pro zdaňovací období roku 2001% Povinnost prodávajícího uplatnit daň z přidané hodnoty na výstupu, uvést ji v daňovém přiznání za příslušné zdaňovací období a s tím spojená platební povin- nost vůči státnímu rozpočtu je u zdanitelných plnění v tuzemsku vázána na „usku- tečnění“ zdanitelného plnění, a nikoliv na okolnost (okamžik) přijetí úhrady za toto plnění (zaplacení) nebo na okolnost, zda a jakým způsobem byl předmět zdanitel- ného plnění využit kupujícím. Nelze proto úspěšně namítat, že pokud nebyla smluvená cena ve skutečnosti uhrazena, nevznikla prodávajícímu povinnost u sporného zdanitelného plnění při- znat a odvést daň z přidané hodnoty (daň na výstupu).
pro zdaňovací období roku 2001% Povinnost prodávajícího uplatnit daň z přidané hodnoty na výstupu, uvést ji v daňovém přiznání za příslušné zdaňovací období a s tím spojená platební povin- nost vůči státnímu rozpočtu je u zdanitelných plnění v tuzemsku vázána na „usku- tečnění“ zdanitelného plnění, a nikoliv na okolnost (okamžik) přijetí úhrady za toto plnění (zaplacení) nebo na okolnost, zda a jakým způsobem byl předmět zdanitel- ného plnění využit kupujícím. Nelze proto úspěšně namítat, že pokud nebyla smluvená cena ve skutečnosti uhrazena, nevznikla prodávajícímu povinnost u sporného zdanitelného plnění při- znat a odvést daň z přidané hodnoty (daň na výstupu).
C.) Podle $ 9 odst. 1 písm. i) zákona o da- ni z přidané hodnoty se zdanitelné plnění po- važuje za uskutečněné při převodu nebo vyu- žití práv dnem uvedeným ve smlouvě, ke kterému dochází k převodu nebo využití práv. Podie $ 10 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vzniká povinnost uplatnit daň na vý- stupu dnem uskutečnění zdanitelného plně- ní, pokud zákon nestanoví jinak. Daň na vý- stupu je plátce povinen uvést do daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění ($ 10 odst. 3 cit. zákona). Není tedy pochyb o tom, že dne 12. 1. 2001 došlo k uskutečnění zdanitelného plně- ní ze strany žalobce ve smyslu $ 9 odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty, ne- boť k tomuto dni uvedenému ve smlouvě do- šlo k převodu nebo využití práv. V souladu s ustanovením $ 10 odst. 1 a 3 zákona o dani z přidané hodnoty pak vznikla žalobci k tomu- to dni povinnost uplatnit daň na výstupu a daň byl povinen uvést do daňového přiznání za to- to zdaňovací období, tzn. za I. čtvrtletí 2001. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti dovodil, že služba spočívající v převodu práv není zdanitelným plněním podle $ 2 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť se jednalo pouze o jednorázový převod výše 333 1526 uvedených práv. Přesto, že se nejedná o ná- mitku uplatněnou v kasační stížnosti, pova- žuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že zdanitelným plněním je podle $ 2 odst. 1 citovaného zákona, vedle dodání zboží a pře- vodu nemovitostí, také poskytování služeb, které je uskutečněno v tuzemsku při podni- kání, a toi v případě, že se jedná o činnost vy- kazující všechny znaky podnikání, kromě to- ho, že se jedná o činnost, která je prováděna podnikatelem. Z definice podnikání podle $ 2 odst. 1 obchodního zákoníku, ani z definice zdanitelného plnění podle $ 2 odst. I zákona o dani z přidané hodnoty však nevyplývá, že by jednorázové plnění (jednorázový převod práv) nebylo podnikáním a ani zdanitelným plněním, tedy že by k podnikání, a tím pádem i zdanitelnému plnění, docházelo až při čin- nosti stejného druhu v pořadí druhé a násle- dující. Je však třeba vzít v úvahu, že na $ 2 odst. 1 obchodního zákoníku je v zákoně 0 dani z při- dané hodnoty odkázáno prostřednictvím po- známky pod čarou, jejíž funkcí je pouhé zlep- šení přehlednosti a orientace v právním předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99»), V rámci správního řízení, ale i v řízení před krajským soudem, nebylo prokázáno, ja- ký právní úkon měl být předmětnou smlou- vou simulován, zvláště když opravdu i úředně došlo k převodu ochranné známky. Další jed- nání žalobce, které je potvrzováno Úřadem průmyslového vlastnictví, je právě tou sku- tečností, jenž potvrzuje vážnost projevu vůle převést práva k ochranné známce a průmys- lovým vzorům. Neodpovídá skutečnosti tvr- zení, že správní orgány neprověřily v souladu s $ 31 odst. 2 daňového řádu všechna fakta rozhodná pro správné stanovení daňové po- vinnosti u žalobce z hlediska povinnosti uplatnění daně z přidané hodnoty na výstu- pu i u kupujícího z hlediska uplatnění této daně na vstupu. Tvrzení krajského soudu, že bylo a je nezbytné prověřit sporné okolnosti, tj. zejména, zda žalobce jako prodávající pře- vzal od kupujícího smluvenou částku a zda a jakým způsobem kupující využil nabytá prá- * Publikovaný pod č. 14/2000 Sb. ÚS. 334 va v rámci podnikatelské činnosti, není rele- vantní v otázce uskutečnění zdanitelného pl- nění žalobcem jako prodávajícím a z hlediska jeho povinnosti uplatnění daně z přidané hodnoty na výstupu. Skutečnost, zda bylo zdanitelné plnění z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty opravdu uskutečněno, a vznik povinnosti uplatnit daň na výstupu prodávajícím nejsou vázány na podmínku, zda a jakým způsobem kupující využil svá na- bytá práva v rámci své ekonomické činnosti. Stejně tak není z pohledu vzniku daňové po- vinnosti u daně z přidané hodnoty na výstu- pu relevantní, zda si účastníci mezi sebou předali výše uvedenou částku. Jakým způso- bem kupující nabytá práva využil, má vliv pouze na daňovou povinnost kupujícího Cod- počet daně, pokud jej uplatňuje, ve smyslu $ 19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hod- noty), v jejímž prokázání však byl kupující, jak sám krajský soud uvádí, úspěšný. Krajský soud totiž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že u kupujícího proběhla daňová kontrola, v je- jímž rámci byly místně příslušným správcem daně uznány doklady vztahující se k předmět- né smlouvě, na jejichž základě uplatnil tento daňový subjekt nárok na odpočet daně z při- dané hodnoty a daňově uznatelný výdaj z hle- diska daně z příjmů fyzických osob. Krajský soud požaduje „prověřit všechny sporné skutečnosti, tj. zejména, zda žalobce převzal od kupujícího částku 2 562 840 Kč a zda a jakým způsobem kupující nabytá práva využil v rámci své podnikatelské čin- nosti ... kdyby totiž kupující ... nabytá práva nijak nevyužíval, svědčilo by to o nevěrohod- nosti kupujícího a podporovalo by to verzi žalobce, že se jednalo o fiktivní smlouvu“ Již shora bylo uvedeno, že z hlediska povinnosti žalobce k uplatnění daně z přidané hodnoty na výstupu nejsou relevantní požadavky kraj- ského soudu k prověření skutečného převze- tí smluvené finanční částky prodávajícím a využití nabytých práv kupujícím v rámci podnikatelské činnosti. Krajský soud však na- víc ani v náznaku neuvádí, jakým jiným způ- sobem by mělo být prověřeno převzetí smlu- vené finanční částky. Přitom sám v rozsudku konstatuje, že zde nejsou žádné nestranné osoby, které by byly přítomny uzavření před- mětné smlouvy a předávání sjednané ceny za převod práv a že v tomto směru proti sobě sto- jí protichůdná tvrzení účastníků uvedené smlouvy. Požadavek krajského soudu je proto V tomto směru prakticky nerealizovatelný. Obdobně je tomu i pokud jde o požadavek krajského soudu k prověření využití nabytých práv kupujícím v rámci podnikatelské činnos- ti. Tvrzení krajského soudu, že kdyby kupující nabytá práva nijak nevyužíval, svědčilo by to o jeho nevěrohodnosti a podporovalo by to verzi účastníka řízení o fiktivnosti smlouvy, je spekulací, která nemá v ničem oporu. Na stra- ně kupujícího jako vlastníka mohou být různé důvody, které ho vedou k momentálnímu ne- využívání práv a které nemají nic společného s jeho případnou nevěrohodností. 1527 Veřejné zakázky: vyloučení ze zadávacího řízení; jazyk nabídky; doložení trestní bezúhonnosti členů statutárního orgánu k $ 2 soudního řádu správního k $ 31 odst. 1 písm. d), $ 39 odst. 2, $ 59 odst. 5 a $ 91 odst. 3 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (v textu též zákon)* I. Poskytujíli podle $ 2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob, pak soud rozhodující o žalobě proti rozhodnutí orgánu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek nemůže být po- važován za obecného protektora celého postupu zadavatele v rámci zadávacího ří- zení, ale toliko za protektora veřejných subjektivních práv svědčících žalobcům. II. Pokud byl žalobce (vyloučený uchazeč v zadávacím řízení podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách) vyloučen ze zadávacího řízení v souladu se zá- konem, a to již pro nesplnění kvalifikace uchazeče a zároveň pro vyřazení jeho na- bídky, pak se jeho subjektivních veřejných práv nemohl dotknout postup zadavate- le či hodnotící komise po tomto vyloučení; proto namítá-li žalobce, že byl vyloučen v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, a zároveň uplatňuje další námitky proti postupu zadavatele a hodnotící komise v rámci zadávacího říze- ní, který s jeho vyloučením nesouvisí (in concreto: proti následnému postupu při sa- motném hodnocení nabídek nevyloučených uchazečů), pak neshledá-li soud dů- vodnými námitky proti rozhodnutí žalovaného ohledně samotného vyloučení tohoto žalobce, žalobu zamítne, aniž by se zabýval dalšími námitkami. III. Podle $ 91 odst. 3 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, se nabídky v zadávacím řízení předkládají v českém jazyce, ledaže by zadavatel v oznámení za- dávacího řízení požadoval její předložení kromě českého jazyka též v jiném jazyce; neuplatníli tedy zadavatel takový požadavek jiného jazyka nabídky, musí být sa- motná nabídka včetně všech dokladů předkládaných jako její součást předložena v českém jazyce; nesplnění tohoto požadavku je podle konkrétních okolností buď důvodem pro vyřazení nabídky a vyloučení uchazeče z další účasti v zadávacím ří- zení podle $ 59 odst. 5 téhož zákona, nebo pro vyloučení uchazeče ze zadávacího ří- zení pro nesplnění kvalifikace podle $ 39 odst. 2 citovaného zákona. » S účinností od 1. 7. 2006 nahrazen zákonem o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb. 1527 IV. Požadavek na doložení trestní bezúhonnosti (beztrestnosti) členů kolektivní- ho statutárního orgánu uchazeče v zadávacím řízení se podle $ 31 odst. 1 písm. d) zá- kona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, vztahuje na všechny členy takového sta- tutárního orgánu, nikoli jen na ty, kteří jsou za tento orgán v příslušném zadávacím řízení oprávněni jednat; nesplnění tohoto požadavku je důvodem pro vyloučení uchazeče ze zadávacího řízení pro nesplnění kvalifikace podle 6 39 odst. 2 uvedené- ho zákona. V. Uchazeč v zadávacím řízení, který je zahraniční právnickou osobou, která má v České republice zřízenu organizační složku, dokládá podle $ 31 odst. 1 písm. d) zá- kona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, trestní bezúhonnost (beztrestnost) jak u všech členů kolektivního statutárního orgánu, tak u vedoucího organizační slož- ky; nesplnění tohoto požadavku je důvodem pro vyloučení uchazeče ze zadávacího řízení pro nesplnění kvalifikace podle $ 39 odst. 2 uvedeného zákona.
Mgr. Marian V. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z přidané hodnoty, o kasační
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že účastník řízení spolu s kupujícím R. M. (dále jen „kupující“) uzavřel dne 12. 1. 2001 kupní smlouvu, smlouvu o převodu práv (dále jen „smlouva“). Na základě této smlouvy účastník řízení jako prodávající, resp. převodce převedl, na kupujícího, resp. nabyvatele, slovní grafickou ochrannou známku vedenou u Úřadu průmyslového vlastnictví pod č. j. 144935 „SUPR ŠKOLNÍ ZÁPISNÍK
PLNÝ VÝher“, jakož i průmyslové vzory „FIGURIUM“, „FIGURIUM I.“ a „FIGURIUM II.“, případně práva spojená s přihláškami průmyslových vzorů za cenu 2 562 840 Kč (základ daně ve výši 2 440 800 Kč a daň z přidané hodnoty 5% ve výši 122 040 Kč). Dne 15. 1. 2001 prodávající a kupující ověřili své podpisy na smlouvě u notáře, čímž potvrdili své tvrzení v článku VII. smlouvy, tedy že smlouvu uzavřeli dle své pravé, svobodné a vážné vůle, že jsou proti omylu a nejsou v tísni.
Z písemnosti vyhotovené Úřadem průmyslového vlastnictví je zřejmé, že na základě žádosti účastníka řízení ze dne 3. 5. 2001 a předložené kopie smlouvy ze dne 12. 1. 2001 převedl tento správní orgán s účinností od 7. 2. 2002 na kupujícího ochrannou známku č. 226389 (číslo spisu 144935), jejímž původním přihlašovatelem byl účastník řízení. Shora uvedené průmyslové vzory měly být na základě smlouvy a předmětné žádosti k Úřadu průmyslového vlastnictví rovněž převedeny na kupujícího, avšak jejich přihlášky byly rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví zamítnuty podle ustanovení § 37 odst. 6 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů. Úřad průmyslového vlastnictví totiž na základě výsledků průzkumu zjistil, že předmětné průmyslové vzory nesplnily podmínky zápisu do rejstříku. Průmyslové vzory sice na kupujícího převedeny nebyly, ale samotné právo tyto vzory užívat, případně právo s přihláškami průmyslových vzorů spojené, bylo na kupujícího převedeno podle smlouvy.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při převodu nebo využití práv dnem uvedeným ve smlouvě, ke kterému dochází k převodu nebo využití práv.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vzniká povinnost uplatnit daň na výstupu dnem uskutečnění zdanitelného plnění, pokud zákon nestanoví jinak. Daň na výstupu je plátce povinen uvést do daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění (§ 10 odst. 3 cit. zákona).
Není tedy pochyb o tom, že dne 12. 1. 2001 došlo k uskutečnění zdanitelného plnění ze strany účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty, neboť k tomuto dni uvedenému ve smlouvě došlo k převodu nebo využití práv. V souladu s ustanovením § 10 odst. 1 a 3 zákona o dani z přidané hodnoty pak vznikla účastníku řízení k tomuto dni povinnost uplatnit daň na výstupu a daň byl povinen uvést do daňového přiznání za toto zdaňovací období, tzn. za I. čtvrtletí 2001.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti dovodil, že služba spočívající v převodu práv není zdanitelným plněním podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť se jednalo pouze o jednorázový převod výše uvedených práv. Přesto, že se nejedná o námitku uplatněnou v kasační stížnosti, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že zdanitelným plněním je podle ustanovení § 2 odst. 1 cit. zákona, vedle dodání zboží a převodu nemovitostí, také poskytování služeb, které je uskutečněno v tuzemsku při podnikání, a to i v případě, že se jedná o činnost vykazující všechny znaky podnikání, kromě toho, že se jedná o činnost, která je prováděna podnikatelem. Z definice podnikání podle ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák., ani z definice zdanitelného plnění podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty však nevyplývá, že by jednorázové plnění (jednorázový převod práv) nebylo podnikáním a ani zdanitelným plněním, tedy že by k podnikání, a tím pádem i zdanitelnému plnění, docházelo až při činnosti stejného druhu v pořadí druhé a následující. Je však třeba vzít v úvahu, že na ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák. je v zákoně o dani z přidané hodnoty odkázáno prostřednictvím poznámky pod čarou, jejíž funkcí je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99).
V rámci správního řízení, ale i v řízení před krajským soudem, nebylo prokázáno, jaký právní úkon měl být předmětnou smlouvou simulován, zvláště když opravdu i úředně došlo k převodu ochranné známky. Další jednání účastníka řízení, které je potvrzováno Úřadem průmyslového vlastnictví, je právě tou skutečností, jenž potvrzuje vážnost projevu vůle převést práva k ochranné známce a průmyslovým vzorům. Neodpovídá skutečnosti tvrzení, že správní orgány neprověřily v souladu s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků všechna fakta rozhodná pro správné stanovení daňové povinnosti u prodávajícího z hlediska povinnosti uplatnění daně z přidané hodnoty na výstupu i u kupujícího z hlediska uplatnění této daně na vstupu. Tvrzení krajského soudu, že bylo a je nezbytné prověřit sporné okolnosti, tj. zejména, zda účastník řízení jako prodávající převzal od kupujícího smluvenou částku a zda a jakým způsobem kupující využil nabytá práva v rámci podnikatelské činnosti, není relevantní v otázce uskutečnění zdanitelného plnění účastníkem řízení jako prodávajícím a z hlediska jeho povinnosti uplatnění daně z přidané hodnoty na výstupu. Skutečnost, zda bylo zdanitelné plnění z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty opravdu uskutečněno, a vznik povinnosti uplatnit daň na výstupu prodávajícím, nejsou vázány na podmínku, zda a jakým způsobem kupující využil svá nabytá práva v rámci své ekonomické činnosti. Stejně tak není z pohledu vzniku daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty na výstupu relevantní, zda si účastníci mezi sebou předali výše uvedenou částku. Jakým způsobem kupující nabytá práva využil, má vliv pouze na daňovou povinnost kupujícího (odpočet daně, pokud jej uplatňuje, ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty), v jejímž prokázání však byl kupující, jak sám krajský soud uvádí, úspěšný. Krajský soud totiž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že u kupujícího proběhla daňová kontrola, v jejímž rámci byly místně příslušným správcem daně uznány doklady vztahující se k předmětné smlouvě, na jejichž základě uplatnil tento daňový subjekt nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a daňově uznatelný výdaj z hlediska daně z příjmů fyzických osob.
Krajský soud požaduje „prověřit všechny sporné skutečnosti, tj. zejména, zda žalobce převzal od R. M. částku 2 562 840 Kč a zda a jakým způsobem R. M. nabytá práva využil v rámci své podnikatelské činnosti … kdyby totiž R. M. nabytá práva nijak nevyužíval, svědčilo by to o nevěrohodnosti R. M. a podporovalo by to verzi žalobce, že se jednalo o fiktivní smlouvu“. Již shora bylo uvedeno, že z hlediska povinnosti účastníka řízení k uplatnění daně z přidané hodnoty na výstupu nejsou relevantní požadavky krajského soudu k prověření skutečného převzetí smluvené finanční částky prodávajícím a využití nabytých práv kupujícím v rámci podnikatelské činnosti. Krajský soud však navíc ani v náznaku neuvádí, jakým jiným způsobem by mělo být prověřeno převzetí smluvené finanční částky. Přitom sám v rozsudku konstatuje, že zde nejsou žádné nestranné osoby, které by byly přítomny uzavření předmětné smlouvy a předávání sjednané ceny za převod práv a že v tomto směru proti sobě stojí protichůdná tvrzení účastníků uvedené smlouvy. Požadavek krajského soudu je proto v tomto směru prakticky nerealizovatelný. Obdobně je tomu i pokud jde o požadavek krajského soudu k prověření využití nabytých práv kupujícím v rámci podnikatelské činnosti. Tvrzení krajského soudu, že kdyby kupující nabytá práva nijak nevyužíval, svědčilo by to o jeho nevěrohodnosti a podporovalo by to verzi účastníka řízení o fiktivnosti smlouvy, je spekulací, která nemá v ničem oporu. Na straně kupujícího jako vlastníka mohou být různé důvody, které ho vedou k momentálnímu nevyužívání práv a které nemají nic společného s jeho případnou nevěrohodností.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby se znovu zabýval žalobními námitkami, vycházel přitom ze závěrů vyslovených v odůvodnění tohoto rozsudku a vydal rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu