádném případě účelem dodatečného daňového přiznání.
I. Poplatník má právo zvolit si způsob uplatnění výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Zvolí-li si však jednu z přípustných možností, nelze ji již ve stej- ném zdaňovacím období měnit za možnost jinou. Zjistí-li poplatník, který za určité zdaňovací období uplatnil výdaje paušálním procentem z příjmů dle $ 7 odst. 9 zá- kona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, že jeho daňová povinnost měla být vyš- ší, je povinen podat podle $ 41 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, dodatečné daňové přiznání; správnou výši výdajů přitom upraví vzhledem k vyšším příjmům výpočtem dle $ 7 odst. 9 zákona o daních z příjmů. II. Dodatečným daňovým přiznáním lze opravit chybu v údajích řádného daňo- vého přiznání, pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost měla být vy- měřena v jiné výši. Jeho prostřednictvím však nelze měnit způsob výpočtu daňové- ho základu, který byl proveden správně, ohledně nějž však v budoucnu vyšlo najevo, že by pro daňový subjekt bylo výhodnější využít při jeho výpočtu jiného způsobu. Taková daňová optimalizace není v žádném případě účelem dodatečného daňového přiznání.
1414 Daň z převodu nemovitostí: příjmy plynoucí manželům ze společného jmění manželů Daňové řízení: důkazní břemeno k $ 10 odst. 1 písm. b) a $ 10 odst. 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1998 k $ 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků V případě prokazování příjmů z převodu nemovitostí [$ 10 odst. 1 písm. b) záko- na ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů], jež plynou manželům ze společného jmě- ní manželů a jež se zdaňují jen u jednoho z nich ($ 10 odst. 2 téhož zákona), spočívá důkazní břemeno na straně daňového subjektu ($ 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Správce daně nemůže při vyměřování daňové povinnosti vycházet pouze z tvrzení daňového subjektu, že cena nemovitosti byla stanovena ji- ným způsobem, než který je uveden v písemné kupní smlouvě, aniž by daňový sub- jekt podložil takové tvrzení důkazy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů. K takové skutečnosti by byl povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), je-li rozhodnutí nepřezkoumatelné, nelze logicky hodnotit další jednotlivé důvody kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud připouští, že krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku nadbytečně zabýval skutečností, zda stěžovatel byl či nebyl v roce 1999 účetní jednotkou, a to na úkor odůvodnění ostatních žalobních bodů, přičemž tato otázka nebyla pro posouzení věci podstatná (viz další části odůvodnění tohoto rozhodnutí). Tato skutečnost však nečiní rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů není založena na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí, ale na nedostatku důvodů skutkových, o které jsou opřeny základní důvody rozhodnutí (shodný závěr vyslovil NSS např. v rozhodnutí sp. zn. 6 Azs 30/2004). Přestože je tedy možno krajskému soudu vytknout, že v odůvodnění podstatných žalobních bodů se omezil na velmi stručný výklad souvislostí aplikovaných ustanovení právních předpisů, z jeho rozhodnutí je i přes tento nedostatek zřejmé, z jakých důvodů soud dospěl ke svému závěru a o jaké skutečnosti se při rozhodování opíral, tyto skutečnosti pak mají oporu ve správním spisu. Námitka stěžovatele dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto není důvodná.
Námitky stěžovatele, napadající nedostatečnost odůvodnění krajského soudu vzhledem k tvrzení, že v důsledku podání dodatečného daňového přiznání za rok 1999 se změnil způsob uplatnění výdajů, výdaje za toto zdaňovací období byly uplatněny ve skutečné výši dle § 24 ZDP a nikoliv dle § 7 odst. 9 ZDP, přičemž zákon o daních z příjmů tuto změnu v důsledku dodatečného daňového přiznání nezakazuje, je nutno vzhledem k jejich obsahu posoudit souhrnně.
Stěžovateli byl upraven hospodářský výsledek za rok 1998 dle § 23 odst. 8 písm. b) ZDP o výši pohledávky z prodeje podniku, neboť žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel v roce 1999 změnil způsob uplatňování výdajů podle § 24 na § 7 odst. 9 ZDP. Tuto změnu stěžovatel popíral. Připouštěl, že v řádném daňovém přiznání na daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 uplatnil výdaje dle § 7 odst. 9 ZDP, ovšem dle jeho názoru byl tento způsob uplatnění výdajů změněn dodatečným daňovým přiznáním podaným v roce 2001, ve kterém výdaje uplatnil dle § 24 ZDP.
K posouzení uvedených skutečností je nutno poukázat na podstatu a rozdíly mezi uplatňováním výdajů ve skutečné výši podle § 24 ZDP a možností jejich uplatnění v souladu s § 7 odst. 9 ZDP. Obě možnosti uplatnění výdajů směřují ke stanovení základu daně. Základem daně je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období (§ 23 odst. 1 ZDP). Dle § 24 odst. 1 ZDP se výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ustanovení § 7 odst. 9 ZDP umožňuje poplatníkům uplatnit výdaje v určité zákonem stanovené procentní výši z příjmů, neuplatní-li výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmu. V této možnosti je nutno chápat výhodu pro daňové subjekty, které z různých důvodů nechtějí uplatňovat výdaje ve skutečné výši, ať již z organizačních či finančních důvodů. Pro poplatníky, kteří této „výhody“ využijí, však zákon dále stanoví i určitá omezení, která musí při volbě uplatnění výdajů dle § 7 odst. 9 ZDP respektovat. Tato omezení jsou vyjádřena zejména následujícím odstavcem 10 citovaného § 7 ZDP, který jednoznačně konstatuje, že v uplatněných výdajích dle § 7 odst. 9 ZDP jsou v částkách výdajů zahrnuty veškeré výdaje poplatníka vynaložené v souvislosti s dosahováním příjmů z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, kromě pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, případně v prokázané výši pojistné hrazené osobami samostatně výdělečně činnými, které nejsou nemocensky pojištěny a pojistí se na denní dávku při pracovní neschopnosti u soukromé pojišťovny, a to pouze do výše pojistného na zákonné nemocenské pojištění stanovené zvláštními předpisy.
Z citovaného ustanovení § 7 odst. 10 ZDP je zřejmé, že poplatník má právo si zvolit způsob uplatnění výdajů, po zvolení jedné z přípustných možností je způsob uplatnění výdajů pro dané zdaňovací období zvolen a v budoucnu jej již nelze měnit. Dodatečným daňovým přiznáním lze opravit chybu v údajích řádného daňového přiznání, pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost měla být stanovena v jiné výši, jeho prostřednictvím však nelze měnit způsob výpočtu daňového základu, který byl proveden v souladu se zákonem, ovšem uplynutím času se ukázalo, že by pro daňový subjekt bylo výhodnější využít pro jeho výpočet jiného způsobu. Taková daňová optimalizace není účelem dodatečného daňového přiznání. Zjistil-li stěžovatel, že jeho daňová povinnost za rok 1999 měla být vyšší, pak byl skutečně dle § 41 odst. 1 daňového řádu povinen podat dodatečné daňové přiznání, v něm uvést zvýšení příjmů, a i oproti těmto zvýšeným příjmům mohl uplatnit výdaje dle § 7 odst. 9 ZDP.
Krajský soud dospěl ke stejnému závěru, když žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl s odůvodněním, že zvýšení hospodářského výsledku za rok 1998 o pohledávku z prodeje podniku bylo v souladu s § 23 odst. 8 písm. b) ZDP, neboť stěžovatel v roce 1999 změnil způsob uplatňování výdajů, na uplatnění výdajů dle § 7 odst. 9 ZDP za rok 1999 nemělo vliv jeho dodatečné daňové přiznání podané v roce 2001. Námitku nesprávného posouzení právní otázky ze strany krajského soudu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
Stěžovatelem uplatněné námitky nebyly ze všech shora uvedených důvodů shledány důvodné, Nejvyšší správní soud kasační stížnost proto podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 citovaného zákona.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému prokazatelné náklady řízení nevznikly. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu