I. Řízení o kasační stížnosti veřejného funkcionáře proti rozhodnutí krajského soudu vydanému podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění před účin- ností zákona č. 216/2008 Sb., Nejvyšší správní soud podle čl. II bodu 2. zákona č. 216/2008 Sb. zastaví s účinností ke dni účinnosti zákona č. 216/2008 Sb. (tj. ke dni 20. 6. 2008) a současně zruší kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, aniž by věcně zkoumal jeho správnost. II. Byla-li navrhovatelem v soudním řízení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění před účinností zákona č. 216/2008 Sb., soukromá osoba, přísluší jak jí, tak veřejnému funkcionáři náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti a případně i náhrada nákladů řízení před krajským soudem; soudní poplatek za návrh na zahá- jení řízení před krajským soudem a soudní poplatek za kasační stížnost vrátí tomu, kdo příslušný poplatek zaplatil, krajský soud.
I. Řízení o kasační stížnosti veřejného funkcionáře proti rozhodnutí krajského soudu vydanému podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění před účin- ností zákona č. 216/2008 Sb., Nejvyšší správní soud podle čl. II bodu 2. zákona č. 216/2008 Sb. zastaví s účinností ke dni účinnosti zákona č. 216/2008 Sb. (tj. ke dni 20. 6. 2008) a současně zruší kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, aniž by věcně zkoumal jeho správnost. II. Byla-li navrhovatelem v soudním řízení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění před účinností zákona č. 216/2008 Sb., soukromá osoba, přísluší jak jí, tak veřejnému funkcionáři náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti a případně i náhrada nákladů řízení před krajským soudem; soudní poplatek za návrh na zahá- jení řízení před krajským soudem a soudní poplatek za kasační stížnost vrátí tomu, kdo příslušný poplatek zaplatil, krajský soud.
Nejvyšší správní soud předtím než při- stoupil k věcnému přezkoumání napadeného rozsudku, musel posoudit, zda jsou v dané vě- ci splněny procesní podmínky s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 216/2008 Sb., jímž se mění zákon o střetu zájmů, který na- byl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 20. 6. 2008. Zákon č. 216/2008 Sb. přinesl do procesní úpravy řízení ve věcech střetu zájmů zásadní změny oproti předchozí úpravě. Ve vztahu k projednávané věci je podstatné, že došlo ke zrušení zvláštního procesního režimu posti- hování veřejných funkcionářů za některá po- rušení zákona o střetu zájmů. Podle úpravy účinné do 19. 6. 2008 (konkrétně hlavy IV zá- kona o střetu zájmů) byli veřejní funkcionáři odpovědni za zaviněné porušení povinností stanovených zákonem o střetu zájmů, nešlo-li o trestný čin ($ 15 citovaného zákona). O po- rušení povinností veřejných funkcionářů sta- novených zákonem o střetu zájmů rozhodo- valy soudy ve správním soudnictví ($ 16 citovaného zákona). Právní úprava obsažená v zákoně o střetu zájmů tedy vytvořila zvlášt- ní typ veřejnoprávního deliktu, který nebyl trestným činem, ale současně nebyl ani pře- stupkem nebo jiným správním deliktem. Ten- to delikt se svojí povahou asi nejvíce blížil de- liktu disciplinárnímu, neboť osobou za něj odpovědnou byla fyzická osoba ve zvláštním postavení charakteristickém tím, že se vý- znamným způsobem podílela na výkonu ve- řejné moci nebo na řešení otázek veřejného zájmu (viz katalog veřejných funkcionářů v $ 2 zákona o střetu zájmů). Šlo o úpravu v čes- kém právním řádu zcela neobvyklou, podle níž soudy ve správním soudnictví nepůsobily v roli přezkumného orgánu, který následně kontroluje na základě žaloby zákonnost roz- hodnutí orgánu veřejné správy o vině a sank- ci za delikt, nýbrž o vině a sankci za delikt samy rozhodovaly, a tedy právo samy naléza- ly, podobně jako tomu je v řízení trestním ne- bo občanskoprávním. Procesní úprava výko- nu takové zvláštní pravomoci správních soudů, jakkoli by na ní samotné jistě a priorí nebylo nic protiústavního, však v podobě, v jaké ji zákonodárce přijal, zůstala kusá a ne- jednoznačná a vyvolávala velké otazníky nad tím, zda je rozumně aplikovatelná a zda od- povídá ústavním požadavkům na spravedlivý proces. Zákonodárce proto zákonem č. 216/2008 Sb. tuto zvláštní procesní úpravu ze zákona o střetu zájmů odstranil. Správní soudy pře- staly být orgány, které ve věcech střetu zájmů 677 1866 samy působí jako orgány nalézací, a vrátily se do své obvyklé role orgánů provádějících soudní kontrolu veřejné správy formou pře- zkumu správních rozhodnutí. Delikty veřej- ných funkcionářů podle zákona o střetu zá- jmů, ve znění zákona č. 216/2008 Sb., přestaly mít specifickou povahu a staly se přestupky (viz vypuštění hlavy VI z části třetí a změny provedené v hlavě VII téže části zákona o střetu zájmů). Vedle změn v procesním re- žimu došlo i k výraznému snížení sankcí za přestupky, které by podle dřívější úpravy ob- sahově odpovídaly deliktům veřejných funkci- onářů podle hlavy VI části třetí zákona,a k ně- kterým dalším úpravám hmotného práva. V této souvislosti nutno zdůraznit, že zá- konodárce sice vytvořil tím, že v původní právní úpravě založil pravomoc a věcnou pří- slušnost správních soudů k řízením o poruše- ní povinností veřejných funkcionářů, zvlášt- ní procesní úpravu a zvláštní typ řízení před krajskými soudy ve správním soudnictví (byť se jednalo o úpravu kusou a nejednoznač- nou), neprovedl však žádnou výslovnou no- velizaci ustanovení o opravných prostřed- cích ve správním soudnictví. Lze tedy mít za to, že i ve věcech porušení povinností veřej- ných funkcionářů bylo zásadně přípustné proti rozhodnutí krajského soudu podat kasační stížnost za podmínek stanovených v $ 103 a násl. s. ř. s. Vzhledem k tomu, že zák. č. 216/2008 Sb. se zásadním způsobem změnila procesní i hmotněprávní úprava, musel zákonodárce upravit i přechodový režim, tedy stanovit, co se za účinnosti nové právní úpravy stane se skutky, které se staly za účinnosti úpravy sta- ré a které by mohly být postižitelné jako de- likr, a jak se naloží s řízeními zahájenými za staré úpravy. Přechodná ustanovení zákona č. 216/2008 Sb. (konkrétně čl. ID zní: „1. Přestupkem je též zaviněné porušení povinností veřejného funkcionáře, pro které mu před účinností tohoto zákona bylo mož- no uložit pokutu soudem ve správním soud- nictví a které je zároveň přestupkem podle tohoto zákona. 678 2. Soudní řízení o porušení povinnosti veřejných funkcionářů zahájená před účin- ností tohoto zákona, v nichž nebylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto, se zastavuje dnem účinnosti tohoto zákona. Navrhovatel je oprávněn postupovat podle JS 13 odst. 7 nebo 8. 3. Doba, po kterou bylo vedeno řízení před soudem podle odstavce 2 se nezapočítá- vá do běhu lhůty, po jejímž uplynutí nelze po- dle zvláštního zákona přestupek projednat“ Z citovaného článku je patrné, že zákono- dárce chce, aby i skutky, jež byly postižitelné podle dřívější právní úpravy, bylo možné po- stihnout i za účinnosti úpravy nové, ovšem jen za předpokladu, že se jednalo také podle nové úpravy o přestupky podle zákona o stře- tu zájmů. Sankční režim se pak řídí podle no- vé právní úpravy, ledaže by předchozí úprava byla pro pachatele přestupku výhodnější. Uvedený princip plyne přímo z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, který stano- ví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použi- je, jestliže je to pro pachatele příznivější. Ten- to princip nachází svůj odraz jak co do defi- nice skutkových podstat, tak co do druhu a výše sankce v $ 7 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění po- zdějších předpisů (dále jen „zákon o přestup- cích“). Zákon o střetu zájmů v tomto ohledu nemá zvláštní úpravu a výslovně odkazuje na subsidiární užití zákona o přestupcích v $ 25 odst. 2 větě třetí. Tolik přechodový režim prá- va hmotného. Přechodový režim práva procesního pak (bod 2.) především stanoví, že dřívější meri- torní rozhodování správních soudů o vině a sankci se bez náhrady a bez jakýchkoli výji- mek odstraňuje pro případy, že řízení již bylo zahájeno a do dne nabytí účinnosti zákona č. 216/2008 Sb. v něm nebylo rozhodnuto. Od- stranění řízení nastává ex lege, a sice jeho zasta- vením dnem účinnosti zákona č. 216/2008 Sb., tj. dnem 20. 6. 2008. Uvedená zákonná kon- strukce skončení určitého druhu soudních řízení ze zákona v určitý jednotně stanovený den je relativně neobvyklá, nicméně byla již zákonodárcem použita, např. v $ 129 odst. 3 větě první s. ř. s., podle níž došlo ze zákona k zastavení řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhod- nutí správního orgánu, připouštěla-li úprava předcházející s. ř. s. takové odvolání a neby- lo-li o něm rozhodnuto do dne nabytí účin- nosti soudního řádu správního. Zákonodárce však současně poskytl účastníku odvolacího řízení možnost „náhradního“ opravného pro- středku - podle $ 129 odst. 3 věty druhé s. ř. s. mohl účastník tohoto řízení do 31. ledna 2003, tedy ve speciální lhůtě stanovené pro tuto skupinu případů, podat proti rozhodnutí soudu kasační stížnost podle soudního řádu správního. Užijeli zákonodárce zákonné konstrukce zastavení řízení ze zákona k určitému jednotně stanovenému dni, tedy mechanismem, který je zcela mimo vůli účastníka řízení a který ne- zohledňuje konkrétní okolnosti případu, ze- jména chování účastníka řízení, a to, zda roz- hodující orgán patřičně rychle a bez průtahů postupoval v řízení předtím, než došlo k jeho zastavení, musí dbát na to, aby v souladu s principem ochrany legitimního očekávání byl účastníku řízení co nejméně snížen stan- dard jeho procesní ochrany. V opačném pří- padě by se zákonná úprava mohla dostat do rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý soudní či jiný právní proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základ- ních práv a svobod. Podobně lze argumentovat i v souvislosti s mezinárodními závazky České republiky: fy- zické či právnické osoby nemají zásadně prá- vo na to, aby existoval určitý minimální počet opravných prostředků v rámci určitého pro- cesního řízení. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochra- ně lidských práv a základních svobod, ve zně- ní protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), však vy- plývá, že každý, proti němuž bylo vzneseno „trestní obvinění“ ve smyslu uvedeného člán- ku, má právo, aby o oprávněnosti tohoto ob- vinění rozhodl nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem. „Trestním obviněním“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nepochybně i řízení, jež může iniciovat k tomu příslušný orgán veřejné moci anebo i kdokoli jiný na základě žaloby, kterou podá ve veřejném zá- jmu (viz $ 17 odst. 2 a 3 zákona o střetu zá- jmů, ve znění účinném do 19. 6. 2008), jehož smyslem a účelem je postihovat určité delikty stíhané ve veřejném zájmu a v němž může být tomu, kdo je stíhán, uložena peněžitá sankce, a to i velmi citelná. Stanoví-li tedy zákonodár- ce v určité právní úpravě, že uvedené „řrestní obvinění“ budou projednávat soudy v dvojin- stančním řízení ve správním soudnictví, při- čemž přinejmenším první instance bude věc posuzovat meritorně, nemůže následně stan- dard procesních prostředků, jejž takto defi- noval, ve vztahu ke konkrétnímu běžícímu ří- zení podstatně zhoršit. Jinak by totiž porušil ustanovení čl. 13 Úmluvy, neboť by v takovém případě řízení před správními soudy nebylo lze považovat za „účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem“, jejichž existenci Úmluva pro práva a svobody jí chrá- něné, tedy i pro řízení ve věci „trestních obvi- nění“, vyžaduje. Z výše uvedených úvah vyplývá, že pře- chodné ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 216/2008 Sb. je nutno vykládat tak, aby u běžících řízení byl změnou procesního re- žimu oproti dřívějšímu stavu co nejméně omezen standard ochrany procesních i hmot- ných práv, která jsou předmětem řízení nebo kterých se účastník může domáhat v řízení. První výkladovou alternativou je, že by se čl. II bod 2 zákona č. 216/2008 Sb. vykládal tak, že dnem účinnosti tohoto zákona se au- tomaticky zastavuje řízení o kasační stížnosti stěžovatele a Nejvyšší správní soud tuto sku- tečnost deklaruje svým usnesením k uvedené- mu rozhodnému dni, aniž by to mělo jakkoli vliv na předcházející řízení před krajským soudem a rozsudek, jenž je výsledkem tohoto řízení. Uvedená výkladová alternativa však neobstojí s ohledem na výše uvedené poža- davky na výklad přechodných ustanovení zá- kona č. 216/2008 Sb. Je tomu tak proto, že „automatismem“ rozhodnutí o zastavení říze- ní, které by zcela pominulo existenci a pří- padnou vykonatelnost a jiné důsledky roz- hodnutí krajského soudu, by se tak vyloučila možnost jeho přezkumu. Rozhodnutí kraj- 679 1866 ského soudu by se tak fakticky dodatečně sta- lo rozhodnutím vydaným v jednoinstančním řízení, jehož přezkum v řízení v rámci obec- ného soudnictví by byl vyloučen. To zname- ná nepochybné zhoršení standardu ochrany práv stěžovatele oproti právnímu stavu před účinností zákona č. 216/2008 Sb., a proto je třeba takový výklad odmítnout. Podle druhé výkladové alternativy bude s rozhodnutím krajského soudu napadeným kasační stížností naloženo v souladu s obec- nou intencí zákonodárce, jak byla vyjádřena v nové úpravě postihu veřejných funkcionářů v případech střetu zájmů, tj. v přechodných ustanoveních (čl. ID) zákona č. 216/2008 Sb. Touto intencí bylo odstranit dosavadní velmi neobvyklou procesní úpravu, a to i ve vztahu k řízením dosud neskončeným, a vytvořit no- vou úpravu, jež by ve všech podstatných para- metrech odpovídala standardnímu přestup- kovému řízení, jak je upravuje i řada dalších právních předpisů. Znamená to tedy, že na ří- zení před krajským soudem, a i před Nejvyš- ším správním soudem, se bude při aplikaci přechodných ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 216/2008 Sb. pohlížet jako na jeden celek. Nejvyšší správní soud proto zastaví řízení o kasační stížnosti v souladu s tímto ustano- vením ke dni účinnosti citovaného zákona a současně zruší kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, aniž by věcně zkoumal jeho správnost. Řízení před správní- mi soudy tak bude včetně všech svých důsledků, tj. zejména právní moci a vykona- telnosti rozhodnutí, kasační stížností napade- ného rozsudku krajského soudu, odstraněno, jak to čl. II bod 2. zákona č. 216/2008 Sb. po- žaduje. Na stěžovatele je tedy nutno hledět, jako by nikdy nebylo rozhodnuto o tom, že by se dopustil deliktu ve smyslu předchozí úpra- vy podle zákona o střetu zájmů a jako by mu nikdy nebyla uložena žádná sankce. V souladu s touto výkladovou alternati- vou Nejvyšší správní soud v daném případě postupoval, a proto rozsudek krajského sou- du s účinností ke dni 20. 6. 2008 zrušil a říze- ní o kasační stížnosti stěžovatele s účinností k témuž dni zastavil. Nejvyšší správní soud podotýká, že uve- dený postup není žádnou procesní kličkou, 680 která by stěžovateli bez dalšího zajistila nepo- stižitelnost za jednání, kterého se mohl v mi- nulosti dopustit a které by naplňovalo znaky přestupku podle nové úpravy. Ostatně na ty- to případy pamatuje přechodné ustanovení v čl. II bodu 3. zákona č. 216/2008 Sb., podle kterého se doba, po kterou bylo vedeno říze- ní před soudem, nezapočítává do běhu lhůty, po jejímž uplynutí nelze přestupek projed- nat. Tato lhůta je, jak plyne z $ 20 odst. 1 věty před středníkem zákona o přestupcích, roční a začíná běžet spácháním přestupku. Zákon o střetu zájmů zvláštní úpravu nemá, a je tedy na místě subsidiární užití zákona o přestup- cích. To znamená, že pokud navrhovatel vyu- žije svého práva a podá podle $ 13 odst. 7 zá- kona o střetu zájmů v nyní účinném znění oznámení o podezření, že stěžovatel porušil své povinnosti podle zákona o střetu zájmů, nebude se doba od zahájení řízení před kraj- ským soudem do jeho skončení a doba od za- hájení řízení před Nejvyšším správním sou- dem do účinnosti zákona č. 216/2008 Sb. počítat do běhu lhůty, v níž lze přestupek projednat. Pro určení počátku běhu lhůty může být nepochybně významné, že stěžova- tel podal oznámení o jiných vykonávaných činnostech, oznámení o majetku nabytém v průběhu výkonu funkce a oznámení o příj- mech, darech a závazcích podávaná veřejným funkcionářem podle zákona střetu zájmů dne 26. 3. 2007. Vzhledem k tomu, že rozsudek krajského soudu byl s účinností k 20. 6. 2008 zrušen a řízení o kasační stížnosti s účinností k té- muž dni zastaveno, Nejvyšší správní soud se nezabýval, a ani nemohl zabývat, meritem ka- sační stížnosti, neboť k tomu by byl opráv- něn, jen pokud by neexistoval důvod k zasta- vení řízení daný zákonem č. 216/2008 Sb. Vintencích výše uvedených úvah rozhodl Nejvyšší správní soud i o nákladech řízení. V první řadě nutno podotknout, že pro tyto účely nelze odhlédnout od intence zákono- dárce, kterou vyjádřil v zákoně č. 216/2008 Sb., tj. odstranit jejich zastavením ta řízení před právní úpravy. Účastníci řízení tedy procesně nezavinili zastavení řízení. K němu došlo z vůle zákonodárce, zcela mimo jejich vůli a bez toho, aby výsledek řízení mohli jakkoli ovlivnit. Při úvahách o nákladech řízení je te- dy nutno zohlednit, že účastníci řízení vyna- ložili náklady na ně marně, a to „vinou“ záko- nodárce, který v průběhu soudního řízení změnil jeho pravidla. Obecně platí při zastavení řízení, jak sta- noví $ 60 odst. 3 věta první s. ř. s., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Uvedené usta- novení však nelze ve věci účastníků použít, protože by nezohlednilo okolnost, že k zasta- vení řízení došlo v důsledku změny zákonné úpravy, zcela mimo vůli účastníků řízení. Žádné jiné ustanovení soudního řádu správ- ního náhradu nákladů řízení za takové pro- cesní situace neupravuje. Přesto však je v právním státě nepředsta- vitelné, aby zákon připustil, že dojde k zasta- vení řízení, avšak účastníci řízení, jejichž pro- cesní postup byl v souladu se zákonem, ponesou náklady tohoto řízení, které vynalo- žili, aniž mohli skutečnost, že se řízení zasta- ví, jakkoli ovlivnit. Takový výklad ustanovení soudního řádu správního o nákladech řízení by byl v rozporu se zásadou, že právní regula- ce je v právním státě předvídatelná alespoň natolik, že změní-li se v průběhu určitého ří- zení jeho pravidla v důsledku změny zákona, nebudou to soukromé osoby (jako účastníci řízení), které ponesou náklady takové změny. Lze tedy konstatovat, že v soudním řádu správním chybí příslušné ustanovení, které by na věc bylo možno použít v souladu s ústavním principem výše vyloženým. Rov- něž chybí v přechodných ustanoveních záko- na č. 216/2008 Sb., která pouze upravují za- stavení řízení, přičemž o vypořádání nákladů v něm vzniklých mlčí. Zároveň nutno konsta- tovat, že ani jinde v právním řádu neexistuje ustanovení, na základě něhož by bylo lze účastníkům řízení marně vynaložené náklady nahradit. Zejména tak nelze učinit postupem podle $ 7 a násl. či podle $ 13 a násl. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon „č. 82/1998 Sb.“). Rozsudek krajského soudu nebyl zrušen pro jeho nezá- konnost, nýbrž v důsledku zastavení řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku, přičemž k zastavení řízení došlo ex lege, a si- ce v důsledku změny zákona o střetu zájmů, nikoli proto, že by zde podmínky pro zastave- ní řízení byly již v době vydání rozsudku kraj- ského soudu. Stejně tak nelze řízení před krajským soudem a před Nejvyšším správním soudem považovat za nesprávné úřední po- stupy. Oba soudy postupovaly zcela v mezích svých pravomocí a řídily se příslušnými pro- cesními předpisy (zákonem o střetu zájmů a soudním řádem správním). Jak již bylo výše uvedeno, v právním řádu nelze najít ustanovení, podle něhož by bylo možno účastníkům vynaložené náklady na- hradit, zároveň však vzhledem k výše popsa- nému požadavku předvídatelnosti právní re- gulace nelze připustit, aby nahrazeny nebyly. Dále se lze domnívat, že zákonodárce při vytváření přechodných ustanovení zákona č. 216/2008 Sb. opomněl stanovit pravidlo ohledně nákladů řízení při jeho zastavení. Uvedenou situaci lze proto řešit analogickým použitím toho ustanovení o nákladech řízení, které je svojí povahou dané situaci nejbližší. Takovým ustanovením je $ 60 odst. 8 s. ř. s., kte- rý stanoví, že jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň částečný úspěch, prá- vo na náhradu nákladů řízení i v těch přípa- dech, kdy tento zákon stanoví, že žádný z účast- níků nemá na náhradu nákladů řízení právo. 2 z, Jakkoli nelze u žádného z účastníků řízení hovořit o tom, že by měl ve věci alespoň čás- tečný úspěch, nutno přesto mít za to, že v je- jich vzájemném poměru řízení skončilo „ne- rozhodně, tj. zastavením řízení bez toho, aby bylo s konečnou platností rozhodnuto, kdo z nich je ve věci samé úspěšný. V tomto smys- lu lze „nerozhodný“ výsledek sporu považo- vat za situaci analogickou částečnému úspě- chu ve věci, jak o něm hovoří $ 60 odst. 8 s. ř. s. Důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který je na místě přiznat účastníkům jimi vy- naložené náklady řízení, je činnost zákono- dárce, v důsledku níž se tyto náklady staly marnými, aniž by bylo možno říci, že jeden z účastníků je vynaložil procesně úspěšně a druhý procesně neúspěšně a aniž by bylo 681 1866 lze komukoli z účastníků vytknout, že by je vynaložil neúčelně. Ustanovení $ 60 odst. 8 s. ř. s. dopadá na vypořádání nákladů řízení mezi účastníky v řízeních podle soudního řádu správního, tedy typicky tehdy, kdy jedním z účastníků ří- zení je soukromá osoba a druhým správní or- gán, čili součást státu. V soudním řízení po- dle zákona o střetu zájmů však správní orgán účastníkem řízení nemusí být. Tak je tomu i v daném případě, v němž došlo k zahájení ří- zení na návrh soukromé osoby. Jakkoli veřej- ný funkcionář, tedy osoba, proti níž návrh směřoval, se nachází ve zvláštním postavení z titulu toho, že zastává určitou ústavní funk- ci, a proto podléhá režimu zákona o střetu zá- jmů, v tomto soudním řízení je osobou, proti které je vedeno sankční řízení, nikoli osobou, která by vykonávala státní moc či reprezento- vala vykonavatele státní moci. Stát tedy není v soudním řízení podle zákona o střetu zájmů vůbec reprezentován v pozici účastníka říze- ní. Analogii $ 60 odst. 8 s. ř. s. tedy nutno chá- pat tak, že pro účely náhrady nákladů řízení bude Česká republika, tedy subjekt, kterému je přičitatelné jednání všech státních orgánů, tedy i jednání orgánů moci zákonodárné, jež vyústilo v přijetí zákona č. 216/2008 Sb., „vta- žena“ do řízení, ač ona sama, ani žádná z jejích organizačních složek jeho účastníkem není. Tím, komu musí být uložena povinnost k ná- hradě nákladů řízení, je tedy Česká republika jednající v daném případě tou svojí organi- zační složkou, u níž se soudní řízení o věci skončí a která zároveň rozhoduje i o nákla- dech řízení, tedy Nejvyšším správním sou- dem. Uvedené řešení nejenže nejlépe odpo- vídá povaze věci, ale má svoji určitou obdobu V jiném soudním řízení zvláštního typu, a sice v řízení o určení lhůty k provedení procesní- ho úkonu podle $ 174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zá- kon o soudech a soudcích“). V tomto řízení stát není účastníkem řízení, neboť tím je (jen) navrhovatel (viz $ 174a odst. 4 věta prv- ní zákona o soudech a soudcích). Je-li však na- vrhovatel procesně úspěšný, stát, ač není účastníkem řízení, nese náklady řízení ($ 174a odst. 7 věta druhá citovaného zákona). Záko- 682 nodárce zde zohledňuje skutečnost, že pro- cesní úspěch navrhovatele znamená, že stát způsobil určité průtahy v řízení, a že tedy navr- hovatel oprávněně vynaložil náklady na obra- nu před těmito průtahy. Obdobně Nejvyšší správní soud ve věci navrhovatele a veřejné- ho funkcionáře musí zohlednit skutečnost, že tito zcela v souladu se zákonem a účelně vynaložili v soudním řízení určité náklady, které se v důsledku následné činnosti záko- nodárce, tedy státu, staly marnými. Podle $ 60 odst. 8 s. ř. s. užitého per ana- logiam a za použití $ 110 odst. 2 věty druhé s. ř. s, která stanoví, že rozhodli Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení nebo o postoupení věci, roz- hodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu, by na- vrhovateli i stěžovateli (veřejnému funkcioná- ři) příslušelo právo na náhradu nákladů, které by vynaložili v řízení před krajským soudem, je- hož rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil. Ne- bylo však důvodu jim je přiznat, neboť ani je- den z nich takové náklady nevynaložil. (...) Navrhovateli by rovněž v řízení o kasační stížnosti příslušelo právo na náhradu nákla- dů řízení, ale jelikož mu žádné nevznikly, Nej- vyšší správní soud mu toto právo nepřiznal. Ohledně soudních poplatků za návrh na zahájení řízení před krajským soudem (část- ka 5 000 Kč zaplacená navrhovatelem) a za kasační stížnost (částka 3 000 Kč zaplacená stěžovatelem) nutno poznamenat, že při za- stavení řízení o kasační stížnosti, o němž bylo rozhodnuto bez jednání, se vrací soudní po- platek podle $ 10 odst. 3 větou první a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplat- cích, ve znění pozdějších předpisů. To platí i pro vrácení poplatku zaplaceného v řízení před krajským soudem, byl-li rozsudek kraj- ského soudu zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a řízení zastaveno. O vráce- ní obou poplatků však rozhoduje krajský soud ($ 4 odst. 3 citovaného zákona a také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 6 As 25/2003-40, publikova- né pod č. 110/2004 Sb. NSS). Proto Nejvyšší správní soud o vrácení poplatků rozhodnout nemohl a v této věci tak bez zbytečného pro- dlení učiní krajský soud. 1867 Pozemní komunikace: připojení sousední nemovitosti k místní komunikaci Řízení před soudem: kompetenční výluka k $ 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích k $ 75 odst. 2 soudního řádu správního I. Při nesouhlasném stanovisku vlastníka dotčené pozemní komunikace vyda- ném na základě $ 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunika- cích, nelze žádosti o povolení připojení sousední nemovitosti k místní komunikaci vyhovět. II. Souhlas či nesouhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace dle $ 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, není závazným podkla- dovým stanoviskem a soud není oprávněn takové stanovisko přezkoumat na zákla- dě $ 75 odst. 2 s. ř. s.
2. Soudní řízení o porušení povinnosti veřejných funkcionářů zahájená před účinností tohoto zákona, v nichž nebylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto, se zastavuje dnem účinnosti tohoto zákona. Navrhovatel je oprávněn postupovat podle § 13 odst. 7 nebo 8.
3. Doba, po kterou bylo vedeno řízení před soudem podle odstavce 2 se nezapočítává do běhu lhůty, po jejímž uplynutí nelze podle zvláštního zákona přestupek projednat.
Z citovaného článku je patrné, že zákonodárce chce, aby i skutky, jež byly postižitelné podle dřívější právní úpravy, bylo možné postihnout i za účinnosti úpravy nové, ovšem jen za předpokladu, že se jednalo také podle nové úpravy o přestupky podle zákona o střetu zájmů. Sankční režim se pak řídí podle nové právní úpravy, ledaže by předchozí úprava byla pro pachatele přestupku výhodnější. Uvedený princip plyne přímo z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tento princip nachází svůj odraz jak co do definice skutkových podstat, tak co do druhu a výše sankce v ustanovení § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Zákon o střetu zájmů v tomto ohledu nemá zvláštní úpravu a výslovně odkazuje na subsidiární užití zákona o přestupcích v § 25 odst. 2 větě třetí. Tolik přechodový režim práva hmotného.
Přechodový režim práva procesního pak (bod 2.) především stanoví, že dřívější meritorní rozhodování správních soudů o vině a sankci se bez náhrady a bez jakýchkoli výjimek odstraňuje pro případy, že řízení již bylo zahájeno a do dne nabytí účinnosti zákona č. 216/2008 Sb. v něm nebylo rozhodnuto. Odstranění řízení nastává ex lege, a sice jeho zastavením dnem účinnosti zákona č. 216/2008 Sb., tj. dnem 20. 6. 2008, kdy zákon nabyl účinnosti. Uvedená zákonná konstrukce skončení určitého druhu soudních řízení ze zákona v určitý jednotně stanovený den je relativně neobvyklá, nicméně byla již zákonodárcem použita, např. v § 129 odst. 3 větě první s. ř. s., podle níž došlo ze zákona k zastavení řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, připouštěla-li úprava předcházejících s. ř. s. takové odvolání a nebylo o něm rozhodnuto do dne nabytí účinnosti s. ř. s. Zákonodárce však současně poskytl účastníku odvolacího řízení možnost „náhradního“ opravného prostředku – podle § 129 odst. 3 věty druhé s. ř. s. mohl účastník tohoto řízení do 31. ledna 2003, tedy ve speciální lhůtě stanovené pro tuto skupinu případů, podat proti rozhodnutí soudu kasační stížnost podle s. ř. s.
Užije-li zákonodárce zákonné konstrukce zastavení řízení ze zákona k určitému jednotně stanovenému dni, tedy mechanismem, který je zcela mimo vůli účastníka řízení a který nezohledňuje konkrétní okolnosti případu, zejména chování účastníka řízení, a to, zda rozhodující orgán patřičně rychle a bez průtahů postupoval v řízení předtím, než došlo k jeho zastavení, musí dbát na to, aby v souladu s principem ochrany legitimního očekávání byl účastníku řízení co nejméně snížen standard jeho procesní ochrany. V opačném případě by se zákonná úprava mohla dostat do rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý soudní či jiný právní proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podobně lze argumentovat i v souvislosti s mezinárodními závazky České republiky: Fyzické či právnické osoby nemají zásadně právo na to, aby existoval určitý minimální počet opravných prostředků v rámci určitého procesního řízení. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) však vyplývá, že každý, proti němuž bylo vzneseno „trestní obvinění“ ve smyslu uvedeného článku, má právo, aby o oprávněnosti tohoto obvinění rozhodl nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem. „Trestním obviněním“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nepochybně i řízení, jež může iniciovat k tomu příslušný orgán veřejné moci anebo i kdokoli jiný na základě žaloby, kterou podá ve veřejném zájmu (viz § 17 odst. 2 a 3 zákona o střetu zájmů ve znění účinném do 19. 6. 2008), jehož smyslem a účelem je postihovat určité delikty stíhané ve veřejném zájmu a v němž může být tomu, kdo je stíhán, uložena peněžitá sankce, a to i velmi citelná. Stanoví-li tedy zákonodárce v určité právní úpravě, že uvedené „trestní obvinění“ budou projednávat soudy v dvojinstančním řízení ve správním soudnictví, přičemž přinejmenším první instance bude věc posuzovat meritorně, nemůže následně standard procesních prostředků, jejž takto definoval, ve vztahu ke konkrétnímu běžícímu řízení podstatně zhoršit. Jinak by totiž porušil ustanovení čl. 13 Úmluvy, neboť by v takovém případě řízení před správními soudy nebylo lze považovat za „účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem“, jejichž existenci Úmluva pro práva a svobody jí chráněné, tedy i pro řízení ve věci „trestních obvinění“, vyžaduje.
Z výše uvedených úvah vyplývá, že přechodné ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 216/2008 Sb. nutno vykládat tak, aby u běžících řízení byl změnou procesního režimu oproti dřívějšímu stavu co nejméně omezen standard ochrany procesních i hmotných práv, která jsou předmětem řízení nebo kterých se účastník může domáhat v řízení.
První výkladovou alternativou je, že by se čl. II. bod 2. zákona č. 216/2008 Sb. vykládal tak, že dnem účinnosti tohoto zákona se automaticky zastavuje řízení o kasační stížnosti stěžovatele a Nejvyšší správní soud tuto skutečnost deklaruje svým usnesením k uvedenému rozhodnému dni, aniž by to mělo jakkoli vliv na předcházející řízení před krajským soudem a rozsudek, jenž je výsledkem tohoto řízení. Uvedená výkladová alternativa však neobstojí s ohledem na výše uvedené požadavky na výklad přechodných ustanovení zákona č. 216/2008 Sb. Je tomu tak proto, že „automatismem“ rozhodnutí o zastavení řízení, které by zcela pominulo existenci, a případnou vykonatelnost a jiné důsledky, rozhodnutí krajského soudu, by se tak vyloučila možnost jeho přezkumu. Rozhodnutí krajského soudu by se tak fakticky dodatečně stalo rozhodnutím vydaným v jednoinstančním řízení, jehož přezkum v řízení v rámci obecného soudnictví by byl vyloučen. To znamená nepochybné zhoršení standardu ochrany práv stěžovatele oproti právnímu stavu před účinností zákona č. 216/2008 Sb., a proto je třeba takový výklad odmítnout.
Podle druhé výkladové alternativy bude s rozhodnutím krajského soudu napadeným kasační stížností naloženo v souladu s obecnou intencí zákonodárce, jak byla vyjádřena v nové úpravě postihu veřejných funkcionářů v případech střetu zájmů, tj. v přechodných ustanoveních (čl. II) zákona č. 216/2008 Sb. Touto intencí bylo odstranit dosavadní velmi neobvyklou procesní úpravu, a to i ve vztahu k řízením dosud neskončeným, a vytvořit novou úpravu, jež by ve všech podstatných parametrech odpovídala standardnímu přestupkovému řízení, jak je upravuje i řada dalších právních předpisů. Znamená to tedy, že na řízení před krajským soudem, a i před Nejvyšším správním soudem, se bude při aplikaci přechodných ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 216/2008 Sb. pohlížet jako na jeden celek. Nejvyšší správní soud proto zastaví řízení o kasační stížnosti v souladu s tímto ustanovením ke dni účinnosti citovaného zákona a současně zruší kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, aniž by věcně zkoumal jeho správnost. Řízení před správními soudy tak bude včetně všech svých důsledků, tj. zejména právní moc a vykonatelnost kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu, odstraněno, jak to čl. II bodu 2. zákona č. 216/2008 Sb. požaduje. Na stěžovatele je tedy nutno hledět, jako by nikdy nebylo rozhodnuto o tom, že by se dopustil deliktu ve smyslu předchozí úpravy podle zákona o střetu zájmů a jako by mu nikdy nebyla uložena žádná sankce.
V souladu s touto výkladovou alternativou Nejvyšší správní soud v daném případě postupoval, a proto rozsudek krajského soudu s účinností ke dni 20. 6. 2008 zrušil a řízení o kasační stížnosti stěžovatele s účinností k témuž dni zastavil.
Nejvyšší správní soud podotýká, že uvedený postup není žádnou procesní kličkou, která by stěžovateli bez dalšího zajistila nepostižitelnost za jednání, kterého se mohl v minulosti dopustit a které by naplňovalo znaky přestupku podle nové úpravy. Ostatně na tyto případy pamatuje přechodné ustanovení v čl. II bodu 3. zákona č. 216/2008 Sb., podle kterého se doba, po kterou bylo vedeno řízení před soudem, nezapočítává do běhu lhůty, po jejímž uplynutí nelze přestupek projednat. Tato lhůta je, jak plyne z ustanovení § 20 odst. 1 věta před středníkem zákona o přestupcích, roční a začíná běžet spácháním přestupku. Zákon o střetu zájmů zvláštní úpravu nemá, a je tedy na místě subsidiární užití zákona o přestupcích. To znamená, že pokud navrhovatel využije svého práva a podá podle ustanovení § 13 odst. 7 zákona o střetu zájmů v nyní účinném znění oznámení o podezření, že stěžovatel porušil své povinnosti podle zákona o střetu zájmů, nebude se doba od zahájení řízení před krajským soudem do jeho skončení a doba od zahájení řízení před Nejvyšším správním soudem do účinnosti zákona č. 216/2008 Sb. počítat do běhu lhůty, v níž lze přestupek projednat. Pro určení počátku běhu lhůty může být nepochybně významné, že stěžovatel podal oznámení o jiných vykonávaných činnostech, oznámení o majetku nabytém v průběhu výkonu funkce a oznámení o příjmech, darech a závazcích podávaná veřejným funkcionářem podle zákona střetu zájmů dne 26. 3. 2007.
Vzhledem k tomu, že rozsudek krajského soudu byl s účinností k 20. 6. 2008 zrušen a řízení o kasační stížnosti s účinností k témuž dni zastaveno, Nejvyšší správní soud se nezabýval, a ani nemohl zabývat, meritem kasační stížnosti, neboť k tomu by byl oprávněn, jen pokud by neexistoval důvod k zastavení řízení daný zákonem č. 216/2008 Sb.
V intencích výše uvedených úvah rozhodl Nejvyšší správní soud i o nákladech řízení. V první řadě nutno podotknout, že pro tyto účely nelze odhlédnout od intence zákonodárce, kterou vyjádřil v zákoně č. 216/2008 Sb., tj. odstranit jejich zastavením ta řízení před správními soudy, jež běžela podle dřívější právní úpravy. Účastníci řízení tedy procesně nezavinili zastavení řízení. K němu došlo z vůle zákonodárce, zcela mimo jejich vůli a bez toho, aby výsledek řízení mohli jakkoli ovlivnit. Při úvahách o nákladech řízení je tedy nutno zohlednit, že účastníci řízení vynaložili náklady na ně marně, a to „vinou“ zákonodárce, který v průběhu soudního řízení změnil jeho pravidla.
Obecně platí při zastavení řízení, jak stanoví § 60 odst. 3 věta první s. ř. s., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Uvedené ustanovení však nelze ve věci účastníků použít, protože by nezohlednilo okolnost, že k zastavení řízení došlo v důsledku změny zákonné úpravy, zcela mimo vůli účastníků řízení. Žádné jiné ustanovení s. ř. s. náhradu nákladů řízení za takové procesní situace neupravuje.
Přesto však je v právním státě nepředstavitelné, aby zákon připustil, že dojde k zastavení řízení, avšak účastníci řízení, jejichž procesní postup byl v souladu se zákonem, ponesou náklady tohoto řízení, které vynaložili, aniž mohli skutečnost, že se řízení zastaví, jakkoli ovlivnit. Takový výklad ustanovení s. ř. s. o nákladech řízení by byl v rozporu se zásadou, že právní regulace je v právním státě předvídatelná alespoň natolik, že změní-li se v průběhu určitého řízení jeho pravidla v důsledku změny zákona, nebudou to soukromé osoby (jako účastníci řízení), kteří ponesou náklady takové změny. Lze tedy konstatovat, že v s. ř. s. chybí příslušné ustanovení, které by na věc bylo možno použít v souladu s ústavním principem výše vyloženým. Rovněž chybí v přechodných ustanoveních zákona č. 216/2008 Sb., která pouze upravují zastavení řízení, přičemž o vypořádání nákladů v něm vzniklých mlčí. Zároveň nutno konstatovat, že ani jinde v právním řádu neexistuje ustanovení, na základě něhož by bylo lze účastníkům řízení marně vynaložené náklady nahradit. Zejména tak nelze učinit postupem podle § 7 a násl. či podle § 13 a násl. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.). Rozsudek krajského soudu nebyl zrušen pro jeho nezákonnost, nýbrž v důsledku zastavení řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku, přičemž k zastavení řízení došlo ex lege, a sice v důsledku změny zákona o střetu zájmů, nikoli proto, že by zde podmínky pro zastavení řízení byly již v době vydání rozsudku krajského soudu. Stejně tak nelze řízení před krajským soudem a před Nejvyšším správním soudem považovat za nesprávné úřední postupy. Oba soudy postupovaly zcela v mezích svých pravomocí a řídily se příslušnými procesními předpisy (zákonem o střetu zájmů a s. ř. s.).
Jak již bylo výše uvedeno, v právním řádu nelze najít ustanovení, podle něhož by bylo možno účastníkům vynaložené náklady nahradit, zároveň však vzhledem k výše popsanému požadavku předvídatelnosti právní regulace nelze připustit, aby nahrazeny nebyly. Dále se lze domnívat, že zákonodárce při vytváření přechodných ustanovení zákona č. 216/2008 Sb. opomněl stanovit pravidlo ohledně nákladů řízení při jeho zastavení. Uvedenou situaci lze proto řešit analogickým použitím toho ustanovení o nákladech řízení, které je svojí povahou dané situaci nejbližší. Takovým ustanovením je § 60 odst. 8 s. ř. s., který stanoví, že jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň částečný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení i v těch případech, kdy tento zákon stanoví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Jakkoli nelze u žádného z účastníků řízení hovořit o tom, že by měl ve věci alespoň částečný úspěch, nutno přesto mít za to, že v jejich vzájemném poměru řízení skončilo „nerozhodně“, tj. zastavením řízení bez toho, aby bylo s konečnou platností rozhodnuto, kdo z nich je ve věci samé úspěšný. V tomto smyslu lze „nerozhodný“ výsledek sporu považovat za situaci analogickou částečnému úspěchu ve věci, jak o něm hovoří § 60 odst. 8 s. ř. s. Důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který je na místě přiznat účastníkům jimi vynaložené náklady řízení, je činnost zákonodárce, v důsledku níž se tyto náklady staly marnými, aniž by bylo možno říci, že jeden z účastníků je vynaložil procesně úspěšně a druhý procesně neúspěšně a aniž by bylo lze komukoli z účastníků vytknout, že by je vynaložil neúčelně.
Ustanovení § 60 odst. 8 s. ř. s. dopadá na vypořádání nákladů řízení mezi účastníky, v řízeních podle s. ř. s., tedy typicky tehdy, kdy jedním z účastníků řízení je soukromá osoba a druhým správní orgán, čili součást státu. V soudním řízení podle zákona o střetu zájmů však správní orgán účastníkem řízení nemusí být. Tak je tomu i v daném případě, v němž došlo k zahájení řízení na návrh soukromé osoby. Jakkoli veřejný funkcionář, tedy osoba, proti níž návrh směřoval, se nachází ve zvláštním postavení z titulu toho, že zastává určitou ústavní funkci, a proto podléhá režimu zákona o střetu zájmů, v tomto soudním řízení je osobou, proti které je vedeno sankční řízení, nikoli osobou, která by vykonávala státní moc či reprezentovala vykonavatele státní moci. Stát tedy není v soudním řízení podle zákona o střetu zájmů vůbec reprezentován v pozici účastníka řízení. Analogii § 60 odst. 8 s. ř. s. tedy nutno chápat tak, že pro účely náhrady nákladů řízení bude Česká republika, tedy subjekt, kterému je přičitatelné jednání všech státních orgánů, tedy i jednání orgánů moci zákonodárné, jež vyústilo v přijetí zákona č. 216/2008 Sb., „vtažena“ do řízení, ač ona sama ani žádná z jejích organizačních složek jeho účastníkem není. Tím, komu musí být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, je tedy Česká republika jednající v daném případě tou svojí organizační složkou, u níž se soudní řízení o věci skončí a která zároveň rozhoduje i o nákladech řízení, tedy Nejvyšším správním soudem. Uvedené řešení nejen že nejlépe odpovídá povaze věci, ale má svoji určitou obdobu v jiném soudním řízení zvláštního typu, a sice v řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). V tomto řízení stát není účastníkem řízení, neboť tím je (jen) navrhovatel (viz § 174a odst. 4 věta první zákona o soudech a soudcích). Je-li však navrhovatel procesně úspěšný, stát, ač není účastníkem řízení, nese náklady řízení (§ 174a odst. 7 věta druhá citovaného zákona). Zákonodárce zde zohledňuje skutečnost, že procesní úspěch navrhovatele znamená, že stát způsobil určité průtahy v řízení, a že tedy navrhovatel oprávněně vynaložil náklady na obranu před těmito průtahy. Obdobně Nejvyšší správní soud ve věci navrhovatele a veřejného funkcionáře musí zohlednit skutečnost, že tito zcela v souladu se zákonem a účelně vynaložili v soudním řízení určité náklady, které se v důsledku následné činnosti zákonodárce, tedy státu, staly marnými.
Podle ustanovení § 60 odst. 8 s. ř. s. užitého per analogiam a za použití ustanovení § 110 odst. 2 věta druhá s. ř. s., které stanoví, že rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení nebo o postoupení věci, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu, by navrhovateli i stěžovateli (veřejnému funkcionáři) příslušelo právo na náhradu nákladů, které by vynaložili v řízení před krajským soudem, jehož rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil. Nebylo však důvodu jim je přiznat, neboť ani jeden z nich takové náklady nevynaložil.
V řízení o kasační stížnosti vynaložil stěžovatel náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Se zřetelem na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud přiznal stěžovateli právo na jejich náhradu, a to odměnu za dva úkony právní služby (převzetí případu a příprava zastoupení a podání kasační stížnosti) 2 x 2100 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč.
Navrhovateli by rovněž v řízení o kasační stížnosti příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, ale jelikož mu žádné nevznikly, Nejvyšší správní soud mu toto právo nepřiznal.
Ohledně soudních poplatků za návrh na zahájení řízení před krajským soudem (částka 5000 Kč zaplacená navrhovatelem) a za kasační stížnost (částka 3000 Kč zaplacená stěžovatelem) nutno poznamenat, že při zastavení řízení o kasační stížnosti, o němž bylo rozhodnuto bez jednání, se vrací soudní poplatek podle ustanovení § 10 odst. 3 větou první a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. To platí i pro vrácení poplatku zaplaceného v řízení před krajským soudem, byl-li rozsudek krajského soudu zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a řízení zastaveno. O vrácení obou poplatků však rozhoduje krajský soud (§ 4 odst. 3 citovaného zákona a také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 6 As 25/2003 - 40, publikované pod č. 110/2004 Sb. NSS). Proto Nejvyšší správní soud o vrácení poplatků rozhodnout nemohl a v této věci tak bez zbytečného prodlení učiní krajský soud.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a řízení zastaveno. O vrácení obou poplatků však rozhoduje krajský soud (§ 4 odst. 3 citovaného zákona a také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 6 As 25/2003 - 40, publikované pod č. 110/2004 Sb. NSS). Proto Nejvyšší správní soud o vrácení poplatků rozhodnout nemohl a v této věci tak bez zbytečného prodlení učiní krajský soud.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2008
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu