a o změně dalších zákonů (v textu jen „zákon o vysílání“) I. Veřejnoprávní média masové komunikace vytvářejí svojí existencí strukturo- vaný a co možná nejvíce pluralitní prostor pro vyjadřování názorů. Jejich úlohou není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality. II. U publicistických pořadů nelze zásadu objektivity a vyváženosti ($ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání) vykládat jako příkaz, aby v nich zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názo- ry. Zákaz jednostranného zvýhodňování se má vztahovat na celek vysílaného pro- gramu. Proto má být vysílání publicistických pořadů organizováno tak, aby jednot- livé pořady byly často angažované, kritické a názorově vyhraněné, samozřejmě vždy při zachování objektivity a pravdivosti sdělení o faktech, avšak ve svém celku vytvářely pestrou a z hlediska názorového spektra společnosti reprezentativní kom- 3Z2 Max binaci, podporující co nejširší a nejotevřenější diskusi o společensky relevantních tématech.
a o změně dalších zákonů (v textu jen „zákon o vysílání“) I. Veřejnoprávní média masové komunikace vytvářejí svojí existencí strukturo- vaný a co možná nejvíce pluralitní prostor pro vyjadřování názorů. Jejich úlohou není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality. II. U publicistických pořadů nelze zásadu objektivity a vyváženosti ($ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání) vykládat jako příkaz, aby v nich zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názo- ry. Zákaz jednostranného zvýhodňování se má vztahovat na celek vysílaného pro- gramu. Proto má být vysílání publicistických pořadů organizováno tak, aby jednot- livé pořady byly často angažované, kritické a názorově vyhraněné, samozřejmě vždy při zachování objektivity a pravdivosti sdělení o faktech, avšak ve svém celku vytvářely pestrou a z hlediska názorového spektra společnosti reprezentativní kom- 3Z2 Max binaci, podporující co nejširší a nejotevřenější diskusi o společensky relevantních tématech.
xx C...) Nejvyšší správní soud se proto zabý- val poslední námitkou stěžovatelky, že podle $ 31 odst. 3 zákona o vysílání lze sankciono- vat i hodnotové soudy obsažené v redakčních komentářích. Podle $ 31 odst. 3 zákona o vysílání je pro- vozovatel vysílání „povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vy- váženosti a zejména nebyla v celku vysíla- ného programu jednostranně zvýhodňová- na žádná politická strana nebo hnutí, popří- Dadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k je- jich reálnému postavení v politickém a spo- lečenském životě“. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že úkolem veřejno- právní televize je poskytovat objektivní a vy- vážené informace a nikoliv subjektivní re- dakční komentáře. Úkolem veřejnoprávní televize je nejen poskytovat objektivní a vy- vážené informace, ale rovněž iniciovat a udr- žovat veřejnou diskusi o nejrůznějších veřej- ných tématech, v níž se zprostředkovávají různé názory. Podle $ 2 odst. 2 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, jsou hlavní- mi úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání zejména „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a vše- stranných informací pro svobodné vytváře- ní názorů; přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky; vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zře- telem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národ- nostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto pro- gramy a pořady odrážely rozmanitost názo- rů a politických, náboženských, filozofic- kých a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podpo- rovat soudržnost pluralitní společnosti; roz- víjení kulturní identity obyvatel České re- publiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin; výroba a vysílání ze- Jména zpravodajských, publicistických, do- kumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež“. Z cito- vaného ustanovení tedy nevyplývá, že by ve- řejnoprávní televize neměla vytvářet. publi- cistické pořady, jež obsahují redakční komentáře, které vyjadřují určitý názor či hodnotový soud. V této souvislosti je nutné poukázat také na čl. 17 odst. 1,2 a 4 Listiny zá- kladních práv a svobod (dále jen „Listina“) za- kotvující základní právo na svobodný projev, 811 2110 který se vztahuje i na svobodu projevu veřej- noprávních médií masové komunikace jako veřejnoprávních korporací, jež musí být v je- jich roli šiřitele a zprostředkovatele informa- cí názorů ústavně chráněny i před státem sa- motným. Z tohoto článku vyplývá, že je každému, tedy i veřejnoprávní televizi jako nositeli tohoto základního práva, zaručeno právo vyjadřovat se v pořadech jí vysílaných k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy, včetně soudů kritických. Svobodný projev patří mezi tzv. politické svobody, které garantují aktivní seberealizaci jednotlivce ve společnosti i ve státě. Veřejnoprávní média masové komunikace vytvářejí svojí existencí strukturovaný a co možná nejvíce pluralitní prostor pro vyjadřování názorů. Jejich úlo- hou není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, č. 111/2007 Sb. ÚS, dostupném na http;//nalus.usoud.cz, vyjádřil, že při kritice veřejné záležitosti platí presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Po- kud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nad- sázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názo- ru kritika z hlediska logiky a jeho podjatost nedovolují samy o sobě učinit závěr, že vybo- čil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, kte- rá zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kri- tika), je třeba ji považovat za vybočující z fatr projevu. Přitom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého li- terárního či publicistického či jiného útvaru. Nikdy nelze posuzovat pouze jednotlivý, z kontextu vytržený, výrok nebo větu. Právo na svobodný projev médií tak chrání nejen zvolené téma, nýbrž i druh a způsob jeho zpracování. Teprve tehdy, když se takto chá- paný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústav- ním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev ome- zit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřej- 812 nou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti), nastanou podmínky pro to, aby byl zkoumán sledovaný účel konkrétního programu, způsob a druh zpracování tématu, jakož i programem dosažený či předpokláda- ný účinek. Všechna zmíněná omezení svo- bodného projevu provedená zákonem sledu- jícím uvedený přípustný účel však nesmějí relativizovat svobodu projevu. Naopak, tyto omezující zákony je třeba vykládat s respek- tem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo za- jištěno přiměřené uskutečňování samotné svobody projevu. Právní úprava omezující svobodu projevu vyžaduje, aby v každém konkrétním případě bylo zkoumáno splnění podmínky nezbytnosti omezení tohoto základního práva. Pokud má stěžovatelka ukládat sankce za neplnění povin- nosti podle $ 31 odst. 3 zákona o vysílání, tedy za nerespektování zásad objektivity a vyváže- nosti, a zejména za jednostranné zvýhodňování politických stran nebo hnutí či jednotlivých skupin veřejnosti, musí tak činit s ohledem na účel a povahu základního práva na svobodu projevu, což se v dané věci nestalo. Ve smyslu citovaného ustanovení může být svoboda projevu omezena s ohledem na práva a svobody jiných, především ve vztahu k ochraně efektivního fungování politické demokracie. Nejvyšší správní soud v rozsud- ku ze dne 29. 8. 2007, čj. 4 As 81/2006-108, uvedl, že je třeba velmi obezřetně postupovat při vymezování hranice mezi přímočarým a kritickým způsobem vedení reportáže na straně jedné s přístupem zaujatým a předpo- jatým, s nevyvážeností reportáže či nepří- pustným ovlivňováním a matením diváka na straně druhé. Reportáž je potřeba posuzovat jako celek, tedy jak její obrazovou, tak i zvu- kovou stránku, a ty pak hodnotit společně se slovním sdělením, aniž by jednotlivá sdělení byla vytržena z kontextu. Měly by zaznít všechny informace potřebné k tomu, aby si divák mohl učinit objektivní názor. Na tom nemůže nic změnit ani to, jsou-li informace podávány kritickým způsobem, pokud v re- portáži je všem zúčastněným stranám dána možnost vyjádřit se k jejímu předmětu. Pod- statné zejména je, aby v reportáži nezazněly informace lživé. V daném případě ovšem ne- byla žalobkyně pokutována za to, že by vysíla- la o církevních restitucích neobjektivní či ne- pravdivé informace, ani že by nedala prostor k vyjádření se všem zainteresovaným oso- bám, ale pouze za hodnocení informací získa- ných od těchto osob. Nejvyšší správní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že názory vyslovené v reportáži lze v určitém úhlu po- hledu považovat za intelektuálně ploché a od- rážející ve společnosti převažující zjednodu- šené představy, které se mohou při bližším zkoumání ukázat jako nanejvýš sporné (ste- reotyp hamižných a mocichtivých církví, zejména pak církve katolické). Stěžovatelka však vystupovala v roli správního orgánu ukládajícího sankce, nikoli v roli odborného recenzenta či manažera příslušné redakce, kterým by jistě příslušelo hodnotit předmět- nou reportáž z hlediska její kvality (tj. u názo- ru z hlediska jeho hloubky a promyšlenosti). Ač tedy lze jistě přemýšlet o tom, zda se re- portáž dostatečně dokázala vyvarovat zaběh- lých klišé, bezpochyby nebyly redakční komentáře, jež v ní zazněly, neslučitelné s de- mokratickými hodnotami, a a priori je nelze mít za neslučitelné s principy lidských práv. Nejednalo se ani o kritiku, která zcela postrá- dá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žád- né zdůvodnění. Navíc nutno vzít v úvahu, že $ 31 odst. 3 zákona o vysílání vyžaduje ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech dodržení zásad objektivity a vyvá- ženosti. U publicistických pořadů toto pra- vidlo nelze vykládat jako příkaz, aby v nich zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hy- perkorektní názory. Naopak, zejména proto, že sám zákonodárce zdůrazňuje, že zákaz jed- nostranného zvýhodňování se má vztahovat na celek vysílaného programu, nutno uvede- né ustanovení vykládat v jeho materiálním obsahu, tedy jako pokyn organizovat vysílání publicistických pořadů tak, aby jednotlivé pořady byly často angažované, kritické a ná- zorově vyhraněné, samozřejmě vždy při za- chování objektivity a pravdivosti sdělení o faktech, avšak ve svém celku vytvářely pest- rou a z hlediska názorového spektra společ- nosti reprezentativní kombinaci, podporující x:xz co nejširší a nejotevřenější diskusi o spole- čensky relevantních tématech. Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že předmět- ná reportáž se týkala vládního návrhu zákona, tedy ve své podstatě politického záměru. Me- ze přípustné kritiky ve vztahu k politickému záměru, postoji či rozhodnutí jsou přitom šir- ší než ve vztahu k obdobným projevům ji- ných subjektů. Žalobkyně tak nepochybně může v publicistickém pořadu kritický hod- notit politický záměr spočívající ve způsobu řešení otázky církevních restitucí a může v souvislosti s tím i domýšlet důsledky a sta- vět se k nim odmítavě, např. být přesvědčena, že restituce povedou k posílení vlivu církví a mít to za nežádoucí. Může jistě i zastávat ná- zor, že samotný princip církevních restitucí je z určitých úhlů pohledu špatný, stejně jako by na druhé straně mohla mínit, že je ostud- né, že tato otázka již není dávno vyřešena, že co bylo ukradeno, má být vráceno, a že nárůst vlivu církví by byl blahodárný, např. proto, že by vedl k posílení role morálky, odpovědnos- ti a pokory ve společnosti. Porušením $ 31 odst. 3 zákona o vysílání by naopak bylo, po- kud by celkové vyznění publicistických pořa- dů bylo ve vztahu k otázce role církví ve spo- lečnosti jednostranné, např. konzistentně odmítavé k církevním restitucím a nepřipouš- tějící názor, že církevní restituce mohou být dobrou věcí, neboť takové vyznění by nezo- hledňovalo skutečné spektrum názorů zastá- vaných k této problematice ve společnosti. Co se týče odvysílání možného negativní- ho postoje k církvím v České republice, Nej- vyšší správní soud dodává, že již v rozsudku ze dne 22. 5. 2008, čj. 4 As 69/2007-65, byl vyslo- ven právní názor, že objektivita a vyváženost sdě- lovaných a rozšiřovaných informací není totožná s ochranou subjektů před zásahem do jejich osobnostní sféry, a případně dobré pověsti, která je chráněna prostředky práva soukromého. xe Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v dané věci nebylo namístě uložení pokuty za hodnotové soudy v redakčních komentářích, neboť vůbec nebyla naplněna skutková podstata správního deliktu ve smyslu $ 31 odst. 3 zákona o vysílání. (69) 813 2111 211i Spotřební daně: provozovna určená k prodeji lihovin a tabákových výrobků k $ 133 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních*) Kolaudační rozhodnutí, které účastníku povoluje užívání stavby čerpací stanice, jej tím automaticky neopravňuje k prodeji lihovin a tabákových výrobků v areálu čerpací stanice ($ 133 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních). To platí tím spíše, pokud prostor, v němž účastník toto zboží prodával, byl zkolaudován jako „objekt pro obsluhu“.
Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační
Počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty je tedy dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení povinnosti. V projednávané věci přitom podle obsahu správního spisu stěžovatelka na svém zasedání dne 18. 6. 2008 rozhodla o zahájení správního řízení s účastnicí řízení. Není z něj ale zřejmé, co a kdy se stalo podnětem pro zahájení řízení o uložení sankce pro spáchání správního deliktu. Rozhodnutí o uložení pokuty bylo sice vydáno dne 15. 6. 2009 a doručeno účastnici řízení následujícího dne, ale vzhledem k tomu, že městský soud toto rozhodnutí zrušil rozsudkem, který nabyl právní moc dne 7. 1. 2010 a stěžovatelka podala kasační stížnost až dne 20. 1. 2010, uběhlo dalších několik dní, které je třeba připočítat k uvedené lhůtě. Část lhůty, která uběhla před zahájením soudního řízení a pak po jeho skončení se totiž ve smyslu ust. § 41 s. ř. s. sčítají. S ohledem na výše uvedené tak došlo k uplynutí prekluzivní subjektivní lhůty a právo stěžovatelky uložit pokutu za správní delikt je tedy nepochybně prekludováno, a to i kdyby byl počátek běhu této lhůty počítán od 18. 6. 2008.
Ze všech důvodů výše uvedených není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a účastnici žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu