Možnost uplatnění svépomoci podle $ 6 občanského zákoníku je vázána výlučně na skutkový předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí, ni- koliv na předpoklad, že zásah do práva někdy v minulosti nastal a vyvolal proti- právní stav, který stále trvá. Výstavba oplocení na pozemku bez stavebního povolení či ohlášení stavebnímu úřadu s argumentací o nutnosti odvrácení bezprostředního zásahu do vlastnického práva podle $ 6 občanského zákoníku, ačkoliv se ve skutečnosti jedná o svépomocné odstraňování tvrzeného protiprávního stavu, který již dříve nastal a dosud trvá, je proto nepovolenou stavbou ve smyslu $ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z ro- ku 1976, a tedy i v rozporu s ustanoveními stavebního zákona ohledně povolování staveb ($ 54 a násl. téhož zákona).
Možnost uplatnění svépomoci podle $ 6 občanského zákoníku je vázána výlučně na skutkový předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí, ni- koliv na předpoklad, že zásah do práva někdy v minulosti nastal a vyvolal proti- právní stav, který stále trvá. Výstavba oplocení na pozemku bez stavebního povolení či ohlášení stavebnímu úřadu s argumentací o nutnosti odvrácení bezprostředního zásahu do vlastnického práva podle $ 6 občanského zákoníku, ačkoliv se ve skutečnosti jedná o svépomocné odstraňování tvrzeného protiprávního stavu, který již dříve nastal a dosud trvá, je proto nepovolenou stavbou ve smyslu $ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z ro- ku 1976, a tedy i v rozporu s ustanoveními stavebního zákona ohledně povolování staveb ($ 54 a násl. téhož zákona).
C.. Nejvyšší správní soud především ne- shledal důvodným stížní bod, v němž stěžova- 401 1816 telé dovozují, že krajský soud nevážil existen- ci bezprostřední souvislosti mezi šikanózním jednáním správního orgánu a mezi napade- ným rozhodnutím o odstranění oplocení, které svépomocně vybudovali proti nikoliv dlouhodobě trvajícím, ale proti bezprostřed- ně hrozícím útokům proti jejich majetku a ži- votnímu prostředí podle ustanovení $ 6 ob- čanského zákoníku. Stavební zákon obsahuje kogentní usta- novení (až na výslovně uvedené výjimky, kdy není třeba ani ohlášení stavebnímu úřadu), že ke zřízení stavby, ale i k jejímu odstranění, je třeba povolení stavebního úřadu nebo ohlášení. Veškerá stavební činnost bez povo- lení nebo bez ohlášení, až na stanovené vý- jimky, je proto a contrario zakázána. V $ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je pak sta- noveno, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním odstranění takové stavby a neučiní tak jen za podmínek dále tímto ustanovením stanovených. Před vydáním rozhodnutí 0 odstranění stavby ne- bo o dodatečném povolení stavby musí být zřejmé, zda se v daném konkrétním případě jedná o stavbu postavenou bez povolení (ohlášení) nebo v rozporu s ním, a pak Ize na- řídit její odstranění a stanovit podmínky pro tento postup, popř. rozhodnout o dodateč- ném povolení při splnění stanovených dal- ších zákonných podmínek. Jako o předběžné otázce, která je podmínkou sine gua non dal- šího postupu v tomto řízení, musí být tedy učiněn závěr o tom, zda jde o stavbu.bez po- volení či ohlášení, ač je zákon vyžaduje. - Stěžovatelé v průběhu řízení zpochybňo- vali zákonnost nařízení odstranění oplocení tím, že vlastně vůbec nejde o stavbu, kterou by bylo nutno odstranit, neboť jde jen o ohra- zení, které není pevně spojeno se zemí, jehož cílem bylo zabránit zneužívání a poškozování jejich pozemku ze strany majitelů chat. C...) Pojem „stavba“ stavební zákon nede- finuje, s výjimkou jejího určitého náznaku v ustanovení $ 139b odst. 1, v němž se uvádí, že se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické pro- vedení, účel či dobu trvání. Z tohoto ustano- 402 vení však nelze dovodit nic jiného, než to, že, jde-li již o stavbu, je nerozhodné, z jakého je materiálu, jak je důkladně provedena, k jaké- mu účelu má sloužit či zda se jedná o stavbu dočasnou nebo trvalou. Pro definici pojmu stavba je též nerozhodný způsob spojení stav- by se zemí ve smyslu dělení věcí na movité a na nemovitosti podle občanského zákoní- ku. Pojem stavba je tak stavebním zákonem vymezen pouze abstraktně, aniž by byl defi- nován. Proto určení toho, zda něco stavbou je anebo není, závisí z pohledu stavebního zákona na správním uvážení příslušného sta- vebního úřadu, resp. orgánu veřejné správy. Správní orgán si ale nemůže při tomto uváže- ní počínat libovolně, nýbrž musí respektovat existující kritéria, daná obecně uznávanou doktrínou a příslušnou judikaturou. Pokud pak jde o stavbu z hlediska stavebního záko- na, byla a je chápána jako výsledek činnosti stavební podle zásad stavitelského umění, tj. činnosti, kterou se s použitím stavebního ma- teriálu (cihel, betonu, dřeva, železa apod.) vy- tvoří nový stavební objekt. Z těchto hledisek nemůže být žádných pochybností o tom, žé předmětné oplocení na daných pozemcích z kovových sloupků a pletiva o výšce 150 - 160 cm bylo stavbou podléhající režimu stavebního zákona. Orgá- ny veřejné správy si pro tento závěr opatřily všechny potřebné důkazy a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Vypořádaly se přitom s jednotlivými ustanoveními stavební- ho zákona upravujícími režim povolování a ohlašování staveb a na základě charakteru oplocení konstatovaly, že jde o stavbu drob- nou. Ostatně i z fotodókumentace je patrno, že stavba oplocení má železné sloupky, mezi nimiž je nataženo částečně pletivo a částečně svařované sítě. Nemohou proto obstát námit- ky stěžovatelů, které měly zpochybnit závěr, že oplocení v tomto případě není stavbou. Je- likož stavební úřad sdělil dopisem ze dne 27. 5. 2002 doručeným stěžovatelům dne 30. 5. 2002, že ohlášenou stavbu lze provést jen na základě stavebního povolení, a před- mětné oplocení bylo provedeno bez tohoto povolení, došlo ze strany stěžovatelů k poru- šení zákona. C.. Stěžovatelé rovněž namítali, že kraj- ský soud nevzal v úvahu smysl oplocení, které bylo vybudováno nikoliv proti dlouhodobě tr- vajícím, ale proti bezprostředně hrozícím útokům na jejich majetek a životní prostředí podle ustanovení $ 6 občanského zákoníku. Ustanovení $ 6 občanského zákoníku ne: hovoří nic o možnosti svépomocného odstra- ňování protiprávního stavu, který již dříve na- stal a trvá, ani o obnovení v minulosti porušeného práva, ale uplatnění svépomoci výslovně a jednoznačně připouští pouze teb- dy, jestliže bezprostředně hrozí neoprávněný zásah do práva. Možnost uplatnění svépomo- ci je proto vázána výlučně na skutkový před- poklad, že neoprávněný zásah do práva bez- prostředně hrozí, nikoliv na předpoklad, že zásah do práva někdy v minulosti nastal a vy- volal protiprávní stav, který trvá. Protiprávní stav, který nastal pozdějším porušením urči- tých podmínek, vyvolává mezi stranami spor o právo, který ovšem nelze řešit svépomocí, ale pouze soudní cestou. Domníváli se tedy kterýkoli soukromoprávní subjekt, že vznik- lým protiprávním stavem je zkrácen ve svých právech, nemůže řešit a odstranit vzniklý spor sám svým jednostranným svépomoc- ným zásahem. Řešit spor o právo a vynutit ob- novení právního stavu vůči narušiteli právního řádu může v právním státě jedině nezávislý a nestranný soud. Správní orgány a krajský soud tedy v sou- ladu se zákonem vyložily ustanovení $ 6 ob- čanského zákoníku. Ze spisového materiálu vyplývá, že vztahy mezi stěžovateli, kteří tvr- dí, že mají vlastnické právo k pozemku p. č. 149/53 a že manželé D. a Jaroslava K. tento pozemek neoprávněně užívají, jsou dlouho- době silně narušeny a že zásahy z té či oné strany se opakují. Tvrzené zásahy tedy již v minulosti nastaly a vyvolaly stav, který ne- ustále trvá. Nelze proto opodstatněně hovo- řit o obraně před zásahy s odvoláním na své- pomoc podle $ 6 občanského zákoníku, která je skutkově vázána na předpoklad, že neo- právněný zásah do práva bezprostředně hro- zí. Vzniklý stav je proto sporem o právo, který lze řešit jen soudní cestou po vyjasnění vlast- nických vztahů a po úpravě poměrů v před- mětném území. Tím spíše uvedené platí pro stěžovatele, kteří za použití ustanovení $ 6 občanského zákoníku argumentují nutností výstavby oplocení, byť bez příslušného povo- lení či souhlasu, který má odvrátit bezpro- střední zásah ze strany vlastníků chat do jejich vlastnického práva. Přitom se ve sku- tečností jedná o nepřípustné svémocné od- straňování tvrzeného protiprávního stavu, který již nastal dříve. Stavba plotu bez staveb- ního povolení či ohlášení stavebnímu úřadu s touto argumentací (nutnosti odvrácení bez- prostředního zásahu do vlastnického práva), je proto v rozporu s ustanoveními $ 54 a násl. stavebního zákona, podle nichž stavby, jejich změny a udržovací práce na nich lze provádět jen-podle stavebního povolení nebo na zákla- dě ohlášení stavebnímu úřadu. Uvedený po- stup nelze odůvodňovat ani tvrzením, že se vlastníci chat stojících na pozemku stěžovate- lů dopouštěli protiprávního jednání (pře- stupků) na úseku životního prostředí. Jak již bylo uvedeno, řešit spor o právo a vynutit ob- novení právního stavu vůči narušiteli může v právním státě jedině nezávislý a nestranný soud nebo i správní orgán v případě porušo- vání povinností na úseku veřejného práva. Ja- kýkoliv jiný postup by byl v rozporu se zá- kladními idejemi právního státu. Obecně proto není žádoucí, aby ve větší míře postiže- né subjekty „braly ochranu svých práv do svých rukou“ a zajišťovaly obnovení právní- ho stavu svépomocí, která musí být vykládá- na zužujícím způsobem. (...) 403 1817 1817 Právo na informace: odvolací orgán k $ 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb. Odvolacím orgánem je u rozhodnutí okresních soudů o žádosti o poskytnutí in- formace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Minis- terstvo spravedlnosti.
a) František F., b) Stanislava F. proti Krajskému úřadu kraje Vysočina o odstranění stavby,
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 13. 5. 2002 ohlásili stěžovatelé stavebnímu úřadu drobnou stavbu plotu s místem stavby na pozemcích p. č. 149/32, 149/53 s technickým popisem stavby, jež se měla sestávat z kovových sloupků a pletiva o výšce 150 – 160 cm. Dne 24. 5. 2002 se konalo ústní jednání. Poté stavební úřad sdělil stěžovatelům dopisem ze dne 27. 5. 2002, že ohlášenou stavbu lze provést jen na základě stavebního povolení s tím, že je třeba mimo jiné předložit i soudní rozhodnutí o odstranění staveb a stávajícího oplocení s doložkou právní moci. Stěžovatelé dne 15. 7. 2002 doručili stavebnímu úřadu žádost o vydání stavebního povolení na stavbu plotu s přílohami, mimo požadovaného soudního rozhodnutí, o němž uvedli, že je bezpředmětné. Stavební úřad dospěl k závěru, že doručená žádost s přílohami neposkytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby, a proto byli stěžovatelé opět vyzváni k předložení pravomocného soudního rozhodnutí o odstranění chat, odpadních jímek a stávajícího oplocení. V této věci je totiž veden soudní spor, a proto do doby, než bude vyřešena předběžná otázka o odstranění staveb chat, odpadních jímek a stávajícího oplocení, stavební úřad řízení rozhodnutím ze dne 14. 8. 2002 přerušil podle § 29 odst. 1 správního řádu. Tato písemnost byla stěžovatelům doručena dne 16. 8. 2002 a ti požádali dne 13. 1. 2003 o přezkoumání rozhodnutí o přerušení řízení mimo odvolací řízení. Opatřením Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 18. 4. 2003 byl tento podnět odložen. Stěžovatelé dopisem ze dne 17. 8. 2003, označeným jako „žádost o oplocení pozemku“, který byl doručen stavebnímu úřadu dne 18. 8. 2003, požádali znovu o oplocení pozemku p. č. 149/53 v k. ú. Přímělkov a v případě, že žádosti nebude vyhověno, požádali o nařízení oplocení nájemcům obecního pozemku p. č. 149/45 J. K. a manželům D. Dne 14. 1. 2004 adresovali manželé D. stavebnímu úřadu stížnost na stěžovatele, kteří svévolně a neoprávněně vybudovali plot, který situovali až do bezprostřední blízkosti jejich chaty a znemožnili jim tak zcela přístup a nutnou údržbu této nemovitosti. Stavební úřad svým opatřením zahájil řízení o odstranění stavby oplocení a současně stanovil termín konání místního šetření a ústního jednání na 12. 2. 2004. Stěžovatelé v námitkách a připomínkách uváděli, že zhotovili pouze ohrazení svého pozemku, nikoliv plot, které není pevně spojeno se zemí, a nejedná se proto vůbec o stavbu. Toto své jednání odůvodňují hrozbou pro jejich majetek a dovolávají se přitom ustanovení § 6 o. z. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 17. 3. 2004, č. j. Výst. 19/2004 bylo stěžovatelům nařízeno odstranění stavby oplocení mezi pozemky p. č. 149/53 a 149/45 v k. ú. Přímělkov, postavené bez stavebního povolení. Posléze rozhodnutím krajského úřadu ze dne 13. 7. 2004, č. j. KUJI 8211/2002 OUP-Ma KUJIP007PN01 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Nejvyšší správní soud především neshledal důvodným stížní bod, v němž stěžovatelé dovozují, že krajský soud nevážil existenci bezprostřední souvislosti mezi šikanózním jednáním správního orgánu a mezi napadeným rozhodnutím o odstranění oplocení, které svépomocně vybudovali proti nikoliv dlouhodobě trvajícím, ale proti bezprostředně hrozícím útokům proti jejich majetku a životnímu prostředí podle ustanovení § 6 o. z.
Stavební zákon obsahuje kogentní ustanovení (až na výslovně uvedené výjimky, kdy není třeba ani ohlášení stavebnímu úřadu), že ke zřízení stavby, ale i k jejímu odstranění, je třeba povolení stavebního úřadu nebo ohlášení. Veškerá stavební činnost bez povolení nebo bez ohlášení, až na stanovené výjimky, je proto a contrario zakázána. V ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je pak stanoveno, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním odstranění takové stavby, a neučiní tak jen za podmínek dále tímto ustanovením stanovených. Před vydáním rozhodnutí o odstranění stavby nebo o dodatečném povolení stavby musí být zřejmé, zda se v daném konkrétním případě jedná o stavbu postavenou bez povolení (ohlášení) nebo v rozporu s ním, a pak lze nařídit její odstranění a stanovit podmínky pro tento postup, popř. rozhodnout o dodatečném povolení při splnění stanovených dalších zákonných podmínek. Jako o předběžné otázce, která je podmínkou sine qua non dalšího postupu v tomto řízení, musí být tedy učiněn závěr o tom, zda jde o stavbu bez povolení či ohlášení, ač je zákon vyžaduje.
Stěžovatelé v průběhu řízení zpochybňovali zákonnost nařízení odstranění oplocení tím, že vlastně vůbec nejde o stavbu, kterou by bylo nutno odstranit, neboť jde jen o ohrazení, které není pevně spojeno se zemí, jehož cílem bylo zabránit zneužívání a poškozování jejich pozemku ze strany majitelů chat.
Podle ustanovení § 139b odst. 1 stavebního zákona se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání.
Podle ustanovení § 139b odst. 8 písm. b) stavebního zákona se za drobné stavby považují též oplocení.
Pojem „stavba“ stavební zákon nedefinuje, s výjimkou jejího určitého náznaku v ustanovení § 139b odst. 1, v němž se uvádí, že se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel či dobu trvání. Z tohoto ustanovení však nelze dovodit nic jiného, než to, že jde-li již o stavbu, je nerozhodné, z jakého je materiálu, jak je důkladně provedena, k jakému účelu má sloužit či zda se jedná o stavbu dočasnou nebo trvalou. Pro definici pojmu stavba je též nerozhodný způsob spojení stavby se zemí ve smyslu dělení věcí na movité a na nemovitosti podle občanského zákoníku. Pojem stavba je tak stavebním zákonem vymezen pouze abstraktně, aniž by byl definován. Proto určení toho, zda něco stavbou je a nebo není, závisí z pohledu stavebního zákona na správním uvážení příslušného stavebního úřadu, resp. orgánu veřejné správy. Správní orgán si ale nemůže při tomto uvážení počínat libovolně, nýbrž musí respektovat existující kritéria, daná obecně uznávanou doktrínou a příslušnou judikaturou. Pokud pak jde o stavbu z hlediska stavebního zákona, byla a je chápána jako výsledek činnosti stavební podle zásad stavitelského umění, tj. činnosti, kterou se s použitím stavebního materiálu (cihel, betonu, dřeva, železa apod.) vytvoří nový stavební objekt.
Z těchto hledisek nemůže být žádných pochybností o tom, že předmětné oplocení na pozemcích p. č. 149/32, 149/53 z kovových sloupků a pletiva o výšce 150 – 160 cm bylo stavbou podléhající režimu stavebního zákona. Orgány veřejné správy si pro tento závěr opatřily všechny potřebné důkazy a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Vypořádaly se přitom s jednotlivými ustanoveními stavebního zákona upravujícími režim povolování a ohlašování staveb a na základě charakteru oplocení konstatovaly, že jde o stavbu drobnou. Ostatně i z fotodokumentace je patrno, že stavba oplocení má železné sloupky, mezi nimiž je nataženo částečně pletivo a částečně svařované sítě. Nemohou proto obstát námitky stěžovatelů, které měly zpochybnit závěr, že oplocení v tomto případě není stavbou. Jelikož stavební úřad sdělil dopisem ze dne 27. 5. 2002 doručeným stěžovatelům dne 30. 5. 2002, že ohlášenou stavbu lze provést jen na základě stavebního povolení, a předmětné oplocení bylo provedeno bez tohoto povolení, došlo ze strany stěžovatelů k porušení zákona.
Stěžovatelé dále vytýkali krajskému soudu, že nesprávně posoudil exces stavebního úřadu, který nejdříve odmítl jako nepostačující ohlášení drobné stavby, aby posléze zcela nedůvodně požadoval předložení neexistujícího pravomocného rozhodnutí soudu v občanskoprávním sporu o odstranění staveb chat, a to jako podmínky pro vydání stavebního povolení na oplocení, a následně nesplnění nemožné podmínky vzal za základ nezákonného rozhodnutí o povinnosti odstranit vybudované provizorní oplocení.
Se stěžovateli nelze souhlasit v tom, že stále probíhající občanskoprávní řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 1135/95 nemá souvislost s požadovanou stavbou. Pravomocné soudní rozhodnutí o odstranění či neodstranění staveb a oplocení na předmětných pozemcích je rozhodné pro další opatření v území. Výsledkem tohoto řízení mohou být úpravy poměrů a staveb v předmětném území, které by měly přímý vliv ve věci, jež byla předmětem správního řízení (odstranění oplocení postaveného bez stavebního povolení). V řízení před občanskoprávními soudy se tudíž řeší předběžná otázka mající podstatný význam pro další opatření v území. Teprve po jejím vyřešení rozhodne stavební úřad o režimu podle stavebního zákona, kterému bude předmětná stavba podléhat, resp. teprve poté se dá zvažovat povolení oplocení, o které žádají stěžovatelé. Stěžovatelé se mýlí v tom, že nepředložení pravomocného rozhodnutí soudu bylo základem rozhodnutí o povinnosti odstranit vybudované oplocení. Základem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatelé bez stavebního povolení provedli stavbu oplocení, ačkoliv stavební řízení bylo od 14. 8. 2002 v této době přerušeno. Vzhledem k probíhajícímu občanskoprávnímu řízení by dodatečné povolení stavby bylo za této situace v rozporu s veřejnými zájmy.
Stěžovatelé rovněž namítali, že krajský soud nevzal v úvahu smysl oplocení, které bylo vybudováno nikoliv proti dlouhodobě trvajícím, ale proti bezprostředně hrozícím útokům na jejich majetek a životní prostředí podle ustanovení § 6 o. z.
Ustanovení § 6 o. z. nehovoří nic o možnosti svépomocného odstraňování protiprávního stavu, který již dříve nastal a trvá, ani o obnovení v minulosti porušeného práva, ale uplatnění svépomoci výslovně a jednoznačně připouští pouze tehdy, jestliže bezprostředně hrozí neoprávněný zásah do práva. Možnost uplatnění svépomoci je proto vázána výlučně na skutkový předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí, nikoliv na předpoklad, že zásah do práva někdy v minulosti nastal a vyvolal protiprávní stav, který trvá. Protiprávní stav, který nastal pozdějším porušením určitých podmínek, vyvolává mezi stranami spor o právo, který ovšem nelze řešit svépomocí, ale pouze soudní cestou. Domnívá-li se tedy kterýkoli soukromoprávní subjekt, že vzniklým protiprávním stavem je zkrácen ve svých právech, nemůže řešit a odstranit vzniklý spor sám svým jednostranným svépomocným zásahem. Řešit spor o právo a vynutit obnovení právního stavu vůči narušiteli právního řádu může v právním státě jedině nezávislý a nestranný soud.
Správní orgány a krajský soud tedy v souladu se zákonem vyložily ustanovení § 6 o. z. Ze spisového materiálu vyplývá, že vztahy mezi stěžovateli, kteří tvrdí, že mají vlastnické právo k pozemku p. č. 149/53 a že manželé D. a J. K. tento pozemek neoprávněně užívají, jsou dlouhodobě silně narušeny a že zásahy z té či oné strany se opakují. Tvrzené zásahy tedy již v minulosti nastaly a vyvolaly stav, který neustále trvá. Nelze proto opodstatněně hovořit o obraně před zásahy s odvoláním na svépomoc podle ustanovení § 6 o. z., která je skutkově vázána na předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí. Vzniklý stav je proto sporem o právo, který lze řešit jen soudní cestou po vyjasnění vlastnických vztahů a po úpravě poměrů v předmětném území. Tím spíše uvedené platí pro stěžovatele, kteří za použití ustanovení § 6 o. z. argumentují nutností výstavby oplocení, byť bez příslušného povolení či souhlasu, který má odvrátit bezprostřední zásah ze strany vlastníků chat do jejich vlastnického práva. Přitom se ve skutečností jedná o nepřípustné svémocné odstraňování tvrzeného protiprávního stavu, který již nastal dříve. Stavba plotu bez stavebního povolení či ohlášení stavebnímu úřadu s touto argumentací (nutnosti odvrácení bezprostředního zásahu do vlastnického práva), je proto v rozporu s ustanoveními § 54 a násl. stavebního zákona, podle nichž stavby, jejich změny a udržovací práce na nich lze provádět jen podle stavebního povolení nebo na základě ohlášení stavebnímu úřadu. Uvedený postup nelze odůvodňovat ani tvrzením, že se vlastníci chat stojících na pozemku stěžovatelů dopouštěli protiprávního jednání (přestupků) na úseku životního prostředí. Jak již bylo uvedeno, řešit spor o právo a vynutit obnovení právního stavu vůči narušiteli může v právním státě jedině nezávislý a nestranný soud nebo i správní orgán v případě porušování povinností na úseku veřejného práva. Jakýkoliv jiný postup by byl v rozporu se základními idejemi právního státu. Obecně proto není žádoucí, aby ve větší míře postižené subjekty „brali ochranu svých práv do svých rukou“ a zajišťovali obnovení právního stavu svépomocí, která musí být vykládána zužujícím způsobem.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali také to, že již ve správním řízení brojili proti zjevné podjatosti zejména odvolacího správního orgánu, jehož zaměstnanci odmítali vzít při rozhodování v úvahu, že vlastníci chat, které jsou umístěny na jejich pozemku, páchají přestupky proti jejich majetku.
Především je nutno uvést, že o námitkách podjatosti zaměstnanců správních orgánů, které vznesli stěžovatelé, bylo rozhodnuto předepsaným způsobem. Tajemnice Městského úřadu Brtnice rozhodnutím ze dne 8. 4. 2004 nevyhověla návrhu na vyloučení J. S., vedoucího odboru stavebně-hospodářského Městského úřadu Brtnice. Ředitelka Krajského úřadu Vysočina rozhodla dne 4. 6. 2004 o návrhu na vyloučení Ing. arch. J. S., vedoucího odboru územního plánování a stavebního řádu krajského úřadu tak, že není vyloučen z rozhodování o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 17. 3. 2004, č. j. Výst/19/2004 a posléze rozhodnutím vedoucího odboru územního plánování a stavebního řádu Krajského úřadu kraje Vysočina Ing. arch. J. S. ze dne 8. 6. 2004 nebyl vyloučen z rozhodování o odvolání proti témuž rozhodnutí stavebního úřadu JUDr. J. M., referent uvedeného odboru krajského úřadu. Podjatost M. S. již nebyla posuzována, protože tato přestala být zaměstnankyní krajského úřadu. Důvody podjatosti, které jsou v podstatě námitkami proti postupu zaměstnanců správních orgánů, mohli stěžovatelé uplatnit i v kasační stížnosti (§ 102 s. ř. s.), což také učinili. Odlišný právní názor nebo postup rozhodujícího pracovníka správního orgánu, který není v souladu s představou účastníků řízení, není ještě opodstatněným důvodem k vyloučení z projednávání a rozhodování věci. Zpochybňovat rozhodnutí správního orgánu jistě lze. K tomu však slouží opravné prostředky a nikoli ničím neodůvodněná námitka podjatosti jeho zaměstnanců. Nejvyšší správní soud se pak s uvedenými výhradami, v nichž však stěžovatelé spatřovali důvody podjatosti, vypořádal v odůvodnění tohoto rozsudku.
Stěžovatelé posléze namítali i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů a tyto vady spatřují především v nedostatečnosti a nepřesvědčivosti jeho odůvodnění, který vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Jelikož krajský soud v rozsudku obhajuje rozhodnutí krajského úřadu o jejich odůvodněných námitkách týkající se podjatosti zaměstnanců správních orgánů, nerespektoval právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ani zásadu, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší správní soud má především zato, že uvedený stížní bod je zcela obecný a není z něho patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se měl správní orgán a krajský soud dopustit. Takto formulovaná výhrada je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, která byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www. nssoud. cz vyjádřil názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Ze všech výš uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelů není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu