č. 217/2005 Sb. a č. 575/2006 Sb. $ 31 odst. 8 a 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků“ I. Pro závěr, že konkrétní osoba (ve větším množství) „skladuje“ vybrané výrob- ky, není nutné prokázat, že o existenci těchto výrobků věděla a měla v úmyslu je uchovávat a zajišťovat před znehodnocením, odcizením apod. Za účastníka řízení vedených ve smyslu $ 42 odst. 2, 11 a 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních da- ních, tak může být považován i ten, kdo má tyto výrobky pouze v detenci, není-li zjiš- těna osoba, která by je skladovala „kvalifikovaným“ způsobem. II. V řízení 0 zajištění, propadnutí a zabrání vybraných výrobků a dopravních prostředků ($ 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) neplatí rozložení dů- kazního břemene mezi účastníka řízení a správní orgán, ve smyslu $ 31 odst. 8 a 9 zá- kona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Prokázání existence podmínek pro postup dle $ 42 zákona o spotřebních daních je tak primárně věcí celních orgánů.
č. 217/2005 Sb. a č. 575/2006 Sb. $ 31 odst. 8 a 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků“ I. Pro závěr, že konkrétní osoba (ve větším množství) „skladuje“ vybrané výrob- ky, není nutné prokázat, že o existenci těchto výrobků věděla a měla v úmyslu je uchovávat a zajišťovat před znehodnocením, odcizením apod. Za účastníka řízení vedených ve smyslu $ 42 odst. 2, 11 a 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních da- ních, tak může být považován i ten, kdo má tyto výrobky pouze v detenci, není-li zjiš- těna osoba, která by je skladovala „kvalifikovaným“ způsobem. II. V řízení 0 zajištění, propadnutí a zabrání vybraných výrobků a dopravních prostředků ($ 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) neplatí rozložení dů- kazního břemene mezi účastníka řízení a správní orgán, ve smyslu $ 31 odst. 8 a 9 zá- kona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Prokázání existence podmínek pro postup dle $ 42 zákona o spotřebních daních je tak primárně věcí celních orgánů.
Prejudikatura: č. 791/2006 Sb. NSS, č. 1700/2008 Sb. NSS a č. 1778/2009 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 134/2004 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 429/01) a č. 291/2008 Sb. (sp. zn. PL. ÚS 72/06). 2534 Správní trestání: kvalifikace správního deliktu; podnikání na kapitálovém trhu k $ 4 odst. 3 písm. a) a $ 187 písm. a) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu Pro kvalifikaci správního deliktu jako naplňujícího znaky uvedené v $ 187 písm. a) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve spojení s $ 4 odst. 3 písm. a) téhož zákona, nepostačí, když správní orgán vychází jen z prosté textace smlouvy o správě cenných papírů, neboť rozhodující skutečností je faktická činnost smluvních stran, tj. zda a jakým způsobem bylo ze smlouvy plněno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatele, kterou shledával prima vista (obdobně jako sám stěžovatel) nejistou. Jde přitom o jednu z obligatorních podmínek řízení, k jejichž případné absenci je kasační soud povinen přihlédnout i ex officio (§ 109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s.). Tyto pochybnosti se odvíjejí od posouzení, zda vůbec napadená správní rozhodnutí mohla zasáhnout do sféry veřejných subjektivních práv stěžovatele, jak to předpokládá ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. V daném případě byl právě stěžovatel adresátem rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků, toto rozhodnutí mu bylo doručeno a podal proti němu také opravný prostředek. Tímto rozhodnutím správní orgán stěžovateli uložil veřejnoprávní povinnost strpět konečné odebrání výrobků, které měl před jejich zajištěním ve své dispozici, bez ohledu na jeho tvrzení, že o jejich existenci nevěděl. Lze plně přisvědčit stěžovateli, že uvedená skutečnost se dále promítla do jeho právního postavení, neboť byl zavázán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 4. 2006, č. j. 10 C 10/2006 – 50, k vydání 140 951 litrů lihových zásob (předmětu správního řízení) k rukám osoby zúčastněné na řízení. Konečné zabrání lihových zásob rozhodnutím správního orgánu tedy znemožnilo splnit stěžovateli povinnost uloženou mu pravomocným rozsudkem civilního soudu. Nejvyšší správní soud má tudíž za nepochybné, že stěžovatel byl napadeným rozhodnutím dotčen na svých právech. V této souvislosti je vhodné zmínit též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, č. j. 5 Afs 34/2008 - 56, dostupný z www.nssoud.cz, který shodně konstatuje, že „adresát rozhodnutí celního orgánu o zabrání vybraných výrobků dle § 42 odst. 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, který měl uvedené výrobky před jejich zajištěním a následně zabráním celním orgánem ve své dispozici, je dle § 65 odst. 1 s. ř. s. legitimován k podání správní žaloby proti tomuto rozhodnutí celního orgánu, a to i v případě, kdy je nesporné, že není vlastníkem těchto výrobků.“
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro neurčitost výroku, neboť v případě její důvodnosti by bylo meritorní posouzení dalších stížních námitek fakticky vyloučeno. Tvrzení o nesrozumitelném (tedy nepřezkoumatelném) výroku je však zcela liché; poukázat lze například na rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 As 38/2004 - 55, publikovaný pod č. 1070/2007 Sb. NSS, z něhož plyne, že „jsou-li v záhlaví soudního rozhodnutí jednoznačně identifikováni účastníci řízení (žalobce a žalovaný) a rovněž správní rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu, nezpůsobuje obecné znění výroku (v daném případě „Žaloba se odmítá.“) nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ Rozsudek správního soudu je tedy třeba vnímat jako celek (záhlaví, výrok, odůvodnění a poučení o opravných prostředcích) a nikoliv jeho jednotlivé části vytrhovat ze vzájemného kontextu. Žalobou napadené rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu, se v rozhodnutích správních soudů jednoznačně definuje v záhlaví soudního rozhodnutí, a to uvedením správního orgánu, který je vydal, dne, kdy se tak stalo a rovněž uvedením čísla jednacího. Výrok rozhodnutí se pak omezuje na konstatování, jakým způsobem bylo o takto vymezené žalobě rozhodnuto. Závěry citovaného judikátu lze beze zbytku analogicky přijmout i pro posuzovaný případ, kdy byla žaloba zamítnuta. Podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. soud žalobu zamítne, není-li důvodná; znění výroku je dáno zákonem stejně tak jako v případě odmítnutí návrhu (§ 46 s. ř. s.). Rozhodnutí správního orgánu, které je předmětem soudního přezkumu, je definováno určitě, nezaměnitelně a srozumitelně v záhlaví napadeného rozsudku a z výroku je jednoznačné, jakým způsobem bylo rozhodnuto. Není tak možné stěžovateli přisvědčit, že by napadený rozsudek byl z tohoto důvodu nepřezkoumatelný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Následně mohlo být přistoupeno k vypořádání námitek vztahujících se k právnímu posouzení věci, zákonnosti postupu ve správním řízení a námitek týkajících se tvrzených těžkých procesních vad v řízení před krajským soudem.
Pokud jde o stěžovatelem rozporované nesprávné posouzení otázky vlastnického práva vybraných výrobků (a z toho plynoucí důsledky možné zmatečnosti správního řízení) a námitku, že rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků bylo zatíženo těžkou vadou (neboť nebylo doručeno osobě zúčastněné na řízení, jako jeho vlastníku), je Nejvyšší správní soud nucen předeslat, že otázka vlastnického práva je v daném typu správního řízení naprosto bezpředmětná; proto i argumentace stěžovatele založená na tvrzení, že vlastníkem vybraných výrobků je osoba zúčastněná na řízení, nemůže obstát.
Pro přehlednost je vhodné vyjít z popisu mechanismu zákonného postupu správního orgánu při rozhodování dle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních tak, jak dopadá na posuzovaný případ. Podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona rozhodne celní úřad nebo celní ředitelství o zajištění vybraných výrobků tehdy, pokud právnická nebo fyzická osoba, která tyto výrobky skladuje ve větším množství (§ 4 odst. 3), neprokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně. Postup při zajištění je následující: správce daně nejprve ústně oznámí opatření o zajištění vybraných výrobků osobě, u které byly vybrané výrobky zjištěny (§ 42 odst. 4 zákona); zde (a v následujících odstavcích) se uplatňuje legislativní zkratka „kontrolovaná osoba“. Současně správce daně vyhotoví protokol, ve kterém uvede i důvod zajištění, a tento na místě předá kontrolované osobě. V písemném rozhodnutí o zajištění, které musí být vydáno nejpozději následující pracovní den po dni vyhotovení protokolu, uvede správce daně důvody, pro které se (mimo jiné) vybrané výrobky zajišťují, a poučení o právech a povinnostech osoby, jíž se rozhodnutí týká (§ 42 odst. 5 zákona). Podle ustanovení § 42 odst. 9 zákona o spotřebních daních trvá zajištění vybraných výrobků do doby, než je pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, případně do doby, kdy se prokáže, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích 1 a 2. Správce daně tedy přistoupí následně k rozhodnutí o propadnutí zabraných výrobků ve smyslu ustanovení § 42 odst. 11 citovaného zákona [je-li znám jejich vlastník, tedy kontrolovaná osoba – písm. a), nebo (jiná) osoba, která výrobky vlastní – písm. b)], popřípadě rozhodne o jejich zabrání postupem dle ustanovení § 42 odst. 12 zákona [jestliže osoba, která tyto vybrané výrobky (...) vlastní, není (...) známa]. V citovaných ustanoveních lze vysledovat jistý terminologický nesoulad v tom, že na jedné straně se hovoří o osobách, kterých se rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků týká a na druhé straně o kontrolované osobě, přičemž s výjimkou případu uvedeného v § 42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních, musí jít nepochybně o stejný subjekt. Bez ohledu na to je však zcela evidentní, že tyto osoby mohou, ale také nemusí být, vlastníkem těchto výrobků.
Vlastnické právo samo o sobě tedy není vůbec rozhodné pro posouzení, vůči komu bude směřovat rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků; zde zcela postačí i jen určení subjektu, u něhož byly tyto výrobky zjištěny a prokázání, že s nimi bylo nakládáno některým z nedovolených způsobů uvedených v § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních (při dopravě) či dle § 42 odst. 2 citovaného zákona (při skladování). V případě konečného rozhodnutí o osudu těchto výrobků je již jejich vlastnictví relevantní, neboť je-li vlastník znám, rozhoduje se o jejich propadnutí a v případě opačném o zabrání. Faktické důsledky obou rozhodnutí jsou však stejné.
Pro projednávanou věc, kdy bylo rozhodováno o zabrání vybraných výrobků nalezených v areálu stěžovatele dle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních, tak musely být kumulativně splněny čtyři podmínky: předmětem řízení musely být právě vybrané výrobky, u nichž nebylo prokázáno jejich zdanění či oprávněné nabytí za ceny bez daně; ty musely být kontrolovanou osobou skladovány, přičemž nebyl znám jejich vlastník.
V projednávané věci při kontrole prováděné v areálu lihovaru zjistil správce daně existenci 140 951 litrů lihových zásob uskladněných ve čtrnácti nádobách a nádržích; sedm nádrží bylo umístěno po pravé straně příjezdové komunikace směrem do areálu lihovaru Hrobice čp. 53 v prostoru oploceném drátěným plotem, tři nádrže byly umístěny ve skladovací hale v pravé zadní části budovy stojící po pravé straně příjezdové komunikace směrem do areálu lihovaru a čtyři nádoby a nádrže byly umístěny ve skladovací hale se dvěma řadami ocelových nádrží v budově po pravé straně příjezdové komunikace směrem do areálu lihovaru. Stěžovatel přitom již od počátku namítal, že není vlastníkem těchto zásob, tvrdil, že o jejich existenci nemá povědomost a za vlastníka později (v protokolu o provedeném místním šetření ze dne 21. 7. 2004 zástupce stěžovatele ještě neuváděl nic o vlastnickém právu osoby zúčastněné na řízení) označoval původního vlastníka areálu – osobu zúčastněnou na řízení. Naopak celní orgány vycházely z toho, že vlastník nebyl v době vydání rozhodnutí o zajištění znám, resp. ničí vlastnické právo nebylo správci daně prokázáno. Účastníkem řízení o zabrání vybraných výrobků byl (stejně jako při rozhodování o jejich zajištění) výlučně stěžovatel.
Z uvedeného je zřejmé, že mezi stěžovatelem a žalovaným není sporu o tom, že u předmětných lihových zásob nebylo prokázáno jejich zdanění či oprávněné nabytí za cenu bez daně. Ostatní podmínky pro postup dle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních však již sporné jsou.
Stěžovatel především namítá, že zjištěné zásoby byly toliko odpadními tekutinami, obsahujícími líh. Tento argument však již přesvědčivě vyvrátil správce daně na základě výsledků analýzy odebraných vzorků provedené v Celně technické laboratoři Celního ředitelství v Hradci Králové, z čehož zcela správně vycházel i krajský soud. Nejvyšší správní soud, shodně s krajským soudem, považuje výhrady stěžovatele k této dílčí otázce za bezpředmětné a taktéž považuje za prokázané, že se jednalo o vybrané výrobky ve smyslu definice tohoto pojmu uvedené v § 1 odst. 1 zákona o spotřebních daních.
Další podmínkou pro vydání rozhodnutí dle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních je skladování vybraných výrobků. Stěžovatel přitom již od počátku správního řízení namítá, že o existenci předmětných lihových zásob až do doby provedené kontroly nevěděl, přičemž zejména poukazuje na rozlehlost areálu, absenci prohlídky při jeho přebírání od správce konkurzní podstaty a obsah delimitačního protokolu, ve kterém o zásobách lihu není zmínka. Pojem „skladování“ není v zákoně o spotřebních daních vymezen. Stěžovatel byl jakožto kontrolovaná osoba (tj. osoba u níž byly vybrané výrobky zjištěny) a vlastník areálu lihovaru pokládán správcem daně za skladovatele zjištěných vybraných výrobků per se. Z povahy věci však plyne, že vlastníka nemovitosti, v níž je uskladněno jisté zboží, nelze a priori považovat za skladovatele těchto věcí. U skladování je totiž nutno předpokládat jistý kvalifikovaný vztah k uskladněnému zboží. Atributem skladování bude přinejmenším vědomost o zboží a úmysl je uchovávat a zajistit před znehodnocením, odcizením apod. Na daný případ nelze jistě mechanicky aplikovat definici předmětu smlouvy o skladování uvedenou v ustanovení § 527 obchodního zákoníku (dle kterého se skladovatel zavazuje převzít věc, aby ji uložil a opatroval); bylo by nicméně v rozporu s principem vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu (Ústavním soudem opakovaně vysloveném – viz např. nález ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06, publikovaný pod č. 291/2008 Sb.) dávat pojmu skladování, užitému (bez bližšího vymezení) v zákoně o spotřebních daních zcela odlišný význam oproti jeho definici podané v citovaném ustanovení obchodního zákoníku. Na neudržitelnost výkladu, který by zařazením soukromoprávního institutu do normy veřejného práva vedl k eliminaci jeho (soukromým právem vymezené) podstaty, ostatně již v minulosti poukazoval jak Ústavní soud (např. v nálezu I. ÚS 429/01, publikovaném pod č. 134 ve svazku č. 34, na str. 351 an., Sb. n. a u. ÚS) tak i Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek ze dne 26. 10. 2005 , sp. zn. 2 Afs 81/2004, publikovaný pod č. 791/2006 Sb. NSS). V tomto smyslu by tedy bylo nutné, aby celní orgány o zabrání rozhodovaly pouze tehdy, budou-li mít za prokázané, že objevené vybrané výrobky jsou skutečně skladovány, ve smyslu dodržení alespoň nejzákladnějších definičních znaků tohoto pojmu, jak byly uvedeny výše. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci nebylo, neboť celní orgány se argumentací stěžovatele (jak byla popsána výše) vypořádaly pouze odkazem na jeho vlastnické právo k areálu a na irelevanci jeho případného vlastnického práva k vybraným výrobkům. Odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů neobsahuje žádnou úvahu týkající se naplnění podmínky skladování stěžovatelem, přestože argumentace stěžovatele vůči ní fakticky směřovala. Sluší přitom dodat, že jakkoli se, ve smyslu ustanovení § 138 zákona o spotřebních daních, v řízeních ve věcech upravených tímto zákonem postupuje podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní, s výjimkou části šesté, nelze ustanovení tohoto předpisu – daňového řádu aplikovat zcela mechanicky i pokud jde o otázku povinnosti tvrzení a důkazního břemene rozvržených mezi daňový subjekt a správce daně ustanoveními § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu (jak to učinil žalovaný). Osoba, která je účastníkem řízení o zabrání vybraných výrobků totiž není daňovým subjektem (§ 6 daňového řádu) a pojmově tedy na ni ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu nedopadá. Netíží ji proto zmiňovaná břemena a je primárně věcí celních orgánů prokázat, že způsob nakládání kontrolované osoby se zjištěnými vybranými výrobky lze považovat za skladování.
Ze skutečností uvedených v předchozím odstavci by se mohlo jevit, že obě správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a krajský soud tedy pochybil, pokud je pro tuto vadu nezrušil. Takový závěr by však byl předčasný, neboť je vystavěn toliko na jazykovém výkladu ustanovení § 42 odst. 2 a 12 zákona o spotřebních daních. Nejvyšší správní soud si je nicméně vědom praktických potíží, které by s dokazováním shora popsaných skutečností byly spojeny a které by mohly, dle jeho názoru, vést často i ke zmaření účelu celého řízení. Shora popsaný výklad proto konfrontoval i s výkladem teleologickým. Z důvodové zprávy k návrhu zákona o spotřebních daních (http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=317&CT1=0) není úmysl zákonodárce, který ho vedl k užití pojmu skladuje seznatelný. Zcela zřejmý se však jeví účel celého ustanovení § 42 zákona o spotřebních daních, respektive jednotlivých řízení vedených v jeho režimu. Mimo pochybnost jsou jím opatření směřující proti distribuci a spotřebě vybraných výrobků, u kterých existují důvodné pochybnosti o jejich řádném zdanění (či o jejich oprávněném nabytí bez daně). Jde jednak o opatření, která mají povahu bezprostředních zásahů (zajištění výrobků), jednak (následně) povahu konečného rozhodnutí o právním režimu výrobků a posléze i o jejich dalším použití. Jestliže i v případě zajištění výrobků je toto řízení vázáno na existenci skladovaných výrobků, lze si jen obtížně představit, jak by v rámci tohoto neodkladného úkonu, který lze (jak již bylo uvedeno) považovat za bezprostřední zásah, mělo být splnění výše příkladmo uvedených atributů skladování posuzováno. Povaha tohoto správního úkonu spočívá totiž v okamžitém (avšak časově omezeném) odvrácení bezprostředně hrozící společenské újmy, nelze-li tohoto cíle dosáhnout jinak; směřuje přitom proti tomu, o kom lze v daný okamžik usuzovat, že je za tento nežádoucí stav odpovědný. Z tohoto pohledu je závěr plynoucí z jazykového výkladu zcela neudržitelný a pojem skladování by měl být vykládán spíše ve smyslu detence. Za situace, kdy je stejný pojem ve stejné normě součástí hypotézy pro postup dle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních, nelze mu přikládat ani v tomto řízení jiný obsahový význam. Navíc, pokud by i rozhodování o zabrání výrobků bylo podmíněno jejich skladováním ve smyslu shora podaného jazykového výkladu, nebylo by možné jeho režimu podřídit případy, kdy by (dříve zajištěné) výrobky nebyly (kvalifikovaně) skladovány. Pak by ovšem byly orgány státu postaveny před otázku, zda má být na tyto výrobky (jejichž volná disposice je v rozporu s veřejným zájmem) pohlíženo jako na věci opuštěné či ztracené dle občanského zákoníku, jako na odpad v režimu zákona o odpadech či ve zcela jiném režimu. Tomuto posouzení by pak nutně musela odpovídat i kompetence příslušných orgánů, neboť v případě, kdy by nebylo lze rozhodnout v režimu ustanovení 42 zákona o spotřebních daních, nebyla by bez dalšího založena ani pravomoc celních orgánů. Lze tedy uzavřít, že teleologickým výkladem lze dospět ke zcela jinému výkladu pojmu skladuje užitému v § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dochází ke střetu dvou výkladových metod, neboť „obě jsou možné, z určitých úhlů pohledu rozumné a nikoli nepřesvědčivé, a přitom vedou k odlišným závěrům“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, dostupný na www.nssoud.cz). Jde-li o výkladové metody srovnatelně přesvědčivé, je v oblasti veřejného práva zásadně žádoucí upřednostnit výklad příznivější pro adresáta rozhodnutí opírajícího se o interpretovanou normu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9.2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tento postulát vychází z objektivně daného slabšího postavení soukromoprávního subjektu, vůči němuž orgán veřejné moci vystupuje ve vrchnostenském postavení (a lze proto na pravidla jeho chování klást přísnější omezení). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však ve shora zmiňovaném rozsudku taktéž uvedl, že toto pravidlo se neuplatní absolutně; vždy je třeba vážit, v jak intenzivním nepoměru se adresát rozhodnutí vůči orgánu veřejné moci nachází. V projednávané věci má zdejší soud zato, že negativní důsledky plynoucí pro adresáta rozhodnutí vydaného dle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních, z použití teleologického výkladu, jsou nepoměrně menší (nezřídka takové rozhodnutí do sféry jeho subjektivních práv vůbec nezasahuje), než by tomu bylo v případě upřednostnění výkladu jazykového pro stát (reprezentovaný celními orgány). Praktický dopad přijetí jazykového výkladu citovaného ustanovení do soukromoprávních vztahů by byl pozitivní ve smyslu užšího okruhu případů, kdy by (zjednodušeně řečeno) nedovolené nakládání s vyhrazenými výrobky mohlo být řešeno v režimu zákona o spotřebních daních. To nicméně nutně nevylučuje možnost dosažení cíle zamýšleného ustanovením § 42 zákona jinými právními prostředky (ať již výše naznačenými, či zcela jinými); právní pozice subjektu, který by tyto výrobky „kvalifikovaně“ neskladoval, by mohla být v těchto případech dokonce mnohem problematičtější, právě s ohledem na fakt, že je v jeho případě pojmově vyloučeno jeho vlastnické právo k těmto výrobkům. Naproti tomu dopad na shora popsané společenské zájmy by byl nepochybně v praxi daleko významnější a mohl by vést prakticky ke znemožnění efektivního boje proti nezdaněné výrobě, distribuci a spotřebě vybraných výrobků. Z těchto důvodů proto Nejvyšší správní soud při výkladu pojmu „skladuje“ , použitého v ustanovení § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních, použil teleologickou interpretační metodu. Argumentace stěžovatele založená na tvrzení, že o existenci předmětných lihových zásob neměl povědomost tak z hlediska (ne)naplnění podmínky skladování nemůže obstát.
Pokud jde konečně o otázku vlastnického práva k vybraným výrobkům, ve vztahu k předloženým důkazním prostředkům (pravomocná rozhodnutí soudů) považuje Nejvyšší správní soud v obecné rovině závěry krajského soudu jako správné. Nad rámec jeho argumentace považuje za žádoucí uvést, že usnesení civilního soudu o schválení smíru vydané podle ustanovení § 67 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jehož obsahem je schválení smíru účastníků ohledně toho, kdo je výlučným vlastníkem lihových zásob, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 28 daňového řádu, kterým by byl žalovaný vázán. Za takové rozhodnutí by v daném případě bylo lze považovat pouze pravomocný rozsudek, v němž civilní soud nalezl, kdo je vlastníkem lihových zásob, a to po zjištění skutkového stavu, ať již cestou dokazování či jako nespornou skutečnost. V tomto případě by se však jednalo o jednu z vlastnických žalob [§ 80 písm. c) o. s. ř.], kde je soud povinen rozhodnout pouze v souladu s hmotným právem, zatímco ve smírčím řízení (které nelze zaměňovat s řízením nalézacím) se soud omezuje pouze na zjištění souhlasného stanoviska účastníků a pojmové způsobilosti upravit jejich dosud vzájemně sporné poměry soukromoprávní dispozicí (blíže viz např. Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaný Nejvyšším soudem ČSSR v r. 1980, s. 315 an.). V případě smírčího řízení tedy soud nevystupuje jako věcný arbitr sporu, ale pouze jako garant jejich souhlasně projevené vůle. Pokud jde dále o rozsudek, kterým byl stěžovatel zavázán vydat předmětné lihové zásoby osobě zúčastněné na řízení, zde je nutno poukázat na fakt, že ten byl vydán za použití ustanovení § 153a o. s. ř., tedy rozsudkem pro uznání. V tomto procesním režimu není povinností soudu zjišťovat skutečný stav věci ani oprávněnost uplatněného nároku (vychází se z žalobních tvrzení) a je naopak jeho povinností rozhodnout v intencích žaloby, nebrání-li tomu povaha věci, či nevedlo-li by to k porušení kogentních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, dostupné na www.nsoud.cz). Zmiňovaný rozsudek, kterým bylo vyhověno reivindikační žalobě osoby zúčastěné na řízení formou rozsudku pro uznání tedy vskutku není rozhodnutím o určení vlastnického práva k předmětu sporu. Tento závěr platí beze zbytku konečně i pro usnesení rejstříkového soudu vydané dle ustanovení § 75b odst. 2 obchodního zákoníku, neboť zde otázka vlastnického práva k majetku, který zůstal nevypořádán i po výmazu společnosti z obchodního rejstříku, byla řešena pouze jako předběžná otázka; soud v tomto řízení není povolán arbitrárně rozhodovat o (ne)existenci jakéhokoli vlastnického práva.
Opírá-li se tedy opakovaně uplatňované tvrzení stěžovatele, že vlastníkem vybraných výrobků je osoba na řízení zúčastněná, o zmiňované rozsudky civilních soudů a soudu rejstříkového, krajský soud postupoval správně, pokud závěr celních orgánů o tom, že jejich vlastník není znám, neoznačil za nezákonný. Je sice skutečností, že napadený rozsudek se v této otázce fakticky pouze odvolává na závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, které označuje za správné) nelze mu v tomto směru však ničeho vytknout. Jakkoli je totiž otázka zjištění vlastníka vybraných výrobků pro celé řízení klíčová (neboť od ní odvisí, v jakém procesním režimu se řízení povede, tedy zda bude vedeno řízení o zabrání či o propadnutí výrobků) a měla by být proto ze strany celních orgánů skutkově co nejúplněji podložena, nelze přehlédnout, že žaloba žádné výhrady směřující k otázce dostatečnosti skutkových zjištění nevznesla. Krajský soud tedy svým postupem pouze důsledně respektoval disposiční zásadu, jíž řízení vedené dle části třetí hlavy druhé dílu prvního ovládáno [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , § 75 odst. 1 s. ř. s.]. Směřuje-li snad argumentace stěžovatele k tvrzení o poškození procesních (a potažmo i hmotných) práv osoby zúčastněné na řízení, zde nelze než konstatovat, že se stěžovatel dovolává ochrany cizích práv, což je v rozporu s podmínkami aktivní legitimace vymezenými v ustanovení § 65 s. ř. s. Navíc nelze přehlédnout, že společnost Kavona, a. s. v likvidaci byla již v době řízení před prvostupňovým orgánem opětovně zapsána v obchodním rejstříku a mohla tak proti postupu celních orgánů brojit, a to jak ve správním řízení, tak i případně cestou správní žaloby (stejně jako stěžovatel); v jejím případě z pozice opomenutého účastníka správního řízení.
tel dovolává ochrany cizích práv, což je v rozporu s podmínkami aktivní legitimace vymezenými v ustanovení § 65 s. ř. s. Navíc nelze přehlédnout, že společnost Kavona, a. s. v likvidaci byla již v době řízení před prvostupňovým orgánem opětovně zapsána v obchodním rejstříku a mohla tak proti postupu celních orgánů brojit, a to jak ve správním řízení, tak i případně cestou správní žaloby (stejně jako stěžovatel); v jejím případě z pozice opomenutého účastníka správního řízení.
Nejvyšší správní soud se konečně zabýval též zbývajícími kasačními námitkami opírajícími se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; nejprve se zabýval tvrzením, podle kterého došlo k porušení procesních práv stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení tím, že jim nebylo doručeno vyjádření žalovaného k žalobě. V této otázce dospěla judikatura Nejvyššího správního soudu k závěru, že „nedoručení vyjádření druhému účastníku řízení za situace, kdy je soudem o žalobě rozhodováno bez jednání a za situace, kdy soud z tohoto vyjádření ve svém rozsudku vycházel, je vadou řízení.“ (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 - 90, dostupný z www.nssoud.cz). Komunikaci soudu s účastníky po podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu upravuje zejména ustanovení § 74 odst. 1 s. ř. s., podle něhož předseda senátu doručí žalobu žalovanému do vlastních rukou a doručí ji těm osobám zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby zřejmý. Současně uloží žalovanému, aby nejdéle ve lhůtě dvou měsíců předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě. Došlé vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným na řízení; přitom může žalobci uložit, aby podal repliku. V této souvislosti je nutno konstatovat, že zasílání jednotlivých vyjádření účastníkům je Evropským soudem pro lidská práva vnímáno jako důležitý atribut spravedlivého procesu (viz např. Krčmář proti České republice, rozsudek č. 35376/96). Je zřejmé, že účastníci musejí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit.
Zdejší soud ověřil, že napadený rozsudek přepisuje obsah vyjádření žalovaného v rekapitulační části odůvodnění, kde by se měly nacházet skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci. V části obsahující právní hodnocení věci krajský soud předeslal, že „skutkový stav konstatovaný žalovaným v napadeném rozhodnutí a doplněný ve vyjádření k žalobě je podán objektivně.“ V kontextu obsahu napadeného rozsudku a závěrů v něm obsažených nelze než uzavřít, že krajský soud s obsahem vyjádření žalovaného pracoval, vycházel z něj a ztotožnil se s ním. Navíc nelze přehlédnout komplexnost a obsažnost vyjádření žalovaného, kterým reagoval na žalobní námitky stěžovatele, a to v rozsahu čítajícím osm stran textu. Z obsahu vyjádření žalovaného je naprosto zjevné, že obsahovalo i jiná, nová tvrzení a reakce ve vztahu k žalobním námitkám stěžovatele, než jaké lze vysledovat v napadeném rozhodnutí. Ve svém vyjádření se žalovaný vyslovuje např. ke stavu inventarizace lihových zásob společnosti AGAP, spol. s r. o., v likvidaci (nájemce stěžovatele) a osoby zúčastněné na řízení k 31. 12. 2003; vyvrací žalobcovo tvrzení, že se jednalo o odpad, obsahující líh; rozebírá nájemní vztahy v areálu lihovaru v roce 2004 a dospívá k závěru, že lihové zásoby nemohly být vyrobeny po 1. 1. 2004; uvádí své přesvědčení, že stěžovatel a osoba zúčastněná na řízení jednali účelově a koordinovaně tak, aby zkrátili stát na spotřební dani; vyjadřuje se k námitce, že nechal přemístit zajištěné lihové zásoby až po prodeji areálu lihovaru třetí osobě; cituje závěry Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 7/2006 (rozsudek ze dne 15. 9. 2006) týkající se stěžovateli vyměřené spotřební daně ve výši 22 100 205 Kč. K těmto všem tvrzením se stěžovatel a osoba zúčastněná na řízení nemohli z důvodu pochybení soudu vyjádřit a pokusit se je vyvrátit.
V dané věci přihlédl Nejvyšší správní soud i ke skutečnosti, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. V případě, kdy soud rozhoduje o věci samé bez jednání, je nezbytné, aby účastníci řízení měli k dispozici všechny podklady, ze kterých bude soud při samotném rozhodování vycházet. Je-li obecně soud povinen doručit účastníku vyjádření jiného účastníka (a to zejména pokud z něj bude při rozhodování vycházet), je v situaci, kdy se ve věci samé rozhoduje bez nařízení jednání, nutné tento závěr aplikovat ještě důsledněji. Účastníci se totiž nemohou o skutečnostech, z nichž bude soud vycházet, a podáních druhého účastníka dozvědět při tomto soudním roku, který je k tomu primárně určen. Je tak nezbytné, aby jim veškeré relevantní podklady a vyjádření byly doručeny.
Pokud tedy krajský soud toto vyjádření žalovaného stěžovateli a osobě zúčastněné na řízení nedoručil a poté z něj ve svém rozsudku, vyneseném bez nařízení jednání, vycházel, dopustil se procesního pochybení. Řízení před krajským soudem je tedy zatíženo vadou, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Námitka stěžovatele, že krajský soud vrátil veškeré přílohy po vydání rozsudku zpět žalovanému, je nepřípadná, neboť je uplatněna jen v obecné rovině a stěžovatel s ní nespojil žádná konkrétní tvrzení o zásahu do svých procesních práv před Nejvyšším správním soudem.
Konečně uvádí-li stěžovatel, že původ skladových zásob bylo možno zjistit z výpovědí svědků Janouška, Bechyni a Jadrného, bývalých zaměstnanců státního podniku působícího v areálu lihovaru v 80. letech minulého století, je na místě především uvést, že v tomto směru v žalobě ničeho nenamítal, ač tak zjevně učinit mohl; krajský soud se tedy s tímto tvrzením nemohl vypořádat, a proto k takto nově uplatněné skutečnosti ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
právním soudem.
Konečně uvádí-li stěžovatel, že původ skladových zásob bylo možno zjistit z výpovědí svědků Janouška, Bechyni a Jadrného, bývalých zaměstnanců státního podniku působícího v areálu lihovaru v 80. letech minulého století, je na místě především uvést, že v tomto směru v žalobě ničeho nenamítal, ač tak zjevně učinit mohl; krajský soud se tedy s tímto tvrzením nemohl vypořádat, a proto k takto nově uplatněné skutečnosti ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění žádného z namítaných kasačních důvodů a kasační stížnost proto, v souladu s ustanovením § 110 odst. 1, větou druhou s. ř. s., zamítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává. Osobě na řízení zúčastněné soud v souvislosti s tímto řízením žádné povinnosti neuložil a neshledal ani existenci jiných důvodů, které by v jejím případě odůvodňovaly přiznání nákladů řízení, ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu