znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Rozhodnutí vydané dle $ 46 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je pravomocné až po uplynutí lhůty stanovené v $ 48 odst. 5 téhož zákona. Do této doby není možné hovořit o poslední známé daňové povinnosti daňového subjektu, neboť daň ještě nebyla pravomocně stano- vena rozhodnutím správce daně. Zjistí-li v této lhůtě daňový subjekt, že je- ho daňová povinnost měla být nižší, než jak ji deklaroval v daňovém při- znání, nemůže využít institutu dodatečného daňového přiznání, ale může využít řádného opravného prostředku, tedy odvolání..
znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Rozhodnutí vydané dle $ 46 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je pravomocné až po uplynutí lhůty stanovené v $ 48 odst. 5 téhož zákona. Do této doby není možné hovořit o poslední známé daňové povinnosti daňového subjektu, neboť daň ještě nebyla pravomocně stano- vena rozhodnutím správce daně. Zjistí-li v této lhůtě daňový subjekt, že je- ho daňová povinnost měla být nižší, než jak ji deklaroval v daňovém při- znání, nemůže využít institutu dodatečného daňového přiznání, ale může využít řádného opravného prostředku, tedy odvolání..
Pro vlastní rozhodnutí ve věci je klí- čovým výklad ustanovení $ 46 odst. 5 d. ř. ve spojení s $ 48 odst. 1 téhož záko- na. První ustanovení konstruuje tzv. fik- tivní vyměření daně, kdy v případě, že jsou splněny zákonem stanovené pod- mínky, nemusí správce daně daňovému subjektu sdělovat výsledek vyměření da- ně, přičemž je za den vyměření daně a za den doručení rozhodnutí považován po- slední den lhůty pro podání daňového přiznání. Druhé pak stanoví podmínky, za kterých je možné se odvolat proti sta- novení daňového základu a daně či proti jiným rozhodnutím. Z dikce ustanovení $ 48 odst. 1 d. ř. je tedy zřejmé, že pro to, aby se mohl daňový subjekt v dané věci 396 odvolat proti rozhodnutí správce daně, musí být kumulativně splněny tyto pod- mínky: musí se jednat o rozhodnutí, kte- rým byl stanoven daňový základ a daň, a daňový subjekt se nesmí práva se odvo- lat vzdát. Z $ 46 odst. 5 d. ř. vyplývá, že se jedná o rozhodnutí, kterým je stanoven daňový základ a daň, a ze správního spisu není patrné, že by se daňový subjekt vzdal práva odvolání proti tomuto rozhodnutí. Lze tedy konstatovat, že i proti tomuto ty- pu daňového rozhodnutí je možno podat v daňovém řízení odvolání. Jestliže krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nebyl příjemcem rozhodnutí, neboť se jednalo o fiktivní platební výměr, nelze s tímto názorem souhlasit. V této souvis- losti je nutno zdůraznit, že existence tzv. fiktivního rozhodnutí dle $ 46 odst. 5 d. ř. je v daňovém řízení odůvodněna zejmé- na hospodárností řízení, což však nezna- mená, že by tato hospodárnost mohla jít k tíži daňového subjektu. Proto je nutné konstatovat, že ustanovení $ 46 odst. 5 d. ř. konstruuje nejenom fikci rozhodnutí o konkludentním vyměření daně, nýbrž i fikci vyměření daně a především fikci doručení tohoto rozhodnutí, když je sta- noveno, že „za den doručení tohoto roz- hodnutí daňovému subjektu se považu- je poslední. den. lhůty pro podání daňového přiznání“. Ze zákonné dikce je tedy zřejmé, že i toto rozhodnutí má svého příjemce ve smyslu $ 48 odst. 1 d. ř. Stěžovatel měl tedy možnost podat proti uvedenému rozhodnutí odvolání, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, který ná- sleduje po dni doručení rozhodnutí ($ 48 odst. 5 věta prvá d. ř.), tedy od dne, který následuje po posledním dni lhůty k podání daňového přiznání. Jestliže da- ňový subjekt splní tuto podmínku, spo- lečně s dalšími náležitostmi stanovený- mi daňovým řádem, je správce daně, případně správní orgán, povinen roz- hodnout o takovém podání postupem dle $ 49 či $ 50 téhož zákona. Nejvyšší správní soud dále v této sou- vislosti považuje za vhodné zdůraznit, že rozhodnutí vydané dle $ 46 odst. 5 d. ř. je pravomocné až po uplynutí lhůty sta- novené v $ 48 odst. 5 téhož zákona. Do této doby není možné hovořit o posled- ní známé daňové povinnosti daňového subjektu, neboť ještě nedošlo k pravo- mocnému stanovení daně správcem da- ně. Stěžovatel tedy v souzené věci po zjištění, že jeho daňová povinnost měla být nižší, než jak ji deklaroval v daňovém přiznání, nemohl využít institutu doda- tečného daňového přiznání, protože rozhodnutí vydané dle $ 46 odst. 5 d. ř. nebylo v době podání odvolání pravo- mocné. Proto postupoval zcela v soula- du se zákonem, když podal řádný oprav- ný prostředek, tedy odvolání. Pokud krajský soud v projednávané sporné věci vycházel z právního názoru, že podmínky stanovené ustanovením $48 d. ř. pro po- dání odvolání nebyly splněny a že stěžo- vatel měl použít dodatečného daňového přiznání, jednalo se o právní názor, který je v rozporu s právní úpravou. Proto je rozhodnutí opírající se o výše uvedený názor stiženo vadou. . 840 s. Daň z příjmů: poplatníci daně; zajištění daně Daňové řízení: povinnost mlčenlivosti správce daně k $ 2 odst. 3, $ 24 odst. 1 a $ 38e zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1999 k $ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též * „daňový řád“, „d. ř.“) I. Osoby ukrajinské státní příslušnosti podnikající v roce 1999 v České republice nemohly být posuzovány jako poplatníci podle $ 2 odst. 3 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, na základě mezinárodní smlouvy, neboť ta se tehdy na podnikatelskou činnost nevztahovala. II. Pokud dodatečný platební výměr ukládá plátci odvést zajištěnou daň podle $ 38e zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v jiné výši, než jak byla zjištěna při daňové kontrole, a to na základě dalších zjištění, je prá- vem daňového subjektu být s nimi seznámen. To nemůže správce daně od- mítnout s poukazem na povinnost mlčenlivosti, neboť tu nelze porušit sdě- lením, za které subjekty je plátce povinen zajištění provést.
Zemědělské družstvo H. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.