Rozhodnutí o udělení licence podle $ 18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provo- zování rozhlasového a televizního vysílání, obsahuje výrok jednak o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci, jednak o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů; tyto vý- roky přitom jsou propojené (závislé). Z odůvodnění rozhodnutí, jež má být ze záko- na „podrobné“, pak musí být zřejmé a přezkoumatelné, jak každé z kritérií stanove- né pro udělení licence naplnil každý z žadatelů, a proč Rada pro rozhlasové a televizní vysílání licenci udělila, resp. neudělila. Nesplňuje-li odůvodnění rozhod- nutí o udělení licence tyto požadavky, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Rozhodnutí o udělení licence podle $ 18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provo- zování rozhlasového a televizního vysílání, obsahuje výrok jednak o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci, jednak o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů; tyto vý- roky přitom jsou propojené (závislé). Z odůvodnění rozhodnutí, jež má být ze záko- na „podrobné“, pak musí být zřejmé a přezkoumatelné, jak každé z kritérií stanove- né pro udělení licence naplnil každý z žadatelů, a proč Rada pro rozhlasové a televizní vysílání licenci udělila, resp. neudělila. Nesplňuje-li odůvodnění rozhod- nutí o udělení licence tyto požadavky, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Prejudikatura: srov. č. 739/2006 Sb. NSS. Věc: Společnost s ručením omezeným C. proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o ulo- žení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného. Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2004 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Ra- da“) výrokem č. I udělila společnosti s ruče- ním omezeným M. licenci k provozování roz- hlasového vysílání s využitím kmitočtu BENE- ŠOV - KOZMICE 89,3 MHz/5 kW na dobu os- mi let od právní moci tohoto rozhodnutí; současně pak ve výroku č. II zamítla žádosti 325 1119 o udělení licence s využitím tohoto kmitočtu dalším čtrnácti žadatelům včetně žalobce. Žalobce jako neúspěšný žadatel napadl rozhodnutí Rady u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 22. 10. 2004 rozhod- nutí Rady zrušil ve výroku č. I a č. II bod 3. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že rozhodnutí Rady považu- je za nedostatečné, neboť v rozporu s $ 18 odst. 3 zákona o vysílání nebylo podrobně zdůvodněno, jakými úvahami byla Rada ve- dena při hodnocení důkazů a podle jakých kritérií hodnotila skutečnosti považované ci- tovaným zákonem za významné pro rozho- dování o žádostech o udělení licence k vysí- lání; není tak zřejmé, jaká kritéria rozhodla při posouzení nejúspěšnější žádosti ve vzta- hu k žádostem neúspěšným. Odůvodnění musí být podrobné do té míry, aby z něj bylo patrno, v čem byly skutečnosti uvedené v $ I7 odst. 1 zákona o vysílání naplněny v nestejné míře a jaké hraniční kritérium Ra- da zvolila, aby mohla konstatovat, u kterého žadatele byly naplněny v největší míře. Ne- stačí pouhé konstatování, že naplněny neby- ly. V tomto směru spatřoval městský soud ne- dostatečné uvedení důvodů, které vedly ke zhodnocení ekonomické, organizační a tech- nické připravenosti, transparentnosti vlast- nických vztahů, přínosu navrhované progra- mové skladby i zajištění rozvoje kultury citovaným zákonem vyjmenovaných menšin vítěze licenčního řízení. Rada toto rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla kasační stížností a nesouhla- sila především se závěrem o nepřezkoumatel- nosti svého rozhodnutí pro nedostatek důvo- dů. Namítala, že z odůvodnění výroku o udělení licence vítězi licenčního řízení zá- roveň vyplývá, proč nebyla udělena licence ostatním. Její rozhodnutí je tak řádně a v sou- ladu s příslušnými ustanoveními zákona odů- vodněno, protože odůvodnění je podrobné a obsahuje kritéria, na jejichž základě byla udělena licence a ostatní žádosti zamítnuty. Lx Nejvyšší správní soud kasační stížnost ja- ko nedůvodnou zamítl. 326 Zodůvodnění: Na vlastní udělení licence není právní ná- rok. Zákon však na druhé straně podrobně stanoví jednak vlastní procesní postup Rady, jednak zákonná kritéria pro jeho rozhodová- ní($ 17 zákona o vysílání), jejichž porušení se neúspěšný účastník licenčního řízení má možnost v rámci práva na spravedlivý proces dovolat u soudu ve správním soudnictví ($ 19 zákona o vysílání). Možnost napadnout výrok o udělení licence se pak dovozuje z $ 65 odst. 2 s. ř. s. Pokud jde o vlastní rozhodnutí, náležitos- ti výroku i odůvodnění, vychází Rada z faktu, že je jím společně rozhodováno o žádostech více žadatelů, a proto obsahuje jak výrok o udělení licence jednomu ze žadatelů o li- cenci, tak výrok o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů, jakož i podrobné odůvodnění těch- to výroků. Z logiky vzájemné propojenosti vý- roku o udělení licence a zamítavých výroků u ostatních žadatelů pak vyplývá i nezbytnost vzájemné propojenosti odůvodnění těchto výroků, jelikož zákon o vysílání kvalitu tohoto odůvodnění charakterizuje slovy „podrobně“. Požadavek citovaného zákona na podrobné odůvodnění přitom není samoúčelný, neboť jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právní- ho státu (čl. 36 odst. I Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) vylučujícího libovůli při rozhodování, je i povinnost řádně roz- hodnutí odůvodnit. K této otázce se již mno- hokrát vyslovil Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 45/02) a jakkoliv se vztahují je- ho závěry na rozhodnutí soudů, není důvodu je nerespektovat při rozhodování správních orgánů. Z charakteristiky odůvodnění uvedené v $ 18 odst. 3 zákona o vysílání vyplývá poža- davek, že odůvodnění musí být natolik po- drobné, aby z něj bylo zřejmé, jak které krité- rium naplnil každý z účastníků, jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění všech kritérií a teprve z tohoto hodnocení může vyply- nout, proč Rada udělila licenci některému z účastníků a proč zamítla žádost ostatních. Řádné odůvodnění si však nelze představit pouze tak, jak bylo obsaženo v předmětném rozhodnutí Rady, kde se bez dalšího pouze konstatuje, že účastník, kterému licence byla udělena, splnil tato kritéria nejlépe. V tomto rozhodnutí Rada uvedla, že se při rozhodová- ní řídila zákonnými kritérii stanovenými v $ 17 odst. 1 zákona o vysílání, která citovala, aniž jejich naplnění blíže rozvedla. Dále Rada uvedla, že při srovnání žádostí jednotlivých účastníků a jejich prezentací při veřejném slyšení dospěla k závěru, že jednotlivé sku- tečnosti uvedené v citovaném ustanovení zá- kona jsou v projektech jednotlivých žadatelů naplněny v nestejné míře, přičemž však sou- hrn těchto skutečností je ve srovnání s ostat- ními žadateli v největší míře naplněn v žádos- ti společnosti M. Zejména programová skladba navrhovaná tímto žadatelem o licen- ci byla ve srovnání s žádostmi ostatních účast- níků vyhodnocena jako nejvíce přispívající k rozmanitosti stávající nabídky programu na území, které bude tímto rozhlasovým vysílá- ním pokryto. Tato společnost navrhla v li- cenčním řízení nejpřínosnější programovou skladbu ve vztahu k rozmanitosti stávající na- bídky programu rozhlasového vysílání na území města Benešova a okolí, neboť její kon- cepce doplňuje chybějící programový prvek ve vysílání v tomto teritoriu, objektivně zjiš- těný analýzou demografického a sociálně- -ekonomického složení regionu, tedy konku- renčních rozhlasových formátů. Kladně byl hodnocen i přínos žadatele k zajištění rozvo- je menšin ve smyslu $ 17 odst. 1 písm. d) zá- kona o vysílání. Při posuzování přínosu pro- gramové skladby brala Rada do úvahy stávající charakter rozhlasového vysílání na tomto území, a to z hlediska žánrové rozma- nitosti nabídky, zastoupení jednotlivých pro- gramových prvků, jakož i předpokládané okruhy rozhlasových posluchačů, pro které je stávající rozhlasové vysílání již k dispozici a pro které má být na základě této licence rozšířeno. Ve srovnání s ostatními projekty proto projekt žadatele představuje relativně yu nejvyšší míru programového obohacení roz- hlasového vysílání na tomto území o dosud nezastoupené prvky. Pokud jde o ostatní účastníky, dospěla Ra- da k závěru, že sice splnili zákonné podmínky pro udělení licence, avšak souhrn hodnotí- cích kritérií nenaplňuje tato kritéria v takové míře jako společnost M. Z tohoto pohledu je proto celé rozhodnutí Rady nepřezkoumatel- né pro nedostatek důvodů včetně části týkají- cí se výroku o udělení licence. K tomu je nut- né zároveň uvést, že na rozdíl od odůvodnění výroku o udělení licence v rozhodnutí ze dne 5. 11. 2002, které s výhradou vady současné- ho nezdůvodnění zamítavých žádostí je obsa- hově podrobně Konkretizováno, rozhodnutí ze dne 5. 5. 2004, které je předmětem soud- ního přezkumu, obsahuje v podstatě jen vol- né parafráze zákonných kritérií, z nichž Rada vycházela, aniž by bylo naplnění těchto krité- rií u účastníka, jemuž byla licence udělena, jakkoliv zdůvodněno. Nejvyšší správní soud proto tuto námitku Rady jako důvodnou neu- znal. (...) Pokud Rada dále dovozuje, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že v novém roz- hodnutí postačí odůvodnit toliko zamítavé výroky, jelikož samotný výrok o udělení li- cence obstojí, Nejvyšší správní soud odkazu- je na předchozí úvahy, z nichž s ohledem na vlastní argumentaci Rady v kasační stížnosti jasně vyplývá provázanost obou výroků, a poukazuje na odůvodnění rozsudku městské- ho soudu, z něhož je zřejmý stejný závěr, byť vy- jádřený jinými slovy. Odkazuje rovněž na své předchozí úvahy o zásadně odlišné kvalitě odů- vodnění původního i nového rozhodnutí Rady, i pokud jde o výrok o udělení licence, a koneč- ně i na závěr, že pouze řádné a podrobné odů- vodnění jednotlivých výroků ve vztahu k jed- notlivým účastníkům licenčního' řízení je podmínkou řádného odůvodnění výroku o udělení licence nejúspěšnějšímu žadateli. 327 1120 1120 Veřejné zakázky: účastenství v řízení o přezkumu úkonů zadavatele k $ 65, $ 94 a $ 99 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách“ I. Pravidlo o účastnících správního řízení o přezkumu úkonů zadavatele obsaže- né v $ 99 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, se aplikuje jak v případech, kdy zadavatel při zadávání veřejné zakázky postupuje podle zákona o veřejných za- kázkách, avšak při konkrétním úkonu tento zákon poruší, tak v případech, kdy za- davatel podle citovaného zákona při zadávání veřejné zakázky ani zčásti nepostupu- je; v obou případech totiž orgán dohledu vede správní řízení podle 6 94 a násl. zákona č. 40/2004 Sb. II. V závěru orgánu dohledu 0 tom, že zadavatel vůbec nepostupoval podle zákona o veřejných zakázkách, ačkoli měl, je nutně materiálně obsažen i závěr o tom, že zakáz- ka nebyla přidělena zákonným postupem stanoveným v $ 65 zákona č. 40/2004 Sb., o ve- řejných zakázkách; účastníkem správního řízení před orgánem dohledu je v takovém případě podle $ 99 věty druhé téhož zákona i uchazeč, jemuž byla zakázka přidělena.
Společnost s ručením omezeným C. proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o ulo- žení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. § 12 odst. 4 zákona o vysílání není na udělení licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání právní nárok, pokud není dále stanoveno jinak.
Podle § 13 odst. 1 zákona o vysílání jsou účastníky licenčního řízení všichni žadatelé o udělení licence, jejichž žádost byla doručena Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ve lhůtě stanovené ve vyhlášení licenčního řízení (§ 15 odst. 2).
Podle § 17 zákona o vysílání hodnotí Rada při rozhodování o udělení licence a) ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatele k zajištění vysílání, včetně výsledků dosavadního podnikání žadatele v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, pokud v této oblasti podnikal, b) transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele, c) přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání na území, které by mělo být rozhlasovým nebo televizním vysíláním pokryto, d) zastoupení evropské tvorby (§ 42), tvorby evropských nezávislých producentů a současné tvorby (§ 43) v navrhované programové skladbě televizního vysílání, jde-li o licenci k televiznímu vysílání, e) přínos uchazeče pro rozvoj původní tvorby, f) v televizním vysílání připravenost žadatele opatřit určité procento vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené, g) přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v České republice, které RRTV je povinna při rozhodování o udělení licence hodnotit a mezi něž patří mimo jiné ekonomická, organizační a technická připravenost žadatele, transparentnost jeho vlastnických vztahů, přínos jím navrhované programové skladby či jeho přínos pro rozvoj původní tvorby, jakož i k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v ČR.
Podle ust. § 18 odst. 3 zákona o vysílání obsahuje rozhodnutí o udělení licence výrok o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů, jakož i podrobné odůvodnění, které obsahuje kritéria, na jejichž základě byla licence udělena žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení.
Podle ust. § 19 zákona o vysílání lze proti výroku v rozhodnutí Rady o zamítnutí žádosti o licenci podat k soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení takového rozhodnutí žalobu v oblasti správního soudnictví.
Z citovaných ustanovení především vyplývá, že na vlastní udělení licence není právní nárok. Zákon však na druhé straně podrobně stanoví jednak vlastní procesní postup stěžovatele, jednak zákonná kritéria pro jeho rozhodování (§ 17 zákona o vysílání), jejichž porušení se neúspěšný účastník licenčního řízení má možnost v rámci práva na spravedlivý proces dovolat u soudu ve správním soudnictví (§ 19 zákona o vysílání). Možnost napadnout výrok o udělení licence se pak dovozuje z ust. § 65 odst. 2 s. ř. s. Pokud jde o vlastní rozhodnutí, náležitosti výroku i odůvodnění Rady, vychází z faktu, že je jím společně rozhodováno o žádostech více žadatelů, a proto obsahuje jak výrok o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci, tak výrok o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů, jakož i podrobné odůvodnění těchto výroků. Z logiky vzájemné propojenosti výroku o udělení licence a zamítavých výroků u ostatních žadatelů pak vyplývá i nezbytnost vzájemné propojenosti odůvodnění těchto výroků, když zákon o vysílání kvalitu tohoto odůvodnění charakterizuje slovy „podrobně“. Požadavek citovaného zákona na podrobné odůvodnění přitom není samoúčelný, neboť jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl.1 Ústavy) vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost řádně rozhodnutí odůvodnit. K této otázce se již mnohokrát vyslovil Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 45/02) a jakkoliv se vztahují jeho závěry na rozhodnutí soudů, není důvodu je nerespektovat ani při rozhodnutí správních orgánů. Z charakteristiky odůvodnění uvedené v § 18 odst. 3 zákona o provozování RTV vyplývá požadavek, že odůvodnění musí být natolik podrobné, aby z něj bylo zřejmé, jak které kritérium naplnil jeden každý z účastníků, jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění všech kritérií a teprve z tohoto hodnocení může vyplynout, proč stěžovatel udělil licenci některému z účastníků a proč zamítl žádost ostatních. Řádné odůvodnění si však nelze představit pouze tak, jak bylo obsaženo v předmětném rozhodnutí stěžovatele, kde se bez dalšího pouze konstatuje, že účastník, kterému licence byla udělena, splnil tato kritéria nejlépe. V tomto rozhodnutí stěžovatel uvedl, že se při rozhodování řídil zákonnými kritérii stanovenými v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o vysílání, která citoval, aniž by jejich naplnění blíže rozvedl. Dále stěžovatel uvedl, že při srovnání žádostí jednotlivých účastníků a jejich prezentací při veřejném slyšení dospěl k závěru, že jednotlivé skutečnosti uvedené v citovaném ustanovení zákona jsou v projektech jednotlivých žadatelů naplněny v nestejné míře, přičemž však souhrn těchto skutečností je ve srovnání s ostatními žadateli v největší míře naplněn v žádosti společnosti M-P., s. r. o. Zejména programová skladba navrhovaná tímto žadatelem o licenci byla ve srovnání s žádostmi ostatních účastníků vyhodnocena jako nejvíce přispívající k rozmanitosti stávající nabídky programu na území, které bude tímto rozhlasovým vysíláním pokryto. Tato společnost navrhla v licenčním řízení nejpřínosnější programovou skladbu ve vztahu k rozmanitosti stávající nabídky programu rozhlasového vysílání na území města Benešova a okolí, neboť její koncepce doplňuje chybějící programový prvek ve vysílání v tomto teritoriu, objektivně zjištěn analýzou demografického a sociálně-ekonomického složení regionu tedy konkurenčních rozhlasových formátů. Kladně byl u této společnosti hodnocen i přínos žadatele k zajištění rozvoje menšin ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) zákona o vysílání. Při posuzování přínosu programové skladby bral stěžovatel do úvahy stávající charakter rozhlasového vysílání na tomto území, a to z hlediska žánrové rozmanitosti nabídky, zastoupení jednotlivých programových prvků jakož i předpokládané okruhy rozhlasových posluchačů, pro které je stávající rozhlasové vysílání již k dispozici a pro které má být na základě této licence rozšířeno. Ve srovnání s ostatními projekty proto projekt žadatele představuje relativně nejvyšší míru programového obohacení rozhlasového vysílání na tomto území o dosud nezastoupené prvky. Pokud jde o ostatní účastníky dospěl stěžovatel k závěru, že sice splnili zákonné podmínky pro udělení licence, avšak souhrn hodnotících kritérií nenaplňuje tato kritéria v takové míře jako společnost M- P., s. r. o. Z tohoto pohledu je proto celé rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů včetně části týkající se výroku o udělení licence. K tomu je nutné zároveň uvést, že na rozdíl od odůvodnění výroku o udělení licence v rozhodnutí ze dne 5. 11. 2002, č. j. Ru/259/02, které s výhradou vady současného nezdůvodnění zamítavých žádostí je obsahově podrobně konkretizováno, rozhodnutí stěžovatele ze dne 5. 5. 2004, č. j. Ru/66/04/1141, které je předmětem soudního přezkumu, obsahuje v podstatě jen volné parafráze zákonných kritérií, z nichž stěžovatel vycházel, aniž by bylo naplnění těchto kritérií účastníkem, jemuž byla licence udělena, jakkoliv zdůvodněno. Nejvyšší správní soud proto tuto stěžovatelovu námitku jako důvodnou neuznal.
Stěžovatel dále dovozuje nemožnost podrobného odůvodnění z faktu, že jeho rozhodnutí je výsledkem hlasování kolektivního orgánu a nelze od něj požadovat, aby každý člen zdůvodnil, proč a z jakých důvodů hlasoval. Tato námitka je zcela nedůvodná, protože požadavek zákona o vysílání na podrobné odůvodnění všech výroků podle § 18 odst. 3 citovaného zákona je zcela jednoznačný a kategorický. Navíc však je tato námitka svědectvím o tom, že stěžovatel nerozhodoval podle zákonných kritérií, ale zcela svévolně, když podle jeho vlastního vyjádření není možné zjistit, jak který člen a z jakých důvodů pro rozhodnutí hlasoval. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že stěžovatel je podle § 4 odst. 2 zákona o vysílání správním úřadem, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání a na této charakteristice nic nemění skutečnost, že jeho členy jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Jako správní úřad je stěžovatel povinen dodržovat čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pokud podle § 5 písm. a) zákona o vysílání stěžovatel dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci, je tím spíše sám povinen tyto předpisy dodržovat. Jestliže tedy ustanovení § 18 odst. 3 zákona o vysílání vyžaduje podrobné zdůvodnění jak výroku o udělení licence, tak i výroku o zamítnutí žádostí, je povinností stěžovatele tuto povinnost splnit. Její porušení stěžovatelem navíc s poukazem na nemožnost jejího splnění, je pak čítankovým příkladem zjevné libovůle v rozhodování správního orgánu, jež je v demokratickém právním státě zcela nepřípustná.
K námitce stěžovatele, že městský soud útočí na jeho samostatnost jako orgánu oprávněného k udělení licence, řídí jeho činnost a manipuluje jím, je třeba především konstatovat, že tato námitka zahrnující další dva argumenty přesahuje ve svých důsledcích charakter běžné procesní námitky a je jen dalším vykročením stěžovatele ke zpochybňování nutnosti dodržovat právní povinnosti. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel je správním úřadem s vymezenou pravomocí a působností, v jejichž rámci vydává rozhodnutí o udělení licence (§ 5 písm. b) zákona o vysílání). Pokud by stěžovatel dodržel zákonné podmínky, nebyl by městský soud oprávněn jeho napadené rozhodnutí zrušit. Protože však stěžovatel zákonné podmínky při svém rozhodování nedodržel, navíc způsobem tak zásadním, bylo povinností městského soudu jeho rozhodnutí zrušit. Dovozuje-li stěžovatel z takového postupu městského soudu útoky na svou samostatnost jako orgánu oprávněného k udělení licence, snahu o řízení své činnosti a manipulaci jím a vytýká mu paralyzaci rozhlasového trhu, dotýká se tím též samého ústavního postavení soudů v demokratickém právním státě.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž námitku stěžovatele, že postupem městského soudu dochází k zužování počtu oprávněných účastníků řízení o udělení licence.
Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle odst. 2 citovaného ustanovení může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že kromě účastníka C. M., s. r. o., mohl proti rozhodnutí stěžovatele brojit žalobou každý ze žadatelů, jehož žádost byla zamítnuta. Pokud tak učinili jen někteří, byli ostatní žadatelé zřejmě s výsledkem ztotožněni, což někteří dokonce, jak vyplývá ze soudního spisu, výslovně vyjádřili, a na možnost pro sebe příznivého rozhodnutí dobrovolně rezignovali. Tato okolnost je zcela neodvislá od rozhodnutí městského soudu. Ze strany stěžovatele se jedná jen o další pokus přenést hrubé nedostatky vlastního rozhodování na jiné. Stejný charakter, a proto stejnou nedůvodnost, má i argument stěžovatele, že žadatel, kterému licence byla udělena nemůže v důsledku rozhodnutí městského soudu do 180 dnů zahájit vysílání, jak mu to ukládá zákon, a tím je ohrožen, že mu Rada licenci odejme.
Pokud stěžovatel dále dovozuje, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že v novém rozhodnutí postačí odůvodnit toliko zamítavé výroky, když samotný výrok o udělení licence obstojí, Nejvyšší správní soud odkazuje na předchozí úvahy, z nichž na jedné straně vyplývá, že s ohledem na vlastní argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti jasně vyplývá provázanost obou výroků a poukazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu, z něhož vyplývá stejný závěr, byť vyjádřený jinými slovy. Odkazuje rovněž na své předchozí úvahy o zásadně odlišné kvalitě odůvodnění původního i nového rozhodnutí stěžovatele i pokud jde o výrok o udělení licence a konečně i na závěr, že pouze řádné a podrobné odůvodnění jednotlivých výroků ve vztahu k jednotlivým účastníkům licenčního řízení je podmínkou řádného odůvodnění výroku o udělení licence nejúspěšnějšímu žadateli.
Poslední námitka stěžovatele se týká toho, že nemohl zjistit, že ohledně účastníka, kterému byla licence udělena, bylo vedeno konkurzní řízení, neboť nemá kromě předložení dokladů podle § 14 odst. 2 zákona o vysílání a vlastního prohlášení účastníka o případné změně poměrů k dispozici žádné nástroje, z nichž by mohl uvedenou skutečnost zjistit.
vztahu k jednotlivým účastníkům licenčního řízení je podmínkou řádného odůvodnění výroku o udělení licence nejúspěšnějšímu žadateli.
Poslední námitka stěžovatele se týká toho, že nemohl zjistit, že ohledně účastníka, kterému byla licence udělena, bylo vedeno konkurzní řízení, neboť nemá kromě předložení dokladů podle § 14 odst. 2 zákona o vysílání a vlastního prohlášení účastníka o případné změně poměrů k dispozici žádné nástroje, z nichž by mohl uvedenou skutečnost zjistit.
Podle § 14 odst. 2 zákona o vysílání dokládá žadatel základní údaje uvedené v odstavci 1 zakladatelskou nebo společenskou smlouvou, popř. zakladatelskou listinou, stanovami, seznamem akcionářů, výpisem z obchodního rejstříku nebo obdobného rejstříku ne starším než 3 měsíce, a dokladem o pobytu. K žádosti o licenci žadatel současně připojuje potvrzení příslušného orgánu ne starší než 3 měsíce o tom, že nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky a že nemá splatný nedoplatek pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, výpis z evidence Rejstříku trestů ne starší 30 dnů žadatele o licenci a členů jeho statutárního a kontrolního orgánu.
Na základě uvedeného ustanovení je nutno souhlasit se stěžovatelem, že z dokladů, které je povinen žadatel stěžovateli předložit, skutečně nemusela být podmínka nezahájení konkurzního řízení u vítěze licenčního řízení zjištěna. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že zákon o vysílání v době rozhodování stěžovatele požadavek nezahájení konkurzního řízení pro účastníka licenčního řízení obligatorně v ust. § 13 odst. 3 stanovil a bylo na stěžovateli, aby při veřejném slyšení mimo jiné této otázce věnoval náležitou pozornost. Protože ve správním spise je obsažen toliko stenografický záznam z veřejného slyšení ze dne 11. 9. 2002, kde této otázce pozornost věnována nebyla, nelze mít za to, že stěžovatel učinil vše, co pro zjištění této skutečnosti učinit mohl. To platí tím spíše, že účastník C. M., s. r. o., ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že na nesplnění zákonné podmínky existence zahájeného konkurzního řízení se společností M-P., s. r. o., měl být stěžovatel upozorněn.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 cit. zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust. § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu z důvodu nerozhodl, neboť o věci rozhodl krátce po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k okolnosti, že účastník C. M., s. r. o., měl ve věci plný úspěch, přísluší mu náhrada nákladů řízení podle § 9 odst. 3 písm. f), § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za dva úkony ve výši 2000 Kč a náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 této vyhlášky, ve výši 2 x 75 Kč, celkem tedy 2150 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu