I. Působíli rozhodnutí orgánu profesní komory omezující soutěžní chování svých členů protisoutěžně a naplňuje-li podmínky zakázané dohody narušující hos- podářskou soutěž (zde ve formě zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů), jde o jednání zakázané podle $ 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, bez ohledu na to, že jej profesní komora zdůvodňuje snahou zajistit re- spektování zásad profesní etiky. II. Profesní komora je obecně oprávněna stanovit pravidla související s respek- továním zásad profesní etiky nad rámec povinností, jež by jejím členům jinak vy- plývaly z obecně závazných právních předpisů, vždy však při jejich stanovení musí respektovat zákaz dohod narušujících hospodářskou soutěž (zde ve formě rozhod- nutí sdružení soutěžitelů) podle $ 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospo- dářské soutěže. III. V řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospo- dářské soutěže se předseda tohoto úřadu nestává žalovaným, neboť jeho pra- vomoc rozhodovat o rozkladu proti rozhodnutí I. stupně jmenovaného úřadu vyjadřuje pouze funkční postavení v rámci vnitřní organizace ústředního orgánu státní správy, aniž by založilo jeho procesní subjektivitu ve smyslu soudního řádu správního.
I. Působíli rozhodnutí orgánu profesní komory omezující soutěžní chování svých členů protisoutěžně a naplňuje-li podmínky zakázané dohody narušující hos- podářskou soutěž (zde ve formě zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů), jde o jednání zakázané podle $ 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, bez ohledu na to, že jej profesní komora zdůvodňuje snahou zajistit re- spektování zásad profesní etiky. II. Profesní komora je obecně oprávněna stanovit pravidla související s respek- továním zásad profesní etiky nad rámec povinností, jež by jejím členům jinak vy- plývaly z obecně závazných právních předpisů, vždy však při jejich stanovení musí respektovat zákaz dohod narušujících hospodářskou soutěž (zde ve formě rozhod- nutí sdružení soutěžitelů) podle $ 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospo- dářské soutěže. III. V řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospo- dářské soutěže se předseda tohoto úřadu nestává žalovaným, neboť jeho pra- vomoc rozhodovat o rozkladu proti rozhodnutí I. stupně jmenovaného úřadu vyjadřuje pouze funkční postavení v rámci vnitřní organizace ústředního orgánu státní správy, aniž by založilo jeho procesní subjektivitu ve smyslu soudního řádu správního.
(..) Další stěžovatelčiny námitky se již tý- kají věcného posouzení jednání ve smyslu zá- kona o ochraně hospodářské soutěže. V tom- to směru stěžovatelka především namítala, že žádné z rozhodnutí či jednání, jež jsou před- mětem posouzení v dané věci, nelze kvalifi- kovat jako jednání ve smyslu citovaného zákona. Podle obsahu spisu Úřad v rámci šetření podnětů a v následném správním řízení po- suzoval vybraná ustanovení stavovských předpisů stěžovatelky, jakož i další opatření jejích orgánů. Jednalo se o Závazné stanovis- ko č. 1/2002, čl. 10 Profesního řádu schvále- ného na VIII. sjezdu delegátů stěžovatelky, čl. 9 téhož řádu, schváleného na X. sjezdu de- legátů, $ 2 odst. 2 Řádu stěžovatelky pro označování lékáren, schváleném na VI. sjezdu delegátů a dopisy představenstva Okresního sdružení České lékárnické komory v Uher- ském Hradišti ze dne 29. 6. a 5. 10. 2004, které byly podepsány předsedkyní okresního sdru- žení. Se zněním uvedených vnitřních předpi- sů byli členové stěžovatelky seznámeni přímo na jednotlivých sjezdech, kde byla novelizova- ná ustanovení přijata, a dále byla tato ustano- vení jako součást schváleného znění vnitřních předpisů uveřejněna na internetových strán- kách stěžovatelky a v oborovém časopise. Úkolem krajského soudu tedy bylo po- soudit, zda uvedená ustanovení, jež jsou pro členy stěžovatelky závazná, jakož i ostatní jmenované úkony, jsou způsobilé narušit hos- podářskou soutěž. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v období, v němž se stěžovatelka měla dopustit poruše- ní zákona o ochraně hospodářské soutěže, došlo k vydání nového zákona. 197 1775 Podle $ 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, účinného do 30. 6. 2001, jsou zakázané a neplatné veš- keré dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí sdružení podnikatelů a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále jen „dohody“), které vedou nebo mohou vést k narušení hospo- dářské soutěže na trhu zboží, pokud tento ne- bo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo po- kud ministerstvo pro hospodářskou soutěž nepovolilo výjimku. Podle $ 3 odst. 1 zákona o ochraně hos- podářské soutěže jsou zakázané a neplatné dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále jen „dohody“), které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví ji- nak nebo pokud Úřad pro ochranu hospo- dářské soutěže nepovolí prováděcím práv- ním předpisem z tohoto zákazu výjimku. Na rozhodnutí sdružení soutěžitelů ve smyslu $ 3 odst. 1 zákona o ochraně hospo- dářské soutěže lze nahlížet jako na formálně či neformálně podchycený projev vůle soutě- žitelů učiněný prostřednictvím autority, na níž sdružení soutěžitelé přenesli oprávnění k jejímu projevu. Úkonem takových autorit mohou být jak usnesení výkonných orgánů sdružení, jež mají byť i nepřímo zavazovat čle- ny sdružení, tak i rozhodnutí o přijetí kon- krétních ustanovení do stanov, případně do jiných interních předpisů sdružení. Není však rozhodující, zda takové rozhodnutí sdru- žení je přímo závazné pro všechny jeho členy nebo jen pro část, zda je výsledkem jejich vše- obecného konsensu nebo jen oprávněných autorit, zda má potenciál fakticky zasáhnout rozhodování o soutěžním chování pouze sou- těžitelů sdružených nebo zda může nepřímo dopadat i na jednání jiných (nesdružených) účastníků trhu. Základním kritériem je posou- zení, zda „dohoda“ má způsobilost hospodář- skou soutěž narušit či nikoliv. Podle citované- ho ustanovení je zakázána taková dohoda, která vede nebo může vést k narušení hospo- dářské soutěže, pokud tento nebo zvláštní zá- kon nestanoví jinak nebo pokud Úřad nepo- volí z tohoto zákazu výjimku. V dané věci 198 však zákon pro tento případ jinak nestanoví a rovněž nelze aplikovat žádnou z výjimek. Při posuzování námitky proti hmotněprávní- mu posouzení jednání stěžovatelky Nejvyšší správní soud, shodně s krajským soudem, vy- cházel ze základních podmínek, které musí být vždy kumulativně splněny pro konstato- vání závěru o porušení $ 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže zakázaným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, které je ve smyslu citovaného ustanovení považováno za formu dohody. Takovým rozhodnutím musí být předně skutečně úkon sdružení učiněný osobou oprávněnou za sdružení vystupovat anebo tak alespoň musí být členy sdružení vnímána. Kromě toho musí jít o úkon sdruže- ní přímo zaměřený či alespoň nepřímo způsobující dopad na soutěžní chování jed- notlivých soutěžitelů, jehož cílem je snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěži- telů (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Br- ně ze dne 25. 7. 2006, čj. 31 Ca 164/2005-59, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 988/2006). Stěžovatelka je právnická osoba zřízená na základě zákona č. 220/1991 Sb. jako samo- správná nepolitická stavovská organizace sdružující všechny lékárníky zapsané v sezna- mech vedených touto komorou ($ 1 zákona č. 220/1991 Sb.). Jako stavovské organizaci jí citovaný zákon ukládá dbát na to, aby její čle- nové vykonávali své povolání odborně, v sou- ladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zá- kony a řády komor. Komory jsou mimo jiné oprávněny uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem, tzn. stí- hat porušení výše uvedených povinností. Stěžovatelka v kasační stížnosti nepopírá své postavení jako soutěžitele, resp. sdružení soutěžitelů provozujících lékárny v rámci hospodářské soutěže ve smyslu $ 2 odst. 2 zá- kona č. 63/1991 Sb., resp. $ 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Podle $ 2 odst. 2 zákona č. 63/1991 Sb., resp. $ 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodář- ské soutěže, se na svazy podnikatelů, komory, živnostenská společenstva a jiné formy sdru- žování podnikatelů (dále jen „sdružení pod- nikatelů“), pokud jejich činnost může ovliv- ňovat hospodářskou soutěž, použijí ustano- vení zákona o ochraně hospodářské soutěže obdobně. Osobní působnost zákona je v $ 2 vymezena široce, vztahuje se obecně i na ko- mory, tedy nevylučuje z osobní působnosti zákona stavovské či jiné profesní komory, ovšem za předpokladu, že činnost komory může ovlivňovat hospodářskou soutěž. Zá- kon upravující ochranu hospodářské soutěže z hlediska stanovení rozsahu své osobní pů- sobnosti předpokládá i pouhou možnost ovlivnění hospodářské soutěže činností ko- mory, nikoli její přímou účast v hospodářské soutěži. Ve vztahu ke stanovené osobní pů- sobnosti zákona je zřejmé, že se zákon vzta- huje i na subjekty, u nichž nelze předpoklá- dat ziskový motiv činnosti, přičemž jejichž cíle mohou být i jen zčásti ekonomické, avšak i tyto cíle mohou prosazovat aktivitami schopnými ovlivnit hospodářskou soutěž (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, sp. zn. 7 A 83/94). Shodný názor byl vysloven i v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 1996, čj. 7 A 134/95-30, podle kterého subjekty označené v $ 2 zákona č. 63/1991 Sb. legislativní zkrat- kou „sdružení podnikatelů“ jsou podskupinou (podmnožinou) množiny subjektů označené legislativní zkratkou „soutěžitelé“ Z tohoto dů- vodu činnost stěžovatelky jako profesní komo- ry, která sdružuje provozovatele lékáren, může ovlivňovat hospodářskou činnost. Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud shledává závěr učiněný krajským soudem ohledně zakázaného jedná- ní ve smyslu $ 3 odst. 1 zákona o ochraně hos- podářské soutěže, jehož se stěžovatelka do- pustila, za správný. Přijetí výše citovaných vnitřních předpisů na sjezdu delegátů stěžo- vatelky, je bezpochyby možné považovat za skutečné úkony sdružení, osobou oprávně- nou k takovým úkonům, které navíc směřují k členům sdružení se snahou o určitou unifi- kaci jejich soutěžního jednání. Z obsahu cito- vaných článků vnitřních předpisů je zřejmé, že ukládají členům stěžovatelky, aby na poli hospodářské soutěže jednali konkrétním způsobem, tedy dochází k nahrazení jejich uvážení závaznými pravidly, která jsou schop- ná ovlivnit jejich chování na relevantním hos- podářském trhu. Stěžovatelka je na základě zákona č. 220/1991 Sb., jak je výše uvedeno, oprávněna vydávat vnitřní předpisy, jimiž sta- novuje pravidla etiky výkonu profese lékární- ka. Tato pravidla mohou být bezpochyby i přísnější než obsah obecně závazných práv- ních předpisů, právě s důrazem na charakter povolání lékárníka a nezbytnou vysokou mí- ru etického přístupu k zákazníkům, vždy však Při jejich stanovení musí respektovat zákon- ná omezení, v tomto případě stanovená $ 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutě- že. Stejně je možné nahlížet na obsah dopisů, které byly rozeslány členům okresního sdru- žení v Uherském Hradišti, neboť je z nich zřejmé, jaká konání z jejich strany (metody snižování cen léčivých příspěvků) jsou ne- vhodná a neakceptovatelná. Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem krajského soudu, že i když z uvedených dopisů nevyplývá pří- má závaznost, přesto byly, nebo mohly být, vnímány jako silná doporučení, která mohou ovlivnit budoucí chování soutěžitelů - členů stěžovatelky. Zákon o ochraně hospodářské soutěže (v obou zněních) působí preventiv- ně již tím, že stojí na principu potenciální soutěže. Není podmínkou postihu, aby nedo- volené dohody nebo jednání měly za cíl naru- šení soutěže a přímo k němu směřovaly, např. aby byla dohoda uzavřena s nedovoleným protisoutěžním obsahem, ale postačí, jestliže k omezení soutěže tato jednání mohou vést. Proto ani není nezbytné, aby takový výsledek, tedy omezení, vyloučení nebo jiné narušení soutěže, již nastal. Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnou stížní námitku, že pře- zkoumávaná ustanovení vnitřních předpisů stěžovatelky nevybočují z mezí zákonného zmocnění, a proto nemohou být posouzena jako protizákonná, neboť se jedná o stanovení pravidel etiky výkonu profese, k jejichž vydá- vání je stěžovatelka podle zákona oprávněna. Nejvyšší správní soud se dále zabýval jed- notlivými rozhodnutími stěžovatelky týkající- mi se označení lékáren, inzerce cen nabíze- ného lékárenského zboží a doporučení k poskytování slev, zejména s ohledem na ob- sah čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky. 199 1775 Delegáti na VIII. sjezdu stěžovatelky kona- ném ve dnech 2. - 3. 10. 1998 schválili či. 10 Profesního řádu stěžovatelky, následně uplat- ňovaný, ve znění: „Lékárník při propagací vlastní lékárny nesmí činit jiná oznámení o zahájení provozu než uvedená v článku 9 a nesmí rozmísťovat označení lékárny mi- mo budovu, v níž je umístěna; výjímkou jsou Šipky nebo jiné ukazatele nepřekračují- cí velikost 50 x 100 cm umístěné maximálně 50 metrů od lékárny v případě, že lékárnu je nutno hledat (za rohem, ve dvoře, uvnitř bloku domu apod.), které však nelze nikdy umístit ve vzdálenosti menší než 50 metrů od jiné lékárny nebo způsobem, který by od jiné lékárny odpoutával pozornost pacien- tů“. Na VI. sjezdu konaném ve dnech 29. - 30. 6. 1996 delegáti schválili nové znění $ 2 odst. 2 Řádu stěžovatelky, následně uplatňované, pro označování lékáren a inzerci: „Další označení lékárny s výjimkou orientačních ukazatelů umístěných v přiměřené vzdále- nosti podle místních poměrů se nepřipouští“. Podle $ 3 odst. 2 písm. ©) zákona č. 63/1991 Sb. jsou zakázané ve smyslu odstavce 1 zejména dohody, popř. jejichž části, obsahující rozdě- lení trhu nebo nákupních zdrojů. Podle $ 3 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou z dohod zakázaných podle odstavce 1 zakázány zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hos- podářské soutěže proto, že obsahují ujednání o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů. Přijetím článků shora uvedených inter- ních předpisů a jejich aplikací bylo znemož- něno lékárnám informovat zákazníky o svém umístění vzdálenějšími ukazateli (více jak 50 metrů od označené lékárny) umístěnými v prostoru obce, směřujícími k sídlu lékárny. Došlo tak k vytvoření určitého „bezpečného“ prostoru, v němž je lékárna chráněna před konkurenčním působením (zejména propa- gací) ze strany jiných lékáren. Omezení infor- mování vytvořilo bariéru pro aktivní soutěžní působení lékáren v prostoru, ve kterém pů- sobí i jiné lékárny. Ze znění čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky (... by od jiné lékárny od- poutával pozornost pacientů“) je zřejmé na- SM rušení vzájemného soutěžního vztahu soutě- 200 žitelů provozujících lékárny, ke kterému do- šlo omezením možností propagace jednotli- vých lékáren stěžovatelkou. Nejvyšší správní soud proto uvedené jedná- ní stěžovatelky spočívající v přijetí a uplatňová- ní článků Profesního řádu a Řádu stěžovatelky pro označování lékáren a inzerci, posoudil, ve shodě s krajským soudem a předsedou Úřadu, jako zakázané a neplatné rozhodnutí sdružení soutěžitelů, které mohlo vést k na- rušení hospodářské soutěže na trhu lékáren- ské péče a trhu doplňkového zboží prodáva- ného v lékárnách. Stejně jako krajský soud má i Nejvyšší správní soud za to, že uvedené omezení nemá souvislost se sjednocením označení lékáren jako zdravotnických zaříze- ní a nemůže jít o snahu omezit možnou neka- lou soutěž. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že stěžovatelka je oprávněna stanovit pravi- dla související s respektováním zásad etiky nad rámec zvláštního právního předpisu, její činnost však vždy musí být v souladu se záko- ny a musí respektovat zákonná omezení. Po- kud stěžovatelka argumentuje tím, že šlo o omezení informací uveřejňovaných v ozná- mení o zahájení činnosti, je nutno toto tvrze- ní kategoricky odmítnout, protože z čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky nevyplývá, že by omezovalo pouze uveřejňování informací týkajících se zahájení činnosti lékárny. Stejně Nejvyšší správní soud nahlíží i na tvrzení stě- žovatelky, že krajský soud se s argumentem, že šlo o zamezení tzv. zabraňovací soutěži, do- statečně přesvědčivě nevypořádal. Naopak, krajský soud se s tímto argumentem vypořádal dostatečně a přesvědčivě, neboť uvedené člán- ky hodnotil ve smyslu $ 44 odst. 1 obchodního zákoníku, s možností vyvolání soukromopráv- ního sporu mezi jednotlivými soutěžiteli. Pod- statné pro posouzení věci tak je zjištění, že vý- še uvedené články řádů stěžovatelky vedly, nebo mohly vést k narušení hospodářské sou- těže na trhu výrobků a služeb. Ve smyslu $ 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb. jsou zakázané zejména dohody, popř. jejich části, obsahující přímé nebo ne- přímé určení cen, popř. jiných obchodních podmínek. Zakázány jsou zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hos- podářské soutěže proto, že obsahují ujednání o přímém nebo nepřímém určení cen, popř. i jiných obchodních podmínkách [shodně i $ 3 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně hospo- dářské soutěže). Ze správního spisu je zřejmé, že na X. sjez- du stěžovatelky konaném dne 25. 11. 2000, delegáti schválili čl. 9 Profesního řádu stěžo- vatelky, kterým bylo stanoveno, že předmě- tem oznámení o zahájení provozu a informací v telefonním seznamu, tisku, elektronických médiích včetně internetu nesmí být nabídka a ceny konkrétních léčiv. Zákon o regulaci re- klamy, ve znění účinném do 31. 5. 2002, zaka- zoval uvádět v reklamě na léčivý přípravek či prostředek zdravotnické techniky cenu léči- vých přípravků a prostředků zdravotnické techniky [$ 5 odst. 1 písm. e) citovaného zá- kona]. Změnou tohoto zákona (zákonem č. 138/2002 Sb.) s účinností od 1. 6. 2002 však bylo uvedené omezení odstraněno. Po- dle $ 5 odst. 4 zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném od 1. 6. 2002, musí jakékoliv informace obsažené v reklamě na humánní léčivý přípravek odpovídat údajům uvede- ným v souhrnu údajů tohoto přípravku. Z uvedeného vyplývá, že byl zrušen zákaz uvádět v reklamě na humánní léčivý přípra- vek cenu tohoto přípravku. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že od 1. 6. 2002 bylo omezení stanovené v čl. 9 Profesního řádu stěžovatelky, nad zákonný rámec. Citovaný článek tedy byl zakázaným a neplatným roz- hodnutím sdružení soutěžitelů, který mohl vést k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárenské péče. Omezení stěžovatelky tak mohlo mít vliv na cenovou hladinu volně pro- dejných léčiv a omezilo efektivní soutěž zalo- ženou na dostupnosti informací o ceně zboží potenciálním zákazníkům. Ze správního spisu také vyplývá, že stěžo- vatelka dne 20. 3. 2002 vydala Závazné stano- visko č. 1/2002 k používání zákaznických sle- vových karet v lékárnách, ve kterém označila poskytování slev u vydávaných léčiv na zákla“ dě zákaznických slevových karet za neetické a odporující i příslušným článkům jejího Pro- fesního řádu a obdobně hodnotila také ná- sledné poskytnutí bonusu, naturálního plně- ní a obdobných nadstandardních výhod týka- jících se léčiv, nesouvisejících se zákaznickými slevovými kartami. Předsedkyně představen- stva Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště v dopisu ze dne 29. 6. 2004 označila za nevhodné a pro lékárenskou obec ne- akceptovatelné metody manipulující s cenou léčivých přípravků na úkor lékárenské při- rážky s tím, že je nutno přijmout společné ře- šení přijatelné pro všechny zúčastněné a tím- to se bezvýhradně řídit, a do data dalšího jednání doporučila lékárnám manipulujícím s cenou léčivých přípravků ukončení těchto aktivit. V dopisu ze dne 5. 10. 2004 uvedená předsedkyně označila nahodilé slevování cen léčivých přípravků v rámci konkurenčního boje mezi lékárnami jako zoufalý způsob kon- kurence, který je nutno kategoricky odmít- nout a v žádném případě jej neprovádět. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze Závazného stanoviska vyplývá vůle stěžova- telky ovlivňovat způsob, jakým jednotliví sou- těžitelé sdružení tvoří cenu jimi prodávané- ho zboží. Jde o rozhodnutí, které má svým obsahem a účelem charakter cenového dopo- ručení. Takové rozhodnutí ve formě cenové- ho doporučení je nutno hodnotit jako nebez- pečné protisoutěžní jednání, bez ohledu na skutečnost, zda je či není pro členy sdružení závazné. Z jednání a rozhodnutí stěžovatelky vyplývá záměr sjednotit chování lékárníků při stanovení cen léčivých přípravků pro- střednictvím zákazu poskytování slev, a tím ustálit cenovou hladinu na určité výši. Stejně tak hodnotí Nejvyšší správní soud i citované dopisy předsedkyně představenstva Okresní- ho sdružení lékárníků Uherské Hradiště. Jde o doporučení, které směřuje k odstranění ne- jistoty členů sdružení ohledně jejich budoucí cenové strategie a podává jim návod, jak po- stupovat při tvorbě ceny prodávaného zboží. Jako takové je nepochybně způsobilé ovlivnit budoucí soutěžní chování provozovatelů lé- káren v cenové oblasti. V daném případě ne- ní podstatné, zda došlo k ovlivnění v chování provozovatelů lékáren, tedy k chování kores- pondujícímu předmětnému Závaznému sta- novisku či uvedeným dopisům. Již samotné vyjádření vůle stěžovatelky či představitele 201 1776 okresního sdružení stěžovatelky ovlivnit způ- sob tvorby cen lékárnického zboží, zejména snaha o zavedení pevných cen, potažmo je- jich tvorbu, vyhovuje kritériím zakázaného protisoutěžního chování a rozhodnutí ve smyslu $ 3 odst. 1 zákona o ochraně hospo- dářské soutěže. Nejvyšší správní soud se však neztotožňu- je se závěrem krajského soudu, pokud jde o označení osoby, kterou krajský soud v na- padeném rozsudku považuje za žalovaného. V žalobě byl jako žalovaný správně označen Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ne- boť v rozkladovém řízení je orgán rozhodují- cí o rozkladu a orgán rozhodující v I. stupni, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jedi- ným správním orgánem vymezeným zákon- ným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdíl- né je jen to, komu z hlediska jeho vnitřního organizačního uspořádání zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2004, čj. 6 A 11/2002-26). Ve vě- ci přezkoumávání rozhodnutí předsedy Úřa- du pro ochranu hospodářské soutěže, který rozhodl o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, je třeba považovat za žalovaného ve smyslu $ 69 s. ř. s. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, byť žaloba musí směřovat proti rozhodnutí před- sedy tohoto Úřadu. Pravomoc předsedy Úřa- du pro ochranu hospodářské soutěže rozho- dovat o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vyjadřuje pou- ze jeho funkční postavení v rámci vnitřní ot- ganizace ústředního orgánu státní správy, aniž by založilo jeho procesní subjektivitu ve smyslu s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006, čj. 4 As 57/2005-64). Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší správní soud jako žalovaného označil Úřad pro ochranu hospodářské sou- těže, jehož postavení vyplývá přímo ze záko- na ($ 69 s. ř. s.). (.) 1776 vv. Hospodářská soutěž: pojem soutěžite 1; zneužití dominantního postavení k $ 2 odst. 1 a $ 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže)“) Vyloučení jednání uvnitř hospodářské jednotky, které nemá vliv na subjekty mi- mo tuto jednotku (ostatní soutěžitele či spotřebitele), z působnosti předpisů soutěž- ního práva může být zásadně oprávněné. To však předpokládá „společnou hospo- dářskou jednotku“, v jejímž rámci dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje. Kritériem nemůže být pouze to, zda jedna společ- nost má většinový podíl v jiné společnosti. Důležité je, zda obecně a v konkrétním posuzovaném případě zvlášť mateřská společnost dává dceřiné společnosti pokyny a je reálně schopna jejich realizaci vynutit. V žádném případě nepostačuje možnost mateřské společnosti určité jednání dcery blokovat.
Česká lékárnická komora proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení opat- ření k nápravě a pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
e k omezení soutěže tato jednání mohou vést. Proto ani není nezbytné, aby takový výsledek, tedy omezení, vyloučení nebo jiné narušení soutěže, již nastal. Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnou stížní námitku, že přezkoumávaná ustanovení vnitřních předpisů stěžovatelky nevybočují z mezí zákonného zmocnění, a proto nemohou být posouzena jako protizákonná, neboť se jedná o stanovení pravidel etiky výkonu profese, k jejichž vydávání je stěžovatelka podle zákona oprávněna.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval jednotlivými rozhodnutími stěžovatelky týkajícími se označení lékáren, inzerce cen nabízeného lékárenského zboží a doporučení k poskytování slev, zejména s ohledem na obsah čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky.
Delegáti na VIII. sjezdu stěžovatelky konaném ve dnech 2. – 3. 10. 1998 schválili čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky, následně uplatňované, ve znění: „Lékárník při propagaci vlastní lékárny nesmí činit jiná oznámení o zahájení provozu než uvedená v článku 9 a nesmí rozmísťovat označení lékárny mimo budovu, v níž je umístěna; výjimkou jsou šipky nebo jiné ukazatele nepřekračující velikost 50 x 100 cm umístěné maximálně 50 metrů od lékárny v případě, že lékárnu je nutno hledat (za rohem, ve dvoře, uvnitř bloku domu apod.), které však nelze nikdy umístit ve vzdálenosti menší než 50 metrů od jiné lékárny nebo způsobem, který by od jiné lékárny odpoutával pozornost pacientů“. Na VI. sjezdu konaném ve dnech 29. – 30. 6. 1996 delegáti schválili nové znění § 2 odst. 2 Řádu stěžovatelky, následně uplatňované, pro označování lékáren a inzerci ve znění: „Další označení lékárny s výjimkou orientačních ukazatelů umístěných v přiměřené vzdálenosti podle místních poměrů se nepřipouští“.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb. jsou zakázané ve smyslu odstavce 1 zejména dohody, popř. jejichž části, obsahující rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou z dohod zakázaných podle odstavce 1 zakázány zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže proto, že obsahují ujednání o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů.
Přijetím článků shora uvedených interních předpisů a jejich aplikací bylo znemožněno lékárnám informovat zákazníky o svém umístění vzdálenějšími ukazateli (více jak 50 metrů od označené lékárny) umístěnými v prostoru obce, směřujícími k sídlu lékárny. Došlo tak k vytvoření určitého „bezpečného“ prostoru, v němž je lékárna chráněna před konkurenčním působením (zejména propagací) ze strany jiných lékáren. Omezení informování vytvořilo bariéru pro aktivní soutěžní působení lékáren v prostoru, ve kterém působí i jiné lékárny. Ze znění čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky („…by od jiné lékárny odpoutával pozornost pacientů“) je zřejmé narušení vzájemného soutěžního vztahu soutěžitelů provozujících lékárny, ke kterému došlo omezením možností propagace jednotlivých lékáren stěžovatelkou.
Nejvyšší správní soud proto uvedené jednání stěžovatelky spočívající v přijetí a uplatňování článků Profesního řádu a Řádu stěžovatelky pro označování lékáren a inzerci, posoudil, ve shodě s krajským soudem a předsedou Úřadu, jako zakázané a neplatné rozhodnutí sdružení soutěžitelů, které mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárenské péče a trhu doplňkového zboží prodávaného v lékárnách. Stejně jako krajský soud má i Nejvyšší správní soud za to, že uvedené omezení nemá souvislost se sjednocením označení lékáren jako zdravotnických zařízení a nemůže jít o snahu omezit možnou nekalou soutěž. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že stěžovatelka je oprávněna stanovit pravidla související s respektováním zásad etiky nad rámec zvláštního právního předpisu, její činnost však vždy musí být v souladu se zákony a musí respektovat zákonná omezení. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že šlo o omezení informací uveřejňovaných v oznámení o zahájení činnosti, je nutno toto tvrzení kategoricky odmítnout, protože z čl. 10 Profesního řádu stěžovatelky nevyplývá, že by omezovalo pouze uveřejňování informací týkající se zahájení činnosti lékárny. Stejně Nejvyšší správní soud nahlíží i na tvrzení stěžovatelky, že krajský soud se s argumentem, že šlo o zamezení tzv. zabraňovací soutěži, dostatečně přesvědčivě nevypořádal. Naopak, krajský soud se s tímto argumentem vypořádal dostatečně a přesvědčivě, neboť uvedené články hodnotil ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. s možností vyvolání soukromoprávního sporu mezi jednotlivými soutěžiteli. Podstatné pro posouzení věci tak je zjištění, že výše uvedené články řádů stěžovatelky vedly, nebo mohly vést k narušení hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb.
Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb. jsou zakázané zejména dohody, popř. jejich části, obsahující přímé nebo nepřímé určení cen, popř. jiných obchodních podmínek. Zakázány jsou zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže proto, že obsahují ujednání o přímém nebo nepřímém určení cen, popř. i jiných obchodních podmínkách (shodně i § 3 odst. 2 písm. a/ zákona o ochraně hospodářské soutěže).
Ze správního spisu je zřejmé, že na X. sjezdu stěžovatelky konaném dne 25. 11. 2000, delegáti schválili čl. 9 Profesního řádu stěžovatelky, kterým bylo stanoveno, že předmětem oznámení o zahájení provozu a informací v telefonním seznamu, tisku, elektronických médiích včetně internetu nesmí být nabídka a ceny konkrétních léčiv. Zákon o regulaci reklamy, ve znění účinném do 31. 5. 2002, zakazoval uvádět v reklamě na léčivý přípravek či prostředek zdravotnické techniky cenu léčivých přípravků a prostředků zdravotnické techniky (§ 5 odst. 1 písm. e) citovaného zákona). Změnou tohoto zákona (zákonem č. 138/2002 Sb.) s účinností od 1. 6. 2002 však bylo uvedené omezení odstraněno. Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném od 1. 6. 2002, musí jakékoliv informace obsažené v reklamě na humánní léčivý přípravek odpovídat údajům uvedeným v souhrnu údajů tohoto přípravku.
Z uvedeného vyplývá, že byl zrušen zákaz uvádět v reklamě na humánní léčivý přípravek cenu tohoto přípravku. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že od 1. 6. 2002 bylo omezení stanovené v čl. 9 Profesního řádu stěžovatelky, nad zákonný rámec. Citovaný článek tedy byl zakázaným a neplatným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, který mohl vést k narušení hospodářské soutěže na trhu lékárenské péče. Omezení stěžovatelky tak mohlo mít vliv na cenovou hladinu volně prodejných léčiv a omezilo efektivní soutěž založenou na dostupnosti informací o ceně zboží potenciálním zákazníkům.
Ze správního spisu také vyplývá, že stěžovatelka dne 20. 3. 2002 vydala Závazné stanovisko č. 1/2002 k používání zákaznických slevových karet v lékárnách, ve kterém označila poskytování slev u vydávaných léčiv na základě zákaznických slevových karet za neetické a odporující i příslušným článkům jejího Profesního řádu a obdobně hodnotila také následné poskytnutí bonusu, naturálního plnění a obdobných nadstandardních výhod týkajících se léčiv, nesouvisejících se zákaznickými slevovými kartami. Předsedkyně představenstva Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště v dopisu ze dne 29. 6. 2004 označila za nevhodné a pro lékárenskou obec neakceptovatelné metody manipulující s cenou léčivých přípravků na úkor lékárenské přirážky s tím, že je nutno přijmout společné řešení přijatelné pro všechny zúčastněné a tímto se bezvýhradně řídit, a do data dalšího jednání doporučila lékárnám manipulujícím s cenou léčivých přípravků ukončení těchto aktivit. V dopisu ze dne 5. 10. 2004 uvedená předsedkyně označila nahodilé slevování cen léčivých přípravků v rámci konkurenčního boje mezi lékárnami jako zoufalý způsob konkurence, který je nutno kategoricky odmítnout a v žádném případě jej neprovádět.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze Závazného stanoviska vyplývá vůle stěžovatelky ovlivňovat způsob, jakým jednotliví soutěžitelé sdružení tvoří cenu jimi prodávaného zboží. Jde o rozhodnutí, které má svým obsahem a účelem charakter cenového doporučení. Takové rozhodnutí ve formě cenového doporučení je nutno hodnotit jako nebezpečné protisoutěžní jednání, bez ohledu na skutečnost, zda je či není pro členy sdružení závazné. Z jednání a rozhodnutí stěžovatelky vyplývá záměr sjednotit chování lékárníků při stanovení cen léčivých přípravků prostřednictvím zákazu poskytování slev, a tím ustálit cenovou hladinu na určité výši. Stejně tak hodnotí Nejvyšší správní soud i citované dopisy předsedkyně představenstva Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště. Jde o doporučení, které směřuje k odstranění nejistoty členů sdružení ohledně jejich budoucí cenové strategie a podává jim návod, jak postupovat při tvorbě ceny prodávaného zboží. Jako takové je nepochybně způsobilé ovlivnit budoucí soutěžní chování provozovatelů lékáren v cenové oblasti. V daném případě není podstatné, zda došlo k ovlivnění v chování provozovatelů lékáren, tedy k chování korespondujícímu předmětnému Závaznému stanovisku či uvedeným dopisům. Již samotné vyjádření vůle stěžovatelky či představitele okresního sdružení stěžovatelky ovlivnit způsob tvorby cen lékárnického zboží, zejména snaha o zavedení pevných cen, potažmo jejich tvorbu, vyhovuje kritériím zakázaného protisoutěžního chování a rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěrem krajského soudu, pokud jde o označení osoby, kterou krajský soud v napadeném rozsudku považuje za žalovaného. V žalobě byl jako žalovaný správně označen Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť v rozkladovém řízení je orgán rozhodující o rozkladu a orgán rozhodující v I. stupni, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jediným správním orgánem vymezeným zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné je jen to, komu z hlediska jeho vnitřního organizačního uspořádání zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 A 11/2002 - 26). Ve věci přezkoumávání rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který rozhodl o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, je třeba považovat za žalovaného ve smyslu ustanovení § 69 s. ř. s. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, byť žaloba musí směřovat proti rozhodnutí předsedy tohoto Úřadu. Pravomoc předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodovat o rozkladu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vyjadřuje pouze jeho funkční postavení v rámci vnitřní organizace ústředního orgánu státní správy, aniž by založilo jeho procesní subjektivitu ve smyslu s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006, č. j. 4 As 57/2005 - 64). Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší správní soud jako žalovaného označil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jehož postavení vyplývá přímo ze zákona (§ 69 s. ř. s.).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a Úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a Úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu