a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provo- zem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění zákonů č. 478/2001 Sb., č. 320/2002 Sb. a č. 103/2004 Sb.» L Pro vznik a trvání daňové povinnosti k dani silniční u vozidel s největší povo- lenou hmotností alespoň 12 tun, určených výlučně k přepravě nákladů a registrova- ných v České republice, je irelevantní, zda jde o vozidla „určená k podnikání“ nebo o vozidla „používaná k podnikání“; tato vozidla jsou předmětem daně silniční vždy ($ 2 odst. 1 věta druhá zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční).
II. Skutečností rozhodnou pro zánik povinnosti k dani silniční ($ 8 odst. 2 záko- na č. 16/1993 Sb., o dani silniční) je mimo jiné i „neexistence“ uvedeného vozidla, které je registrováno a provozováno v České republice. K tomu postačí, pokud toto vozidlo bude vyřazeno, bez ohledu na to, zda dočasně nebo trvale, rozhodnutím pří- slušného orgánu z registru silničních vozidel ($ 13 zákona č. 56/2001 Sb., o podmín- kách provozu vozidel na pozemních komunikacích). Rozhodnou skutečností však není okolnost, pokud poplatník daně sám fakticky neprovozuje dotčené vozidlo v průběhu zdaňovacího období, např. pro technickou závadu, resp. dočasnou ne- způsobilost k provozu.
C.) V prvním ze stížních bodů stěžovatel- ka namítala, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení $ 2 odst. 1 v návaznosti na $ 15 odst. 3 zákona o dani silniční, které bylo změ- něno zákonem č. 635/2004 Sb. s účinností od 16. 1.2005. Podle $ 2 odst. 1 zákona o dani silniční předmětem daně silniční byla silniční moto- rová vozidla a jejich přípojná vozidla registro- vaná a provozovaná v České republice, byla-li používána k podnikání nebo k jiné samostat- né výdělečné činnosti nebo byla používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezalo- žených za účelem podnikání podle zvláštní- ho právního předpisu.
Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, byla předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě ná- kladů a registrovaná v České republice. Podle $ 8 odst. 1 zákona o dani silniční „vzniká daňová povinnost počínaje kalen- dářním měsícem, v němž byly splněny roz- hodné skutečnosti uvedené v f 2 odst.
1. Po- platníci daně z těchto vozidel podávají daňové přiznání podle S 15 u místně přísluš- ného správce daně“ Podle $ 8 odst. 2 citova- ného zákona u vozidel uvedených v odst. 1 „zaniká daňová povinnost v kalendářním měsící, v němž pominuly rozhodné skuteč- nosti uvedené v f 2 odst.
1. Dojde-li však v průběhu zdaňovacího období ke změně v osobě poplatníka, zaniká daňová povin- nost původnímu poplatníkovi uplynutím kalendářního měsíce, který předchází před kalendářním měsícem vzniku daňové po- vinnosti novému poplatníkovi.“ Podle $ 15 odst. 3 zákona o dani silniční „Doplatníci, jsou-li provozovateli vozidla s nej- větší povolenou hmotností alespoň 12 t urče- ného výlučně k přepravě nákladů (f 2 odst. 1), s kterým nepodnikají, nepoužívají jej při sa- mostatné výdělečné činnosti nebo v přímé souvislosti s podnikáním (včetně pronájmu vozidla), ani vozidlo neprovozují pro cizí po- třeby, nepodávají daňové přiznání, nemají-li daňovou povinnost u dalšího vozidla“.
Zásadní v předmětné věci je otázka, zda krajský soud vyložil v souladu se zákonem $ 2 odst. 1 v návaznosti na $ 15 odst. 3 zákona o dani silniční, a to s ohledem na změnu, k níž došlo od 16. 1. 2005, tedy zda v důsledku no- velizace $ 15 odst. 3 citovaného zákona zanik- la daňová povinnost stěžovatelky u vozidel, která jsou jinak předmětem daně, pokud je stěžovatelka přestala používat k podnikání (byla-li mimo provoz), nebo tomu tak není. Především je třeba poukázat na skuteč- nost, kterou již zmínil v napadeném rozsud- ku i krajský soud, a to, že vznik a zánik daňo- vé povinnosti je upraven v $ 8 zákona o dani silniční.
Stěžovatelce vznikla daňová povin- nost podle zákona o dani silniční počínaje ka- lendářním měsícem, v němž splnila rozhodné skutečnosti uvedené v $ 2 odst. 1 citovaného zákona. Těmito skutečnostmi je jednak exis- tence vozidla, které je registrováno a provo- zováno v České republice, a jednak okolnost, že toto vozidlo je používáno k podnikání ne- bo přímé souvislosti s ním anebo k činnos- tem z nichž plynou příjmy, jež jsou předmě- tem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního práv- ního předpisu.
Podle věty druhé tohoto usta- novení, která je vůči větě prvé ve vztahu spe- ciality, však platí, že předmětem daně z příjmů jsou vždy vozidla s největší povole- nou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České re- publice, a to bez ohledu na to, zda jsou použí- vána k podnikání. Jak správně uvedl krajský soud, nebylo v předmětné věci mezi účastníky sporu o tom, že předmětná vozidla jsou vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě nákladů a že byla v rozhodném období registrovaná v České re- publice, ani že by stěžovatelce nesvědčilo po- stavení poplatníka daně silniční ve smyslu $ 4 zákona o dani silniční.
Za daného skutkového stavu proto nelze dospět k jinému právnímu závěru, než jaký dovodilo jak finanční ředitelství, tak i krajský soud, a to, že stěžovatelce vznikla daňová po- vinnost k dani silniční, když jako poplatník silniční daně splňovala zákonné skutečnosti předpokládané $ 2 odst. 1 věta druhá zákona o dani silniční. Argumentace stěžovatelky, že nejde o vozidla „určená k podnikání“ ale o vozidla „používaná k podnikání“, je proto irelevantní a zcela míjí podstatu věci, protože podle věty druhé $ 2 odst. 1 zákona o dani sil- niční se jedná o zcela nerozhodnou okolnost.
Krajský soud proto správně dovodil, že stěžo- vatelce u předmětných vozidel vznikla daňo- vá povinnost. V souladu s $ 8 odst. 2 zákona o dani sil- niční je i závěr krajského soudu, že pokud u předmětných vozidel nedošlo k jejich vyřa- zení z registru silničních vozidel, nepominu- ly rozhodné skutečnosti uvedené v $ 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nepředložila v řízení před správ- ními orgány, ani v řízení před krajským sou- dem žádný důkaz o tom, že by vozidla nebyla v průběhu roku 2005 registrovaná v České re- publice nebo že by v průběhu tohoto zdaňo- vacího období došlo ke změně v osobě po- platníka, ani že by se nejednalo o vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě nákladů.
Poukaz stěžovatelky na $ 15 odst. 3 záko- na o dani silniční rovněž není případný, pro- tože toto ustanovení nemá žádné důsledky pro vznik nebo zánik daňové povinnosti z ti- tulu zákona o dani silniční. Nejedná se totiž o hmotněprávní ustanovení, které by mělo do- pady do hmotněprávního postavení stěžovatel- ky, ale pouze o procesní ustanovení, které je lex specialis k $ 15 odst. 1, 2 citovaného zákona, ja- kož i k $ 40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků. Domněnka stěžova- telky, vyslovená již ve správním řízení o hmotněprávních dopadech tohoto ustano- vení, proto nemá žádné opodstatnění.
795 1895 Stěžovatelka však důvodně poukazovala na to, že není zcela přiléhavý názor krajského soudu o tom, že v důsledku dočasného vyřa- zení z registru silničních vozidel, již tato vo- zidla nejsou součástí registru. Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Vyřazením vozidla z tohoto regist- ru (bez ohledu na to, zda se jedná o dočasné nebo trvalé vyřazení) je totiž příslušným or- gánem podle $ 13 zák. č. 56/2001 Sb., o pod- mínkách provozu vozidel na pozemních ko- munikacích, rozhodnuto o tom, že toto vozidlo, byť může být nadále fakticky tímto orgánem evidováno (dočasné vyřazení), je vyřazeno z „registru“ Takové vozidlo pak ne- může být v souladu se zákonem provozováno na pozemních komunikacích v České repub- lice.
Pod termínem „vozidlo registrované v České republice“ je proto třeba chápat tako- vé vozidlo, které má vydanou příslušnou stát- ní poznávací značku, není vyřazeno z regist- ru a opravňuje jeho provozovatele (vlastníka) k provozu tohoto vozidla na pozemních ko- munikacích v České republice. (...) 1895 Loterie: povolení provozování výherních hracích přístrojů; pojem „sousedství“ k $ 17 odst. 11 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozděj- ších předpisů, ve znění zákona č. 148/1998 Sb. (v textu jen „zákon o loteriích“) Využila-li obec možnosti stanovit vyhláškou okruh vzdálenosti do 100 metrů od budov, v nichž nebo v jejichž sousedství není provozování výherních hracích pří- strojů povoleno (6 17 odst. 11 věta druhá zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách), je třeba při posuzování žádosti o povolení k provozování výher- ních hracích přístrojů z tohoto okruhu vycházet a respektovat ho, aniž by přitom bylo nutno dále zkoumat naplnění pojmu „sousedství“ v případě posuzovaných objektů.
Není-li vyhláška obcí přijata, je nutno vycházet z $ 17 odst. 11 věty první zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, a vždy důsledně zvažovat na- plnění pojmu „sousedství“, a to na pozadí smyslu a účelu citovaného ustanovení, ja- kož i konkrétních okolností každého případu, včetně vzájemné vzdálenosti posuzo- vaných budov; úvaha ohledně naplnění pojmu „sousedství“ je přitom limitována maximální možnou vzdáleností 100 metrů.
Společnost s ručením omezeným ČSAD Rychnov nad Kněžnou proti Finančnímu ředi- telství v Hradci Králové o daň silniční, o kasační stížnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V prvním ze stížních bodů stěžovatelka namítala, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 2 odst. 1 v návaznosti na § 15 odst. 3 zákona o dani silniční, které bylo změněno zákonem č. 635/2004 Sb. s účinností od 16. 1. 2005. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční předmětem daně silniční byla silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, byla-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti nebo byla používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, byla předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o dani silniční vzniká daňová povinnost počínaje kalendářním měsícem, v němž byly splněny rozhodné skutečnosti uvedené v § 2 odst. 1. Poplatníci daně z těchto vozidel podávají daňové přiznání podle § 15 u místně příslušného správce daně. Podle ustanovení § 8 odst. 2 citovaného zákona u vozidel uvedených v odst. 1 zaniká daňová povinnost v kalendářním měsíci, v němž pominuly rozhodné skutečnosti uvedené v § 2 odst. 1. Dojde-li však v průběhu zdaňovacího období ke změně v osobě poplatníka, zaniká daňová povinnost původnímu poplatníkovi uplynutím kalendářního měsíce, který předchází před kalendářním měsícem vzniku daňové povinnosti novému poplatníkovi.
Podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona o dani silniční poplatníci, jsou-li provozovateli vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určeného výlučně k přepravě nákladů (§ 2 odst. 1), s kterým nepodnikají, nepoužívají jej při samostatné výdělečné činnosti nebo v přímé souvislosti s podnikáním (včetně pronájmu vozidla), ani vozidlo neprovozují pro cizí potřeby, nepodávají daňové přiznání, nemají-li daňovou povinnost u dalšího vozidla. Zásadní v předmětné věci je otázka, zda krajský soud vyložil v souladu se zákonem ustanovení § 2 odst. 1 v návaznosti na § 15 odst. 3 zákona o dani silniční a to s ohledem na změnu, k níž od 16. 1. 2005, tedy, zda v důsledku novelizace § 15 odst. 3 citovaného zákona zanikla daňová povinnost stěžovatelky u vozidel, která jsou jinak předmětem daně, pokud je stěžovatelka přestala používat k podnikání (byla-li mimo provoz) nebo tomu tak není. Především je třeba poukázat na skutečnost, kterou již zmínil v napadeném rozsudku i krajský soud, a to, že vznik a zánik daňové povinnosti je upraven v ustanovení § 8 zákona o dani silniční. Stěžovatelce vznikla daňová povinnost podle zákona o dani silniční počínaje kalendářním měsícem, v němž splnila rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona. Těmito skutečnostmi je jednak existence vozidla, které je registrováno a provozováno v České republice, a jednak okolnost, že toto vozidlo je používáno k podnikání nebo přímé souvislosti s ním anebo k činnostem z nichž plynou příjmy, jež jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Podle věty druhé tohoto ustanovení, která je vůči větě prvé ve vztahu speciality, však platí, že předmětem daně z příjmů jsou vždy vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice, a to bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání. Jak správně uvedl krajský soud, nebylo v předmětné věci mezi účastníky sporu o tom, že předmětná vozidla jsou vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě nákladů a že byla v rozhodném období registrovaná v České republice, ani že by stěžovatelce nesvědčilo postavení poplatníka daně silniční ve smyslu ustanovení § 4 zákona o dani silniční. Za daného skutkového stavu proto nelze dospět k jinému právnímu závěru, než jaký dovodilo jak finanční ředitelství, tak i krajský soud, a to, že stěžovatelce vznikla daňová povinnost k dani silniční, když jako poplatník silniční daně splňovala zákonné skutečnosti předpokládané ustanovením § 2 odst. 1 věta druhá zákona o silniční dopravě. Argumentace stěžovatelky, že nejde o vozidla „určená k podnikání“, ale o vozidla „používaná k podnikání“, je proto irelevantní a zcela míjí podstatu věci, protože podle věty druhé ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční se jedná o zcela nerozhodnou okolnost. Krajský soud proto správně dovodil, že stěžovatelce u předmětných vozidel vznikla daňová povinnost. V souladu s § 8 odst. 2 zákona o dani silniční je i závěr krajského soudu, že pokud u předmětných vozidel nedošlo k jejich vyřazení z registru silničních vozidel, nepominuly rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nepředložila v řízení před správními orgány, ani v řízení před krajským soudem žádný důkaz o tom, že by vozidla nebyla v průběhu roku 2005 registrovaná v České republice nebo že by v průběhu tohoto zdaňovacího období došlo ke změně v osobě poplatníka, ani že by se nejednalo o vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 t určená výlučně k přepravě nákladů. Poukaz stěžovatelky na ustanovení § 15 odst. 3 zákona o dani silniční rovněž není případný, protože toto ustanovení nemá žádné důsledky pro vznik nebo zánik daňové povinnosti z titulu zákona o dani silniční. Nejedná se totiž o hmotněprávní ustanovení, které by mělo dopady do hmotněprávního postavení stěžovatelky, ale pouze o procesní ustanovení, které je lex specialis k ustanovení § 15 odst. 1, 2 citovaného zákona, jakož i ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Domněnka stěžovatelky, vyslovená již ve správním řízení o hmotněprávních dopadech tohoto ustanovení, proto nemá žádné opodstatnění. Stěžovatelka však důvodně poukazovala na to, že není zcela přiléhavý názor krajského soudu o tom, že v důsledku dočasného vyřazení z registru silničních vozidel, již tato vozidla nejsou součástí registru. Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Vyřazením vozidla z tohoto registru (bez ohledu na to, zda se jedná o dočasné nebo trvalé vyřazení) je totiž příslušným orgánem podle ustanovení § 13 zák. č. 56/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o tom, že toto vozidlo, byť může být nadále fakticky tímto orgánem evidováno (dočasné vyřazení), je vyřazeno z „registru“. Takové vozidlo pak nemůže být v souladu se zákonem provozováno na pozemních komunikacích v České republice. Pod termínem „vozidel registrovaných v České republice“ je proto třeba chápat takové vozidlo, které má vydanou příslušnou státní poznávací značku, není vyřazeno z registru a opravňuje jeho provozovatele (vlastníka) k provozu tohoto vozidla na pozemních komunikacích v České republice.
Odmítnout je třeba i argumentaci stěžovatelky, že jí daň byla stanovena nesprávně u vozidla SPZ 2H0 1324, neboť ho neprovozovala celý kalendářní rok. Ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. totiž brání tomu, aby stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňovala jiné skutkové důvody, než které uplatnila již před vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto k této námitce nepřihlížel. Stejně tak nepřihlížel ani k námitkám, které v kasační stížnosti stěžovatelka adresovala vůči právním závěrům správce daně, protože Nejvyšší správní soud rozhoduje o mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutím krajských soudů. Vznesené stížní námitky je proto třeba vždy výlučně směřovat proti skutkovým a právním závěrům krajského soudu, a nikoliv proti závěrům správních orgánů.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst.1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka řízení úspěch neměla a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu