Časové rozpětí posledních tří let, za které může veřejný zadavatel požadovat seznam významných dodávek realizovaných dodavatelem [§ 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách], je fixní; veřejný zadavatel je nemůže zkrátit, např. na jeden rok.
1. 4. 2012) měl zadavatel při formulaci technických kvalifikačních předpokladů poměrně široké možnosti autonomie; stanovení konkrétních požadavků bylo plně v kompetenci zadavatele, bylo tedy na něm, které skutečnosti a které hodnoty bude považovat za dostatečné prokázání technické způsobilosti. Uplatnilo se tu však omezení vyplývající z § 50 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách; zadavatel tedy nemohl požadovat splnění zjevně nesouvisejících či zjevně nepřiměřených technických kvalifikačních předpokladů. Ani jasně a srozumitelně podávané formulace v úvahu přicházejících technických kvalifikačních předpokladů podle § 56 zákona o veřejných zakázkách nelze využít (ve skutečnosti zneužít) jako prostředek skryté neoprávněné pozitivní či negativní diskriminace některých dodavatelů. I tento výklad přitom umožňuje žalovanému efektivně zasáhnout proti požadavku vycházejícímu z referenčního období tříletého, bude-li třeba jej posoudit ve světle specifických okolností, na specifickém trhu, a sice buď nově se etablujícím nebo aktuálně stagnujícím, tj. zasáhnout proti takovému požadavku, který s ohledem na situaci na trhu nebude uplatněn vyváženě co do kvality, míry (hodnoty) i referenční doby, již je z pohledu § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách třeba vnímat jako pevně stanovenou, odlišně od kvality a míry
(hodnoty), u nichž zadavatel disponuje diskrecí, limitovanou pouze pravidly podle § 6 zákona o veřejných zakázkách, § 50 odst. 3 a § 56 odst. 7 téhož zákona.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které namítala, že krajský soud dospěl k nesprávnému výkladu § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Podle stěžovatelky je zřejmé, že smyslem kvalifikačních předpokladů je zajistit, aby nabídku podávali uchazeči způsobilí ke splnění veřejné zakázky. Tento záměr zadavatele je zcela legitimní.
Dle vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti zadavatel nemusel uplatnit podmínku podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Pokud ji však uplatnil, pak musel dodržet fixní požadavek jejího vztažení k období posledních tří let.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách může veřejný zadavatel požadovat k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na dodávky „seznam významných dodávek realizovaných dodavatelem v posledních 3 letech a v případě oblasti obrany nebo bezpečnosti v posledních 5 letech s uvedením jejich rozsahu a doby plnění“. Ustanovení § 56 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách dále upravuje další možné požadavky zadavatele k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na dodávky. Ustanovení § 56 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách pak upravuje možnost zadavatele požadovat různé informace k prokátechnických kvalifikačních zání splnění předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na služby, mimo jiné i „seznam významných služeb poskytnutých dodavatelem v posledních 3 letech a v případě oblasti obrany nebo bezpečnosti v posledních 5 letech s uvedením jejich rozsahu a doby poskytnutí“. Podobně § 56 odst. 3 zákona o ve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
řejných zakázkách upravuje možnost zadavatele požadovat k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na stavební práce „seznam stavebních prací provedených dodavatelem za posledních 5 let a osvědčení objednatelů o řádném plnění nejvýznamnějších z těchto stavebních prací“. Podle § 56 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách je veřejný zadavatel „oprávněn požadovat prokázání splnění jednoho či více technických kvalifikačních předpokladů uvedených v odstavcích 1 až 3. Spočívá-li veřejná zakázka v plnění odpovídajícím více druhům veřejných zakázek podle § 8 až § 10, je veřejný zadavatel oprávněn požadovat prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů uvedených v odstavcích 1 až 3 v přiměřeném rozsahu pro každý druh zvlášť.“
Výše uvedená ustanovení zákona o veřejných zakázkách jsou příkladem, kdy je na uvážení zadavatele, jaké a jak podrobné podmínky účasti na veřejné zakázce nastaví. V souladu s výše uvedeným však požadavky k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů musí být přípustné a i samotný důvod jejich vyžadování musí být v souladu se základními zásadami upravenými v § 6 zákona o veřejných zakázkách, podle kterých je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Stanovení minimální úrovně předpokladů musí navíc odpovídat druhu, rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky (§ 56 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách) a také s ním musí důvodně souviset (§ 50 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách). Naplnění těchto zásad směřuje k cíli samotného zákona, a to zajištění rovného konkurenčního prostředí při nakládání s veřejnými prostředky. Zásada zákazu diskriminace tak společně s ostatními základními zásadami (transparentnosti, rovného zacházení) prochází skrze celou zákonnou úpravu a nutně se musí odrazit v každém vnějším výstupu zadavatele. Pouhý požadavek na dodržování uvedených zásad by však byl v rámci bezbřehého a ničím neregulovaného procesu prakticky nekontrolovatelný,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
a tedy neprosaditelný. Z tohoto důvodu zákon o veřejných zakázkách obsahuje kromě základních zásad také soubor relativně podrobných ustanovení neponechávajících prostor pro úvahu zadavatele a upravujících samotný proces zadávání veřejných zakázek. Vedle toho zákon o veřejných zakázkách obsahuje ustanovení poskytující zadavateli možnost klást na dodavatele konkrétní požadavky. S ohledem na individuální povahu každé zakázky je pak zadavateli ponechána velká míra volnosti. Zadavatel může např. v technických podmínkách nebo v kvalifikačních požadavcích stanovit konkrétní požadavky, bez jejichž splnění se dodavatel nemůže o veřejnou zakázku úspěšně ucházet. Jejich stanovením tak přímo ovlivňuje okruh možných dodavatelů. Z tohoto důvodu je zapotřebí k počtu a míře takových požadavků přistupovat striktně v duchu výše uvedených zásad (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, čj. 5 Afs 78/2010-186, ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 66/2012-64, a ze dne 27. 6. 2013, čj. 1 Afs 20/2013-47).
Co se týče konkrétních požadavků na dodavatele, úprava v zákoně o veřejných zakázkách umožňuje zadavateli zvolit si z nich takové, které považuje ve vztahu k předmětu zakázky za nezbytné. Protože se jedná převážně o ustanovení ponechávající zadavateli prostor pro úvahu, musí být potřeba takového požadavku odůvodnitelná. To znamená, že čím podrobnější a přísnější požadavky zadavatel zvolí, tím vyšší nároky budou kladeny na jejich odůvodnění.
Případná diskriminace dodavatelů stanovením kvalifikačních a technických požadavků tak může spočívat v tom, že zadavatel zvolí takový požadavek, který nebude odůvodněný (nebude s požadovaným plněním souviset), nebo který bude nepřiměřený (bude potřeby veřejné zakázky zjevně přesahovat). Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svůj rozsudek ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 Afs 20/2008-152, č. 1771/2009 Sb. NSS, v němž na základě podrobné argumentace dospěl k závěru, že „za skrytou formu nepřípustné diskriminace v zadávacích řízeních je třeba považovat i takový postup, pokud zadavatel
znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nastavením takových technických kvalifikačních předpokladů, které jsou zjevně nepřiměřené ve vztahu k velikosti, složitosti a technické náročnosti konkrétní veřejné zakázky, v důsledku čehož je zřejmé, že zakázku mohou splnit toliko někteří z dodavatelů (potenciálních uchazečů), jež by jinak byli bývali k plnění předmětu veřejné zakázky objektivně způsobilými. Někteří z dodavatelů totiž mají v takovém případě a priori znemožněnu účast v zadávacím řízení, byť by předmět veřejné zakázky mohli realizovat stejně úspěšně jako dodavatelé ostatní. Tím se znemožňuje dosažení cíle zákona o veřejných zakázkách, tedy zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli.“
Vedle výše uvedeného by mohl diskriminační postup zadavatele spočívat i ve stanovení technického nebo kvalifikačního požadavku takovým způsobem, který podstatně ovlivní výběr nejvhodnější nabídky, například zkrácením či prodloužením období dodavatelem realizovaných zakázek. Okruh zájemců může být takto zkrácen například o ty dodavatele, kteří nerealizovali významnější dodávky například v období posledních 12 měsíců, jak je tomu v posuzované věci.
Shodně s krajským soudem a se žalovaným má Nejvyšší správní soud za to, že lhůta „v posledních 3 letech“ je stanovena jako fixní a neumožňuje svoje zkrácení. Stěžovatelka nemusela požadovat předložení seznamu realizovaných dodávek podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Pokud tak ovšem učinila, byla vázána zákonným rozsahem tohoto požadavku. Stanovení fixní tříleté, respektive pětileté délky období, za které dodavatelé prokazují realizované významné dodávky, pokud zadavatel zvolí tento požadavek, opodstatňuje zájem zákonodárce na zamezení možné diskriminace dodavatelů v tomto směru. Zákonodárce stanovením fixní lhůty vyjádřil domněnku, že realizaci významných dodávek kdykoliv v průběhu posledních tří let je nutno považovat za relevantní ve vztahu k poptávané dodávce. Nelze proto vyloučit například takového dodavatele, který ne-
realizoval jedinou významnou dodávku v průběhu posledního roku či dvou let. Pokud by měla být stanovená tříletá lhůta pouze maximální hranicí, pak by ztrácela na významu, podobně jako ostatní obdobně stanovené lhůty v § 56 zákona o veřejných zakázkách. Jejich cílem je naopak zakotvit určitý, přesně vyjádřený standard požadavků kladených na dodavatele ve veřejné zakázce, v souladu se základními zásadami upravenými v § 6 zákona o veřejných zakázkách. Tímto postupem nedochází ke zvýhodnění dodavatelů, kteří realizovali významné zakázky před delší dobou, ale k postavení dodavatelů, kteří realizovali zakázky v určitém období, na roveň. Tudíž stanovení fixní délky období v § 56 odst. 1 písm. a) přispívá k omezení možné diskriminace dodavatelů a zvýšení jejich právní jistoty. Tomu odpovídá i stanovení odlišné délky období pro prokazování realizace významných dodávek z oblasti obrany nebo bezpečnosti. Pětiletá fixní lhůta zde odpovídá specifikům dané oblasti, kdy lze předpokládat menší počet realizovaných zakázek, přičemž každá z nich je podstatná pro posouzení kvalifikačních předpokladů dodavatele.
Výše uvedené je možno srovnat s úpravou prokazování ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů, u níž zákonodárce v § 55 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách jasně jazykově odlišil situaci, kdy je po dodavateli požadován údaj o jeho celkovém obratu. Podle tohoto ustanovení tak může veřejný zadavatel požadovat předložení údaje o celkovém obratu dodavatele zjištěném podle zvláštních právních předpisů, popřípadě obrat dosažený dodavatelem s ohledem na předmět veřejné zakázky, „a to nejvýše za poslední 3 účetní období; jestliže dodavatel vznikl později nebo prokazatelně zahájil činnost vztahující se k předmětu veřejné zakázky později, postačí, předloží-li údaje o svém obratu za všechna účetní období od svého vzniku nebo od zahájení příslušné činnosti“. Absenci podobného ustanovení v § 56 zákona o veřejných zakázkách přitom nelze omlouvat pochybením zákonodárce. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že úprava délky období v jednotlivých ustanoveních § 56 zákona o veřejných zakázkách
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
byla převzata z článku 48 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. Způsobilost hospodářských subjektů se podle výše uvedeného ustanovení posuzuje „seznamem hlavních uskutečněných dodávek nebo hlavních služeb poskytnutých v posledních třech letech“, resp. „seznamem stavebních prací provedených za posledních pět let“. Odlišně od toho článek 47 směrnice 2004/18/ES stanoví v odst. 1 písm. c), že veřejný zadavatel může od zájemců nebo uchazečů zejména vyžadovat, aby prokázali hospodářské a finanční schopnosti výkazem celkového obratu podniku a případně obratu v oblasti, která se týká veřejné zakázky, za nejvýše tři poslední účetní období. I v tomto případě bližší specifikace požadavku přispívá podle zdejšího soudu k dodržení zásady transparentnosti a rovného zacházení, neboť snižuje možné zbytečné zatížení dodavatelů nadbytečnými požadavky. Vychází přitom z domněnky, že maximální tříleté období, za které je dokládán obrat dodavatelů, je postačující pro zhodnocení nabídky.
Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne
1. 4. 2012) měl zadavatel při formulaci technických kvalifikačních předpokladů poměrně široké možnosti autonomie; stanovení konkrétních požadavků bylo plně v kompetenci zadavatele, bylo tedy na něm, které skutečnosti a které hodnoty bude považovat za dostatečné prokázání technické způsobilosti. Uplatnilo se tu však omezení vyplývající z § 50 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách; zadavatel tedy nemohl požadovat splnění zjevně nesouvisejících či zjevně nepřiměřených technických kvalifikačních předpokladů. Ani jasně a srozumitelně podávané formulace v úvahu přicházejících technických kvalifikačních předpokladů podle § 56 zákona o veřejných zakázkách nelze využít (ve skutečnosti zneužít) jako prostředek skryté neoprávněné pozitivní či negativní diskriminace některých dodavatelů. I tento výklad přitom umožňuje žalovanému efektivně zasáhnout proti požadavku vycházejícímu z referenčního období tříletého, bude-li třeba jej posoudit ve světle specifických okolností, na specifickém trhu, a sice buď nově se etablujícím nebo aktuálně stagnujícím, tj. zasáhnout proti takovému požadavku, který s ohledem na situaci na trhu nebude uplatněn vyváženě co do kvality, míry (hodnoty) i referenční doby, již je z pohledu § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách třeba vnímat jako pevně stanovenou, odlišně od kvality a míry
(hodnoty), u nichž zadavatel disponuje diskrecí, limitovanou pouze pravidly podle § 6 zákona o veřejných zakázkách, § 50 odst. 3 a § 56 odst. 7 téhož zákona.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které namítala, že krajský soud dospěl k nesprávnému výkladu § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Podle stěžovatelky je zřejmé, že smyslem kvalifikačních předpokladů je zajistit, aby nabídku podávali uchazeči způsobilí ke splnění veřejné zakázky. Tento záměr zadavatele je zcela legitimní.
Dle vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti zadavatel nemusel uplatnit podmínku podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Pokud ji však uplatnil, pak musel dodržet fixní požadavek jejího vztažení k období posledních tří let.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách může veřejný zadavatel požadovat k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na dodávky „seznam významných dodávek realizovaných dodavatelem v posledních 3 letech a v případě oblasti obrany nebo bezpečnosti v posledních 5 letech s uvedením jejich rozsahu a doby plnění“. Ustanovení § 56 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách dále upravuje další možné požadavky zadavatele k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na dodávky. Ustanovení § 56 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách pak upravuje možnost zadavatele požadovat různé informace k prokátechnických kvalifikačních zání splnění předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na služby, mimo jiné i „seznam významných služeb poskytnutých dodavatelem v posledních 3 letech a v případě oblasti obrany nebo bezpečnosti v posledních 5 letech s uvedením jejich rozsahu a doby poskytnutí“. Podobně § 56 odst. 3 zákona o ve-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
řejných zakázkách upravuje možnost zadavatele požadovat k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů dodavatele pro plnění veřejné zakázky na stavební práce „seznam stavebních prací provedených dodavatelem za posledních 5 let a osvědčení objednatelů o řádném plnění nejvýznamnějších z těchto stavebních prací“. Podle § 56 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách je veřejný zadavatel „oprávněn požadovat prokázání splnění jednoho či více technických kvalifikačních předpokladů uvedených v odstavcích 1 až 3. Spočívá-li veřejná zakázka v plnění odpovídajícím více druhům veřejných zakázek podle § 8 až § 10, je veřejný zadavatel oprávněn požadovat prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů uvedených v odstavcích 1 až 3 v přiměřeném rozsahu pro každý druh zvlášť.“
Výše uvedená ustanovení zákona o veřejných zakázkách jsou příkladem, kdy je na uvážení zadavatele, jaké a jak podrobné podmínky účasti na veřejné zakázce nastaví. V souladu s výše uvedeným však požadavky k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů musí být přípustné a i samotný důvod jejich vyžadování musí být v souladu se základními zásadami upravenými v § 6 zákona o veřejných zakázkách, podle kterých je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Stanovení minimální úrovně předpokladů musí navíc odpovídat druhu, rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky (§ 56 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách) a také s ním musí důvodně souviset (§ 50 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách). Naplnění těchto zásad směřuje k cíli samotného zákona, a to zajištění rovného konkurenčního prostředí při nakládání s veřejnými prostředky. Zásada zákazu diskriminace tak společně s ostatními základními zásadami (transparentnosti, rovného zacházení) prochází skrze celou zákonnou úpravu a nutně se musí odrazit v každém vnějším výstupu zadavatele. Pouhý požadavek na dodržování uvedených zásad by však byl v rámci bezbřehého a ničím neregulovaného procesu prakticky nekontrolovatelný,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
a tedy neprosaditelný. Z tohoto důvodu zákon o veřejných zakázkách obsahuje kromě základních zásad také soubor relativně podrobných ustanovení neponechávajících prostor pro úvahu zadavatele a upravujících samotný proces zadávání veřejných zakázek. Vedle toho zákon o veřejných zakázkách obsahuje ustanovení poskytující zadavateli možnost klást na dodavatele konkrétní požadavky. S ohledem na individuální povahu každé zakázky je pak zadavateli ponechána velká míra volnosti. Zadavatel může např. v technických podmínkách nebo v kvalifikačních požadavcích stanovit konkrétní požadavky, bez jejichž splnění se dodavatel nemůže o veřejnou zakázku úspěšně ucházet. Jejich stanovením tak přímo ovlivňuje okruh možných dodavatelů. Z tohoto důvodu je zapotřebí k počtu a míře takových požadavků přistupovat striktně v duchu výše uvedených zásad (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, čj. 5 Afs 78/2010-186, ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 66/2012-64, a ze dne 27. 6. 2013, čj. 1 Afs 20/2013-47).
Co se týče konkrétních požadavků na dodavatele, úprava v zákoně o veřejných zakázkách umožňuje zadavateli zvolit si z nich takové, které považuje ve vztahu k předmětu zakázky za nezbytné. Protože se jedná převážně o ustanovení ponechávající zadavateli prostor pro úvahu, musí být potřeba takového požadavku odůvodnitelná. To znamená, že čím podrobnější a přísnější požadavky zadavatel zvolí, tím vyšší nároky budou kladeny na jejich odůvodnění.
Případná diskriminace dodavatelů stanovením kvalifikačních a technických požadavků tak může spočívat v tom, že zadavatel zvolí takový požadavek, který nebude odůvodněný (nebude s požadovaným plněním souviset), nebo který bude nepřiměřený (bude potřeby veřejné zakázky zjevně přesahovat). Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svůj rozsudek ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 Afs 20/2008-152, č. 1771/2009 Sb. NSS, v němž na základě podrobné argumentace dospěl k závěru, že „za skrytou formu nepřípustné diskriminace v zadávacích řízeních je třeba považovat i takový postup, pokud zadavatel
znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nastavením takových technických kvalifikačních předpokladů, které jsou zjevně nepřiměřené ve vztahu k velikosti, složitosti a technické náročnosti konkrétní veřejné zakázky, v důsledku čehož je zřejmé, že zakázku mohou splnit toliko někteří z dodavatelů (potenciálních uchazečů), jež by jinak byli bývali k plnění předmětu veřejné zakázky objektivně způsobilými. Někteří z dodavatelů totiž mají v takovém případě a priori znemožněnu účast v zadávacím řízení, byť by předmět veřejné zakázky mohli realizovat stejně úspěšně jako dodavatelé ostatní. Tím se znemožňuje dosažení cíle zákona o veřejných zakázkách, tedy zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli.“
Vedle výše uvedeného by mohl diskriminační postup zadavatele spočívat i ve stanovení technického nebo kvalifikačního požadavku takovým způsobem, který podstatně ovlivní výběr nejvhodnější nabídky, například zkrácením či prodloužením období dodavatelem realizovaných zakázek. Okruh zájemců může být takto zkrácen například o ty dodavatele, kteří nerealizovali významnější dodávky například v období posledních 12 měsíců, jak je tomu v posuzované věci.
Shodně s krajským soudem a se žalovaným má Nejvyšší správní soud za to, že lhůta „v posledních 3 letech“ je stanovena jako fixní a neumožňuje svoje zkrácení. Stěžovatelka nemusela požadovat předložení seznamu realizovaných dodávek podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Pokud tak ovšem učinila, byla vázána zákonným rozsahem tohoto požadavku. Stanovení fixní tříleté, respektive pětileté délky období, za které dodavatelé prokazují realizované významné dodávky, pokud zadavatel zvolí tento požadavek, opodstatňuje zájem zákonodárce na zamezení možné diskriminace dodavatelů v tomto směru. Zákonodárce stanovením fixní lhůty vyjádřil domněnku, že realizaci významných dodávek kdykoliv v průběhu posledních tří let je nutno považovat za relevantní ve vztahu k poptávané dodávce. Nelze proto vyloučit například takového dodavatele, který ne-
realizoval jedinou významnou dodávku v průběhu posledního roku či dvou let. Pokud by měla být stanovená tříletá lhůta pouze maximální hranicí, pak by ztrácela na významu, podobně jako ostatní obdobně stanovené lhůty v § 56 zákona o veřejných zakázkách. Jejich cílem je naopak zakotvit určitý, přesně vyjádřený standard požadavků kladených na dodavatele ve veřejné zakázce, v souladu se základními zásadami upravenými v § 6 zákona o veřejných zakázkách. Tímto postupem nedochází ke zvýhodnění dodavatelů, kteří realizovali významné zakázky před delší dobou, ale k postavení dodavatelů, kteří realizovali zakázky v určitém období, na roveň. Tudíž stanovení fixní délky období v § 56 odst. 1 písm. a) přispívá k omezení možné diskriminace dodavatelů a zvýšení jejich právní jistoty. Tomu odpovídá i stanovení odlišné délky období pro prokazování realizace významných dodávek z oblasti obrany nebo bezpečnosti. Pětiletá fixní lhůta zde odpovídá specifikům dané oblasti, kdy lze předpokládat menší počet realizovaných zakázek, přičemž každá z nich je podstatná pro posouzení kvalifikačních předpokladů dodavatele.
Výše uvedené je možno srovnat s úpravou prokazování ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů, u níž zákonodárce v § 55 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách jasně jazykově odlišil situaci, kdy je po dodavateli požadován údaj o jeho celkovém obratu. Podle tohoto ustanovení tak může veřejný zadavatel požadovat předložení údaje o celkovém obratu dodavatele zjištěném podle zvláštních právních předpisů, popřípadě obrat dosažený dodavatelem s ohledem na předmět veřejné zakázky, „a to nejvýše za poslední 3 účetní období; jestliže dodavatel vznikl později nebo prokazatelně zahájil činnost vztahující se k předmětu veřejné zakázky později, postačí, předloží-li údaje o svém obratu za všechna účetní období od svého vzniku nebo od zahájení příslušné činnosti“. Absenci podobného ustanovení v § 56 zákona o veřejných zakázkách přitom nelze omlouvat pochybením zákonodárce. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že úprava délky období v jednotlivých ustanoveních § 56 zákona o veřejných zakázkách
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
byla převzata z článku 48 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. Způsobilost hospodářských subjektů se podle výše uvedeného ustanovení posuzuje „seznamem hlavních uskutečněných dodávek nebo hlavních služeb poskytnutých v posledních třech letech“, resp. „seznamem stavebních prací provedených za posledních pět let“. Odlišně od toho článek 47 směrnice 2004/18/ES stanoví v odst. 1 písm. c), že veřejný zadavatel může od zájemců nebo uchazečů zejména vyžadovat, aby prokázali hospodářské a finanční schopnosti výkazem celkového obratu podniku a případně obratu v oblasti, která se týká veřejné zakázky, za nejvýše tři poslední účetní období. I v tomto případě bližší specifikace požadavku přispívá podle zdejšího soudu k dodržení zásady transparentnosti a rovného zacházení, neboť snižuje možné zbytečné zatížení dodavatelů nadbytečnými požadavky. Vychází přitom z domněnky, že maximální tříleté období, za které je dokládán obrat dodavatelů, je postačující pro zhodnocení nabídky.
Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne
10. 5. 2012, Nizozemsko proti Komisi, C-368/10, vyjádřil závěr, že výčet možných požadavků stanovených v článku 48 směrnice 2004/18/ES je taxativní. Viz bod 105 odůvodnění: „Jak plyne z jeho odstavců 1 a 6, článek 48 směrnice 2004/18 provádí taxativní výčet prvků, na jejichž základě může veřejný zadavatel hodnotit a ověřovat technickou a odbornou způsobilost uchazečů. Kromě toho její čl. 44 odst. 2 sice opravňuje veřejné zadavatele stanovit minimální úrovně způsobilostí, které uchazeč musí splnit k tomu, aby byla jeho nabídka zohledněna pro účely zadání zakázky, tyto úrovně však mohou být podle prvního pododstavce posledně uvedeného ustanovení stanoveny pouze s odkazem na prvky, které jsou uvedeny v článku 48, pokud jde o technickou a odbornou způsobilost.“ V rozporu s článkem 48 směrnice 2004/18/ES bude stanovení takových požadavků, které této taxativní úpravě (resp. úpravě v § 56 zákona o veřejných zakázkách) neodpovídají. Úvahy o omezeném výběru zadavatelů potvrdil
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 10. 2012, Észak-dunántúli Környezetvédelmi és Vízügyi Igazgatóság (Édukövízig) a Hochtief Construction AG Magyarországi Fióktelepe proti Közbeszerzések Tanácsa Közbeszerzési Döntĺbizottság, C-218/11: „Pokud jde o výběr těchto údajů, ponechává článek 47 směrnice 2004/18 zadavatelům dosti velkou volnost. Na rozdíl od článku 48 této směrnice, který se zabývá technickou a odbornou způsobilostí a který stanoví uzavřený systém, jenž omezuje způsoby posuzování a zkoumání, které mají uvedení zadavatelé k dispozici, a tudíž jejich možnosti formulovat požadavky (co se týče obdobných ustanovení směrnic předcházejících směrnici 2004/18, viz rozsudek ze dne 10. 2. 1982, Transporoute et travaux, 76/81, Recueil, s. 417, body 8 až 10 a 15)“.
Výše uvedené závěry o fixní povaze stanovené lhůty v § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách stěžovatelka v kasační stížnosti nerozporuje nad rámec konstatování, že smyslem kvalifikačních předpokladů je zajistit, aby nabídku podávali uchazeči způsobilí ke splnění veřejné zakázky. Takový závěr je jistě správný a odráží se v něm právě již zmíněné zásady zadávání veřejných zakázek, kdy veřejní zadavatelé jednají s hospodářskými subjekty na základě zásad rovnosti a zákazu diskriminace a postupují transparentním způsobem. Ovšem je třeba zdůraznit, že stanovení fixní lhůty předchází potřebu zadavatele upravovat dostupné požadavky v neomezené šíři, neboť zároveň chrání i dodavatele, aby nedošlo k jejich omezení. Požadavky na dodavatele proto musí zadavatel stanovit „na míru“ konkrétní veřejné zakázce, ovšem způsobilost uchazečů nemůže posuzovat odlišně od stanovených fixních lhůt v § 56 zákona o veřejných zakázkách. Jestliže tedy stěžovatelka požadovala předložit seznam minimálně pěti odběratelů, v jejichž prospěch uchazeči uskutečnili dodávky šicích materiálů v průběhu posledních 12 měsíců v minimálním objemu 1 mil. Kč, zkrátila tím v rozporu se zákonem období, za které jsou uchazeči povinni doložit seznam významných dodávek, ze tří na jeden rok. V tomto směru jsou proto kasační námitky stěžovatelky nedůvodné. (...)
k § 7 odst. 1 písm. a) a písm. d) a § 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění zákonů č. 478/2001 Sb. a č. 320/2002 Sb.
I. Přidělení registrační značky silničnímu motorovému vozidlu a vydání tabulky s přidělenou registrační značkou jsou dva samostatné dílčí úkony registrace silničního vozidla [§ 7 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích].
II. Při dočasném vyřazení motorového vozidla z registru silničních vozidel zůstává vozidlo i nadále registrováno a po ukončení režimu dočasného vyřazení obecní úřad obce s rozšířenou působností pouze vrátí vlastníkovi vozidla vedle dalších tabulku s přidělenou registrační značkou. Okolnost, že tabulky byly fyzicky zlikvidovány (sešrotovány), nemá za následek ztrátu (pozbytí) přidělené registrační značky (§ 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2013, čj. 17 A 74/2011-77)
Věc: JUDr. David S. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje o uložení pokuty a zákaz činnos-
3021 Doprava: registrace silničních vozidel
ti řízení motorových vozidel.
Žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 11. 1. 2011 uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. a) bodu 1 a § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v souvislosti s porušením § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a z přestupku dle § 83 odst. 1 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb. v souvislosti s porušením § 38 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Přestupků se měl dopustit tím, že dne 15. 8. 2010 řídil motorové vozidlo, na kterém byla osazena registrační značka, která byla přidělena jinému vozidlu. Uvedené motorové vozidlo řídil, ačkoliv bylo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a to z důvodu absence technické kontroly, kdy bylo dne
10. 5. 2012, Nizozemsko proti Komisi, C-368/10, vyjádřil závěr, že výčet možných požadavků stanovených v článku 48 směrnice 2004/18/ES je taxativní. Viz bod 105 odůvodnění: „Jak plyne z jeho odstavců 1 a 6, článek 48 směrnice 2004/18 provádí taxativní výčet prvků, na jejichž základě může veřejný zadavatel hodnotit a ověřovat technickou a odbornou způsobilost uchazečů. Kromě toho její čl. 44 odst. 2 sice opravňuje veřejné zadavatele stanovit minimální úrovně způsobilostí, které uchazeč musí splnit k tomu, aby byla jeho nabídka zohledněna pro účely zadání zakázky, tyto úrovně však mohou být podle prvního pododstavce posledně uvedeného ustanovení stanoveny pouze s odkazem na prvky, které jsou uvedeny v článku 48, pokud jde o technickou a odbornou způsobilost.“ V rozporu s článkem 48 směrnice 2004/18/ES bude stanovení takových požadavků, které této taxativní úpravě (resp. úpravě v § 56 zákona o veřejných zakázkách) neodpovídají. Úvahy o omezeném výběru zadavatelů potvrdil
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 10. 2012, Észak-dunántúli Környezetvédelmi és Vízügyi Igazgatóság (Édukövízig) a Hochtief Construction AG Magyarországi Fióktelepe proti Közbeszerzések Tanácsa Közbeszerzési Döntĺbizottság, C-218/11: „Pokud jde o výběr těchto údajů, ponechává článek 47 směrnice 2004/18 zadavatelům dosti velkou volnost. Na rozdíl od článku 48 této směrnice, který se zabývá technickou a odbornou způsobilostí a který stanoví uzavřený systém, jenž omezuje způsoby posuzování a zkoumání, které mají uvedení zadavatelé k dispozici, a tudíž jejich možnosti formulovat požadavky (co se týče obdobných ustanovení směrnic předcházejících směrnici 2004/18, viz rozsudek ze dne 10. 2. 1982, Transporoute et travaux, 76/81, Recueil, s. 417, body 8 až 10 a 15)“.
Výše uvedené závěry o fixní povaze stanovené lhůty v § 56 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách stěžovatelka v kasační stížnosti nerozporuje nad rámec konstatování, že smyslem kvalifikačních předpokladů je zajistit, aby nabídku podávali uchazeči způsobilí ke splnění veřejné zakázky. Takový závěr je jistě správný a odráží se v něm právě již zmíněné zásady zadávání veřejných zakázek, kdy veřejní zadavatelé jednají s hospodářskými subjekty na základě zásad rovnosti a zákazu diskriminace a postupují transparentním způsobem. Ovšem je třeba zdůraznit, že stanovení fixní lhůty předchází potřebu zadavatele upravovat dostupné požadavky v neomezené šíři, neboť zároveň chrání i dodavatele, aby nedošlo k jejich omezení. Požadavky na dodavatele proto musí zadavatel stanovit „na míru“ konkrétní veřejné zakázce, ovšem způsobilost uchazečů nemůže posuzovat odlišně od stanovených fixních lhůt v § 56 zákona o veřejných zakázkách. Jestliže tedy stěžovatelka požadovala předložit seznam minimálně pěti odběratelů, v jejichž prospěch uchazeči uskutečnili dodávky šicích materiálů v průběhu posledních 12 měsíců v minimálním objemu 1 mil. Kč, zkrátila tím v rozporu se zákonem období, za které jsou uchazeči povinni doložit seznam významných dodávek, ze tří na jeden rok. V tomto směru jsou proto kasační námitky stěžovatelky nedůvodné. (...)
k § 7 odst. 1 písm. a) a písm. d) a § 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění zákonů č. 478/2001 Sb. a č. 320/2002 Sb.
I. Přidělení registrační značky silničnímu motorovému vozidlu a vydání tabulky s přidělenou registrační značkou jsou dva samostatné dílčí úkony registrace silničního vozidla [§ 7 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích].
II. Při dočasném vyřazení motorového vozidla z registru silničních vozidel zůstává vozidlo i nadále registrováno a po ukončení režimu dočasného vyřazení obecní úřad obce s rozšířenou působností pouze vrátí vlastníkovi vozidla vedle dalších tabulku s přidělenou registrační značkou. Okolnost, že tabulky byly fyzicky zlikvidovány (sešrotovány), nemá za následek ztrátu (pozbytí) přidělené registrační značky (§ 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2013, čj. 17 A 74/2011-77)
Věc: JUDr. David S. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje o uložení pokuty a zákaz činnos-
3021 Doprava: registrace silničních vozidel
ti řízení motorových vozidel.
Žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 11. 1. 2011 uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. a) bodu 1 a § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v souvislosti s porušením § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a z přestupku dle § 83 odst. 1 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb. v souvislosti s porušením § 38 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Přestupků se měl dopustit tím, že dne 15. 8. 2010 řídil motorové vozidlo, na kterém byla osazena registrační značka, která byla přidělena jinému vozidlu. Uvedené motorové vozidlo řídil, ačkoliv bylo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a to z důvodu absence technické kontroly, kdy bylo dne
23. 6. 2010 dočasně vyřazeno z provozu. Za přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 7 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.
Žalobce podal proti rozhodnutí magistrátu odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 6. 2011 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni, v níž namítal, že se neztotožnil se závěrem žalovaného že „v každém případě, kdy je na vozidle umístěna jakákoli tabulka registrační značky, která tomuto konkrétnímu vozidlu přidělena nebyla, je předmětná skutková podstata přestupku naplněna, neboť každá užitá registrační značka je nutně jiná, než která byla vozidlu přidělena“. Podle žalobce je naprosto zřejmé, že takovému výkladu neodpovídalo znění § 22 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o přestupcích zrušeného novelou č. 133/2011 Sb.
Dotčené ustanovení uvádělo, že „[p]řestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu se zvláštním právním předpisem není umístěna tabulka státní poznávací značky (registrační značky) nebo je umístěna jiná tabulka státní poznávací
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
značky (registrační značky), než která byla vozidlu přidělena“.
Výkladu, který zastával žalovaný, nasvědčuje až stávající znění upravené v § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb. (vložené novelou č. 133/2011 Sb.) a které zní následovně: „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem není umístěna tabulka státní poznávací značky (dále jen ,registrační značka‘) nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena“.
Žalobce uznal, že vozidlo, které bylo v polopřevodu a především bez platné STK, vůbec nemělo na silnicích co dělat, v tomto ohledu žalobce svoji odpovědnost za přestupkové jednání připouští, na druhou stranu jestliže z veřejné listiny osvědčení o registraci vozidla (z velkého technického průkazu) vyplývalo, že původní registrační značky byly sešrotovány dne 23. 6. 2010, pak vozidlu – pro fyzickou neexistenci registračních značek – žádné registrační značky nemohly být přiděleny a v tomto ohledu je i vadný výpis z databáze centrální evidence vozidel, neboť registrační značka nemohla být platná i v době 23. 6. 2010 – 6. 9. 2010, nýbrž jen do 23. 6. 2010, kdy tyto registrační značky byly dle úředního záznamu ve veřejné listině skartovány, tedy zanikla jejich fyzická existence. Žalovaný se rovněž ztotožnil s žalobcovým tvrzením, že „v předmětnou dobu (tj. od 23. 6. 2010 do 6. 9. 2010) skutečně nebyly vozidlu Honda Prelude žádné registrační značky fakticky přiděleny“. To podle žalobce nasvědčuje tomu, že i žalovaný bez ohledu na zásadu in dubio pro reo, která tímto rozhodnutím byla flagrantně ignorována, „mermomocí“ usiloval o subsumpci žalobcova jednání pod § 22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích, ačkoliv takové hodnocení vylučovala důkazní situace i znění zákona.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že trvá na tom, že se žalobce předmětného přestupku dopustil. Z § 22 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o přestupcích vyplývá, že zájmem chráněným tímto ustanovením je to, aby na vozidlech řízených na pozemních komunika-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
cích byly umístěny registrační značky, které byly vozidlu přiděleny. Je tedy zřejmé, že tohoto přestupku se dopustí ten, kdo řídí vozidlo bez tabulky registrační značky, tak i ten, kdo řídí vozidlo, na němž je umístěna registrační značka, která vozidlu neodpovídá. Žalovaný neshledal logický důvod, pro který by z tohoto ustanovení byla vyňata vozidla, která nejsou registrována. Řízení takového vozidla bez registrační značky či s nesprávnou registrační značkou je totiž srovnatelně společensky nebezpečné jako řízení vozidla neregistrovaného. Jestliže je vozidlo neregistrované, a tedy mu nebyly přiděleny registrační značky, pak každá registrační značka umístěná na vozidle bude „jinou“, než která byla vozidlu přidělena. Z textu § 22 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o přestupcích tak dle názoru žalovaného nevyplývá, že by vozidlo muselo být registrováno a že by mu musela být přidělena registrační značka. K novele zákona o přestupcích a zákona o silničním provozu provedené zákonem č. 133/2011 Sb. vyslovil názor, že § 22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích je ekvivalentní s § 125c odst. 1 písm. a) bodem 1 zákona o silničním provozu. Došlo sice k drobné změně textu skutkové podstaty přestupku, nedošlo však ke změně jeho obsahu.
Krajský soud v Plzni žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Při posouzení opodstatněnosti včas uplatněných žalobních bodů soud vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky řízení není žádného sporu o skutkových okolnostech. Žalobce nepopírá, že se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozhodnutí.
Odmítá však rozhodně (a to je stěžejní výtka) kvalifikaci skutku podle § 22 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o přestupcích z důvodů výše sumarizovaných v odůvodnění tohoto rozsudku (viz s. 2 a 3). Základem jeho právního názoru je premisa, že v době spáchání přestupku nebyla vozidlu žalobcem řízenému přidělena žádná registrační značka. (...)
Premisa, že v době spáchání přestupku nebyla vozidlu žalobcem řízenému přidělena žádná registrační značka, není správná a odporuje platné právní úpravě.
Právní úpravu registru a registrace silničního vozidla obsahuje zákon č. 56/2001 Sb. v části druhé.
Podle § 4 odst. 4 písm. c) citovaného zákona se do registru silničních vozidel mimo jiné zapisuje „státní poznávací značka silničního motorového vozidla a přípojného vozidla (dále jen ,registrační značka‘), datum přidělení a odebrání registrační značky“.
Podle § 7 odst. 1 téhož zákona „[o]becní úřad obce s rozšířenou působností při registraci silničního vozidla a) přidělí silničnímu motorovému vozidlu a přípojnému vozidlu registrační značku, [...] d) vydá tabulku s přidělenou registrační značkou“.
Podle § 13 odst. 2 až 4 stejného zákona se při trvalém a dočasném vyřazení vozidla z registru silničních vozidel postupuje následovně: „(2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností trvale vyřadí vozidlo z registru na žádost jeho vlastníka. Tuto skutečnost vyznačí v technickém průkazu vozidla a v registru silničních vozidel. Se žádostí o trvalé vyřazení vozidla z registru silničních vozidel předloží vlastník motorového vozidla potvrzení o převzetí autovraku vystavené provozovatelem zařízení ke sběru autovraků podle zvláštního právního předpisu. Vlastník vozidla přitom odevzdá tabulky s přidělenou registrační značkou. Jedná-li se o žádost o trvalé vyřazení vozidla z registru silničních vozidel podle odstavce 1 písm. a), je vlastník motorového a přípojného vozidla povinen doložit způsob jeho zániku nebo jejich dalšího využití. (3) Obecní úřad obce s rozšířenou působností dočasně vyřadí vozidlo z registru na žádost vlastníka motorového vozidla a přípojného vozidla. Doba dočasného vyřazení vozidla z registru nesmí přesáhnout 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Obecní úřad obce s rozšířenou působností v odůvodněných případech dobu dočasného vyřazení vozidla z registru na žádost vlastníka motorového vozidla a přípojného vozidla prodlouží. Doba dalšího prodloužení nesmí přesáhnout 6 měsíců od uplynutí předešlé doby dočasného vyřazení. Vlastník vozidla je v takovém případě povinen spolu se žádostí odevzdat obecnímu úřadu obce
s rozšířenou působností osvědčení o registraci vozidla, tabulku s přidělenou registrační značkou, paměťovou kartu vozidla, pokud byla vydána, a předložit technický průkaz vozidla k vyznačení záznamu o jeho dočasném vyřazení z provozu na pozemních komunikacích. Obecní úřad obce s rozšířenou působností zapíše do registru silničních vozidel údaj o počátku doby, během níž je vozidlo dočasně vyřazeno z provozu na pozemních komunikacích. (4) Obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost vlastníka silničního vozidla ukončí režim dočasného vyřazení motorového vozidla nebo přípojného vozidla z registru silničních vozidel. Vlastník vozidla je povinen k žádosti přiložit doklady o splnění podmínek pro provoz vozidla na pozemních komunikacích. Obecní úřad obce s rozšířenou působností pak vlastníkovi vozidla vrátí osvědčení o registraci vozidla a tabulku s přidělenou registrační značkou a tyto skutečnosti vyznačí v technickém průkazu vozidla a v registru silničních vozidel.“ (zvýraznění doplnil soud).
Z předestřené právní úpravy nutno zaprvé dovodit, že přidělení registrační značky silničnímu motorovému vozidlu a vydání tabulky s přidělenou registrační značkou jsou dva samostatné dílčí úkony registrace silničního vozidla; zadruhé to, že při dočasném vyřazení motorového vozidla z registru silničních vozidel zůstává vozidlo i nadále registrováno a po ukončení režimu dočasného vyřazení obecní úřad obce s rozšířenou působností pouze vrátí vlastníkovi vozidla vedle dalších tabulku s přidělenou registrační značkou. Okolnost, že tabulky byly sešrotovány, nemá za následek ztrátu (pozbytí) přidělené registrační značky.
Správnosti uvedeného závěru nasvědčuje i vyhláška č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, která provádí některá ustanovení zákona č. 56/2001 Sb. Podle § 3 odst. 3 této vyhlášky „[v] registru silničních vozidel jsou vedeny a uchovávány veškeré údaje k vozidlu, jeho vlastníkovi a provozovateli po celou dobu, kdy je vozidlo registrováno. V případě, že je vozidlo na základě žádosti jeho vlastníka z registru dočasně vyřazeno, přesouvají se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
Akciová společnost Krajská zdravotní proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dodat, že správní orgán nebyl povinen provádět žádné další dokazování ohledně předmětné stavby, jak se mylně domnívá žalobkyně. Ustanovení § 127 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 totiž výslovně stanoví, že rozhodnutí, kterým stavební úřad změnu v užívání stavby zakáže, je prvním úkonem v řízení. V souladu s tímto ustanovením správní orgán při posouzení věci samé vycházel toliko z údajů obsažených v oznámení změny v užívání stavby a jejích příloh. Neobstojí tak námitka, že správní orgán v rozporu s § 3 správního řádu v řízení nedostatečně zjistil skutkový stav věci.