Osoba, která byla pověřena v plném rozsahu činnosti výkonem funkce předsedy okresního soudu, není oprávněna vytknout soudci tohoto soudu drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování (§ 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů).
[22] Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatelky, že výtku jí udělila pověřená předsedkyně, která však nebyla osobou k tomu oprávněnou.
[23] V nyní posuzované věci je nesporné, že JUDr. Zdeňka Hošková byla v době, kdy byla výtka udělena, nikoli jmenovanou předsedkyní Okresního soudu v Děčíně, nýbrž toliko „pověřenou předsedkyní“, přesněji řečeno soudkyní krajského soudu dočasně přidělenou k Okresnímu soudu v Děčíně a pověřenou výkonem funkce předsedy okresního soudu. Pověřil ji předseda krajského soudu, jenž ve vztahu k danému okresnímu soudu vykonává některé pravomoci na úseku státní správy soudnictví podle § 126 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Pověření bylo opřeno o písmeno h) zmíněného paragrafu, podle něhož „[p]ředseda krajského soudu vykonává státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že řídí a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy“.
[24] Podle § 88a zákona o soudech a soudcích „[d]robné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování může orgán státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, vyřídit tím, že je soudci, předsedovi soudu, místopředsedovi soudu, předsedovi kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu vytkne, je-li to postačující“.
[25] Podle § 8 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „zákon o kárném řízení“), platí, že „[n]ávrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce jsou oprávněni podat
a) prezident republiky proti kterémukoliv soudci,
b) ministr spravedlnosti proti kterémukoliv soudci,
c) předseda Nejvyššího soudu proti kterémukoliv soudci tohoto soudu a dále proti soudci soudu nižšího stupně jednajícího ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší soud vrcholným soudním orgánem,
d) předseda Nejvyššího správního soudu proti kterémukoliv soudci tohoto soudu a proti soudci soudu nižšího stupně jednajícího ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší správní soud vrcholným soudním orgánem,
e) předseda vrchního soudu proti kterémukoliv soudci příslušného vrchního soudu a dále proti soudci soudu nižšího stupně,
f) předseda krajského soudu proti kterémukoliv soudci příslušného krajského soudu a proti soudci okresního soudu,
g) předseda okresního soudu proti soudci příslušného okresního soudu a proti soudci jiného okresního soudu“.
[26] Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že výtku je oprávněna udělit jen některá z osob taxativně vyjmenovaných v § 8 odst. 2 zákona o kárném řízení. V nyní posuzovaném případě měla být touto osobou předsedkyně okresního soudu ve smyslu písm. g) zmíněného odstavce. Aby byla fyzická osoba předsedkyní okresního soudu, musela být do funkce řádně jmenována postupem podle § 105 odst. 1 věta první zákona o soudech a soudcích. Jmenování do funkce je úkon příslušného orgánu provedený za zákonem předepsaných podmínek, tedy nepochybně má jednoznačně skutkové aspekty – jde o jednání fyzické osoby nadané příslušnou jmenovací pravomocí (ministra spravedlnosti) poté, co jiná fyzická osoba mající návrhovou pravomoc (předseda příslušného krajského soudu) svým projevem vůle učinila jmenovací návrh. „Pověřená předsedkyně“ není osobou, ve vztahu k jejímuž právnímu postavení učinil ministr spravedlnosti na návrh příslušného předsedy krajského soudu jmenovací úkon podle § 105 odst. 1 věty první zákona o soudech a soudcích, tedy svůj projev vůle; do své „funkce“ byla „ustavena“ příslušným předsedou krajského soudu s odkazem na § 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích.
[27] Gramatický výklad § 8 odst. 2 zákona o kárném řízení svědčí tomu, že pověřená předsedkyně okresního soudu není ani jednou z osob uvedených v taxativním výčtu daného ustanovení. Jak nicméně ve své judikatuře zdůrazňuje Ústavní soud, gramatický výklad je pouhým prvotním přiblížením se k aplikované právní normě. „Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ (nález ÚS ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1133/07, č. 233/2007 Sb. ÚS). Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že ani jiné metody výkladu nevedou k tomu, že by pověřená předsedkyně okresního soudu mohla být kárným navrhovatelem a v přímé návaznosti na to pak mohla postupovat podle § 88a zákona o soudech a soudcích.
[28] Pokud jde o výklad historický, lze odkázat na důvodovou zprávu k zákonu o kárném řízení (sněmovní tisk č. 877, III. volební období, Poslanecká sněmovna Parlamentu), která k § 8 uváděla: „Kárné řízení bude možno zahájit pouze na návrh oprávněných subjektů. Okruh osob oprávněných k podání návrhu na zahájení kárného řízení se navrhuje vymezit způsobem, který především navazuje na vymezení působnosti jednotlivých článků státní správy soudů a státní správy státních zastupitelství. Vzhledem k tomu, že poznatky o skutečnostech, které mohou zakládat kárnou odpovědnost soudce, mohou být získány i jinak než předsedou soudu při výkonu státní správy vůči soudcům příslušného soudu, především v souvislosti s rozhodovací činností, rozšiřuje se okruh navrhovatelů i na další předsedy soudů.“ (zvýraznění přidáno NSS). Historický zákonodárce tedy zamýšlel, aby návrh na zahájení řízení mohl podat pouze zákonem jasně vymezený okruh navrhovatelů. Závěr, že by kárným navrhovatelem mohla být pověřená předsedkyně okresního soudu, je v rozporu i s výkladem teleologickým. V taxativnosti výčtu osob oprávněných podat kárný návrh lze totiž spatřovat cíl zákonodárce, aby byl jasně daný okruh osob, které mohou kárné řízení iniciovat.
[29] Nejvyšší správní soud uvážil i to, že by mohlo být v určitých situacích nezbytné vykládat určitá ustanovení šířeji, pokud by jinak zaujatý výklad vedl ke zjevně nerozumným výsledkům. Takovým zjevně nerozumným výsledkem by mohlo být i ohrožení činnosti určitého článku soudní soustavy, kterému by nešlo jinými opatřeními zabránit. Tak tomu ale v nyní posuzované věci není. Nelze totiž pominout, že možnost podat kárný návrh mají také další oprávnění navrhovatelé. Drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování tak může konkrétnímu soudci okresního soudu vytknout např. předseda krajského soudu, byť by se tak případně dělo v úzké návaznosti na zjištění učiněná v souvislosti s dohledem nad řízeními vedenými u okresního soudu se zřetelem k tomu, zda v nich nedocházelo ke zbytečným průtahům (§ 127 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).
[30] Nejvyšší správní soud se je vědom, že kárný senát zdejšího soudu v minulosti věcně projednal návrh na zahájení kárného řízení podaný JUDr. Hoškovou jako pověřenou předsedkyní Okresního soudu v Děčíně, a to ve věci vedené pod sp. zn. 16 Kss 4/2016. V této souvislosti je však třeba konstatovat, že nyní rozhodující senát není formálně vázán dřívějším rozhodnutími kárného senátu a může rozhodné právní otázky posoudit odlišně. V předmětné věci se kárný senát otázce, zda v případě JUDr. Hoškové jde o oprávněnou navrhovatelku, výslovně nevěnoval, žádný z účastníků tuto souvislost nepředložil jako hledisko případné zákonnosti návrhu na vydání kárného opatření. Kárný senát si byl sice vědom, že navrhovatelka je pověřenou předsedkyní, ale učinil toliko implicitní závěr, že tato souvislost nebrání věcnému projednání podaného návrhu. Nutno rovněž připomenout, že v uvedené věci byl následně podán návrh na obnovu řízení právě z tohoto důvodu. Tento návrh však Nejvyšší správní soud zamítl rozhodnutím ze dne 15. 1. 2020, čj. 16 Kss 4/2019-70. Důvodem pro zamítnutí návrhu bylo nesplnění jedné z nutných podmínek pro povolení obnovy kárného řízení, a sice aby skutečnost, že kárný návrh podala tehdy „toliko“ pověřená předsedkyně okresního soudu, byla původnímu kárnému senátu neznámá. K samotnému důvodu podání návrhu na obnovu řízení se však soud věcně nevyjádřil.
[31] Naopak za recentní relevantní judikaturu nezbylo než v tomto ohledu považovat rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, čj. 12 Ksz 6/2019-110, na které poukazovala stěžovatelka. V tomto rozhodnutí kárný soud dospěl k závěru, že navrhovatel, který byl pověřen v plném rozsahu činnosti výkonem funkce okresního státního zástupce okresního státního zastupitelství, není navrhovatelem, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce podle § 8 odst. 5 zákona o kárném řízení. V této souvislosti je třeba uvést, že byť uvedený kárný senát neposuzoval situaci v případě soudů, Nejvyšší správní soud nyní nenalezl dostatek relevantních argumentů pro nepřenositelnost vysloveného právního názoru i na postavení pověřeného předsedy okresního soudu. Jestliže § 88a zákona o soudech a soudcích umožňuje vytknout drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování pouze takovému orgánu státní správy soudu, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, pak nezbývá než s ohledem na shora uvedené uzavřít, že toliko pověřený předseda okresního soudu takovou pravomocí nedisponuje.