Správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, se
dopustí subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu k zařízení, z něhož jsou nedovoleně
vypouštěny odpadní vody, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení, a to nejen tím, že sám nebo prostřednictvím svých pracovníků, popř. pracovníků jiného subjektu konajících na jeho pokyn, odpadní vody vypustí, ale i tím, že svým jednáním, ať už konáním nebo opomenutím, dopustí, a to
i bez svého zavinění, aby prostřednictvím jeho zařízení nepředčištěná voda unikla.
Správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, se
dopustí subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu k zařízení, z něhož jsou nedovoleně
vypouštěny odpadní vody, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení, a to nejen tím, že sám nebo prostřednictvím svých pracovníků, popř. pracovníků jiného subjektu konajících na jeho pokyn, odpadní vody vypustí, ale i tím, že svým jednáním, ať už konáním nebo opomenutím, dopustí, a to
i bez svého zavinění, aby prostřednictvím jeho zařízení nepředčištěná voda unikla.
Prejudikatura: č. 1882/2009 Sb. NSS.
žení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.
Česká inspekce životního prostředí (dále
jen „ČIŽP“) uložila žalobkyni svými rozhodnutími ze dne 20. 10. 2006 a ze dne 25. 10.
2006 pokuty ve výši 90 000 Kč a 150 000 Kč
za nedovolené vypouštění odpadní vody podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona a za
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 012
nem zahájení řízení oznámeno, vyčkávat s podáním žádosti za účelem procesních obstrukcí, jak namítá stěžovatel. Konání veřejného
ústního jednání v územním řízení musí být
podle § 87 odst. 1 stavebního zákona oznámeno nejméně 15 dnů před jeho konáním.
Občanské sdružení tedy má dostatečnou lhůtu k uplatnění svých práv podle § 70 zákona
o ochraně přírody a krajiny. Současně se
zpravidla bude jednat o dostatečně dlouhou
lhůtu pro založení občanského sdružení. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, nezjistí-li ministerstvo „důvod k odmítnutí registrace občanského
sdružení, provede registraci do 10 dnů od zahájení řízení a v této lhůtě zašle zmocněnci
přípravného výboru jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace, kterým
je den odeslání“. Stavební úřad tak nepostupoval správně, když neumožnil občanskému
sdružení účast v územním řízení.
porušení povinnosti mít povolení k vypouštění odpadních vod podle § 8 odst. 1 písm. c)
vodního zákona. Žalobkyně proti těmto rozhodnutím podala odvolání, které žalovaný
svými rozhodnutími ze dne 29. 3. 2007 a ze
dne 29. 6. 2007 zamítl. Stejně tak Městský
soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 3.
2010, čj. 7 Ca 245/2007-37, zrušil rozhodnutí
žalovaného.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl
městský soud k závěru, že žalovaný dovodil
deliktní odpovědnost žalobkyně pouze z jejího spoluvlastnického práva k čistírně odpadních vod (dále jen „ČOV“). Vlastnictví zdroje
původu úniku odpadních vod však nebylo
podle městského soudu určující, neboť rozhodným bylo to, kdo je původcem úniku odpadních vod ve smyslu § 116 odst. 1 písm. b)
vodního zákona. Původcem je sice obvykle
vlastník zdroje, ale to neplatí, jestliže je v konkrétním případě přítomen jiný subjekt, jehož
vztah ke škodlivému následku je těsnější,
např. nájemce, provozovatel zdroje. Podle
městského soudu se žalovaný nezabýval tím,
kdo byl provozovatelem ČOV a z toho důvodu nedostatečně zjistil skutkový stav potřebný k prokázání deliktní odpovědnosti žalobkyně. Městský soud uvedl, že žalovaný je
povinen zjistit, kdo v rozhodné době fakticky
provozoval ČOV, a teprve pokud zde nebude
žádný subjekt, který by ČOV provozoval, bude založena odpovědnost vlastníka.
jehož
vztah ke škodlivému následku je těsnější,
např. nájemce, provozovatel zdroje. Podle
městského soudu se žalovaný nezabýval tím,
kdo byl provozovatelem ČOV a z toho důvodu nedostatečně zjistil skutkový stav potřebný k prokázání deliktní odpovědnosti žalobkyně. Městský soud uvedl, že žalovaný je
povinen zjistit, kdo v rozhodné době fakticky
provozoval ČOV, a teprve pokud zde nebude
žádný subjekt, který by ČOV provozoval, bude založena odpovědnost vlastníka.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel zejména nesouhlasil s tím, že by neúplně zjistil skutkový stav a že by vycházel z nesprávných hledisek určujících deliktní
odpovědnost. Ze správních spisů bylo totiž
evidentní, že v rozhodné době nebylo v platnosti žádné povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních,
a nebyl zde tedy žádný oprávněný ve smyslu
definice v § 8 odst. 2 vodního zákona. Proto
je zjevné, že byl spáchán delikt nedovoleného vypouštění odpadních vod podle § 116
odst. 2 písm. b) vodního zákona. V takovém
případě není podle stěžovatele sporu o tom,
že odpovědnost za porušení zákona nese
vlastník. Požadavek městského soudu, aby žalovaný zjistil provozovatele v situaci, kdy
de facto provoz čistírny nebyl povolen, je tedy podle názoru stěžovatele neuskutečnitelný.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona
uloží ČIŽP nebo obecní úřad obce s rozšířenou
působností, nejde-li o trestný čin, pokutu podnikající fyzické osobě nebo právnické osobě, která vypustí odpadní nebo důlní vody do vod povrchových nebo podzemních, popřípadě do
kanalizace v rozporu s tímto zákonem.
povolen, je tedy podle názoru stěžovatele neuskutečnitelný.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona
uloží ČIŽP nebo obecní úřad obce s rozšířenou
působností, nejde-li o trestný čin, pokutu podnikající fyzické osobě nebo právnické osobě, která vypustí odpadní nebo důlní vody do vod povrchových nebo podzemních, popřípadě do
kanalizace v rozporu s tímto zákonem.
V případě správního deliktu podle citovaného ustanovení jde o odpovědnost objektivní, kdy subjekt odpovídá za způsobený následek bez ohledu na zavinění, přičemž vodní
zákon ani pro takový případ nestanoví liberační důvody (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 4 As
37/2004-78). Pojem vypouštění odpadních
vod představuje odtok odpadních vod mimo
zařízení, kde vznikly, popř. mimo zařízení,
v němž měly být přechodně uloženy do doby
zajištění jejich zneškodnění původcem (srov.
rozsudky NSS ze dne 10. 7. 2008, čj. 1 As
51/2008-72, č. 1882/2009 Sb. NSS, a ze dne
27. 5. 2009, čj. 6 As 11/2009-95, nebo Vrchního
soudu v Praze ze dne 16. 12. 1994, čj. 7 A 14/93-20).
Lze souhlasit se závěrem městského soudu
i stěžovatele, že správního deliktu podle
§ 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona se dopustí subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu
k zařízení, z něhož jsou nedovoleně odpadní
vody vypouštěny, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení, a to nejen tím, že sám nebo prosvých pracovníků, popř.
střednictvím
pracovníků jiného subjektu konajících na jeho pokyn, odpadní vody vypustí, ale i tím, že
svým jednáním, ať už konáním nebo opomenutím, dopustí, a to i bez svého zavinění, aby
prostřednictvím jeho zařízení nepředčištěná
voda unikla. Není tedy vyžadován úmysl odpadní vody vypustit ani vědomí takové
skutečnosti nebo aktivní činnost. V konceptu
objektivní odpovědnosti se vedle zásad uvedených stěžovatelem projevuje také smysl
a účel vodního zákona, kterým je ochrana
vod. Prvotním úkolem správního orgánu tak
je určení subjektu, který je odpovědný za nedovolené vypouštění odpadních vod, a to
právě s ohledem na jeho vztah k zařízení,
z něhož jsou odpadní vody vypouštěny.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 012
Rozhodující právní otázkou v dané věci
je, zda stěžovatel řádně posoudil deliktní odpovědnost žalobkyně, respektive zda jí byly
zákonně uloženy pokuty za nedovolené vypouštění odpadních vod.
ochrana
vod. Prvotním úkolem správního orgánu tak
je určení subjektu, který je odpovědný za nedovolené vypouštění odpadních vod, a to
právě s ohledem na jeho vztah k zařízení,
z něhož jsou odpadní vody vypouštěny.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 012
Rozhodující právní otázkou v dané věci
je, zda stěžovatel řádně posoudil deliktní odpovědnost žalobkyně, respektive zda jí byly
zákonně uloženy pokuty za nedovolené vypouštění odpadních vod.
Aby mohl stěžovatel dospět k závěru, že
žalobkyně je odpovědna za únik odpadních
vod z ČOV ve dnech 24. 8. 2005 a 31. 7. 2006,
musel by nejprve vyloučit existenci subjektu
s bližším vztahem k ČOV a následně mít prokázáno vlastnické právo žalobkyně k ČOV.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěrem městského soudu, že stěžovatel dovodil deliktní odpovědnost žalobkyně pouze
z jejího spoluvlastnického práva k ČOV. Stejně jako ČIŽP totiž ve svém rozhodnutí vycházel
zejména z toho, že v době, kdy došlo k nedovolenému vypouštění odpadních vod, již
skončila platnost povolení k vypouštění odpadních vod a zároveň bylo nařízeno odstavení ČOV z provozu a zaslepení výtoku odpadních vod. Nebyl tu tedy žádný provozovatel,
kterého stěžovatel chápe jako subjekt, kterému
bylo vydáno povolení k vypouštění odpadních
vod do vod povrchových a podzemních, tedy
oprávněný podle definice v § 8 odst. 2 vodního
zákona. Městský soud vychází z širší koncepce
původce úniku odpadních vod, tedy subjektu
fakticky provozujícího ČOV likvidací splašků, a to
nejen vypouštěním odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních, ale například i vyvážením jímky, ve které jsou splašky shromažďovány. Zohledňuje tedy i situaci, kdy ČOV není
provozována předpokládaným způsobem a odpadní vody nejsou na základě povolení provozovatele vypouštěny do podzemních či povrchových vod, ale de facto představuje ČOV jímku,
s níž je nějakým způsobem manipulováno, aby
nedošlo k přílišnému nahromadění splašků.
Jak městský soud správně konstatoval,
správní spis neobsahuje žádné podklady, ze
kterých by bylo zřejmé, kdo v době, kdy došlo
k nedovolenému vypouštění odpadních vod,
ČOV provozoval nebo provozovat měl (ve
smyslu vyvážení jímky). ČIŽP v rozhodnutí ze
dne 25. 10. 2006 uvádí, že „ČOV není v provozu a má být vyvážena. Při přeplnění jímek
dochází k povrchovému odtoku z kanalizační šachty na odtoku z ČOV do nezpevněného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 012
stský soud správně konstatoval,
správní spis neobsahuje žádné podklady, ze
kterých by bylo zřejmé, kdo v době, kdy došlo
k nedovolenému vypouštění odpadních vod,
ČOV provozoval nebo provozovat měl (ve
smyslu vyvážení jímky). ČIŽP v rozhodnutí ze
dne 25. 10. 2006 uvádí, že „ČOV není v provozu a má být vyvážena. Při přeplnění jímek
dochází k povrchovému odtoku z kanalizační šachty na odtoku z ČOV do nezpevněného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 012
terénu“. Je tudíž třeba určit, zda subjekt, který manipuluje s ČOV (vyváží jímku) a zároveň
není oprávněným ve smyslu § 8 odst. 2 vodního zákona, ani nájemcem nebo vlastníkem
ČOV, může být odpovědným za nedovolené
vypouštění odpadních vod podle § 116 odst. 1
písm. b) vodního zákona. Správní spis obsahuje dohodu ze dne 5. 2. 2007, tedy z doby po
sankcionovaných jednáních, uzavřenou mezi
žalobkyní a vlastníky nemovitostí o dočasném
vyvážení ČOV jako jímky, ve které se smluvní
strany s ohledem na nevyjasněné majetkové
vztahy zavázaly do doby uvedení ČOV do zkušebního provozu a předání jejímu provozovateli, vyvážet ČOV užívanou doposud jako jímku na vlastní náklady každý lichý týden
(vlastníci nemovitostí) nebo sudý týden (žalobkyně) a za tímto účelem uzavřít s firmou
zajišťující vývoz odpadu příslušnou smlouvu,
kterou předloží protistraně.
Taková firma, byť by zajišťovala vyvážení
jímky ČOV, by nebyla odpovědnou za nedovolené vypouštění odpadních vod, pokud by
k němu došlo, neboť pouze vyvážením jímky
dílčím způsobem zajišťuje plnění povinností
řádné péče vlastníka či nájemce ČOV v souladu s cíli ochrany vod jako složky životního
prostředí při dodržení zásad obecného nakládání s povrchovými a podzemními vodami.
Smluvním ujednáním o vyvážení jímky nedochází k přenosu veřejnoprávní odpovědnosti
vlastníka či nájemce ČOV na subjekt vyvážející jímku za případný únik odpadních vod
z ČOV. Ten je v pozici povinného ze smlouvy.
V případě, kdy podle smlouvy řádně a včas,
např. jednou týdně, vyváží jímku, i když by ji
bylo třeba vyvážet častěji, neboť v průběhu
týdne přetéká a dochází k odtoku odpadních
vod, nestává se za takové nepovolené vypouštění odpadních vod odpovědným. Rovněž
případný smluvený regresní nárok bude ryze
soukromoprávní povahy. Také v případě, kdy
si vlastník či nájemce ČOV sjedná s jiným subjektem komplexní obhospodařování jímky,
tedy zejména průběžné sledování stavu jejího
naplnění a její vyvážení vždy, je-li třeba, nedostává se tento subjekt do pozice provozovatele
ČOV, nýbrž stále pouze jímku vyváží. Správní
orgán tak není povinen zjišťovat, kdo v letech
2005 a 2006 fakticky provozoval ČOV, tedy
Společnost s ručením omezeným GATE – 7 proti Ministerstvu životního prostředí o ulo- dle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody
a krajiny. K tomu lze uvést i argumentaci z již
citovaného rozsudku Nejvyššího správního
soudu čj. 9 As 40/2011-51: „V případě, kdy
správní orgán oznámení o zahájení řízení
nezveřejní na úřední desce tak, jako se to
stalo v nyní projednávané věci, je totiž třeba
písemné vyhotovení oznámení o zahájení
řízení doručit danému občanskému sdružení, kterému poté běží ona osmidenní lhůta
pro případné oznámení svého účastenství
v daném řízení. Pokud by však občanské
sdružení předem nepožádalo o takové informování ze strany správního orgánu, a ten
by v důsledku toho informaci o zahájení příslušného řízení neoznámil, nebylo by vůbec
možné určit počátek běhu uvedené lhůty.“
Ustanovení § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny nespojuje oznámení o zahájení
řízení s podáním žádosti podle odst. 2 citovaného ustanovení. Neumožňuje tak občanskému sdružení, kterému bylo správním orgá- zákon), ve znění zákona č. 320/2002 Sb.