I. Při daňové exekuci prodejem nemovitostí nejsou z exekuce vyloučeny ve smys- lu $ 322 odst. 3 o. s. ř.; ve spojení s $ 73 odst. 7 větou první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zemědělské pozemky, i když předmětem podnikatelské činnosti povinného je zemědělská výroba, protože tato není podle své povahy vázá- na na určité místo nebo na vlastnictví konkrétní nemovitosti, takže nelze dovodit, že je nezbytně potřebuje ke svému podnikání. II. Není sice vyloučeno, že zemědělský pozemek může mít natolik specifické a ojedinělé vlastnosti, pro které bude pro provozování určité zemědělské činnosti nezastupitelný, ale pokud povinný, jehož předmětem podnikání je zemědělská vý- roba, pouze tvrdí, že předmětnou nemovitost nutně potřebuje k výkonu své podni- katelské činnosti ve smyslu $ 322 odst. 3 o. s. ř., aniž by toto své tvrzení podpořil ja- kýmikoliv argumenty, nelze bez dalšího dovodit, že prodej předmětného pozemku znemožní pokračovat v podnikání.
I. Při daňové exekuci prodejem nemovitostí nejsou z exekuce vyloučeny ve smys- lu $ 322 odst. 3 o. s. ř.; ve spojení s $ 73 odst. 7 větou první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zemědělské pozemky, i když předmětem podnikatelské činnosti povinného je zemědělská výroba, protože tato není podle své povahy vázá- na na určité místo nebo na vlastnictví konkrétní nemovitosti, takže nelze dovodit, že je nezbytně potřebuje ke svému podnikání. II. Není sice vyloučeno, že zemědělský pozemek může mít natolik specifické a ojedinělé vlastnosti, pro které bude pro provozování určité zemědělské činnosti nezastupitelný, ale pokud povinný, jehož předmětem podnikání je zemědělská vý- roba, pouze tvrdí, že předmětnou nemovitost nutně potřebuje k výkonu své podni- katelské činnosti ve smyslu $ 322 odst. 3 o. s. ř., aniž by toto své tvrzení podpořil ja- kýmikoliv argumenty, nelze bez dalšího dovodit, že prodej předmětného pozemku znemožní pokračovat v podnikání.
Prejudikatura: č. 33/2003 Sb. NS a Soudní judikatura rozhodnutí soudů ČR č. 140/2000. 2595 Daň z příjmů: povinnost podat daňové přiznání Daňové řízení: vliv sražených záloh na daň na výši daně k $ 38g odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací ob- dobí roku 2003 ký 46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 255/1994 Sb. a č. 230/2006 Sb.» I. Pokud má poplatník v určitém zdaňovacím období pouze příjmy ze závislé čin- nosti a z funkčních požitků, nemá za splnění podmínek $ 38g odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, povinnost podat daňové přiznání; pokud ho však přesto podá, musí mu být daň vyměřena, a to buď konkludentně ve smyslu $ 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nebo platebním výměrem podle $ 46 odst. 4 téhož zákona. II. Podle $ 46 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se plateb- ním výměrem stanovuje základ daně a vyměřuje se daň: sražené zálohy na daň z pří- jmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků přitom nemají jakýko- liv vliv ani na základ daně ani na její výši, a proto k nim správce daně nemůže při stanovení základu daně a daně přihlížet a zabývat se jimi.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V posuzované věci je předmětem sporu, zda lze exekučním příkazem na prodej nemovitostí postihnout ornou půdu ve vlastnictví podnikatele, jehož předmětem podnikání je zemědělská výroba, tj. zda byly v daném případě naplněny podmínky ust. § 322 odst. 3 o. s. ř. či nikoliv.
Podle ust. § 73 odst. 7 věta první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu.
Podle ust. § 322 odst. 3 o. s. ř. je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna.
Závěr krajského soudu, že v případě předmětného pozemku nejde o věc, kterou stěžovatel nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, byl v kasační stížnosti zpochybněn v podstatě pouze velmi stručným konstatováním opačného právního názoru stěžovatele bez jakékoli konkrétnější argumentace. Za takovou argumentaci totiž nelze považovat opakující se tvrzení stěžovatele, že „bez této orné půdy nemůže v rostlinné výrobě a tedy v podnikání nadále pokračovat“. Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že obsah a kvalita kasační stížnosti, s ohledem na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví, předurčuje obsah rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu.
Cílem daňové exekuce je vynucení splnění daňové povinnosti v případě, že daňový dlužník tuto povinnost dobrovolně nesplnil. Daňová exekuce se provádí mimo jiné prodejem movitých věcí a nemovitostí (§ 73 odst. 6 písm. c) a d) zákona o správě daní a poplatků) a pro její výkon zákon předpokládá přiměřené použití o. s. ř. (odst. 7 citovaného ustanovení). Účelem výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí je získání peněžních prostředků, jimiž bude oprávněný uspokojen, jestliže povinný nesplnil povinnost zaplatit oprávněnému to, co mu bylo vykonávaným rozhodnutím (v daném případě vykonatelným výkazem nedoplatků) uloženo. Ust. § 322 odst. 3 o. s. ř. chrání povinného, který je podnikatelským subjektem, před neúměrnými dopady exekuce, jež by pro něj mohly být jako pro podnikatele v krajním případě likvidační. Zájem oprávněného na uspokojení pohledávky se odráží v tom, že zákon omezuje nepostižitelnost věcí povinného jen na ty, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Hledisko nezbytně nutné potřeby je u povinného, který je podnikatelem, významné jen ve vztahu k podnikání vymezenému předmětem jeho podnikatelské činnosti (zde zemědělská výroba) a uplatní se pouze v míře, která mu zajistí možnost alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předmětem činnosti. Pojem nezbytně nutné potřeby je proto nutno interpretovat tak, že povinnému musí být zachován majetek, který mu umožní, byť v minimálním rozsahu, provozovat podnikatelskou činnost. Postižení věcí nesmí mít za následek znemožnění dalšího pokračování podnikání povinného (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000, In: Soudní judikatura, ročník 2000, svazek 12, str. 476, a ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 4, str. 274).
V daném případě však nemá exekuční prodej předmětného pozemku bez dalšího sám o sobě za následek úplné ukončení podnikatelské činnosti stěžovatele v zemědělské výrobě. Podnikání stěžovatele není podle své povahy vázáno na určité místo nebo na vlastnictví konkrétní nemovitosti. Zemědělskou výrobu může totiž stěžovatel provozovat nejen na předmětném pozemku, ale i na pozemcích jiných, lhostejno zda v jeho vlastnictví nebo ve vlastnictví jiných subjektů. Obtíže spojené s pokračováním v podnikatelské činnosti, ať už na předmětném pozemku nebo na pozemku jiném, nejsou z hlediska ustanovení § 322 odst. 3 o. s. ř. právně relevantní. Rozhodující je, že další podnikání stěžovatele v zemědělské výrobě není, alespoň v minimálním rozsahu, vyloučeno. Z výše uvedeného proto vyplývá, že krajský soud posoudil spornou otázku v souladu se zákonem.
K tvrzení stěžovatele, že „soud měl dospět k závěru, že orná půda při rostlinné výrobě je věcí nezbytně nutnou po potřebu k výkonu podnikatelské činnosti“. Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud v napadeném rozsudku obecně nezpochybnil potřebnost orné půdy pro provozování zemědělské výroby, pouze dospěl k závěru, že stěžovatel může zemědělskou výrobu provozovat i na jiných pozemcích. Není samozřejmě vyloučeno, že určitá nemovitost bude mít natolik specifické a ojedinělé vlastnosti, že bude pro provozování určité zemědělské činnosti nezastupitelná. V daném případě však stěžovatel pouze tvrdí, že předmětná parcela je pro jeho zemědělskou výrobu nepostradatelná, aniž by toto své tvrzení ve vztahu k předmětnému pozemku podpořil jakýmikoli konkrétními argumenty. Toto obecné tvrzení proto není způsobilé zpochybnit závěry vyslovené krajským soudem v napadeném rozsudku.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu