Při určení hodnoty know-how jako investice v režimu investičních pobídek poři- zovací cena může, avšak nemusí být indikátorem obvyklé ceny. Liší-li se pořizovací a obvyklá cena, je na příjemci dotace, který obdržel investiční pobídku, aby v po- chybnostech osvětlil, z jakých důvodů takový rozdíl vznikl. Neobvyklosti ve způsobu pořízení know-how a případně i uhrazení kupní ceny za ně (zde započtením) mo- hou být za určitých okolností indikátorem předstíraných či umělých obchodních vztahů vytvořených za účelem krácení daně či vytvoření daňové výhody. Indikátor však není důkazem, pouze signálem k tomu, aby věci byla z důkazního hlediska vě- nována zvýšená pozornost. Pokud se tedy takové indikátory objeví, je na příjemci dotace, aby prokázal ($ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), jaký byl důvod těchto neobvyklostí a že byl jiný než snaha vytvořit umělé podmínky pro získání daňové výhody.
Při určení hodnoty know-how jako investice v režimu investičních pobídek poři- zovací cena může, avšak nemusí být indikátorem obvyklé ceny. Liší-li se pořizovací a obvyklá cena, je na příjemci dotace, který obdržel investiční pobídku, aby v po- chybnostech osvětlil, z jakých důvodů takový rozdíl vznikl. Neobvyklosti ve způsobu pořízení know-how a případně i uhrazení kupní ceny za ně (zde započtením) mo- hou být za určitých okolností indikátorem předstíraných či umělých obchodních vztahů vytvořených za účelem krácení daně či vytvoření daňové výhody. Indikátor však není důkazem, pouze signálem k tomu, aby věci byla z důkazního hlediska vě- nována zvýšená pozornost. Pokud se tedy takové indikátory objeví, je na příjemci dotace, aby prokázal ($ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), jaký byl důvod těchto neobvyklostí a že byl jiný než snaha vytvořit umělé podmínky pro získání daňové výhody.
Prejudikatura: č. 1781/2009 Sb. NSS. » S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád. 656 -2336 2334 Veřejné zakázky: doložení kvalifikačních předpokladů k $ 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách" k $ 22 odst. 1 písm. b) a písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách Odbornou způsobilostí ve smyslu $ 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2004 Sb., o ve- řejných zakázkách, může být i způsobilost podle $ 22 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, dále zpřesněná vnitřním předpisem provozovatele drá- hy, vydaným podle $ 22 odst. 1 písm. b) zákona o dráhách.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti jsou zcela nedůvodné. Krajský soud naopak posoudil sporné právní otázky zcela správně a své závěry přesvědčivě odůvodnil.
Na základě Prohlášení o společném záměru ze dne 30. 6. 2000 a dodatku ze dne 18. 6. 2002 byla účastníkovi řízení (dříve AEG components, s. r. o.) poskytnuta investiční pobídka formou dotací na daně z příjmů za zdaňovací období 1999 - 2002. Účastník řízení tuto dotaci obdržel postupně v letech 2000 - 2003. Část dotace byla poskytnuta před 1. 1. 2001, proto se toto poskytnutí řídilo zákonem České národní rady č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky). Tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2001 zrušen zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ovšem podle jeho § 77 odst. 1 se na prostředky státního rozpočtu poskytnuté před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. Část dotace byla poskytnuta po dni 1. 1. 2001, a proto se toto poskytnutí prostředků řídilo zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů.
Jednou z podmínek pro poskytnutí dotací (viz čl. III. bod 3.2. Prohlášení o společném záměru) byl závazek splnění objemu pořízení investic ve výši 25 mil. USD. Podle finančního ředitelství měl účastník řízení porušit stanovené podmínky dnem 1. 1. 2005. Přechodná ustanovení stanoví zvláštní režim pro posuzování porušení rozpočtové kázně. Podle § 78 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech se podle dosavadních právních předpisů posuzuje porušení rozpočtové kázně, ke kterému došlo před účinností tohoto zákona a které bylo zjištěno za jeho účinnosti. Vzhledem k tomu, že k tvrzenému porušení rozpočtové kázně mělo dojít po účinnosti tohoto zákona, je třeba při porušení povinnosti proinvestování dané částky postupovat podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, tedy nikoliv podle dosavadních předpisů (zákon č. 576/1990 Sb.).
Nejvyšší správní soud vychází z následujících obecných východisek. V případě neoprávněného použití nebo zadržení prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu je podle ustanovení § 44 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, porušitelům rozpočtové kázně uložena povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně použité nebo zadržené prostředky včetně penále. V praxi to znamená, že momentem porušení některé z podmínek pro poskytnutí prostředků státního rozpočtu či jejich nevrácení ve stanoveném termínu se tyto prostředky stávají neoprávněně použitými či zadrženými prostředky a tímto momentem vzniká tomu, kdo porušil podmínky nebo nevrátil poskytnuté prostředky ve stanoveném termínu, povinnost odvést tyto prostředky do státního rozpočtu formou odvodu za porušení rozpočtové kázně včetně penále. Povinnost subjektu odvést tyto prostředky státnímu rozpočtu nastává ze zákona v okamžiku porušení rozpočtové kázně. Odvod za porušení rozpočtové kázně, jakož i penále uloží místně příslušný finanční úřad (srov. § 44 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech). Pravomoc územních finančních orgánů rozhodovat o odvodu neoprávněně použitých nebo zadržených částek ze státního rozpočtu vyplývá z § 44 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech jakož i z § 1 odst. 3 ve spojení s odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Odvody za porušení rozpočtové kázně jsou podle § 1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků zahrnovány pod legislativní zkratku „daně“ a jejich správu provádí vždy místně příslušný finanční úřad, který postupuje při správě odvodů podle příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Co se rozumí správou daně, je uvedeno v ustanovení § 1 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Správou daní se rozumí mimo jiné právo činit opatření potřebná ke zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo daň vybrat a vymáhat. Místně příslušný finanční úřad je oprávněn postupem podle zákona o správě daní a poplatků zjišťovat, zda prostředky poskytnuté subjektu ze státního rozpočtu byly použity tak, jak bylo při jejich poskytnutí určeno, a může rozhodnout o odvodu neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků ze státního rozpočtu. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 6. 11. 2008, č. j. 5 Afs 36/2008 – 146, publ. pod č. 1781/2009 Sb. NSS; rozsudek ze dne 10. 7. 2008, č. j. 1 Afs 80/2008 - 104, www.nssoud.cz) potvrzuje, že územní finanční orgány při provádění kontroly rozpočtové kázně, do níž spadá i kontrola čerpání dotací, postupují podle zákona o správě daní a poplatků.
Dokazování je v zákoně o správě daní a poplatků upraveno v ustanovení § 31 tohoto zákona. V daňovém řízení nese daňový subjekt břemeno důkazní, tj. má povinnost své tvrzení (zde splnění podmínek dotace) doložit. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Podle ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud přezkoumával řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně v rozsudku ze dne 6. 11. 2008, č. j. 5 Afs 36/2008 - 146, publ. pod č. 1781/2009 Sb. NSS, a vyslovil, že již v řízení před finančními orgány bylo povinností příjemce dotace předložit či navrhnout veškeré důkazy na podporu svého tvrzení, že dodržel podmínky pro čerpání dotace, neboť ho v tomto ohledu tížilo důkazní břemeno vyplývající z § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Lze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v režimu dotací platí, že splnění podmínek, za nichž byly veřejné prostředky poskytnuty, musí prokázat příjemce dotace.
Na poskytnutí dotace není právní nárok, naopak po příjemci dotace lze spravedlivě požadovat splnění relativně přísných a tvrdých podmínek. Příjemce dotace musí v předmětném případě prokázat, nejen to, že koupil určité know–how, ale rovněž, jaká byla jeho skutečná cena, za kterou lze v režimu dotací považovat cenu obvyklou (tou může, avšak také nemusí být cena pořizovací, neboť to závisí na konkrétních okolnostech pořízení dotyčného know-how). Pokud má totiž příjemce dotace investovat určitou výši peněžních prostředků, je třeba, aby tyto peněžní prostředky investoval v podmínkách hospodářské soutěže nedeformované ekonomickým nebo personálním spojením účastníků relevantních smluvních vztahů uzavřených v souvislosti s pořízením příslušného statku. Obvyklou cenou se rozumí cena přiměřená, srovnatelná s cenami sjednanými mezi nezávislými osobami v době uzavření smlouvy za obdobných smluvních podmínek. V daném případě však nelze určit cenu porovnáním s jinými obdobnými obchodními kauzami, neboť prodej know-how v oblasti kondenzátorů je v podmínkách České republiky velmi specifický. Nejvyšší správní soud proto v souzené věci souhlasí s právním názorem krajského soudu, že ke stanovení obvyklé ceny předmětného know-how je nezbytné vyjít ze znaleckého ocenění. V souladu se zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, je třeba ocenit know-how výnosovým způsobem, neboť nelze obvyklou cenu stanovit porovnáním obdobných případů. Výnosová metoda vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat. Vzhledem k tomu, že společnost BC Czech Republic s. r. o. neprováděla žádnou činnost, která by s know-how souvisela, je třeba zjistit, zda lze vyjít z výnosu, který měl účastník řízení při užívání „bezplatného koncernového know-how“. Podle názoru Nejvyššího správního soudu by to bylo možné, pokud by příjemce dotace (účastník řízení) prokázal, že ke dni 30. 9. 2003 užíval totožné know-how, jež si koupil na základě kupní smlouvy ze dne 30. 5. 2004.
Krajský soud k otázce stanovení obvyklé ceny rovněž zcela správně uvedl, že úvahy stěžovatele v tom směru, že by hodnota převáděného 100% obchodního podílu společnosti BC Czech Republic s. r. o. měla odpovídat nominální hodnotě pohledávek evidovaných v účetnictví této společnosti, nejsou správné. Hodnota obchodního podílu může být při prodeji ovlivňována více faktory, nelze ji odvozovat pouze na základě nominální výše pohledávek v účetnictví společnosti, natož posuzovat hodnotu těchto pohledávek podle hodnoty 100% obchodního podílu. V daném případě byla splatnost pohledávky odložena do 31. 12. 2014, i proto nelze cenu obchodního podílu považovat za stejnou jako nominální hodnotu pohledávky. Obvyklou cenu know-how nelze v daném případě určovat ani na základě toho, za kolik pan W. koupil od společnosti AEG Kondensatoren und Wandler GmbH know-how, neboť tato společnost již byla v konkurzním řízení, a proto tento obchod mohl podle okolností být uzavřen za cenu jinou než jaká by byla sjednána v běžných obchodních vztazích. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že z rozhodnutí o odvolání vyplývá, že zjištěné informace měly za následek pouze pochybnosti o správnosti pořizovací ceny know-how, přičemž smluvně dohodnutá částka ve výši 100 000 EUR korespondovala s částkou, na kterou pan W. ohodnotil know-how vkládané do společnosti BC Czech Republic s.r.o. Podle stěžovatele tak nebylo v rozhodnutí o odvolání tvrzeno, že by se jednalo o pořizovací cenu. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nesouhlasí, neboť z rozhodnutí stěžovatele vyplývá, že stěžovatel v tomto rozhodnutí několikrát zopakoval (viz str. 18, 19, 21, 24, 28), že ve skutečnosti byla vynaložena na pořízení know-how částka jen ve výši 100 000 EUR. Jako další důkaz svědčící o skutečné pořizovací ceně investic stěžovatel v rozhodnutí o odvolání použil závěry správce daně z kontroly daně z příjmů (viz str. 20) a odkázal na skutečnost, že se podle jeho názoru jedná o úkony jinak spojených osob, a dále popsal stanovení ceny obvyklé. Na straně 25 rozhodnutí stěžovatel vycházel při stanovení ceny obvyklé jednak z reálného prodeje části know-how a jednak z dalšího prodeje, kdy pan W. společnost BC Czech Republic s.r.o. prodal za 100 000 EUR. Námitka stěžovatele, že netvrdil ve svém rozhodnutí, že se jedná o pořizovací cenu know-how, proto není důvodná. Stěžovatel totiž tvrdil, že know-how účastník řízení skutečně nabyl za 3 255 500 Kč (100 000 EUR), čímž se vyjadřoval k pořizovací ceně. Zároveň stěžovatel postupoval nesprávně při stanovování ceny obvyklé, neboť vycházel z reálných prodejů, a to z kupní ceny know-how koupeného panem W. od společnosti AEG Kondensatoren und Wandler GmbH (zde se však podle všeho vzhledem k okolnostem nejednalo o nákup v běžných obchodních vztazích) a z prodeje 100% obchodního podílu společnosti BC Czech Republic s. r. o., přičemž reálná cena tohoto prodeje může být ovlivňována více okolnostmi a nelze na ni vázat hodnotu nezaplacených pohledávek evidovaných v účetnictví společnosti. Do výše obvyklé ceny není možné promítat vlivy mimořádných okolností trhu. Krajský soud proto správně upozornil, že tyto úvahy stěžovatele při stanovení obvyklé ceny nelze považovat za správné.
Stěžovatel v kasační stížnosti trvá na svém názoru, který uvedl již v rozhodnutí o odvolání, že účastník řízení jako příjemce dotace předložil irelevantní důkazní prostředky. Znalecký posudek č. 135/8 vypracovaný znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitostí panem K. totiž podle stěžovatele neoceňuje to know-how, jež bylo k datu prodeje v dispozici společnosti BC Czech Republic s. r. o. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání pak stěžovatel uvedl, že pokud posudek oceňuje know-how příjemce dotace k rozhodnému datu 30. 9. 2003, není a nemůže být předmět koupě z kupní smlouvy mezi příjemcem dotace a společností BC Czech Republic s. r. o. totožný s know-how oceňovaným předmětným znaleckým posudkem. Tento závěr stěžovatel dovodil z následujících skutečností. Činnost příjemce dotace ve výrobě kondenzátorů započala 11. 1. 1999 a od data 8. 7. 1998 do 19. 7. 2004 byla jediným jeho společníkem (a tedy i vlastníkem 100% obchodního podílu) německá společnost AEG Kondensatoren und Wandler GmbH. Tato německá společnost prováděla výrobu kondenzátorů do doby útlumu výroby a vlastnila i určité know-how týkající se předmětné výroby, které podle stěžovatele v rámci vztahů se společností AEG components s. r. o., ve které byla jediným společníkem, na tuto společnost postupně převáděla. O uvedeném podle stěžovatele svědčí i sdělení příjemce dotace ze dne 16. 6. 2006 na výzvu správce daně č. j. 37318/06/238980/8578. Nejvyšší správní soud s tímto nesouhlasí, neboť ze sdělení příjemce dotace reagujícího na předmětnou výzvu nevyplývá, že by bylo společností AEG Kondensatoren und Wandler GmbH na účastníka řízení převedeno nějaké know-how. Pojem převod je zpravidla používán v případě, kdy se jedná o smluvní nabytí majetku, tedy obecně o každou smluvně založenou změnu v osobě majitele, při které nabyvatel odvozuje své absolutní právo od práva dosavadního majitele. Účastník řízení v tomto sdělení uvedl, že neexistovala žádná licenční smlouva na využívání znalostí know-how do doby jeho pořízení ke dni 3. 5. 2004. Všechny dokumenty byly podle účastníka řízení vlastněny společností AEG Kondensatoren und Wandler GmbH, nikoliv účastníkem řízení, a vše řídili zaměstnanci společnosti AEG Kondensatoren und Wandler GmbH. Když došlo k sérii insolvencí a konkurzů v celé skupině AEG KuW Holding GmbH, hrozilo podle účastníka řízení nebezpečí, že si jiný subjekt odkoupí z konkurzní podstaty společnosti AEG Kondensatoren und Wandler GmbH know-how a účastník řízení nebude moci udržet další výrobu. Z tohoto sdělení, ani ze správního spisu neplyne, že by na účastníka řízení mělo být převedeno know-how či jeho část (např. převodem mezi jednotlivými společnostmi v rámci holdingu), jak uvedl stěžovatel ve svém rozhodnutí. Stěžovatel dále svůj závěr, že znalecký posudek 135/8 neoceňuje to know-how, jež bylo k datu prodeje v dispozici společnosti BC Czech Republic s. r. o., odůvodnil tím, že příjemce dotace nakoupil od společnosti AEG Kondensatoren und Wandler GmbH výrobní zařízení s příslušnou technickou dokumentací včetně návodů, a proto zcela jistě získal již v průběhu let 1999 - 2003 určité know-how, protože hradil náklady na zaškolení zaměstnanců a v oboru výroby kondensátorů úspěšně podnikal. Tyto úvahy stěžovatele však rovněž nejsou správné, neboť nebylo provedeno žádné dokazování ohledně know-how vytvořeného vlastní činností účastníka řízení. Vlastní činností nemusí vždy vznikat know-how, neboť know-how jsou výrobní, technické, provozní, vědecké, kulturní a jiné poznatky, dovednosti, zkušenosti, které jsou výjimečné, identifikovatelné, využitelné, nikoliv poznatky běžné, obecně dostupné či známé. U technické dokumentace či návodů není zřejmé, zda povaha těchto poznatků není obecně dostupná, přičemž obecná dostupnost vylučuje, aby daný poznatek, dovednost či zkušenost byl svou povahou know-how. Závěr stěžovatele, že know-how oceňované znaleckým posudkem č. 135/8 není a nemůže být shodné s know-how, jež bylo předmětem kupní smlouvy mezi příjemcem dotace a společností BC Czech Republic s. r. o., tak není skutkově podloženo a nemá oporu v provedeném dokazování. Správce daně a stěžovatel se měli zaměřit na další dokazování, zda lze tímto posudkem prokázat obvyklou cenu know-how.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k dílčímu závěru, že postup finančních orgánů, které považovaly účastníkem předložené důkazní prostředky za irelevantní, nebyl správný. Příjemce dotace předložil mimo jiné následující důkazní prostředky: posudek Ing. L. K. č. 135/8, dva posudky zpracované společností Consulting České spořitelny, a s., stanovující odhad know-how k datu 31. 12. 2003 (č.j. 1211-88/2007) a k datu 31. 12. 2006 (č. j. 1212-89/2007), posudek znalce Ing. R. M. k datu 31. 12. 2006 a auditorské posouzení nezávislého auditora Ing. J. K. Správce daně všechny tyto důkazní prostředky hodnotil jako nerozhodující, protože jejich podkladem byl posudek Ing. K., anebo protože vycházejí z ocenění příjemce dotace za použití stejné metody ocenění know-how, jež byla užita v posudku pana K. Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že se správce daně měl zabývat všemi důkazními prostředky, neboť použitá metoda ocenění byla zcela správná a i posudek pana K. by za určitých okolností a po dalším dokazování ohledně předmětu, jenž byl oceňován, mohl prokázat obvyklou cenu know-how, jež příjemce dotace koupil od společnosti BC Czech republic s. r. o. Správce daně se měl zaměřit zejména na to, zda k 30. 9. 2003 příjemce dotace vlastnil nějaké know-how, či zda naopak pouze užíval bezplatné koncernové know-how. Dále se měl zaměřit na to, zda v době navazující na období okolo rozhodného data 30. 5. 2004 byl příjemce dotace vlastníkem know-how obsahově korespondujícího s tím know-how, které 30. 9. 2003 koupil od společnosti BC Czech republic s. r. o. a že se jedná o totéž know-how, které bylo oceňováno znalcem panem K. Jinak řečeno, příjemce dotace je v daném kontextu povinen prokázat, že předtím, než od společnosti BC Czech republic s.r.o. nabyl předmětné know-how, know-how stejné povahy právně neměl (i když je třeba fakticky užíval vzhledem k povaze vztahů v rámci holdingu, do kterého patřil). Dále je povinen prokázat, že byl majitelem uvedeného know-how i k rozhodnému dni (30. 5. 2004) – to může prokázat například i tím, že dotyčné know-how měl i v době po rozhodném dni (například tím, že v této době bylo znalecky oceňováno). Dále je povinen prokázat, že know-how mělo obvyklou cenu odpovídající výši investice, kterou se zavázal provést, přičemž pořizovací cena je v tomto ohledu nerozhodná – podstatná je cena, kterou know-how v rozhodné době objektivně mělo; pořizovací cena může být, avšak také nemusí být, indikátorem obvyklé ceny – liší-li se však pořizovací a obvyklá cena, je na příjemci dotace, aby v pochybnostech osvětlil, z jakých důvodů takový rozdíl vznikl. Neobvyklosti ve způsobu pořízení know-how a případně i uhrazení kupní ceny za ně (zde započtením) mohou být za určitých okolností indikátorem předstíraných či umělých obchodních vztahů vytvořených za účelem krácení daně či vytvoření daňové výhody. Indikátor však není důkazem, pouze signálem k tomu, aby věci byla z důkazního hlediska věnována zvýšená pozornost. Pokud se tedy takové indikátory objeví, je na příjemci dotace, aby prokázal, jaký byl důvod těchto neobvyklostí a že byl jiný než snaha vytvořit umělé podmínky pro získání daňové výhody. I když nese důkazní břemeno příjemce dotace, je třeba, aby správce daně ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků dbal na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Správce daně musí dát příjemci dotace prostor k prokázání těchto skutečností například tím, že jej vyzve k jejich prokázání.
Správce daně ve výzvě č. j. 37318/06/238980/8578 ze dne 22. 5. 2006 vyzval příjemce dotace k prokázání, za jakým účelem si účastník řízení nechal zpracovat znalecký posudek č. 135/8, a dále mimo jiné, zda účastník řízení před pořízením know-how platil nějaké licenční poplatky plynoucí z užívání know-how, které je předmětem uzavřené smlouvy o prodeji know
how ze dne 3. 5. 2004. Účastník řízení mu sdělil, že licenční smlouva neexistovala, neboť vztah byl bezesmluvní, ale všechny dokumenty byly vlastněny společností AEG Kondensatoren und Wandler GmbH. Pokud správce daně nepovažoval toto sdělení za postačující, měl účastníka řízení vyzvat, ať prokáže, že v době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 3. 5. 2004 účastník řízení nevlastnil oceňované know-how, například tím, konkrétně jakým faktickým způsobem příjemce dotace užíval know-how vlastněné společností AEG Kondensatoren und Wandler GmbH, co bylo obsahem tohoto know-how, v jaké materiální podobě lze know-how identifikovat atd. Pokud správce daně nesouhlasil se sdělením účastníka řízení, měl mu sdělit své úvahy, že na účastníka řízení bylo společností AEG Kondensatoren und Wandler GmbH nějaké know-how převedeno a že know-how, které účastník řízení užíval před uzavřením kupní smlouvy ze dne 3. 5. 2004, není totožné s know-how, které bylo předmětem uzavřené smlouvy ze dne 3. 5. 2004. Správce daně však toto neučinil. Ve zprávě o daňové kontrole správce daně pouze uvedl, že předložené důkazní prostředky nemají vliv na konstatování správce daně, protože příjemce dotace již od roku 1999 přebíral a využíval znalosti, zkušenosti a výrobní postupy vážící se k předmětu činnosti, postupně nakupoval strojní zařízení od společnosti AEG Kondensatoren und Wandler GmbH, která své know-how uplatňovala z titulu společníka, přičemž výrobní činnost by bez těchto znalostí nemohla být vykonávána, a příjemce dotace hradil náklady související s rekvalifikací zaměstnanců. Z tohoto vyjádření ve zprávě o daňové kontrole však vůbec nevyplývá, zda správce daně považoval určitou část know-how, které bylo oceněno ke dni 30. 9. 2003 znaleckým posudkem č. 135/8, za jsoucí již ve vlastnictví příjemce dotace, který by pak již nemohl toto know-how „na podruhé“ koupit, neboť se správce daně vlastnictvím know-how nezabýval a své úvahy ve zprávě a daňové kontrole nedostatečně objasnil. Správce daně tak nedal účastníkovi řízení dostatečný prostor pro prokázání toho, že know-how, jež oceňoval znalec, je totožné s know-how, jež bylo předmětem kupní smlouvy mezi příjemcem dotace a společností BC Czech Republic s. r. o. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze považovat důkazní prostředky (předložené znalecké posudky) za a priori irelevantní a odmítnout je bez dalšího dokazování. Správce daně si přitom byl sám vědom, že společnost BC Czech Republic s. r. o., žádnou činnost související s předmětným know-how nevykonávala, proto nebylo ani možné zajistit ocenění know-how výnosovou metodou u prodejce.
Námitka stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, pokud vyslovil, že se správce daně nedostatečně zabýval identifikací převáděného know-how, tak je podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela nedůvodná. Krajský soud tímto vyjádřil, že správce daně neprovedl řádné a dostatečné dokazování a nedal příjemci dotace prostor k prokázání tvrzených skutečností, neboť odmítl předložené důkazní prostředky bez toho, aby se dostatečně zabýval identifikací převáděného know-how a aby vyzval příjemce dotace k prokázání výše uvedených skutečností. Vzhledem k tomu pak i námitka stěžovatele, že účastník řízení neprokázal splnění podmínky pořízení investic v deklarované výši, je předčasná, neboť nebylo provedeno řádné dokazování.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Účastník řízení zastoupený na základě plné moci advokátem měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které mu vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem. Náklady spočívají v odměně právní služby za jeden úkon právní služby v hodnotě 2.100 Kč spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti [§ 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátního tarifu“)] a v náhradě hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Odměna a náhrada hotových výdajů za převzetí zastoupení v řízení o kasační stížnosti advokátu účastníka řízení nepřísluší, neboť účastník jím byl zastoupen již v řízení před krajským soudem, takže se již nemusel s věcí pro řízení v další instanci seznamovat. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Částka daně, vypočtená podle ustanovení § 37 písm. a) a § 47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit účastníku řízení k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení v celkové výši 2856 Kč. Ke splnění povinnosti mu byla stanovena přiměřená patnáctidenní lhůta.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu