dech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zá- kon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) k zákonu č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách Vyhodnotilli správní orgán námitky uplatněné za účinnosti dříve platného zá- kona o ochranných známkách (č. 137/1995 Sb.), formulované s přihlédnutím k obsahu Lau aniž namítateli umožnil vyjádřit se k posuzované věci právě s přihlédnutím k nové právní úpravě, zkrátil tímto postupem žalobce na jeho procesních právech.
dech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zá- kon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) k zákonu č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách Vyhodnotilli správní orgán námitky uplatněné za účinnosti dříve platného zá- kona o ochranných známkách (č. 137/1995 Sb.), formulované s přihlédnutím k obsahu Lau aniž namítateli umožnil vyjádřit se k posuzované věci právě s přihlédnutím k nové právní úpravě, zkrátil tímto postupem žalobce na jeho procesních právech.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyš- ší správní soud shledal, že stěžovatel posuzo- val zaměnitelnost předmětných ochranných známek mimo jiné i z hlediska místního do- sahu, opíraje se o ustanovení $ 52 zákona o ochranných známkách, dle kterého se pro řízení o přihláškách, která neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použi- je tento zákon. Účinky procesních úkonů uči- něných v těchto řízeních zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle tohoto zákona. Jakkoliv tedy ochranné známky zapsané podle dříve platných předpisů zůstanou za- chovány i za platnosti nového zákona, umož- ňuje výše citované ustanovení, aby řízení o přihláškách, která dosud pravomocně ne- skončila, byla dokončena podle tohoto zákona. Nová právní úprava se v souladu s citovaným ustanovením aplikuje přiměřeně. Porovnáním ustanovení $ 7 zákona o ochranných znám- kách a ustanovení $ 9 dříve platného zákona o ochranných známkách je zcela zřejmé, že in- stitut námitek je nově upraven a doznal změn jak co do obsahu, náležitostí k prokázání ná- mitkových důvodů, tak i terminologie. Vsouladu s ustanovením $ 9 odst. 1 písm. d) dříve platného zákona o ochranných znám- kách může proti zápisu zveřejněného označe- ní do rejstříku ve lhůtě tří měsíců od zveřej- nění podat u úřadu zdůvodněné námitky podnikatel, zapsaný před datem podání při- hlášky do obchodního nebo obdobného rej- stříku, jestliže jeho obchodní jméno, nebo jeho podstatná část, je shodné nebo zaměni- telné se zveřejněným označením a jestliže vy- rábí stejné nebo podobné výrobky nebo po- skytuje stejné nebo podobné služby, pro které je zveřejněné označení přihlášeno, ne- bo jsou takové výrobky předmětem jeho ob- chodní činnosti. V souladu s ustanovením $ 7 odst. 1 písm. £) zákona o ochranných známkách se přihlašo- vané označení nezapíše do rejstříku na zákla- dě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u úřadu uživatelem neza- psaného označení nebo jiného označení uží- vaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které je shod- né s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní do- sah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky. Porovnáním citovaných ustanovení je zřejmé, že kritérium místního dosahu je kri- tériem novým, zavedeným až s účinností od 1. 4. 2004. V námitkovém řízení vedeném po- dle dříve platného zákona o ochranných známkách žalobce nemohl předvídat, které skutečnosti budou mít nově povahu práv- ních skutečností rozhodných pro jeho práva 277 1099 a povinnosti, neboť ohledně tohoto kritéria neměl ani povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní. Žalobce tak mohl důvodně předpo- kládat, že pro úspěšné namítnutí postačí jím předložené důkazy, případně nést následky, pokud by tomu tak v rámci jemu známých kritérií nebylo. Bylo-li kritérium „místního dosahu“ jedním z důvodů, pro které stěžova- tel námitky zamítl, aniž by dal žalobci, tj. spo- lečnosti s ručením omezeným B., jakoukoliv možnost se ke splnění tohoto kritéria vyjád- řit, porušil tím jedno z jeho základních pro- cesních práv, a to právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. S ohledem na výše uvedené nemohl Nej- vyšší správní soud přisvědčit závěru stěžova- tele, že žalobce, ačkoliv měl v řízení o námit- kách povinnost tvrzení, neprokázal, že přihlašované označení zasahuje do starších práv namítajícího, pokud z napadeného roz- hodnutí vyplývá, že důvodem pro zamítnutí námitek bylo mimo jiné i neprokázání územ- ního dosahu namítaného označení. L“ Nejvyšší správní soud souhlasí také s od- mítnutím námitky koncentrace řízení měst- ským soudem jako námitky ryze formalistic- ké, a to právě s ohledem na změnu hmotného práva. Pojmovým znakem „koncentrační zásady“ je vždy rozlišení vlastního procesního instru- mentu od jeho skutkových a právních důvodů a zákonné stanovení, že v určité lhůtě se již ta- ké musí zformovat okruh buď skutkových ne- bo právních výtek, případně obou, s tím, že po uplynutí této lhůty už nemá předestření nových skutkových tvrzení nebo nových práv- ních důvodů právní význam. V posuzovaném případě se však jedná o situaci, kdy důkazní povinnost, na kterou by se ve světle nové právní úpravy zásada koncentrace řízení ne- pochybně vztahovala v rozhodné době, tj. v době námitkového řízení, neexistovala, a po- važovalli ji stěžovatel při svém rozhodování za důvodnou, měl i po uplynutí zákonem stá- novené lhůty vyzvat žalobce k předložení rele- vantních důkazů, a umožnit mu tak unést své důkazní břemeno. Výše uvedený postup není zákonem o ochranných známkách žádným způsobem vyloučen. V této souvislosti Nejvyš- ší správní soud konstatuje, že v době častých, podstatných proměn práva je nutné vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umož- něno realizovat jejich procesní práva, a niko- liv aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu správ- ních orgánů, ztížena či dokonce odmítnuta. 1099 Užitné vzory: meze obrany proti výmazu užitného vzoru k $ 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech Přihlašovatel nemůže v řízení o výmazu užitného vzoru modifikovat náležitosti své přihlášky daného užitného vzoru; v tomto řízení má sice prostor pro obranu proti vý- mazu, avšak rozsah jeho argumentů je vymezen vlastní přihláškou užitného vzoru.
Společnost s ručením omezeným B. proti Úřadu průmyslového vlastnictví, za účasti oso- by zúčastněné na řízení akciové společnosti B., o námitkách proti zápisu ochranné znám-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti [§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.] a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie [§ 105 odst. 2 s. ř. s.].
K vlastním kasačním námitkám je Nejvyšší správní soud nucen předeslat, že posouzení zaměnitelnosti ochranných známek je věcí správního orgánu, tedy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto není oprávněn na místo zjištěného skutkového stavu postavit vlastní skutková zjištění. S ohledem na takto vymezené meze soudního přezkumu se Nejvyšší správní soud musel omezit pouze na zkoumání, zda-li úsudek stěžovatele je logicky možným závěrem vycházejícím z premis, které byly jeho rozhodnutími nastoleny. Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel posuzoval zaměnitelnost předmětných ochranných známek mimo jiné i z hlediska místního dosahu, opírajíc se o ustanovení § 52 zákona o ochranných známkách, dle kterého se pro řízení o přihláškách, která neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použije tento zákon. Účinky procesních úkonů učiněných v těchto řízeních zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle tohoto zákona.
Jakkoliv tedy ochranné známky zapsané podle dříve platných předpisů zůstanou zachovány i za platnosti nového zákona, umožňuje výše citované ustanovení, aby řízení o přihláškách, která dosud pravomocně neskončila, byla dokončena podle tohoto zákona. Nová právní úprava se v souladu s citovaným ustanovením aplikuje přiměřeně. Porovnáním ustanovení § 7 zákona o ochranných známkách a ustanovení § 9 dříve platného zákona o ochranných známkách je zcela zřejmé, že institut námitek je nově upraven a doznal změn jak co do obsahu, náležitostí k prokázání námitkových důvodů, tak i terminologie.
V souladu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. d) dříve platného zákona o ochranných známkách může proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění podat u úřadu zdůvodněné námitky podnikatel, zapsaný před datem podání přihlášky do obchodního nebo obdobného rejstříku, jestliže jeho obchodní jméno, nebo jeho podstatná část, je shodné nebo zaměnitelné se zveřejněným označením a jestliže vyrábí stejné nebo podobné výrobky nebo poskytuje stejné nebo podobné služby, pro které je zveřejněné označení přihlášeno, nebo jsou takové výrobky předmětem jeho obchodní činnosti.
V souladu s ustanovením § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u úřadu uživatelem nezapsaného označení nebo jiného označení užívaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky.
Porovnáním citovaných ustanovení je zřejmé, že kritérium místního dosahu je kritériem novým, zavedeným až s účinností od 1. 4. 2004. V námitkovém řízení vedeném podle dříve platného zákona o ochranných známkách žalobce nemohl předvídat, které skutečnosti budou mít nově povahu právních skutečností rozhodných pro jeho práva a povinnosti, neboť ohledně tohoto kritéria neměl ani povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní. Žalobce tak mohl důvodně předpokládat, že pro úspěšné namítnutí postačí jím předložené důkazy, případně nést následky, pokud by tomu tak v rámci jemu známých kritérií nebylo. Bylo-li kritérium „místního dosahu“ jedním z důvodů, pro které stěžovatel námitky zamítl, aniž by dal žalobci, tj. společnosti B. s .r. o., jakoukoliv možnost se ke splnění tohoto kritéria vyjádřit, porušil tím jedno z jeho základních procesních práv, a to právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit závěru stěžovatele, že žalobce, ačkoliv měl v řízení o námitkách povinnost tvrzení, neprokázal, že přihlašované označení zasahuje do starších práv namítajícího, pokud z napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro zamítnutí námitek bylo mimo jiné i neprokázání územního dosahu namítaného označení.
Nejvyšší správní soud souhlasí také s odmítnutím námitky koncentrace řízení městským soudem jako námitky ryze formalistické, a to právě s ohledem na změnu hmotného práva.
Pojmovým znakem „koncentrační zásady“ je vždy rozlišení vlastního procesního instrumentu od jeho skutkových a právních důvodů a zákonné stanovení, že v určité lhůtě se již také musí zformovat okruh buď skutkových nebo právních výtek, případně obou, s tím, že po uplynutí této lhůty už nemá předestření nových skutkových tvrzení nebo nových právních důvodů právní význam. V posuzovaném případě se však jedná o situaci, kdy důkazní povinnost, na kterou by se ve světle nové právní úpravy zásada koncentrace řízení nepochybně vztahovala v rozhodné době, tj. v době námitkového řízení, neexistovala a považoval-li ji stěžovatel při svém rozhodování za důvodnou, měl i po uplynutí zákonem stanovené lhůty vyzvat žalobce k předložení relevantních důkazů a umožnit mu tak unést své důkazní břemeno. Výše uvedený postup není zákonem o ochranných známkách žádným způsobem vyloučen. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že v době častých, podstatných proměn práva je nutné vykládat intemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva a nikoliv aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu správních orgánů, ztížena či dokonce odmítnuta.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobce nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu