Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, nestanoví speciální pravidlo pro to, kdy je možné
považovat úsilí vyvinuté vyvlastnitelem k dosažení dohody za postačující pro splnění podmínky přípustnosti vyvlastnění (dle § 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo
omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě). Toto ustanovení pouze specificky upravuje pravidla pro doručování návrhu na uzavření smlouvy. I v případě,
který spadá do působnosti zákona č. 416/2009 Sb., je proto nutno zkoumat, zda bylo
v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným. Nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a nikterak nereaguje (či reaguje
zástupnými důvody) na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na
uzavření směnné smlouvy). Zásadně ovšem platí, že míra aktivity vyžadovaná po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením
dohody.
Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, nestanoví speciální pravidlo pro to, kdy je možné
považovat úsilí vyvinuté vyvlastnitelem k dosažení dohody za postačující pro splnění podmínky přípustnosti vyvlastnění (dle § 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo
omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě). Toto ustanovení pouze specificky upravuje pravidla pro doručování návrhu na uzavření smlouvy. I v případě,
který spadá do působnosti zákona č. 416/2009 Sb., je proto nutno zkoumat, zda bylo
v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným. Nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a nikterak nereaguje (či reaguje
zástupnými důvody) na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na
uzavření směnné smlouvy). Zásadně ovšem platí, že míra aktivity vyžadovaná po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením
dohody.
Vyvlastnění: přípustnost vyvlastnění
struktury, ve znění zákona č. 209/2011 Sb.
interpretovat jako „důkaz“ vazalství myslivecké stráže vůči uživateli honitby.
[22] Tím Nejvyšší správní soud netvrdí,
že osoba jednou ustanovená mysliveckou
stráží má nárok zůstat v této funkci napořád,
ostatně samotný zákon o myslivosti v § 12
odst. 2 stanoví funkční období stráže na deset let (s možností opakovaného jmenování).
Při zrušení ustanovení myslivecké stráže je
však nutné pohybovat se v hranicích zákonných důvodů stanovených v § 13 zákona
o myslivosti. Dané ustanovení přitom umožňuje zrušení ustanovení mysliveckou stráží
v případě osob, jejichž setrvání ve funkci by
odporovalo výše nastíněné funkci myslivecké stráže, tedy především osob porušujících
při výkonu svých povinností zákon o myslivosti či osob, které funkci přestanou fakticky
vykonávat. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
Žalobci dne 18. 9. 2012 (resp. 19. 9. 2012)
obdrželi od zástupce osoby zúčastněné na řízení návrh kupní smlouvy na odkup pozemků za cenu celkem 177 800 Kč, přičemž byli
informováni o možnosti vyvlastnění těchto
pozemků a účelu vyvlastnění. Na návrh žalobci nijak nereagovali. Dne 14. 6. 2013 žalobci obdrželi druhý návrh kupní smlouvy (nyní
s celkovou cenou 20 240 Kč) s upozorněním
na možnost vyvlastnění, informací o účelu vyvlastnění a také se znaleckým posudkem o ceně nemovitostí žalobců. Na tento návrh žalobci reagovali dopisem ze dne 11. 9. 2013,
v němž vyjádřili nesouhlas s navrženou cenou s tím, že trvají na úhradě původně navržené ceny pozemků, případně mají zájem na
směně pozemků za pozemky ve vlastnictví
státu, které konkrétně specifikovali. Současně sdělili, že tyto pozemky jsou ve vlastnictví
zemřelého Miroslava Ch., nicméně v nejbližší
době dle vyjádření notáře připadnou České
republice, neboť zůstavitel nezanechal žádného dědice (uvedené tvrzení dokladovali
kopií sdělení notáře ze dne 24. 6. 2013).
Zástupce osoby zúčastněné na řízení na
to sdělil žalobcům, že výše kupní ceny pozemků odpovídá aktuální právní úpravě, neboť v důsledku novelizace § 10 zákona o vyvlastnění se od 1. 2. 2013 při stanovení ceny
nepřihlíží „k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem
vyvlastnění“. Zároveň uvedl, že co se týče navrhované směny, stát disponuje pouze majetkem, který v jeho vlastnictví je, nikoliv který
se jím potenciálně stane. Na závěr žalobce informoval o tom, že dojde k podání návrhu na
vyvlastnění s tím, že případná směna je možná v rámci vyvlastňovacího řízení, jedná se
však o možnost, nikoliv povinnost vyvlastnitele. Následně byla dne 10. 10. 2013 podána žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení.
Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, stavebního úřadu, ze dne 9. 1. 2014
bylo podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3 zákona o vyvlastnění odňato vlastnické právo žalobců k předmětným pozemkům s tím, že
vlastnické právo přechází na vyvlastnitele –
Českou republiku s příslušností hospodařit
pro osobu zúčastněnou na řízení. Náhrada
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
ně byla dne 10. 10. 2013 podána žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení.
Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, stavebního úřadu, ze dne 9. 1. 2014
bylo podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3 zákona o vyvlastnění odňato vlastnické právo žalobců k předmětným pozemkům s tím, že
vlastnické právo přechází na vyvlastnitele –
Českou republiku s příslušností hospodařit
pro osobu zúčastněnou na řízení. Náhrada
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
pro žalobce byla určena ve výši 21 500 Kč. Vyvlastniteli byla rozhodnutím určena lhůta
4 let, v níž je povinen zahájit uskutečňování
účelu vyvlastnění, tj. zahájit veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury – dálnici
D3 v úseku 0309/I Bošilec–Ševětín.
Žalobci se proti rozhodnutí magistrátu
odvolali. Jejich odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 4. 2014 částečně zamítl a ve
zbytku potvrdil.
Žalobci rozhodnutí žalovaného napadli
žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 23. 7. 2014,
čj. 10 A 64/2014-46, zamítl. Dle soudu byla
podmínka přípustnosti vyvlastnění splněna
tím, že ve lhůtě 90 dnů od doručení návrhu
na uzavření dohody nedošlo k uzavření dohody. Poskytnutí náhradních pozemků požadovaných žalobci bránila v době rozhodování
skutečnost, že tyto pozemky ve vlastnictví
státu nebyly (dědictví po zemřelém vlastníkovi pozemků nebylo projednáno) a tento
stav přetrvával i v době podání žaloby. Stát je
tudíž nemohl převést do hospodaření osobě
zúčastněné na řízení a ta s nimi nemohla nakládat a nabídnout je ke směně. Smírné řešení namítané v žalobě nepřicházelo v úvahu.
Právní úpravou není požadováno využití veškerých možností dosažení dohody, postačuje, není-li dohody dosaženo. Sdělení osoby zúčastněné na řízení o tom, že žalobci nereflektovali na
návrhy kupních smluv, odpovídá požadavku doložit splnění podmínky přípustnosti vyvlastnění.
Proti rozsudku krajského soudu podali
žalobci (stěžovatelé) kasační stížnost. V ní vyjádřili nesouhlas s názorem soudu, že je rozhodné, že k uzavření dohody nedošlo v zákonné lhůtě a že se tak nestalo ani ke dni
ukončení správního řízení. Pokud by byl takový názor připuštěn, pak by se stát vůbec
nemusel snažit o uzavření jakékoliv dohody.
Stačilo by navrhnout uzavření kupní smlouvy
za cenu stanovenou jím určeným znalcem,
a pokud by vlastníci pozemku na tuto cenu
nepřistoupili, byla by tato podmínka splněna.
Správní orgány a soud se dostatečně nevypořádaly s tvrzením, že účelu vyvlastnění mohlo
být dosaženo dohodou či jiným způsobem,
a tím nebyly splněny podmínky v § 3, § 4
ní. Pokud by byl takový názor připuštěn, pak by se stát vůbec
nemusel snažit o uzavření jakékoliv dohody.
Stačilo by navrhnout uzavření kupní smlouvy
za cenu stanovenou jím určeným znalcem,
a pokud by vlastníci pozemku na tuto cenu
nepřistoupili, byla by tato podmínka splněna.
Správní orgány a soud se dostatečně nevypořádaly s tvrzením, že účelu vyvlastnění mohlo
být dosaženo dohodou či jiným způsobem,
a tím nebyly splněny podmínky v § 3, § 4
a § 5 zákona o vyvlastnění. Bylo porušeno
právo stěžovatelů vlastnit majetek, když účelu vyvlastnění mohlo být dosaženo dohodou.
Po celou dobu žádali o poskytnutí náhradních pozemků. Soud přehlíží, že i stát má
možnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí. Skutečnost, že stát se v brzké době stane
vlastníkem, nasvědčuje potvrzení notáře ze
dne 12. 6. 2013, ve kterém uvedl, že zůstavitel
nezanechal žádné dědice a dědictví připadne
státu jako odúmrť. Není problém stěžovatelů,
že dědické řízení, které oni sami iniciovali, trvalo více než rok a že se stát stal vlastníkem
pozemků až v červnu 2014. Institut vyvlastnění je mimořádný a správní orgány k němu
mají přistoupit až v okamžiku, kdy vyvlastnitel prokáže, že využil veškeré možnosti, jak se
s vyvlastňovanými vypořádat. Osoba zúčastněná na řízení to však neprokázala. Lhůta
90 dnů je nesmyslně krátká k uzavření dohody o získání pozemků.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že vyvlastnitel splnil zákonné požadavky tím, že
k návrhu smlouvy předložil znalecký posudek,
podle kterého navrhl cenu za získání potřebných práv, a dále informaci o účelu vyvlastnění, s upozorněním, že nedojde-li k uzavření
smlouvy, je možné získat tato práva vyvlastněním. Z uplynutí lhůty 90 dnů a vyjádření
stěžovatelů je zřejmé, že návrh smlouvy neakceptovali. Splnění podmínky § 5 zákona o vyvlastnění v návaznosti na § 3 zákona č. 416/2009 Sb. bylo prokázáno pouze tím, že stěžovatelé včas
nepřijali návrh na uzavření kupní smlouvy.
Zákon o vyvlastnění neukládá vyvlastniteli
povinnost směnu pozemků vyvlastňovanému nabídnout, ani povinnost směnit pozemky na návrh vyvlastňovaného. Není podstatné, zda vyvlastnitel má či nemá k dispozici
vhodné pozemky. Jakékoliv posuzování vlastnictví k pozemkům požadovaným stěžovateli
a posuzování možnosti směny a prokazování
využití veškerých možností není povinností
vyvlastnitele a není ani v pravomoci vyvlastňovacího úřadu k takovým námitkám přihlížet. Na poskytnutí náhradních pozemků není
nárok a požadavek vyvlastňovaných na směnu pozemků nelze hodnotit jako existenci jiné možnosti získání potřebných práv doho-
dou nebo jiným způsobem. Tento závěr koresponduje s názory Ústavního soudu, které
vyslovil v usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn.
II. ÚS 1233/07. Ustanovení § 11 zákona o vyvlastnění připouští, že namísto náhrady ve
výši obvyklé ceny lze poskytnout jiný pozemek nebo stavbu. To ovšem ve vyvlastňovacím řízení, a tento způsob náhrady se pak odrazí ve výroku o náhradě za vyvlastnění.
Lhůta 90 dnů je stanovena zákonem. Podle
předchozí právní úpravy byla stanovena lhůta 15 dnů.
ento závěr koresponduje s názory Ústavního soudu, které
vyslovil v usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn.
II. ÚS 1233/07. Ustanovení § 11 zákona o vyvlastnění připouští, že namísto náhrady ve
výši obvyklé ceny lze poskytnout jiný pozemek nebo stavbu. To ovšem ve vyvlastňovacím řízení, a tento způsob náhrady se pak odrazí ve výroku o náhradě za vyvlastnění.
Lhůta 90 dnů je stanovena zákonem. Podle
předchozí právní úpravy byla stanovena lhůta 15 dnů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s interpretací, že ke splnění podmínky
dle § 5 zákona o vyvlastnění postačí na základě § 3 zákona č. 416/2009 Sb. doručení návrhu smlouvy stěžovatelům. Tato interpretace
zřejmě vychází § 3 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb.
Toto ustanovení však pouze modifikuje pravidla pro doručování návrhu na uzavření
smlouvy. Nestanoví speciální pravidlo pro to,
kdy je možné považovat úsilí vyvinuté vyvlastnitelem k dosažení dohody za postačující pro
splnění podmínky přípustnosti vyvlastnění.
To vyplývá především ze systematiky § 3 zákona č. 416/2009 Sb., který se jako celek zabývá
primárně právě doručováním vyvlastňovanému, nikoliv modifikací samotných podmínek
vyvlastnění. Ostatně přijetí celého zákona
č. 416/2009 Sb. bylo motivováno urychlením
výstavby veřejně prospěšných staveb dopravní, vodní a energetické infrastruktury (jak vyplývá již z názvu zákona). Pravidla pro doručování (adresa, na níž má být doručováno,
důsledky nedoručitelnosti apod.) mohou významně přispět k urychlení procesu nabytí
práv k pozemkům, na nichž má být stavba
umístěna. Naproti tomu samotná povinnost
vyvlastnitele vyvinout určité úsilí k dosažení
dohody s vyvlastňovaným žádné prodloužení
výstavby znamenat nemusí. Od doručení návrhu na uzavření smlouvy běží dle § 5 odst. 1
zákona o vyvlastnění 90denní lhůta, během
níž vyvlastnitel nemůže činit kroky přímo
směřující k výstavbě. Lze po něm proto spra-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
vedlivě žádat, aby tuto dobu využil pro hledání kompromisu s vyvlastňovaným, projeví-li
i vyvlastňovaný skutečnou vůli převést požadovaná práva na vyvlastnitele dohodou. Není
tedy dán žádný důvod, proč by úsilí vyvlastnitele dosáhnout dohody s vyvlastňovaným mělo být v případě záměrů spadajících do působnosti zákona č. 416/2009 Sb. nižší. I proto
se Nejvyšší správní soud kloní k závěru, že § 3
odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. nikterak nemění podstatu podmínky stanovené v § 5
odst. 1 zákona o vyvlastnění, nýbrž pro účely
jejího splnění pouze specificky upravuje pravidla pro doručování návrhu smlouvy vyvlastňovanému.
le dohodou. Není
tedy dán žádný důvod, proč by úsilí vyvlastnitele dosáhnout dohody s vyvlastňovaným mělo být v případě záměrů spadajících do působnosti zákona č. 416/2009 Sb. nižší. I proto
se Nejvyšší správní soud kloní k závěru, že § 3
odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. nikterak nemění podstatu podmínky stanovené v § 5
odst. 1 zákona o vyvlastnění, nýbrž pro účely
jejího splnění pouze specificky upravuje pravidla pro doručování návrhu smlouvy vyvlastňovanému.
Co se týče splnění podmínky dle § 5 odst. 1
(resp. § 3 odst. 1 věta druhá a contrario) zákona o vyvlastnění, lze vyjít z úvah, které vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 11. 7. 2013, čj. 7 As 2/2013-39. Ačkoliv zde
byla posuzována problematika zřízení věcného
břemene dle § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, Nejvyšší správní
soud se zabýval splněním podmínky, zda se
vlastníku stavby prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, i s ohledem na obecnou
úpravu vyvlastnění dle zákona o vyvlastnění
(konkrétně s ohledem na jeho § 3). Dospěl
přitom k závěru, že „[v]lastník pozemku je
v nevýhodné pozici, neboť jeho dispozice
s pozemkem, na kterém je zřízena stavba, je
výrazně omezená. [...] Pokus o dosažení majetkoprávního vypořádání tak nemůže být
pouhým formalismem. Vlastník stavby musí
postupovat v souladu se svými zájmy, ale
současně šetřit vlastnická práva vlastníka
pozemku. [...] Pokud vlastník pozemku od
samého počátku výslovně deklaruje, že nemá zájem na uzavření dohody a že nepřistoupí na žádné nabízené řešení, pak nelze
po vlastníkovi stavby požadovat, aby zbytečně vynakládal prostředky na vypracování
znaleckého posudku nebo vyhledání pozemku vhodného ke směně. Nelze po něm ani požadovat předkládání dalších nabídek, je-li
zřejmý přetrvávající velký rozdíl v představě
o náhradě za pozemek mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby. [...] To však ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
znamená, že by neshoda o výši kupní ceny
bránila dohodě o jiném způsobu vypořádání. To platí zvláště v případě, kdy vlastník
stavby pozemkem vhodným ke směně disponuje, a neexistuje důvod, aby jej ke směně
nenabídl. Pokud vlastník pozemku upřednostňuje některou z forem majetkoprávního
vypořádání, pak je povinností vlastníka
stavby k této skutečnosti při pokusu o dosažení dohody přihlédnout.“
tníkem stavby. [...] To však ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
znamená, že by neshoda o výši kupní ceny
bránila dohodě o jiném způsobu vypořádání. To platí zvláště v případě, kdy vlastník
stavby pozemkem vhodným ke směně disponuje, a neexistuje důvod, aby jej ke směně
nenabídl. Pokud vlastník pozemku upřednostňuje některou z forem majetkoprávního
vypořádání, pak je povinností vlastníka
stavby k této skutečnosti při pokusu o dosažení dohody přihlédnout.“
Závěr o tom, zda je podmínka dle § 5 odst. 1
zákona o vyvlastnění splněna, je tak nutno činit vždy v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Zejména je rozhodující, zda vůbec vyvlastňovaný na návrh kupní smlouvy
nějak reaguje, a pokud ano, zda jsou jím vyslovené požadavky vyvlastnitelem reálně splnitelné a bude jejich splněním zajištěna možnost realizace účelu vyvlastnění. To platí bez
ohledu na to, zda se jedná o případ spadající
do působnosti zákona č. 416/2009 Sb. I v takovém případě je nutno zkoumat, zda bylo
v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným a zda pro to něco učinil. Ani
zde nemůže jít pouze o formální snahu
o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh
na uzavření kupní smlouvy a na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na uzavření směnné smlouvy) nikterak nereaguje či
reaguje zástupnými důvody, které svědčí spíše o neochotě vyjít vyvlastňovanému vstříc.
Jestliže ten vysloví reálné požadavky umožňující dosažení kompromisního řešení, může
být po vyvlastniteli legitimně požadováno,
aby s vyvlastňovaným skutečně (nikoliv pouze formálně) o takovém řešení jednal. V opačném případě nelze považovat podmínku dle
§ 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění za splněnou.
Ovšem zásadně platí, že míra aktivity vyžadované po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od
aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho
požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu
předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením
dohody.
Z těchto důvodů nelze souhlasit s žalovaným, že není podstatné, zda vyvlastnitel má
k dispozici pozemky, které vyvlastňovaný požaduje směnit za své pozemky, neboť na smě-
nu není právní nárok. Na směnu skutečně není právní nárok, nicméně pokud vyvlastnitel
ke směně nepřistoupí, ačkoliv vhodnými pozemky disponuje a neexistuje důvod, aby je
nesměnil, může stěží obhájit tvrzení, že se mu
nepodařilo získat požadovaná práva k předmětným pozemkům dohodou, tj. že splnil
podmínku dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Má-li vyvlastnitel k dispozici dvě pro něj
prakticky ekvivalentní řešení (koupě nebo
směna za pozemky, které nemá důvod nesměnit), musí dát přednost řešení, které
upřednostňuje vyvlastňovaný. Možnost volby
z více zcela rovnocenných variant je zde jednou z mála kompenzací za to, že vyvlastňovaný zcizuje své pozemky nedobrovolně.
řilo získat požadovaná práva k předmětným pozemkům dohodou, tj. že splnil
podmínku dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Má-li vyvlastnitel k dispozici dvě pro něj
prakticky ekvivalentní řešení (koupě nebo
směna za pozemky, které nemá důvod nesměnit), musí dát přednost řešení, které
upřednostňuje vyvlastňovaný. Možnost volby
z více zcela rovnocenných variant je zde jednou z mála kompenzací za to, že vyvlastňovaný zcizuje své pozemky nedobrovolně.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že
směna je upravena v § 11 zákona o vyvlastnění jako způsob náhrady za vyvlastnění, která
se odrazí ve výroku o náhradě za vyvlastnění.
Toto ustanovení v žádném případě nelze interpretovat tak, že směna je možná pouze v rámci
vyvlastňovacího řízení. Směnná smlouva je
bez jakýchkoliv pochybností dohodou, respektive smlouvou směřující k získání požadovaných práv k předmětným pozemkům ve
smyslu § 3 odst. 1 věty druhé či § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění.
Ačkoliv interpretace § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve světle § 3 zákona č. 416/2009 Sb.
provedená krajským soudem a správními orgány není zcela shodná s výše předestřenými
úvahami, má Nejvyšší správní soud za to, že
jejich závěr o splnění uvedené podmínky je
správný.
Předně je nutno podotknout, že stěžovatelé nereagovali na první návrh na uzavření
kupní smlouvy. Svůj nesouhlas vyslovili až
s druhým návrhem na uzavření kupní smlouvy, přičemž z něj bylo patrné, že především
nesouhlasí s výší nové kupní ceny. Pouze „případně“ navrhli směnu svých pozemků za výše
konkretizované pozemky. Proto nelze hovořit
o jakémsi „eminentním“ zájmu stěžovatelů
na směně pozemků, jak se posléze snažili tvrdit v rámci soudního přezkumu. Pokud by tomu tak bylo, bezpochyby by takový eminentní zájem vyjádřili již po obdržení prvního
návrhu.
Kromě toho není bez významu, že stěžovatelé reagovali na druhý návrh osoby zúčastněné na řízení až 89 dní po jeho obdržení.
Tím osobě zúčastněné na řízení výrazně zúžili manévrovací prostor pro to, aby se snažila
nalézt kompromisní řešení, které by zároveň
neznamenalo nedůvodné oddalování realizace účelu vyvlastnění. Jak bylo uvedeno výše,
vyvlastnitel se má snažit uzavřít dohodu s vyvlastňovaným právě primárně v rámci devadesátidenní lhůty dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. V nyní posuzovaném případě tato
lhůta uplynula marně prakticky zcela zaviněním stěžovatelů. Také proto lze důvodně pochybovat o tom, že stěžovatelé měli skutečně
eminentní zájem na tom, aby namísto prodeje došlo ke směně za jiné pozemky. Chce-li vyvlastňovaný dosáhnout jiné dohody, než kterou navrhuje vyvlastnitel,
lze po něm
bezpochyby taktéž spravedlivě žádat, aby se
s ohledem na zákonnou lhůtu snažil vyvlastniteli předložit alternativní řešení v co nejkratší době.
posuzovaném případě tato
lhůta uplynula marně prakticky zcela zaviněním stěžovatelů. Také proto lze důvodně pochybovat o tom, že stěžovatelé měli skutečně
eminentní zájem na tom, aby namísto prodeje došlo ke směně za jiné pozemky. Chce-li vyvlastňovaný dosáhnout jiné dohody, než kterou navrhuje vyvlastnitel,
lze po něm
bezpochyby taktéž spravedlivě žádat, aby se
s ohledem na zákonnou lhůtu snažil vyvlastniteli předložit alternativní řešení v co nejkratší době.
Osoba zúčastněná na řízení sdělila stěžovatelům v reakci na jejich žádost o směnu pozemků, že tato směna není možná, neboť
předmětné pozemky nejsou ve vlastnictví státu. O tom, že pozemky skutečně nebyly ve
vlastnictví státu, není mezi stranami sporu.
Sporná je pouze otázka, zda osoba zúčastněná na řízení tímto vynaložila dostatečné úsilí
pro dosažení dohody se stěžovateli ve smyslu
§ 3 odst. 1, resp. § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Stěžovatelé mají za to, že osoba zúčastněná
na řízení měla vyčkat skončení dědického řízení (resp. tak měly učinit správní orgány)
a případně uzavřít se stěžovateli smlouvu
o smlouvě budoucí.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu to však nebylo možné po osobě zúčastněné na řízení legitimně žádat.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry
správních orgánů a krajského soudu, že za
daného stavu nebylo v silách osoby zúčastněné na řízení jakkoliv požadovanou směnu
zajistit. Vyčkání skončení dědického řízení
a uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nelze
považovat za relevantní alternativu hned z několika důvodů.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
V prvé řadě k okamžiku podání návrhu na
zahájení vyvlastňovacího řízení nebylo postaveno zcela najisto, že pozemky skutečně připadnou státu. Ze sdělení notáře ze dne 24. 6. 2013
přímo nevyplývá, že dědictví připadne jako
odúmrť státu, jak tvrdí stěžovatelé. Toto sdělení není potvrzením o okruhu dědiců, pouze
sdělením o tom, jaké kroky hodlá notář činit.
Pouze velice nepřímo lze dovodit, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, a připadá tudíž
v úvahu odúmrť. Ze sdělení je však také zřejmé, že v danou chvíli nebylo postaveno najisto, zda byl zůstavitel skutečně vlastníkem
předmětných pozemků, když nabývací titul
neměl notář dosud k dispozici. Nicméně
i kdyby bylo možné skutečně reálně očekávat
nabytí předmětných pozemků státem, nebylo v danou chvíli (den před uplynutím zákonné devadesátidenní lhůty) vůbec zřejmé, zda
by stát nehodlal využít nabyté pozemky způsobem, který by směnu vylučoval. Pochopitelně takové úvahy nebyly patrně vůbec vedeny s ohledem na to, že dědické řízení nebylo
zdaleka ukončeno.
tel skutečně vlastníkem
předmětných pozemků, když nabývací titul
neměl notář dosud k dispozici. Nicméně
i kdyby bylo možné skutečně reálně očekávat
nabytí předmětných pozemků státem, nebylo v danou chvíli (den před uplynutím zákonné devadesátidenní lhůty) vůbec zřejmé, zda
by stát nehodlal využít nabyté pozemky způsobem, který by směnu vylučoval. Pochopitelně takové úvahy nebyly patrně vůbec vedeny s ohledem na to, že dědické řízení nebylo
zdaleka ukončeno.
Druhým důvodem byla skutečnost, že
s ohledem na význam účelu vyvlastnění nebylo možné spoléhat na informaci notáře,
kdy se očekává skončení dědického řízení.
Jednak totiž notář neměl vůbec v okamžiku
vyhotovení předmětného sdělení k dispozici
potřebné podklady pro ukončení dědického
řízení, jednak se jednalo zákonitě pouze
o orientační informaci. Notář nemůže předpokládat všechny v úvahu přicházející procesní komplikace včetně možného podávání
opravných prostředků v rámci dědického řízení. A stejně tak vývoj dědického řízení nemůže předvídat vyvlastnitel. To ostatně potvrzuje skutečný vývoj řízení, které mělo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 015
podle odhadu notáře skončit v srpnu 2013,
avšak podle sdělení stěžovatelů skončilo až
v červnu 2014. Lze stěžovatelům přisvědčit,
že nezavinili (respektive, jak uvádějí, „není to
jejich problém“) prodloužení dědického řízení. Nicméně v každém případě měli předpokládat, že dědické řízení nemusí být během
zákonné devadesátidenní lhůty ukončeno,
a že tudíž osoba zúčastněná na řízení nebude
moci přistoupit na jimi navrhovanou směnu
pozemků. Za pozornost stojí také to, že osoba
zúčastněná na řízení nepodala návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení ihned po uplynutí zákonné lhůty, nýbrž až měsíc poté, tedy
dva měsíce po původně předpokládaném
ukončení dědického řízení.
Do třetice, uzavření smlouvy o smlouvě
budoucí a vyčkání konce dědického řízení
nebylo možné považovat za vhodnou alternativu také proto, že smlouva o smlouvě budoucí není nástrojem, který by skutečně zajišťoval bezprostřední realizaci účelu vyvlastnění.
Osoba zúčastněná na řízení by nemohla
k realizaci záměru přistoupit toliko na základě smlouvy o smlouvě budoucí. Pouhé následné neuzavření smlouvy budoucí by se
mohlo stát velice snadným nástrojem obstrukcí. Ačkoliv by se mohla osoba zúčastněná na řízení domoci uzavření smlouvy soudně, nebylo by po ní možné spravedlivě žádat,
aby nesla vysoké riziko nemožnosti realizace
výstavby podle předem stanoveného harmonogramu.
Lze tedy shrnout, že osoba zúčastněná na
řízení vynaložila dostatečné úsilí pro to, aby
nabyla práva k pozemkům stěžovatelů dohodou. Splnila tak podmínku vyvlastnění dle
§ 5 odst. 1 (resp. § 3 odst. 1 a contrario) zákona o vyvlastnění. (...)
a) Jan M. a b) Marie M. proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR, o vyvlastnění pozemků, o kasační stížnosti žalobců. specifická situace dopadů změny užívacích
poměrů v honitbě na ustanovenou mysliveckou stráž podle § 13 odst. 1 písm. b). Jinak řečeno, právě z důvodu, že ustanovení myslivecké stráže nemůže být obligatorně zrušeno
na neodůvodněný návrh uživatele honitby
podle § 13 odst. 2 in fine zákona o myslivosti,
obsahuje zákon specifický důvod zániku
funkce myslivecké stráže podle § 13 odst. 1
písm. b). Toto ustanovení je tedy třeba vykládat úzce tak, že jeho účelem je umožnit personální obměnu ve funkci myslivecké stráže
toliko při zániku dosavadního nájmu jakožto
odvozeného užívacího vztahu a otevřít držiteli honitby, případně novému nájemci možnost, resp. povinnost navrhnout ustanovení
myslivecké stráže, jíž může být stejná anebo
jiná osoba. Toto ustanovení tedy také nelze